Naxos je největší z kykladských ostrovů, zaujímá plochu 428 km². Dnes na něm žije 19 tisíc obyvatel, nepočítaje turisty, což představuje asi tak průměr za celou historickou dobu. Geologicky a krajinářsky je mimořádně pestrý, takže tu vedle sušších ploch i polopouště najdeme také oblasti vyloženě vlhké, přinejmenším na kykladské poměry. Vody je relativně dost, ale musí se s ní umět hospodařit. Když člověk prochází zahradami v údolích na západním okraji vysočiny, potkává kvanta zavlažovacích kanálků, včetně drobných akvaduktů, a také zbytky vodohospodářského náčiní z velice různých dob posledních tří tisíciletí. A v podhorských údolích najdeme i bystřiny se zbytky subtropických pralesíků.

Čiperný zdroj výtečné vody přímo v hospodě pod kostelem v Ano Potamia. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Křižovatka turistických cest z Melanes pod Myli (Myloi, Miloi) na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Turistické reklamy cílené na athénské hosty slibují, že v řadě údolí spatří „věčný pramen a řeku s věčně tekoucím proudem“, tedy pěknou studánku a potok, který nevysychá ani v létě. Překlad slova věčně (aei) bývá ošemetný. Metafyzik by lpěl na doslovném formálně logickém významu, tedy na neměnné nehybné věčnosti, ale žádného metafyzika jsem tu nepotkal.

Na obrázku vpravo představuji jedno z nejmokřejších míst na Kykladách, neboť se tu kříží nejen značené cesty, ale také několik vodovodů z různých staletí. Kromě mimoúrovňového křížení po mostku se zde i všelijak propojují.

Posvátná skála v nejvyšší části Svatyně pramenů a bohyň ve Fleriu na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velký antický vodovod byl veden z oblasti zvané Flerio. Už jsem o ní psal u příležitosti obřích polotovarů soch kúrů, které tu zůstaly ležet na okrajích antických lomů, viz článek Když se obří sochy válí na vysočině. Tato sadařská oblast patří k osadě Myli (alias Mili), a ta zase do katastru větší vesnice Melanes. Myli, původně Myloi, znamená Mlýny, nad vesničkou byl větrný a pod ní vodní. Literatura občas „dolního“ z kúrů uvádí rovnou jako „z Melanes na Naxu“. Voda odtud teče do zemědělské vsi Melanes, tedy Černé, Stinné. Vodovod sám je v literatuře nazýván „Naxijský“ nebo „Vodovod z Fleria“.

Dnes je oblast Flerio známá začátkem vodovodu, nejvíc a také podstatně déle však antickými mramorovými lomy s torzy kolosálních soch kúrů (i když ten druhý je o něco dál a výš v oblasti Faranga, což je už jiný rajon). V době stavby vodovodu tyto lomy stále fungovaly a torza velkých soch se v nich povalovala už skoro půl století. Skutečnou dominantou zde ovšem byla svatyně bohyň, chápaná také jako Svatyně pramenů, úrodnosti a plodnosti obecně. Dnes ji můžeme navštívit v olivovém hájku na svahu návrší, stovky metrů od „dolního“ kůra a o desítky metrů výš. Místo bylo ctěno od pradávných dob, v řecké archaické době zde přibyly i menší chrámové stavby zasvěcené bohyním. Celému areálu od dávných dob vévodí posvátná skála. Keramické trubky na okraji okrsku Svatyně pramenů jsou ovšem zbytky včelínů, navíc nepříliš dávných, nejsou vodovodní.

Vodovod

V řecké archaické době se vodovody mohly chlubit jen skutečně významná města, viz článek Řecké vodovody z 6. století před n. l. . Hlavní město ostrova Naxu, zvané tehdy Naxos nebo Naxia, dostalo vodovod v době, kdy ostrovu vládl Lygdamis (vládl 550-524 před n. l.). Podle optimistů je ten naxijský dokonce o nejméně desetiletí starší než slavné vodovody na Samu a v Athénách. Ostrov byl odedávna regionální mocností a teď si na chvíli málem úspěšně hrál na velmoc. Měl tehdy skoro 100 tisíc obyvatel, nejvíc za celou svou historii, a byl velice bohatý a sebevědomý. Lygdamis je známý také svou snahou vybudovat na Naxu důmyslně koncipovanou síť sakrální architektury, trochu podobně jako později Karel IV. v Praze, byť na bázi zcela jiného náboženství, viz článek Naxijský chrám. Vodovod je samozřejmě stavba technická, avšak alespoň jeho začátek souvisí s posvátným místem dávného kultu pramenů a konec zase s místy ve městě.

Lygdamovský vodovod sestával z keramických trubek uložených v příkopu. Má poměrně velký spád, těsně přes 200 m výškového rozdílu na 11,5 km délky, tedy 1,8 %, a to velice plynule. Možná proto nemusely být trubky opatřené přístupovými otvory pro čištění, jaké vidíme na vodovodech na Samu a v Athénách z téže doby. Navíc je voda z Fleria velice čistá. Pro jistotu měl po cestě nejméně 4 odkalovací nádrže. Podobně jako ostatní vodovody v té době nebyl tlakovaný, voda tekla jen samospádem. Kousek vedl tunelem, méně impozantním než tunel na Samu, i když také dobře průchozím, jen se člověk musel sklonit. Vodovod kupodivu zdárně přečkal perské plenění Naxu v době kolem roku 490 před n. l. (tehdy zle skončilo jedno z několika období naxijské slávy, byla to pomsta za to, že Naxijští sami naprosto nečekaně odrazili perský útok o 10 let dříve). V římské době byl opraven a z valné části také přestavěn, a to ve dvou časových horizontech, v 1 a 4. století n. l. Přestavba používá v roli potrubí profil litý z „hydraulické malty“, nejspíš z římského betonu. V celé délce sleduje původní linii, až do města, do míst blízko pobřeží. V této podobě vodovod fungoval do 8. století, pak zpustnul. Někdy se mluví o dvou akvaduktech v témže umístění, řeckém a římském.

Začátek tunelu naxijského archaického vodovodu je pod novodobým přístřeškem. Začátek vodovodu máme kus za zády a o něco níž. Zato vidíme svah, skrz který vedl tunel. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příchod k začátku tunelu naxijského archaického vodovodu. Barou, mezi Myli a Fleriem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Původní vodní zdroj se podle části archeologů nachází pod novější zemědělskou stavbou v jedné zahradě ve Fleriu, přibližně 213 m n. m. Je to o dost níže pod Svatyní pramenů, mezi ní a dnešní cestou od parkoviště k „dolnímu“ kúrovi. Ostatně, dnes se ke kúrovi jde platanovou alejí kolem potoka a kolem bují vysoké rákosí. Veřejně viditelné zbytky vodovodu jsou však patrné až těsně před začátkem tunelu. Ten začínal o skoro půl km dál směrem k Myli, na místě zvaném Burou, kde je nyní odkrytý a zabezpečený. Tunel začíná v nadmořské výšce 204 m. Tunel byl dlouhý 220 metrů, vysoký 1,40 až 1,60 m a široký tak, aby se dal projít. Vedl skrz svah, jehož jižní stranou dnes vede silnice, ústil na opačné straně ve výšce rovných 200 m. Vyústění tunelu je také přístupné, ale musí se k němu z druhé strany od silnice.

Ostatně, ta nynější silnice, pod kterou tunel vede, pak dál, když trochu klesne, skoro kopíruje vodovod, až do obce Ag. Thalelaios, kde je kousek vodovodu také k vidění nedaleko benzínky, v nadmořské výšce už jen 74 m. Je to silnice z Ag. Thalelaios přes Kourounochori do Kinidaru. Nad Kouronochori byla také zřízeno lokální archeologické muzeum, tedy „archeologická kolekce“, vystavující nálezy, které se týkají této vodovodní stavby.

Bohužel nemám volně použitelné fotky začátku ani konce tunelu, ba ani z oné sbírky v Kourounochori. Jen novodobého přístřešku, který začátek tunelu chrání, a okolní krajiny. Je to moje vina, pokud to nechci svádět na osud. Naštěstí je v níže odkazované literatuře celkem dost obrázků. Pro představu o pramenné oblasti i dalším vedení vodovodu ve více než polovině jeho délky dobře poslouží také Mapy.cz (Svatyně pramenů je tam však jen jako hájek nad „startem“ vodovodu).

Od zdroje po vyústění tunelu vedl vodovod přibližně na sever, pak se stočil na severozápad a kousek severně od Kourounochori na západ. Vyměřit v křivolakém terénu rovnoměrný spád určitě nebyla sranda, bohužel nevíme, jak to dělali.

Zbytky vodovodu odkryté nedaleko Kourounochori. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zbytky vodovodu odkryté nedaleko Kourounochori. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vodovod není odkryt v celé délce. Při různých pracích bylo mezi koncem tunelu a městem odkryto 9 nebo 10 míst, většinou při stavbě silnice. Nabízím fotky odkrytých trubek v místě zvaném Katsoprini nedaleko vesnice Kouronochori, 140 m n. m.

Vlastní vodovod byl realizován trubkami dlouhými 55 cm, s vnitřním průměrem 21,5 cm, vnějším 27,5 cm. To jsou podobné míry jako u trubek vodovodů na Samu a v Athénách (jen trochu kratší), ale profil spojů se zdá být jednodušší, prostě do sebe zapadají díky jakémusi límci.

Sanudova věž, roku 1207 přestavěná z centra bývalé akropole, kterým byl od poloviny 6. století před n. l. Lygdamův palác na témže místě. Kastro Naxijské Chóry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Snad poslední odkryté místo před městem je u vsi Agidia (Angidia), vedle základů byzantského kostela, asi 35 m n. m.

Nejasná zůstává trasa vodovodu ve městě. Předpokládá se, že prioritou bylo zásobování akropole a jejího okolí. Akropole stála samozřejmě na kopci, vysokém nejméně 40 metrů. Ve směru od Angidie bylo možné vést rovnoměrný spád asi tak 20 až 25 m pod úroveň vršku akropole, ale to je jen úvaha nad mapou bez opory v nálezech.

Centrem naxijské akropole býval v době stavby vodovodu Lygdamův palác. Dnes na jeho místě (mezi katolickou katedrálou a archeologickým muzeem) stojí Sanudova věž, což je opevněná stavba z roku 1207. Ta hojně využívá materiál ze starších budov, včetně Lygdamova paláce. A hluboko pod ní je veliká cisterna, jenže z mnohem pozdější doby, možná překryla dávnou stavbu, kdo ví. Vzhledem k tomu, že Lygdamis nechal na toto místo centrovat dokonce i osu velkého Apollónova chrámu na ostrůvku Palatia (viz článek Naxijský chrám), považuju za pravděpodobné, že právě sem nechal také natáhnout vodovod. Nejsem v tom sám. Nemá ani cenu zkoušet rozhodovat, zda to byl projev Lygdamovy sebestřednosti nebo zbožně vlasteneckého „naxocenrismu“, nejspíš obojí. Nepřímými doklady mohou být kamenné trubky a koryta z archaické doby, nalezené u těchto míst, bohužel asi v nepůvodním umístění, takže nejde o doklady přímé.

Ariadnina fontána byla postavena před 16. stoletím n. l. na základně z římské nebo archaické doby. Tady končil velký vodovod z Fleria. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Poslední štací naxijského vodovodu byla téměř jistě velká fontána na vnějším okraji čtvrti Grotta, asi 9 m n. m. Říkalo se jí různě. Někdy jen Velká fontána, jindy Trani, především však Ariadnina fontána. V průběhu dějin byla mnohokrát přestavovaná. Dnes na povrchu vidíme torzo stavby asi z 15. století, už dávno bez zdobné horní nástavby a zastřešení. Její hluboká podzemní cisterna má objem 123 m³. Voda se odtud vytahovala v kbelíku na laně. Nejspíš to byla hlavně prádelna, čemuž odpovídají i nalezená torza kamenných koryt. Spíše tedy poslední využití zbylé vody, s možností její velké zásoby. Jádrem je ovšem stavba mnohem starší, přinejmenším z římské doby, podle některých dokonce z řecké archaické doby.

Někdy byly za doklad stáří považovány rýhy od lan v kameni, patrné zvláště u levé studny. Jenže takové rýhy se vytvoří celkem rychle, navíc ty povrchové mramory mohou pocházet až ze středověké nebo renesanční stavby. Pod nimi je ovšem stavba nepochybně antického stáří, otázka je, jakého přesně.

Hloubka fontány, sahající až k hladině moře, ovšem způsobovala, že voda v ní prý byla přinejmenším občas brakická, prostě trochu slaná, zvláště při nízkém stavu. Nevíme, odkdy přesně, pobřeží se mohlo časem trochu posunout. Někdy z dob mezi pozdní antikou a renesancí pochází legenda, že mírnou slanost vody v této cisterně působí Ariadniny slzy, neboť ji zde Théseus zanechal. (Viz článek Théseova plavba.)

Levá studna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Levá studna. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Levá studna Ariadniny fontány.

Pohled do levé studny. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled do pravé studny. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pokusy o pohled do hlubin cisterny.

Moje rozpaky nad naxijským vodovodem

Na tomhle článku jsem si chtěl dát záležet, dokonce jsem několik let odkládal pojednání o řeckých vodovodech archaické doby. Na Naxu jsem totiž málem doma. Jenže znáte to o kovářově kobyle. Chtěl jsem nafotit všechna místa, kde jsou zbytky vodovodu vidět, zvláště začátek tunelu, a všechno řádně prodiskutovat s místními znalci. Na Naxu mi většinou jdou lidé i věci šťastně na ruku, ale cokoli se týká antického vodovodu, naopak statistiku vyrovnává. V okolí vstupu do tunelu jsem byl mnohokrát, i když při prvních návštěvách ještě nebyl vykopaný, zajištěný a přístupný. Několikrát jsem pak k němu i k vodnímu zdroji byl blíž než 30 metrů, ale v místě, ze kterého nebylo nic vidět, a vždycky se stalo něco zhola nepravděpodobného. Všechna ta další místa by se dobře objela autem, jenže občasné hosty s autem nechci obtěžovat zajížďkami do míst, kde není k vidění nic jiného než kus kanálu a pár starých trubek. Díky obětavé řidičce a posádce jsem teď v červnu vyfotil aspoň trubky u Kourounochori, už za soumraku a z nouzově zaparkovaného auta, na moment. Tak dávám v plen to, co jsem posbíral a trochu harmonizoval z dostupných důvěryhodných zdrojů.

Zdroje vody na Naxu dnes

Vodou se tu musí šetřit, ale na rozdíl od mnoha jiných ostrovů to (zatím) není tragické. Na vysočině a v podhůří stále fungují systémy tradičních „rozproudňovadel“, jimiž se reguluje oddělení části potoční vody do zahrad a sadů. V nové době dokonce pro zemědělské účely postavili cosi, co vypadá jako menší přehrada, ale je to spíš obří cisterna vystlaná plastovou folií, zadržující zimní vodu. Teď nás však zajímá voda pro domácnosti v hlavním městě ostrova. V Chóře Naxijských, kde žije asi 10 tisíc místních, funguje zajímavý potrojný systém přístupu k jiné než mořské vodě.

Z vodovodu, normálně rozvedeného do bytů jako u nás, teče voda, která se považuje za pouze užitkovou, přesto je docela drahá. Nemusíte se jí bát, nepáchne, není infekční, není vyloženě jedovatá, ale není moc dobrá a její pravidelné pití by prý člověku vůbec nedělalo dobře.

V krámě si můžete koupit balenou vodu jako u nás. Dováží se z pevniny a z Kréty a je tady dražší jen o náklady na dopravu. Naxijští nejsou vydřiduši jako na některých jiných ostrovech. Balenou vodu pije většina turistů a část místních ji kupuje pro kojence.

Zdroj pitné vody v Chóře Naxijských, ve čtvrti Grotta, blízko Metropolitního náměstí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zdroj pitné vody v Chóře Naxijských, asi nejnovější, se schematickou mapou Naxu a Malých Kyklad. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejzajímavější je třetí zdroj. Po městě, nejhojněji v centru, protože už dost odedávna, jsou rozmístěné četné malé kašničky, nad nimiž ční ze zdi vodovodní kohoutek. Teče z něj dobrá a nezávadná voda, kterou všichni místní doporučují k pití. Chodí si pro ni s bandaskou nebo PET flaškou, někdy je to málem společenská akce, ale větší kanystr než 5 litrů by budil tuze nepřívětivou reakci. Můžete si tam i stručně opláchnut ruce a obličej nebo kousek ovoce – a dost. A rychle zavřít kohoutek! Nechci domýšlet, jak by tento systém dopadl jinde. Dobrá pitná voda je zadarmo, zatímco užitková se platí výrazně víc než u nás pitná vodovodní.

Ke cti některých hospod nutno dodat, že tuto vodu přiznaně nabízejí za nepatrnou úplatu za její vychlazení, štamgastům zadarmo. (Ostatně, velká část archeologických areálů je na Naxu zatím taky zadarmo, bývaly všechny, jsou to přece parky i pro místní a hrdost ostrova s dávnými chrámy, stejně tak kostely, pravoslavné i katolické, ale za všechno ostatní se platí, někdy docela dost.)

Chmurné vyhlídky

Nerad kazím pohodu, ale nezbývá než reagovat na čerstvé události. Už v průběhu 20. století spotřeba vody převýšila antickou i při pětinovém počtu obyvatel. Prostě jiný hygienický standard. Vždycky tu byli i hosté, které bylo potřeba ubytovat: posádky lodí, obchodní cestující, aristokraté a dobrodruzi na cestách, časem taky evropská výtvarná a literární avantgarda a athénští příbuzní s dětmi za babičkou. Bylo tu několik hotelů různých kategorií a mnohé stařenky pronajímaly pokoje. Pak začala novodobá turistika, zpočátku nenápadně, v takto zaběhlých kolejích. Přibylo několik hotelů a hejno penzionů. Lidí už bylo opravdu hodně, ale převažovali takoví, kteří jedou individuálně za něčím konkrétním, vědí, kde jsou, a podle toho se chovají. Ještě počátkem našeho století sem jezdilo minimum cestovek, a to spíše odborně zaměřených na to či ono, s nevelkou skupinou. Pak proběhl exponenciální nárůst, spojený s převahou větších cestovek. Několik místních vzdělanců někdy kolem roku 2010 přibližným výpočtem odhadlo, že nesmyslná spotřeba vody a eroze společnosti povede nejpozději za 20 až 30 let ke kolapsovým stavům, a to nepočítali s oteplováním a jinými krizemi. Jenže to prý nebylo opřeno o tvrdá data. (Když doma nenechávám otevřený vodovodní kohoutek, taky to nemám opřené o přesná data. A copak se většina politiků řídí jinými daty než z výzkumů veřejného mínění?)

Letos se stalo, že zima byla krátká a málo mokrá a brzy přišlo horké léto. Naxijská „přehrada“ byla už koncem června skoro prázdná a do dešťů zbývalo nejmíň čtvrt roku. Média bijí na poplach a líčí Naxos málem jako poušť. Samozřejmě, že za to může globální oteplování! Nepopírám je, ale jde především o následky lidské hamižnosti, ještě k tomu hloupé. Potoky na Naxu dál vesele tečou, spodní voda tedy zatím drží, a z kohoutků voda teče. Stalo se „jen“ to, že část zemědělců, zvláště těch větších a modernizovanějších, bude mít letos sotva poloviční úrodu. Příště to může být horší.

Voda je dobrým indikátorem postupující eroze přírody i society. Na rozdíl od ostatního je názorně vidět a její absence se těžko okecá. My už neumíme nic řešit jinak než alarmem, jinak to necháme být, zvlášť když nejsou ta data. Přemnožené resorty by nejspíš dokázaly technicky fungovat i v poušti. Jenže co všechno to ostatní? Dokonce i turistická reklama na Naxos zdůrazňuje, že ostrov má stále svůj svébytný život, že není jen dovolenkovou destinací. To je stále ještě pravda, i bez turistů to byl bohatý ostrov, zatímco třeba na Mykonu už několik desetiletí žádný normální život skoro nepotkáte a z ještě nedávno nádherné krajiny také nezbylo skoro nic. Naxos vydržel (a snad i vydrží) hodně, ale co je moc, je příliš. Pak stačí zakolísání počasí, a ti, co loni říkali, jak je tady vše krásně ekologické a udržitelné, začnou věštit málem konec světa, samozřejmě následkem globální změny, ta to prý pokazila. Tak uvidíme, co to udělá. Ten přibližný výpočet z roku 2010 ukazoval, že bez větších cestovek by s počtem a údržbou hostů nebyl problém. Ti individuální mají o dost menší spotřebu vody a elektřiny, krom toho, že jich je výrazně míň. A nemívají bazény. Jenže ochránci planety radši zastaví elektrárny než expanzi velkých cestovek do citlivých oblastí.

Za letošní sucho cestovky opravdu nemůžou. Za jeho následky možná stojí méně opatrný přístup k rezervoárové vodě, než jaký znám od běžných zemědělců závislých na nastavení „rouzproudňovadel“ na potocích. Těžko říct. Je to však varovný signál. Na Kykladách se s vodou musí opatrně, jinak se varování uplatní a příště z kohoutků voda nepoteče, bude v bazénech. A podobně jako s vodou je tomu s chodem společnosti. Eroze střídmosti také přinese následky.

Literatura:

Popis vodovodu na stránkách ostrova, anglicky.

Nejvíc fotek (včetně řecké vrstvy stavby) a topografických údajů je na webu, který se věnuje popisu římských akvaduktů, anglicky

Viz také článek The Flerio aqueduct of Naxos, on line.