Při výběru partnera pro sexuální styk se uplatňuje princip vyhodnocování pachové stopy. Ten by nás měl varovat před škodlivostí příbuzenských svazků a nebezpečným nárůstem inbreedingu.

O tom, že čich hraje při volbě našeho životního partnera významnou roli, pochybuje  jen málokdo. Má se zato, že tak jako u zvířat se i u nás přitahují geneticky odlišní jedinci. Pachy jsou jakási přirozená podvědomá pojistka, která brání příbuzenským svazkům a tím i snížené životaschopnosti potomstva. Jak si ale vysvětlit nynější výsledky výzkumu, které dokazují pravý opak?

Začalo to u hlodavců
Nejdříve přišli vědci na to, že si samci a samice myší ještě předtím, než se spáří, očichají svoji moč. A že svého partnera k početí potomstva si vybírají podle toho, zda se jim jeho vůně zamlouvá. Tento výběr u nich zaručuje, že si zvolí partnera, který má odlišný MHC systém.

Stejné to je u lidí
Ne, že by vědci  pozorovali u lidí očichávání moče, zvolili jiný výměšek. Při pokusu, který měl ověřit, zda i u nás čichové vjemy řídí sexuální přitažlivost,  se spokojili s očicháváním potu. Vědci k tomu využili partu vysokoškolských studentů, kteří pochopitelně netušili, o co jde. Po jednom sportovním zápase vzali studentům jejich propocená trička a k těmto mužským, potem nasáklým úborům, nechali čichat jejich kolegyně studentky.  Aniž by mladé ženy věděly komu svršky patří, dostaly za úkol oznámkovat atraktivnost příslušných pachů. Z pokusu jednoznačně vyplynulo, že ženám připadaly příjemné a vzrušující pachy těch mužů, jejichž MHC systém se od toho jejich MHC systému hodně lišil. Tak se prokázalo, že obdobně jako u myší se i u nás vzájemné sympatie řídí genetickou odlišností.

Co je MHC systém

Příklad molekuly systému MHC, která vyčnívá z buněčné membrány a která je jedním z rozpoznávacích prvků, který umožňuje rozpoznat našemu obrannému imunitnímu systému, co je naše a co je cizí.

Hlavní histokompatibilitní komplex, neboli MHC komplex, je úsek na chromozomu, který mají všichni savci a z něhož je řízena celá řada důležitých funkcí. Řídí se odtud například  tvorba enormně různorodých (polymorfních) molekul, které jsou součástí buněčné membrány. Na  povrchu buněk se tak vytváří kombinace struktur, jimiž jsme jedineční. Každý z nás je v tomto směru neopakovatelný exemplář a tuto jedinečnost si na svém povrchu nesou všechny buňky našeho těla. Je to jakýsi občanský průkaz buněk, kterým se prokazují našemu obrannému imunitnímu systému. Ten podle prezentovaných dat pozná, zda se jedná o buňku našeho těla, tedy vlastní. Pokud data v občance nesouhlasí, pro buňky obranného systému to znamená, že se jedná o cizího vetřelce a narušitel je nemilosrdně zlikvidován. Komplex MHC je tedy pro přežití velmi důležitý. Jeho potřebnost ale nespočívá jen z rozpoznávání vetřelců typu bakterií a parazitů. Pokud se naše normální buňka zvrhne v rakovinnou buňku, také se jí většinou změní i její občanka. Náš imunitní systém likviduje denně stovky  takových rakovinně zvrhlých buněk.
Ještě jednu odbočku učiníme, abychom si udělali představu, jak moc je MHC systém pro nás důležitý. Pokud v nějaké populaci vlivem příbuzenského páření dojde k tomu, že všichni jedinci jsou v MHC shodní, potom stačí, aby se nějakému viru nebo bakterii podařila náhodnou mutací taková kamufláž, že jim umožní, aby se tvářili jako naše buňky, potom oklamou obranný aparát a celá tato geneticky shodná  populace vymře. Řekli jsme si, že MHC systém je velmi různorodý (polymorfní), což znamená, že v něm nastává nesčíslná možnost kombinací a za normální situace není v MHC podobných jedinců mnoho. Proto se nepřátelům nedaří překonat obranu všech jedinců a někteří vždy mají šanci na přežití.  Selekční tlak tedy působí na to, aby se MHC systém udržoval polymorfní (různorodý).  Rodiče, kteří svým potomkům mohou tuto různorodost zaručit, mají větší šanci na to, že jejich potomstvo nevymře a že jejich genofond se prosadí. Čich v této hře na šanci přežít hraje významnou roli, a to ještě v době, než vznikneme – před vlastní kopulací rodičů.

Atraktivnost tváře teorii výběru partnera boří
Jak jsme si řekli, pachové experimenty u myší a poté i u lidí vydaly svědectví o tom, že se náš mozek podvědomě pachovými vzkazy řídí. Dosud se uznávalo, že jsme si vzájemně tím přitažlivější, čím jsme si v MHC (geneticky) vzdálenější, a že si to tak příroda zařídila proto, že pokud se tím rodičovské páry řídí, mají větší šanci, že jejich potomstvo nevymře.
Nový poznatek, ve kterém hraje roli  přitažlivost tváří, to ale nyní všechno zbořil. Ukázalo se, že ženy  preferují tváře těch mužů, kteří jsou jim geneticky (v systému MHC), podobní. To ale staví celou výše uvedenou teorii na hlavu.

 Jak se na to přišlo
Vědec Craig Roberts z University of Liverpool získal ke spolupráci  92 žen a 75 mužů. Rozborem jejich krví zjistili, jak si jsou ve svých MHC systémech vzdáleni. Každá žena zařazená v pokusu, byla požádána, aby  oznámkovala soubor fotografií. V souboru fotografií byly vždy snímky tří mužů, kteří měli velmi podobnou oblast MHC, a tří mužů, kteří k dané konkrétní ženě měli jejich MHC systém naprosto odlišný. Výsledek vyzněl překvapivě a jednoznačně. Ženy dávají přednost mužům s podobným MHC.

Dr. Craig Roberts z anglického Liverpoolu zjistil, že při výběru partnera líbivost obličeje hraje úlohu jakési pojistky, která hlídá, aby náš budoucí partner nám nebyl kulturou příliš vzdálený.

Má to logiku?
Tento pokus ukázal, že tu máme dva systémy. Jeden, říkejme mu čichový, se snaží o to, aby nám doporučil partnera geneticky co možná nejvzdálenějšího a zamezil tak inbreedíngu v důležité oblasti mající vztah k naší obranyschopnosti. Druhý, nazvěme jej vizuální, který je založený na atraktivnosti tváří, a který  se  snaží o pravý opak.
To, co na první pohled vypadá jako zcela nelogické, je možná důmyslnější než to na první pohled vypadá.  Kdybychom totiž byli „řízeni“ jen našim pachem, museli by nám zákonitě připadat nejatraktivnější ti partneři, kteří by nám byli geneticky co nejvzdálenější. Jinak řečeno, nás středoevropany by začali sexuálně nejvíce přitahovat Číňané, Inuité, Aboriginové,...
Zdá se, že atraktivnost tváře je právě tou pojistkou, která sleduje, aby ten první systém "neulítnul" do extrému. Vizuální vnímání nám tedy hlídá, aby naše volba partnera byla výhodná pro potomstvo a zajistila mu sounáležitost s klanem. Komu by neseděl pojem klan, může si dosadit pojem kultura. Je nasnadě, že lidské rasy jsou adaptované na určité podmínky, a že pro přežití potomků je zařazení se do klanu, který je pro dané podmínky adaptován a dobře vybaven, velkou devizou. 

Ačkoli se zdá být toto vysvětlení logické, ne všichni vědátoři s ním souhlasí. Kamenem sporu je jedna výjimka.  Objevila ji  Martha McClintock, vědkyně z Chicaga, která zjistila, že ženy sice dávají přednost odéru, jehož nositeli jsou muži, kteří jsou ženám v MHC vzdálení, ale v jednom případě to neplatí. A sice  tehdy, je-li nositel MHC svým systémem podobný otci dané ženy. Takový pach ženy vnímají jako příjemný, a to i přesto, že jejich nositel má MHC systém velmi podobný. Odpověď na otázku, jaký by tato výjimka mohla mít  význam, je zatím zahalena tajemstvím.

Pramen: Biology Letters (DOI: 10.1098/rsbl.2005.0343)

Jen osel by si mohl myslet, že všechny ty důmyslné mechanismy budou fungovat i poté, co se navoníme, tvářičku pokryjeme vrstvou make-upu  a rysy si změníme na Plastické chirurgii s.r.o.