Probíraná témata zahrnují poměrně široké pole, například: Jak vytvořit umělou buňku? Podaří se ze sekvence DNA oživit tasmánského vakovlka? V jaké hemisféře mozku se ukrývá naše duše? Skutečně je základem veškeré reality útvar označovaný jako superstruna? Má vesmír tvar dvanáctistěnu? Jaké byly největší úspěchy starověké matematiky, jaké klimatické změny můžeme očekávat? Proč se geologické procesy na Zemi liší od dějů probíhajících na Marsu? Jak na sebe navzájem působí biosféra a pozemské oceány? Kudy vede cesta k umělé inteligenci a jak se lidé liší od strojů? Jak naučit počítače rozumět lidskému jazyku? Kdy dojde k rozšíření neuroimplantátů, jak blízko je medicína šitá na míru individuálním genetickým dispozicím a kdy ve sportu nadejde čas genetického inženýrství?

Jako stručná ochutnávka/návnada snad poslouží následující výběr:

Luboš Motl, doktor teoretické fyziky a ve svých 30 letech již assistant professor na Harvardu.

citát:
Jednou z největších událostí v kosmologii na přelomu tisíciletí se stalo zjištění, že rozpínání vesmíru se neustále zrychluje. Od té doby se stává čím dál tím jasnější, že ve vesmíru existuje nenulová pozitivní kosmologická konstanta, díky které náš vesmír svoje rozpínání nezpomaluje, ale zrychluje – a nakonec by měl skončit jako prázdný, exponenciálně se rozpínající prostor.
Osudem neustále expandujícího vesmíru je zřejmě stav tzv. tepelné smrti, důsledek neustálého nárůstu entropie (neuspořádanosti). Nejprve vyhasnou všechny hvězdy a civilizace tak ztratí přirozený zdroj energie. Hmotu vesmíru pak postupně „pozřou“ černé díry a ty se za ještě delší dobu vypaří (jak vysvětlil Stephen Hawking ve svém objevu, že černé díry nejsou tak docela černé, neboť ve skutečnosti vyzařují energii). Chaotické záření v prázdnotách rozpínajícího se vesmíru poté bude už jen řídnout a chladnout, a pokud by se snad někdo této doby dožil, čeká ho už jen frustrující epocha globálního ochlazování.

Klimatolog RNDr. Václav Cílek, CSc., pracovník Geologického ústavu AV ČR.

citát
Nejstarší mikroorganismy se živily chemickou energií vynášenou horkými prameny. Štěpily sloučeniny síry, oxidovaly dvoumocné železo a mangan. Říkáme jim chemotrofní nebo litotrofní organismy – doslova „kamenoužrouti“.
Teprve mnohem později přišel vynález fotosyntézy, jejímž vedlejším produktem byl kyslík. Trvalo stamiliony let, než jeho koncentrace narostly z několika promile do 1–3 % a pak až někam k 15 % na počátku prvohor. Ale ještě před začátkem prvohor došlo k jevu, kterému se někdy říká Země–ledová koule (Neoproterozoic Earth–Snowball).
Tehdy se průměrná teplota povrchu planety rychle změnila z tropické úrovně na možná až -50° C. Až na ostrůvky kolem horkých pramenů všechno zmrzlo. Jev byl pravděpodobně způsoben tím, že živé organismy (které se ještě nenaučily správně zacházet s pozemským systémem) stáhly z atmosféry oxid uhličitý jako hlavní skleníkový plyn, a tím náhle snížily teplotu systému.
Tahle katastrofa ale nejspíš měla zajímavý dopad – když se zase oteplilo, tak život existoval v několika, snad několika desítkách víceméně uzavřených a navzájem nekomunikujících enkláv. Vznikly zde nové druhy, které se pak rychle šířily. Byla to doslova exploze biodiverzity a rychle proměnila planetu – osídlila ji stovkami nových druhů. Právě tato doba ledová tak možná stála u kořenů biologické revoluce v nejstarších prvohorách – v kambriu.

Paleontoložka Mgr. Miriam Nývltová-Fišáková z Archeologického ústavu v Brně.

citát
V Dolních Věstonicích byl nalezen zřejmě nejstarší portrét, tvář ženy s výrazně křivými ústy, vyrytá do mamutího klu.
Jenže tím to nekončí. Nedaleko od tohoto místa se totiž podařil další, snad související nález: hrob ženy, s největší pravděpodobností šamanky. Kostra totiž byla doprovázena takovými rekvizitami, jako je náhrdelník z liščích zubů, byla pohřbena ve skrčené poloze a přikrytá dvěma mamutími lopatkami. A po průzkumu kosterních pozůstatků se ukázalo, že dotyčná trpěla chorobou, která se projevila deformací čelistí a obličeje. Takže existuje domněnka – těžko ji samozřejmě potvrdit – že oba nálezy spolu nějak souvisejí. Že jsme nejen objevili nejstarší portrét, ale dokonce i víme, o čí portrét šlo. Navíc je možné, že ona deformace čelistí mohla mít nějaký vliv i na činnost mozku, mohla třeba vyvolávat stavy blízké epilepsii. To by zase korespondovalo se šamanským povoláním...

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., evoluční biolog z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

citát
Sahelantrop současně dostal jméno Toumai, což v místní domorodé řeči údajně znamená „chlapec narozený v době sucha“. Pojmenovávání jednotlivých paleoantropologických nálezů podobnými přezdívkami je poměrně běžné, zřejmě nejznámější je v tomto ohledu označení Lucy, které připadlo fosílii z Oludavské rokle staré asi 2 miliony let. Asi znáte tu historku, že k tomu došlo proto, že objevitelé právě poslouchali písničku Lucy on the sky with diamonds.
Už to, že se kdejaké kosti dávají lidská jména, pudí paleoantropology k bedlivému dohledu nad kariérou těchto dítek a k žárlivému snižování úspěchů dítek sousedových. Ztráta proporcí je v tomto oboru zcela běžná a otázky lidské evoluce se odedávna těší velkému emocionálnímu napětí... Jenže já nejsem paleoantropolog, já jsem zoolog – a dobře vím, že objev nového rodu dávno známé čeledi živočichů, nota bene v čase a na místě, kde jsme ho mohli víceméně očekávat, se samozřejmě odehrává každou chvíli, ovšem bez příslušné mediální kanonády.

Ladislav Nejman, postgraduální student na katedře archeologie a antropologie Australian National University v australském hlavním městě Canberra.

citát
Podle nejkonzervativnějších odhadů osídlili lidé Austrálii před nejméně 46 000 lety. Je však pravděpodobně, že se brzy ukáže, že k prvnímu osídlení Austrálie došlo už před 60 000 lety nebo i dříve.
Nejstarší australské kostry (napříkla muž z Lake Mungo) jsou poměrně gracilní. Robustní exempláře (Kow Swamp, Coobool Creek, Cohuna ad.) se začínají objevovat teprve před zhruba 20 000 lety. Výskyt robusticity po předchozí gracilitě je velmi unikátním jevem; na celém světě se totiž lidské populace za posledních 200 000 let vyvíjejí směrem ke stále větší gracilizaci.
Morfologická variabilita tehdejších australských populací ale nemusí vyplývat z toho, že šlo o potomky různých vln osídlení. Dnes převládá přesvědčení, že byla způsobena spíše místními evolučními tlaky; k tomuto názoru se přiklání také světoznámý expert na lidský vývoj Chris Stringer.
Extrémně robustní populace převládaly například v koridoru největší australské řeky Murray. Australský antropolog Colin Pardoe tvrdí, že tento fenotyp se rozšířil kvůli endogamii (místní populace se mísily hlavně s dalšími populacemi podél řeky a ne s jinými skupinami). Dalším častým vysvětlením pro rozšíření robustnosti v australské době kamenné je tehdejší velká míra násilí. Neobyčejně vysoké procento koster z těchto populací nese totiž známky různých zranění. Působením přírodního výběru by pak robustnost mohla vzniknout i jako adaptace na takové podmínky.

Brožovaná s klopami, 200 stran, 198 Kč

Další informace o knize:
http://www.dokoran.cz/index.php?p=book.php&id=184