Irakleia (případně jen Iraklia, v antice Hérakleia) je největší malokykladský ostrov, má plochu skoro 18 km², žije tu však jen 140 stálých obyvatel. Hlavním „městem“ je Panagia ve vnitrozemí. Většina ostrova je neobydlená, jak napovídá hustota osídlení, něco přes 7 lidí na kilometr čtvereční, jen dvakrát větší než na Islandu. Turistický ruch tu zatím větší škody nenapáchal. Ostrov je hornatý, vrchol Papas je ve výšce 418 m, a to je nahoře docela velká planina. Už ve výškách několika málo set metrů je tu nádherná horsky působící krajina, která je ovšem velice živá, co se hadů a hmyzů týká. (Zažil jsem tady několik nepříjemných setkání s nějakými nevelkými hady a bodnul mě tu malý štírek. Kamarád arachnofob zde těžce trpěl.) A pokud by se někde měli ze vzrostlého křoví až lesíků vynořit vyhynulí malí kykladští sloni, tak nejspíš tady.

Nejstarší místní nálezy pochází z neolitu. Nejslavnější epochou ostrova byla raná doba bronzová, což dokládá kykladský idol, vystavovaný v Goulandrisově Muzeu kykladského umění v Athénách. Viz tady. I ten je poněkud svérázný. Pokud jde o řeckou antiku, tak právě tady je prý jeskyně Kyklopa Polyféma. Navštívíme ji. Kyklopy co by obhroublé jednooké obry je nutné situovat do notného zapadákova. Irakleia vždycky byla kuriózní zapadákov, po konci rané doby bronzové už úplný, což teprve v posledních letech narušili turisté z Athén a ze Západu.

 

Teď se vypravíme na nešpory, nominálně na pravoslavné nešpory. Nebude to ovšem jenom o pravoslavném folklóru, ale taky o překryvech řady kultur, možná i prehistorických. Ty nešpory se totiž konají v dost velké krápníkové jeskyni vedle té Kyklopovy, v jihozápadní části ostrova, dvě hodiny cesty krásným podhůřím. Podle místního kalendáře se tak děje vždy 28. srpna odpoledne, přibližně kolem 16 h. Rozumné je vyrazit už po obědě a užít si jeskyni i její okolí. Spotřeba vody bude značná.

V nijak nezajištěné jeskyni se sejde dost přes stovku lidí, tedy většina obyvatel ostrova, někteří jejich athénští příbuzní a honorace z celých malých Kyklad. (Například díky přítomnosti paní doktorky z Pano Koufonissi měl kdo zašít mé ženě nohu, kterou si tu jednou pár dní po pouti poranila.) Netřeba se však lekat průvodu a davových scén. Kupodivu to jsou individualisté, jednotlivci nebo malé skupinky si uchovávají své soukromí. Hromadně se druží až při následné večerní tancovačce u přístavu.

Povaha ostrova a pouti

Souvislé dějiny tohoto ostrova začínají až v pozdním 19. století. Jejich důležitým prvkem je legenda, která zdůvodňuje poutě k jeskyni:

„Jeden pastýř se v horách schoval před bouřkou do jeskyně, tentokrát ne do Kyklopovy, ale do nedaleké větší, hezčí a hůř přístupné. Lehnul si tam a usnul. Když se probudil, vstal a vrátil se do vsi. Na jeho plášti pak lidé spatřili ikonu (obraz) Jana Křtitele! Jeskyni pak navštěvovali poustevníci a brzy se z ní stalo poutní místo.“

Na jiných ostrovech ikony zdatně nalézali, tady se prý obraz utvořil sám a až pak jej někdo podle toho vzoru namaloval. Lze se jen domýšlet, že jeskyně nejspíš sloužila už podstatně starším kultům, a teprve dotyčný pastýř ji křesťansky přeznačil.

V řeckém pravoslaví je Jan Křtitel nazýván Prodromos, tedy Předchůdce, myslí se Krista. A zdejší jeskynní nešpory se slouží ke cti Panagie, Matky Všesvaté. (Přesně vzato na památku Zesnutí panny Marie, Koimésis, analogie Nanebevzetí.) Je to vlastně o předchůdnosti jako takové, snad až někam k horizontu našeho tušení o dějinách náboženství. Kykladské náboženství a jeho kulty neznali už ani antičtí Řekové, i když mnohde na ostrovech zdědili jeho posvátná místa. Iraklijští pravoslavní pastýři asi měli o starém náboženství jen matnou představu, ale místo se přihlásilo o slovo způsobem, který jim byl srozumitelný. Poskytlo ochranu a zanechalo jakousi stopu, kterou si vyložili po svém. Mýty patří do jejich způsobu rozumění světu a s dávnými Kykladami je spojuje samo místo, zčásti i způsob života a krev.

Na Malých Kykladách je možné hodně leccos. Například na Keru, přesněji na Daktyliu u Keru, stál doklad přímé návaznosti křesťanů na nejvýznamnější starokykladské poutní místo, totiž kaple z 12. století s podstatnou částí zdiva starší o 4 tisíciletí, z rané doby bronzové.

Inzulární efekty dosahují na Malých Kykladách maxima, je to až karikatura Kyklad, ve smyslu charakteristika. Nenormálních věcí ubývá s menší velikostí pomaleji než normálních. Taky se říká, že čím menší ostrov, tím víc je zahleděný do sebe. Okolní souostroví k tomu dodává pocit velkého světa kolem. Malé Kyklady jsou ovšem souostrovíčko v „Malokykladském moři“ (podle jiných v „Naxijském“), tedy v prostoru mezi Naxem a Amorgem. Irakleia je jeho nejjižnějším a vlastně okrajovým ostrovem, leží přímo na jih od Naxu, kus dál na jih je už ostrov Íós. A ty „velké“ Kyklady, s Naxem, Amorgem i Íem (Íósem), to už je z místního hlediska opravdu velký svět. Uspořádání je to dokonale fraktální. Moře ovšem spíše spojuje než izoluje, přistát tady může i velká loď odkudkoliv. Je jen otázka, komu to kdy stojí za to, nebo ho sem osud zavane.

(Přístav v Ag. Georgios patřil k nejklidnějším na celých Kykladách. Několikrát týdně sem z Naxu nebo z Amorgu zavítalo nejmenší možné ferry, tedy trajekt pro pár aut, Expres Skopelitis, „největší, nejrychlejší a nejkrásnější“ a jediná loď Malokykladské námořní společnosti, Micres Cyclades Lines. Jednou jsem tady na tu loď čekal víc než půl dne. Za celou tu dobu se v přístavu událo jenom to, že kočka spící na hromadě rybářských sítí se probudila, podrbala se pod bradou a zase usnula. To už je pryč. Teď tudy denně jezdí velké ferry až z Pirea, a při pasírování do přístavu zálivem mezi vysokými skálami předvádí vrcholy rejdařství.)

 

Pouť

Cesta je to nádherná, což tady odbydu jen ohlédnutím směrem k obydlené části ostrova, s výhledem na Malé Kyklady, na ostrovy Schinoussa a Keros. Následuje docela stoupák, kde se člověk na sluníčku prohřeje, a pak už se dobře vystavěný chodníček mile vine úbočími.

Při jedné pauze s výhledem nás dohnala menší hubená babička. Na pozdrav odpověděla, že jde tuhle pouť už po sedmdesáté sedmé, nikdy nevynechala, a občas že do jeskyně chodí i jindy sama. Hned šla dál.

 

Fascinující nebylo jenom to, že na to pořád měla dost síly, ale hlavně přesný pohyb jejích nohou po kamenech v prudkém stoupání, našlapovala naprosto optimálně, byla sžitá s tou cestou. Pak jsme dohnali skupinku athénských dam, které se i v róbách pohybovaly docela samozřejmě. Nejspíš tady vyrůstaly. Když na jednu zavolaly „Artemi“, tak to prastaré jméno dokreslilo kontexty několika náboženství.

 

Blízkost cíle ohlašují skály, které vypadají jako obrovské balvany nad i pod cestou, některé z nich možná opravdu leží jen dost volně. Říká se jim Kyklopovy kameny a podle nich i tomuto místu. Pak už brzo uvidíme obě jeskyně kousek pod sebou. Ta bližší je Kyklopova.

Kyklop (Kyklóps) Polyfémos odtud z vršku nad svou jeskyní házel pořádnými skálami po Odysseovi a jeho druzích, až daleko do moře, na loď, naštěstí už byl oslepený a netrefoval, zato strašlivě řval. On byl vůbec hrubián. Nepěkně se vytahoval i na samotného Dia, podle Eurípidova satyrského dramatu se vychloubal, že přeprdí i zvuk jeho blesků. Kyklopem se teď nenecháme příliš rozptylovat, více o něm a o mytických dějích v jeho nedaleké jeskyni viz v článku Odysseova dobrodružství. Nutno přiznat, že lokalizací je vícero, na Sicílii, na Kypru i jinde ve Středomoří, ale tahle je snad základní.

Vchod do jeskyně svatého Jana Křtitele (Ag. Ióannés Prodromos), Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Porozhlédnutí po jeskyni, pohled do „boční lodi“ podzemního chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Napřed půjdeme do jeskyně Ag. Prodromos. Celá úprava místa spočívá v tom, že k jeskyni je prošlápnutý chodník a že na borovici před ní visí zvon. Zdálky vchod vypadá jako dost vysoký, ale to je skalní výklenek před přirozeným vstupním tunelem, dlouhým přibližně 6 metrů. V něm je nutno opatrně lézt po čtyřech, objemnější osoby po břiše. Pak se náhle otevře jeskynní dóm. Krom oltáře vlevo od vchodu je vše ponechané v přírodním stavu. Mimo čas pouti je ke vstupu potřeba světlo, už kvůli živočichům a skalním výčnělkům v „tunelu“, v jeskyni si pak můžeme zapálit větší počet zbytků svící, kterých je tu vždy požehnaně.

O pouti je o vstup i výstup dobře postaráno. Vstupním tunelem je proložen koberec běhoun, původně nejspíš červený. Místní dorůstající kluci s baterkami velí jednosměrný provoz s převahou kapacity v tom či onom směru, jak je zrovna potřeba. Začnou s tím, když zazní zvon na borovici.

Jáma v závěru jeskyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Svíčky na krápnících. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Jeskyně je to relativně bezpečná, pokud neblbneme příliš. K jisté opatrnosti nabádá její závěr, neboť je v něm velká jáma, vypadá jako obří obětní kernos, tedy nádoba na obětiny. Člověka napadá, zda onen kykladský idol neležel právě tady. Představa je to pěkná, ale spíš asi pochází z okolí Kastra Livadi v jiné části ostrova.

Místní mladíci pokoušejí osud tím, že lezou po kluzkých krápnících, neboť kdo zapálí svíce nejvýše, ten je největší frajer. Má to dělat dojem na holky, ale prý i na Pannu Marii a sv. Jana Křtitele, aby je po zbytek roku chránili. Každopádně je tím zajištěno kvalitní osvětlení.

Bohoslužba v jeskyni Ag. Ioannes Prodromos, Irakleia, 28. 8. 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0

Bohoslužba v jeskyni Ag. Ioannes Prodromos, Irakleia, 28. 8. 2008. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Přední mužové ostrova zpívají žalm a oslavný hymnus. Rytmus se zrychluje, hlasitost stoupá, ale vše se vrátí do pravoslavného řádu o trochu dříve, než to začne působit úplně šamansky.

Odpočívající pop, po bohoslužbě, před cestou zpátky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Návrat z jeskyně, naštěstí jen nenásilný a nevýchovný. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V řeckých jeskyní není chladno, tedy kromě těch opravdu vysokohorských nebo na severu. Drží přece průměrnou roční teplotu. A když tam je přes stovku lidí déle než hodinu, část z nich zpívá, hoří tisíce svící a pop zdatně okuřuje kadidlem, tak je přímo teplo a vzduch se mlží mystickým oparem. Pop pravil, že spojitosti mezi Předchůdcem a Kristem i mezi dávnými kulty božské Matky a Matkou boží jsou nanejvýše tajemné.

Když už jsem byl zachycen při výstupu z jeskyně, musím dodat, že se tak nedělo po způsobu Platónova podobenství, i když si mě žena moje takto dobírala. Aspoň je vidět, že pro nemehlo to není úplně snadné.

Kyklopova jeskyně na ostrově Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kyklopova jeskyně na ostrově Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Jako stinné místo k odpočinku slouží o poutích široká skalní klenba vchodu Kyklopovy jeskyně. Zvláště po obřadu se zde poutníci občerstvují před zpáteční cestou a vzdálenější nitro jeskyně občas slouží místo WC. Jindy je liduprázdná, nanejvýš tam bývá nachystané něco pro ovce, někdy i dříví na oheň. Jeskyně zůstala útočištným místem pastýřů a ovcí, mimo poutní den připomíná Polyfémův domov.

Takové poutě jsou zvláštním spojením zbožnosti a turistiky v původním slova smyslu, totiž že se chodí pěšky. Navíc ke zbožné památce, klidně i nejednoho náboženství. Tady je to spojeno se zánovním jeskynním kultem a přechodným obýváním sousední jeskyně. Vzpomínka neolit.

Návrat poutníků 28. 8. 2008. Smíšená kavalerie rozličných soumarů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Návrat poutníků 28. 8. 2008. Už minuli Kyklopovy kameny. Irakleia. Kredit: Zde, Wikimedia Common. Licence CC 3.0.s

Pouť doprovázejí osli a mezci. Tam vezli koberec do vchodu jeskyně a další potřebnosti, včetně vody pro všechny případy. Zpátky vezou taky odpad v pytlích, někdy prý i zraněného nebo příliš znaveného poutníka. Pop jde s báglíkem na zádech a v pohorkách po svých, jindy ale vznešenější duchovenstvo jede.

 

Poslední fotka ukazuje odbočku ke slavné samotě. Její majitelka krom svých paličkovaných krajek a jiných znamenitostí ukazuje taky pozdně neolitické obsidiánové nástroje, což vědecky popsal i sám Colin Renfrew.

Roku 2019

Většina obrázků byla z roku 2008. V srpnu 2019 už byl patrný posun akcentu od horské jeskynní zbožnosti k večerní tancovačce a všeobecnému mejdanu u přístavu. Na pouti v jeskyni byla tak půlka minulého počtu lidu, základní význam slova „pouť“ se přesunul na onen večerní mejdan. Kvůli němu sem naopak cestuje mnohem víc lidí než dřív, z okolních ostrovů, z Athén i ze Západu. Odehrává se celkem ve slušnosti, není to demoliční chlastačka obřího davu cizinců jako na nedalekém ostrově Íós. Pokud bude tento trend pokračovat, tak časem už jenom několik pamětníků připomene, že ta veselice bývala došupem po pouti do jeskyně, a ne kvůli konci prázdnin. Z jeskynní legendy by se mohl stát reklamní mýtus onoho mejdanu. Asi by mu ne každý věřil, vždyť s tímto ostrovem je v našem století spojena řada těžko uvěřitelných historek, často kupodivu pravdivých. (O tom někdy jindy.)

Literatura:

Článek Posvátná jeskyně a další v kapitole Malé Kyklady v mé volně přístupné on line knize Pouť na Kyklady.