Kykladský ostrov Mélos (nyní spíše Milos) je značně specifický, i když velikostí a počtem obyvatel (4 tisíce) to je průměrný ostrov. V okolí pospávajícího a z největší části jen bývalého vulkánu, který kdysi vytvořil jeho lagunu, se vyskytují prazvláštní horniny. Od pozdního paleolitu tady lidé těžili obsidián, tuze podstatný pro rozvoj industrie neolitu a starokykladské kultury rané doby bronzové, viz článek Obsidián – dávná materiálová inovace. Horniny ostrova jsou často výrazně barevné, což poutá pozornost už při pohledu zdálky, to sem možná přilákalo už dávné prospektory. Za dlouhou prehistorii a historii ostrova zde žila řada civilizací a odehrály se tu zajímavé kulturní i etnické překryvy, viz článek Fylakopi na Mélu (Milosu). Ostrov prosperoval také v době řecké antiky. Zdejší měšťané si objednávali nejlepší sochy z naxijské dílny, viz v článku Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby, sami vyráběli prvotřídní keramiku a vyváželi ji.

Jedním ze zdrojů bohatství byl vývoz síry a trachytu (např. na mlýnské kameny), především do Athén. V klasické době si ovšem Athéňané na Mélos tvrdě došlápli, aby to všechno bylo rovnou jejich, viz článek Mélský dialog. Z drsného poplenění se ostrov časem vzpamatoval a znovu se zdobil sochami, viz článek Venus de Milo. Jsou tu i významné starokřesťanské památky atd. Zatím předposlední předěl přišel po polovině 20. století. V jeho 50. letech na Kykladách neskončil pouze život antických motivů ve folklóru, ale skončila také do té doby slavná těžba síry na Mélu. Ostrov napřed zchudnul, pak začal bohatnout díky obnově průmyslu a na turistice. Nedávno ovšem i ta turistika přímo zprůmyslněla, někdy kolem roku 2020 nastal další zásadní zlom.

(1) Síra z okolí Zefyrie na Mélu. (2) Síra s barytem z Pilonisi, Mélos. Muzeum hornictví. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V přístavním městečku Adamas (alias Adhamandas) je vynikající Muzeum hornictví (Milos Mining Museum). Je naprosto nad rámec očekávání, jaké může název takové instituce probouzet. Světovou slávu mu zajišťuje obří sbírka obsidiánu: surového, polotovarů i širokého sortimentu hotových výrobků z něho, z časů od neolitu po dobu bronzovou. Krom toho vystavuje pestrou škálu místních nerostů a fosilií a také novodobější památky na těžbu síry a trachytu. Muzeum je vedeno nadací firmy S&B Industrial Minerals S. A., která tady těží baryt. Krom toho se na ostrově ve velkém těží kaolin, bentonit, tuf a leccos jiného, ale síra už ne.

Muzeum nabízí také geologické exkurze. Má k nim mapky a popisy, v terénu jsou ty cesty značené. Některé jsme zdárně prošli sami, přivedly nás i k neolitickým a antickým památkám. Síra se tu v antice těžila všude možně, nejslavnější byl Sirný záliv, Thiafes. Po dávné těžbě tam však zůstalo jen údolí prosycené desublimovanou sírou. Razítkované slitky síry kdysi určené pro export do Athén jsou uložené v muzeích, ale nemám jejich volně přístupnou fotku. Do Thiafes se dá dostat na malé lodi s okružním výletem kolem ostrova, protože se tam lidi jezdí koupat a čichat síru. (Takovým zábavám se obvykle vyhýbám, leč zrovna na Mélu dává okružní plavba dobrý smysl.)

V nabídce muzea byla exkurze do zálivu Thiorichia, jen o 600 metrů jižněji. Tam byla v novověku těžba síry rozšířena do průmyslového měřítka. Je to dost mimo obydlenou část ostrova a v tuze kostrbatém terénu. V červnu 2015 jsme tam vyrazili s průvodcem, který řídil muzejní auto. Bylo to částečně dotované onou firmou, za což si zaslouží další díky.

Opuštěné sirné doly u zálivu Thiorichia na Mélu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Opuštěné sirné doly u Thiorichia, ruiny fabriky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po trochu dobrodružné až krkolomné cestě se z posledního útesu otevřel pohled na moře a do údolí Thiorichio. Řidič opatrně sjel až na dno údolí k docela velké staré fabrice, teda spíš k jejím ruinám, protože to tu už přes půl století chátrá.

V nové době měli o čistou síru z Mélu (Milosu) největší zájem francouzští vinaři. Starší sirné doly byly rozšířeny a vyrostla u nich továrna na drcení horniny a třídění síry. Podnik zkrachoval roku 1958, neboť neobstál v konkurenci s levnějším dovozem z větší dálky.

Ruiny fabriky, zařízení na drcení rudy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sírou jsou tu kameny přímo prosycené. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jsou tady zbytky strojů a kolem se válí neidentifikovatelné předměty.

Závětrné údolí je prohřáté odpoledním sluncem, všechno je prosycené sírou, počínaje vzduchem, konče kameny. Síra na sluníčku sublimuje a pak se usazuje a vším prostupuje. A to se tu už docela dlouho se sírou nemanipuluje.

Vchod důlní štoly hned u moře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jiná důlní štola se zbytky síry. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

U paty srázu nedaleko moře je několik štol, ve kterých se v těžilo v 20. století. Do jedné je vstup skoro od moře, až si člověk říká, jestli se jim tam nedostávalo. Zajímavě působí barvy horniny ve svahu nahoře.

Do jiné štoly se dá při troše opatrnosti kousek popojít, ctitelé adrenalinu prý prolézají i další štoly a mnohem dál.

V důlní štole. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Odvětrání štoly. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z úžasného podzemí nás pud sebezáchovy vrátil na povrch. I tam je ovšem na místě opatrnost. Pod zbytky odvětrání důlní štoly je docela důkladná propast.

Opuštěné štoly naproti sloužily k ubytování dělníků. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jeskynní ubytovna pro dělníky, možná prý pro ženy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Průvodce obrátil naši pozornost k otázkám sociálním. Ukázal na opačnou stranu údolí, kde jsou vchody dávno opuštěných štol, v nichž dělníci přes týden bydleli. O něco lepší ubytovna byla adaptovaná z jeskyně, prý hlavně pro ženy. Muži dolovali, ženy třídily. V sobotu museli být všichni totálně prosycení sírou i solí. Když se umyli v moři nebo tam vyprali oblečení, tak jenom vyměnili část čichu síry za čich mořské soli.

Když v nás průvodce dostatečně probudil údiv a soucit, jak zde lidé žili a pracovali v podmínkách horších než leckde jinde o další století dřív, tak přidal něco nekorektních leč antikolonialistických poznámek o podmínkách těžby síry mimo Evropu i v dálkové lodní dopravě.

Ubytování pro inženýry a šéfy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Židle dílenská, možná i šéfovská. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po této vsuvce jsme mohli spatřit, jak tady žila zdejší vedoucí vrstva, tedy ubytovny inženýrů a dalších vedoucích provozu. Za nimi byly dílny. Zub času samozřejmě udělal své, a dělníkům z jeskyně to muselo připadat jako zámek, ale ani tihle šéfové tu neměli na růžích ustláno. Byla to však obstojná terénní štace.

Síra se odvážela na lodích. Jiné lodě občas přivezly nový stroj nebo náhradní díly a zásobu užitkové vody. Část věcí sem tahali přes strmé svahy mezci.

Zpáteční cesta v pozdním odpoledni. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Záliv Thiorichia, pohled z malé lodě. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Smrděli jsme sírou jako čerti, nic antického jsme neviděli, ale nevadí.

Z lodi to o pár dní dřív vypadalo nevinněji.

Nevstoupíš dvakrát do téže fabriky

Roku 2023 jsme na Mélos zavítali znovu, tentokrát i s vnukem. Chtěl jsem mu ukázat síru a tu starou fabriku. Ostrov teď působil značně cinknutě, snažili jsme se to ignorovat, jako že nic. Sedmiletý kluk v muzeu propadal nadšení, jenže pak přišlo zklamání. Exkurze k sirným dolům se už nekonají, krom jiného proto, že se tam nedá dojet, silnice se definitivně pokazila. Tím pádem neuvidíme ani Dórské Kastro a druhé obsidiánové ložisko u Demenegaki. I kdybychom měli řidičák plus kuráž na svérázné silničky, tak by nám prý v půjčovně omezili výběh na západní půlku ostrova a severní pobřeží. Totéž pravili taxíkáři a odmítli tam jet. Pěšky se tam může, jenž je to daleko. V tamním terénu nutno na každý kilometr vzdušnou čarou počítat s několika kilometry namáhavé cesty, a ještě k tomu tu kromě řady druhů zmijí žijí i velezmije, Macrovipera schweizeri. Připadal jsem si sám před sebou potupen tím, že hledám dopravu a nevyrazíme po svých.

Ostrov byl via facti rozdělen na tři části: jedna s turistickým průmyslem (dříve to byla část obytná a zelinářská), druhá s těžebním průmyslem, a třetí ponechaná přírodním poměrům. Učebnicově slavné památky jsou v té první části, ale o většinu z nich teď stojí jen menšina návštěvníků ostrova, složení hostů se změnilo. Za rozvoj se teď považuje zdokonalování lehátek na plážích, počtu a sortimentu aut v půjčovnách a rychlostních lodních linek. Turistika po sopkách frčí. Zakládají tu na druhou Santorini.

Dovětek o geotermální empirii

Když jsme pohořeli s opakováním cesty do sirných dolů, vymyslel jsem absurdní koupání v těsném okolí sirných výchozů. Ani moje žena není typická koupačka, ale přece jenom leze do vody častěji než já, navíc bylo nutno ráchat prvňáčka a ukázat mu síru i v přírodě. Na jižním pobřeží ostrova je pláž zvaná Paleochóra (Palaiochori), navzdory názvu tam ovšem nic starobylého k vidění není, možná kdysi bylo. Zato síra a vulkanismus rovnou u moře! Z přístavního městečka Adamas tam jezdí autobus.

Pláž u Palaiochori na Mélu, s vulkanickou aktivitou a sírou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pláž je dlouhá, lemovaná stěnou skalek za pruhem celkem normálního písku, na který ale nepřipadá v úvahu šlápnout bosou nohou. Překvapivé bylo, že skoro všichni lidi byli v jedné půlce pláže, zatímco do té druhé a hezčí se jen občas někdo na chvíli vypravoval. Tak jsme tam šli. Žena moje má pud stavění boudiček z klacků, prostěradla a šutrů, prý aspoň na vodu a svačinu. Tady byl ovšem efekt opačný. Odstínění sluneční záře bylo více než vyváženo částečnou izolací vulkanického tepla. Tahle pláž je totiž opékaná shora, zespoda, a nejvíc ze severní strany, od úpatí těch skalek. Ale přece nepůjdeme do té její části, kde jsou v jednom místě instalované veliké dvojpostele na dost vysokých nohách, s mohutnými matracemi a baldachýny. Leží tam Japonci a Američani, jako kdyby ve svých zemích neměli moře a vulkány, a pikolíci jim nosí drinky, podle reklamní cedule americké, ne japonské. Naštěstí se tady ještě ctí řecký zvyk svobodného přístupu k moři, ty postele se dají snadno obejít.

Moře nebylo v červnu ještě nijak prohřáté, sotva 23 C. Delší dobu bylo na pláži možné pobývat leda v sedě na mokrém písku s nohama ve šplouchajícím příboji, občas vlézt do vody a občas se projít, aby si člověk pořádně prohlédnul sirné výchozy a prohřál se. Ve zvláštní směsi rozkoší a div ne utrpení jsme dočkali odjezdu dalšího autobusu. A druhý den složitě přepluli na Naxos.

Literatura

Oficiální stránky Milos Mining Museum.

Popisy geologických výletů na stránkách Muzea hornictví.

Kapitola Mélos (Milos) v mé volně přístupné on line knize Pouť na Kyklady, zvláště článek Výlet do sirných dolů.

Gregory Belivanakis: History of Melos. Athens, 2006.