Smilodon fatalis, fosilie v National Museum of Nature and Science, Tokyo, Japan. Kredit: Momotarou2012, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Šavlozubých živočichů s dlouhými zuby v horní čelisti se díky evoluci promenovala po Zemi dlouhá řada. Žili na naší planetě zhruba 50 milionů let a poslední z nich vyhynuli zřejmě před necelými 12 000 lety. Zdaleka ne všichni se řadili mezi kočkovité šelmy, i když je mohli zevní stavbou těla připomínat. Příkladem jsou zástupci čeledí Nimravidae někdy označovaní jako nepravé kočkovité šelmy. O příslušnosti „šavlozubého tygra“ Smilodon fatalis ke kočkám ale není nejmenších pochyb. Ten se objevil zhruba před 2,5 miliony lety a vyhynul spolu s ostatními představiteli šavlozubé chásky.

Smilodon californicus, fosílie v museu ve Washingtonu. Kredit: Postdlf, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

O smilodonech vědí vědci poměrně hodně díky nálezům ostatků těchto zvířat v asfaltových jezerech v La Brea poblíž Los Angeles. Smilodoni tam zřejmě uvízli ve smrtící pasti, když se pokoušeli dostat k jiným zvířatům polapeným v asfaltovém zřídle. Tyto nálezy teď přispěly k odhalení zajímavého aspektu života šavlozubé kočky Smilodon fatalis. Americký paleontolog Jack Tseng z Unversity of California v Berkeley ho zveřejnil ve vědeckém časopise Anatomical Record.

Čtvero šavlí v tlamě

Tsenga zajímalo, jak se mladí smilodoni učili zacházet se svými enormně velkými špičáky. Nálezy lebek mladých smilodonů z La Brea odhalily, že měli dvě sady špičáků – jedna patřila mléčným zubům, tu druhou tvořily zuby trvalé. Špičáky smilodonů se tedy neměnily tak, že na místě vypadlých mléčných zubů narostly zuby trvalé, ale oba typy zubů po nějakou dobu přetrvávaly v čelisti vedle sebe.

Rekonstrukce druhu Smilodon fatalis. Kredit: Sergiodlarosa, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Až doposud se vědci domnívali, že tento „překryv“ mléčných a permanentních zubů netrval déle než rok a půl. Tseng ale pojal podezření, že „souběh“ zubů byl pro mladé smilodony důležitý, a pustil se do hlubšího studia čelistí těchto šavlozubých šelem.

Tseng nejprve naskenoval a digitalizoval tři šavlovité špičáky dospělých smilodonů a následně vytvořil jejich fyzické i virtuální modely. Na počítači pak modeloval růst zubů „pozpátku“ – tedy začal plně dorostlým zubem a končil zubem, který se ještě neprořezal z dásně. Potom provedl mechanické výpočty pevnosti a pružnosti zubů a zjistil, jakým silám odolávaly v různých fázích růstu.

Z výpočtů vyplynulo, že když smilodonovi rostly trvalé špičáky, provázelo jejich prodlužování také výraznější ohýbání při zátěži. A to není pro zuby dobře, protože čím víc se ohýbají, tím více v nich vzniká mikrotrhlin a dalších poškození. Přetrvávající mléčné špičáky tak sloužily nově rostoucím trvalým špičákům jako opora, která jejich ohýbání a poškození úspěšně bránila. Novým špičákům by hrozilo poškození třeba v případech, když se mladý smilodon zakousl do kořisti a narazil zubem do kosti.

Replika lebky Smilodonta v muzeu ve Varšavě. Kredit: Jan Marucha, CC BY-SA 3.0

Dlouhé dětství strávené tréninkem

Podle Tsenga umožnily dva páry špičáků mladým smilodonům „trénovat“ používání těchto šavlovitých zubů. „Mléčňáky“ jim vypadly, až když byly trvalé špičáky dost velké a silné, a zvířata se s nimi naučila zacházet. Po celou tu dobu zůstávala mláďata v péči matky. To vyplývá ze studie, kterou rovněž v Anatomical Records publikoval tým vedený paleontoložkou Narimane Chatarovou z university v belgickém Liége.

O dlouhém dětství smilodonů vedli vědci diskuse nad studií publikovanou před třemi roky ve vědeckém časopise iScience. V té byl popsán nález ostatků dospělé samice smilodona s dvěma mláďaty ve věku nejméně dvou let. Vědci z toho usuzovali, že se šavlozubí tygři o potomky starali překvapivě dlouho. Chatarová a spol. to teď potvrdili srovnáním 22 čelistí smilodonů s 23 čelistmi lvů. Během vývoje šelem prodělává čelist významné anatomické změny v období, kdy se prořežou zuby označované jako trháky. U lvů matka v té době lvíčata nekompromisně odstaví. Obvykle k tomu dochází, když je lvíčatům kolem deseti měsíců. U smilodonů ale trval vývoj čelisti déle, protože ta se musela předem uzpůsobit mohutnějším žvýkacím svalům. Odstav tedy nastával u smilodonů o poznání později.

S těmito závěry souhlasí i výsledky Tsengovy studie. Podobně jako lvi, také smilodoni usmrcovali kořist zakousnutím do hrdla. Tseng došel studiem čelistí k závěru, že smilodoni byli k takovému způsobu lovu kořisti uzpůsobeni mnohem později než lvi a mladí jedinci tak byli po delší dobu závislí na úlovcích matky. Smilodoni byli nakonec v lovu zdatnější než lvi, ale zabralo jim hodně času, než své mistrovství naplno rozvinuli.

Video: Porovnání velikosti velkých koček žijících a vyhynulých

Prameny

Tseng, Z. J. (2024). Bending performance changes during prolonged canine eruption in saber‐toothed carnivores: A case study of Smilodon fatalis. The Anatomical Record. https://doi.org/10.1002/ar.25447

Chatar, N., Boman, R., Fischer, V., Segura, V., Julémont, C., & Tseng, Z. J. (2024). Growing sabers: Mandibular shape and biomechanical performance trajectories during the ontogeny of Smilodon fatalis. The Anatomical Record. https://anatomypubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ar.25504

Reynolds, A. R., Seymour, K. L., & Evans, D. C. (2021). Smilodon fatalis siblings reveal life history in a saber-toothed cat. iScience, 24(1), 101916. https://doi.org/10.1016/j.isci.2020.101916