Ulička v Chóře Anafi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přiznejme si, že Anafi nepatří k nejvýznamnějším ostrovům. I většina Řeků zná jeho jméno jenom proto, že bitva u Anafi roku 1537 měla ještě mnohem horší následky než u nás Bílá hora. Turci tu porazili naxijské loďstvo. Leč významnost je kategorií relativní. Například pro výpravu řeckých hrdinů na lodi Argó byl tento ostrov naprosto klíčový, neboť je tam Apollón zachránil. Neméně významný je pro své současné obyvatele a snad pro každého, kdo měl v životě to štěstí, že tam zavítal. Je těžce návykový. A jsou na něm i svérázné památky.

Anafi leží úplně na jihovýchodním konci Kyklad, až za Thérou (Santorini), tedy jižně od Amorgu. Už v antice se ostrov jmenoval Anafé, ale i všelijak jinak. Loď z Pirea, která vyplouvá odpoledne, tam přistane až hluboko v druhé polovině noci a nejezdí nijak často. Mimo prázdniny musíme zpátky přes Santorini nebo dokola přes Krétu, a předem nebývá jistý čas odjezdu. Zdejší docela velký přístav je jedním z nejklidnějších na Kykladách, někdy tam kromě rybářů a pár malých plachetnic po řadu dní neuvidíte loď ani v létě. Díky tomu tu nebývají davy a místních 270 obyvatel zatím zůstává i o prázdninách v početní převaze.

Zvláštní je, že za několika režimů v různých tisíciletích sem vyváželi nespokojence až povstalce. Buď to běh času srovnal jako v Austrálii, nebo to dokonce byl zajímavý výběr, mám s Anafijskými ty nejlepší zkušenosti.

V 19. století tu prý byla naprostá bída. Zdejší kameníci a zedníci se naštěstí dobře uplatnili při rekonstrukci podhradí athénské Akropole, neboť byli zvyklí stavět ve velice strmém terénu. Mnozí tam zůstali a postavili si malinkou čtvrť Anafiotika, jejíž zbytky zůstaly nad starou čtvrtí Plaka, těsně pod severní hradbou Akropole. (Tutlal jsem to, neboť to byla v Athénách tuze milá klidná zašívárna, ale už je všude profláknutá.) To by bylo na jinou drobnou malebnost.

Fosilie v dlažbě hlavní ulice, Argonauta argo. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Největší kavárna v Chóře, tedy ve správním centru ostrova, se samozřejmě jmenuje Argó. Můžu ji jen chválit. Zajímavější je, že na hlavní ulici je kousek od ní položená zvláštní dlažba z větších kamenných desek. V šikmém světle jsou v nich patrné fosilie – a je to dobrý paleontologický vtip. V Praze je kamarád zoolog určil takto: „Patrně skořepinová schránka, kterou staví pro svá vajíčka samice pelagického hlavonožce Argonauta argo. Vápnité desky s dotyčnými fosiliemi by mohly být odhadem miocenního či pliocenního stáří.“ (Tisíckráte se omlouval za nejistotu určení z několika fotek a doporučoval konzultaci s paleontology, ale k ní už nějak nedošlo.) Spokojil jsem se s pouhou pravděpodobností výskytu Argonauta argo zrovna na tomto ostrově, a s tím, že jejich pozůstatky byly v nedávné době dopraveny na ulici blízko kavárny Argó.

Na ostrově převládají amfibolitové břidlice, tmavě i leskle šedé až nazelenalé, místy i přímo zelené. Na některá místa sem v různě dávné minulosti nalétalo ze sousední Théry to i ono sopečné, černé, rudé i skoro bílé. A některé pahorky mají vápencoidní čepičky, z jednoho takového hned vedle Chóry pochází i dotyčná dlažba, jak e-mailem ochotně potvrdil pan starosta. Dokonce tušil, že ty fosilie v těch kamenech jsou „nějaké takové potvory“, jak jsem mu napsal, prý to tu už při pokládání říkal jeden francouzský učenec na výletě.

Nad antickým přístavem

Několik kilometrů východně je na jižním pobřeží velká pláž Rúkúnas (Roukounas), kousek nad ní staví autobus té delší z místních linek. Jmenuje se Rebarborová, ale viděl jsem tam spíš kapari. Od zastávky sejdeme k úžasné letní hospodě připomínající časy hippies, na konci pláže pak za posledním tamaryškem strmě stoupá pěšinka do skalek a nad bývalý přístav. Dá se sem dojít i po značeném chodníčku č. 1.

Antické navigační značky nad starým přístavem Anafi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Základy větší antické navigační značky, možná majáku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přístav patřil antickému městu, které bylo jinde, než je dnes Chóra, ale z přístavu samotného už není skoro nic vidět, pokud se nehodláme potápět. Zato na návrší a plošince nad ním je rozptýlená řada drobnějších staveb z velice různých dob, od antiky do nedávné rurální minulosti, včetně kapličky s antickým i raně byzantským rantlem. Místu se říká Katalimatsa. Je tu několik kamenů s částečně rekonstruovaným vrcholky v podobě navršených dalších šutrů, něco jako dávné hermovky na značení horských cest nebo „mužici“ v balkánských horách. Jsou ovšem nad mořem, dokonce rovnou nad bývalým přístavem.

O desítky metrů dál ve vnitrozemí najdeme základy malé kruhové stavby. Prý to byl nejspíš malý maják z antických časů.

Antické navigační značky, v pozadí vlevo je útes Kalamos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jsou to vlastně dost unikátní památky, i když se samozřejmě nemůžou porovnávat s alexandrijským majákem na ostrůvku Faos, to byl asi nejvyšší maják, jaký byl kdy postaven. Alexandrie byla jedno z největších měst tehdejšího světa a výkřik moderny, zatímco Anafi byla naprostý zapadákov. Jenže z toho alexandrijského majáku a dalších navigačních pomůcek se nezachovalo nic, co bychom mohli vidět, zatímco tady aspoň něco.

A prý se tu nemusíme bát hadů. Lidový výklad jména ostrova říká, že znamená „Bez hadů“. I když je to výklad dozajisté chybný a nejspíš i věcně nepravdivý, tak už sama vytrvalost legendy po řadu tisíciletí snad svědčí alespoň o tom, že s hady tu nebývají časté a výraznější problémy. Žádného jsem tu nikdy nepotkal.

Svatá cesta

K Apollónovu chrámu vede přímořský chodníček č. 1, značený jako ke klášteru. Není tak nevinný, jak by člověk při pohledu na mapu čekal. Jednou je tady totální úpal, jindy s člověkem zle cloumá vichr, pěšinka nad srázem se místy drolí. Tenhle ostrov umí ukázat drápky. A v jeho vnitrozemí zápasí už v červnu nízké oleandry a fíkovníky o život se suchem v korytu vyschlého potoka, kolem je díky zelenému amfibolitu zelená polopoušť, místy poušť.

Antické dláždění na svaté cestě z města k Apollónovu chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Výhled ze závěru svaté cesty, nyní ke klášteru Zoodochos Pigi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Poučnější je cesta od ruin antického města, které stálo v okolí dost mohutného kopce, na němž bylo ve středověku postaveno také Kastro Kastelli, Hrad Hradovitý. Město zde stálo od 9. nebo 8. století před n. l. do konce antiky. Sochy odtud jsou v petrohradské Ermitáži, v Britském muzeu, v Národním archeologickém muzeu v Athénách a v místním muzeíčku (lokální archeologické kolekci) v Chóře. Už v antických časech byl odtud zbudovaný krásný podhorský chodník. Byla to „svatá cesta“ od města k chrámu.

Podobné cesty se stavěly leckde, od větších měst i mnohem širší a honosnější, ale tady po ní dodnes vede značená cesta č. 2 s úžasnými výhledy. A v některých místech se zachovala původní dlažba! V takto přírodních poměrech mimo město i svatyni to je snad další unikát. Cesta je dodnes naprosto pohodlná, i když je v průběhu tisíciletí opravovaná jen malinko. Už asi v její třetině stával malý Apollónův chrámek, teď je tam kostelík Ag. Mamas.

Apollón Aiglétos a Životodárný pramen

Příběh o plavbě Argonautů říká, že právě tady je Apollón zachránil. Ztratili se na moři, postupně přišli o všechny zásoby a zmítala s nimi prudká bouře. Když už se vzdávali naděje, ukázal jim Apollón svitem mezi temnými mraky místo k přistání v malém zálivu před obřím útesem Kalamos.

Kalamos z lodi po bouři v září 1996. Místo přistání Argonautů je blízko levého okraje snímku. Kredit: Archiv autora článku.

Cesta k Zoodochos Pigi od útesu Kalamos, tedy z opačné strany než od antického města. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na pravém snímku je místo přistání Argonautů zakryté svahem. Ten správný záliv je z tohoto směru pohledu schovaný vlevo od šíje.

Na šíji mezi útesem Kalamos a zbytkem ostrova našli Argonauté vydatný pramen a obětovali zde Apollónovi. K děkovné oběti ovšem neměli nic jiného než tuto vodu. Sluhové se jim kvůli tomu smáli, a posměšky se prý staly při zdejších obětech tradicí. Takhle to popisuje ještě Apollónios ze Rhodu (Argonautica IV, 1714n.) v 3. století před n. l. Na památku oné události se prý po celou antiku na tomto místě obětovala Apollónovi právě a jen voda z tohoto pramene. Navíc to bylo spojeno s nějakým veselím, s vtípky a scénkami.

Apollón občas vystupuje jako protivník Poseidóna a také jako zachránce, ale aby se staral o vodu a měl rád srandu, to je snad anafijská specialita. Zvláštní je i zasvěcení tohoto místa titulem Apollón Aiglétos, tedy Apollón Zářivý. Je to ovšem synonymum naprosto obvyklého titulu Apollón Foibos, Jasný.

Zdejší chrám zasvěcený Apollónovi Zářnému byl sakrálním centrem ostrova přinejmenším od archaické doby. Konaly se zde také Hyakinthie, tedy dórské oslavy Apollóna tancem nahých mladíků. Většina toho, co je z Apollónova chrámu vidět, však pochází až z konce 4. století před n. l. Tehdy zažívala Anafi svou chvíli bohatství a slávy – a právě tento chrám měl propojovat mytickou slávu Anafi z dob Argonautů s velkolepostí helénistické epochy.

Přes svou odlehlou polohu bývá v antické literatuře tento chrám zmiňovaný jako pozoruhodné místo, například u zeměpisce Strabóna (Geographica X,5,1): „Blízko Théry je Anafé, kde je chrám Apollóna. Mluvil o něm (už) Kallimachos (Aetia, fr. 27,3 Pfeiffer)...“

Velký raně helénistický chrám nejspíš využíval část materiálu ze starších sakrálních staveb ke cti Apollóna, takže jeho raně křesťanská přestavba nepředstavuje první ani jedinou reorganizaci prostoru a přeskupení kamenů v něm.

Odpočívadlo pro poutníky a obvodová zeď Apollónovy svatyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Peribolos („ohrada“) posvátného okrsku chrámu Apollóna Aigléta. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Apollónův chrám stál v poměrně velkém posvátném prostoru, který definovala „ohrada“ (peribolos). Ta plní také roli opěrné zdi, udržující stabilitu chrámové plošiny. Většina této masivní obvodové zdi se zachovala, místy přes 3 metry vysoko, leckde jako součást vnějších zdí kláštera. Chrám byl totiž přestavěný na klášter Panagia Zóodochos Pigi, tedy Panna Maria Životodárný pramen. Alias Panagia Zóodochou Pigis, Panna Maria U životodárného pramene, což asociuje s ikonami, na kterých Ježíšova matka stojí u křtitelnice. Jsou to zasvěcení v Řecku dost obvyklá a na Kykladách zvláště častá. Zdroj vody je tu pramenem života zcela názorně.

Staronová brána do areálu. Křesťanská přestavba vchodu do okrsku Apollónovy svatyně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Antická zeď uvnitř brány do kláštera Panagia Zóodochos Pigi na ostrově Anafi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chodníkem mezi antickou obvodovou zdí a vnější zahrádkou kláštera projdeme k hlavnímu vchodu do posvátného okrsku Apollóna Zářného, dnes do nádvoří kláštera. Je tvořen skutečně impozantní srostlicí dob a stylů, a na nádvoří nás uvede téměř tunelem. Kvádry pravé stěny vstupního tunelu zaujmou velikostí i medovou barvou mramoru.

Zbytek Apollova chrámu vedle brány do svatyně. Částečně v křesťanské přestavbě. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Zbytek Apollova chrámu vedle brány do svatyně. Částečně v křesťanské přestavbě. Kredit: Zde, Wikimedia Common. Licence CC 4.0.

Vzdálenější roh vnější zdi posvátného okrsku Apollóna Aigléta. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zadní část chrámové budovy prodělala nějakou křesťanskou přestavbu. Před budovou chrámu stála řada sloupů, ale zachovaly se z nich jenom zbytky, vystavované v lapidáriu. Další části antických chrámových staveb byly přestavěné na refektář, prý i s částí stropu.

Uvnitř okrsku bylo kromě chrámu velké nádvoří, na němž stály také oltáře zasvěcené různým bohům. Z nápisů víme, že Diovi, Artemidě, Afrodítě a Asklépiovi. Toto nádvoří se stalo nádvořím kláštera. Kolem novějšího kostela je vystaveno dost antických stavebních článků, vlastně další lapidárium, krom toho u odpočívadla před areálem. Antika a křesťanství se tady snoubí mimořádně nekonfliktním způsobem. Dataci přestavby neznáme, část literatury si ji plete se stavbou horního kláštera téhož zasvěcení kolem roku 1600 na útesu Kalamos. Nejspíš je i zdejší křesťanská vrstva hodně stará, soudě dle kamenů i podle zasvěcení nejstaršího kostela, sv. Apollóna a Sókrata, to museli být zvlášť vykutálení svatí. Christianizace tady asi nebyla tak nepřátelským převzetím jako leckde jinde.

Životodárný pramen tu zůstal, umožňuje nejen napojit poutníky, ale i mírně zavlažovat klášterní zahradu.

Když obvodovou zeď obejdeme z opačné strany, než je vchod, otevře se nám cesta k hornímu klášteru, na útes Kalamos, 463 m n. m. Cesta tam je ve své poslední třetině ošemetná, dá-li se vůbec nazvat cestou. Křesťanskou vrstvu místa i další antické drobnosti si snad ještě někdy ukážeme při popisu slavné zářiové pouti.

Kus za klášterem je také Dračí jeskyně (Drakontospileio), Dračí sluj. Ta u apollónského místa musí být. A podle příběhu o Argonautech jsme málem na konci světa. Skoro to tak vypadá.

Literatura:

Kapitola Anafi v mé volně přístupné on line knize Pouť na Kyklady.