I tento „prázdninový“ příspěvek mohu začít stejnými větami jako v některých předchozích letech, ačkoliv letošek je přece jen trochu výjimečný, a to zejména 200. výročím vědeckého objevení dinosaurů (které jsme si připomínali 20. února).[1] Navíc jsme se letos poprvé v součtu dosud formálně popsaných a vědecky platných druhů druhohorních „neptačích“ dinosaurů dostali přes pomyslnou magickou hranici 1500. Je to sice stále několikanásobně méně, než kolik již známe recentních teropodních dinosaurů (tedy ptáků, kterých je nejspíš hodně přes 11 000 druhů)[2], přesto je to v každém případě velký úspěch – stačí si uvědomit, že před pouhými třiceti lety jsme nebyli ani na třetině zmíněného počtu známých druhů a před dvěma stoletími (z geologického ale i historického hlediska velmi krátká doba) byl právě představen první z nich[3]. Ale již k onomu obligátnímu úvodu – když jsem před devatenácti lety zakládal tento „dinosauří blog“, mým vůbec prvním příspěvkem byla tehdy právě „dinosauří statistika“, tedy jakési číselné hraní se součty tehdy známých rodů dinosaurů, s počty dinosaurů na jednotlivých kontinentech, v jednotlivých státech, s dinosauřími rody podle geologických věků, roky podle množství popsaných nových rodů a spoustou dalších údajů.
Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo (například přibylo i mnoho stovek nově popsaných dinosauřích druhů) a na novější, přehlednější a hlavně přesnější statistice průběžně pracuji od roku 2015. Poradním hlasem mi byl ze začátku můj dlouholetý kamarád a nyní již věhlasný vertebrátní paleontolog Dan Madzia, což se jistě také počítá.[4] Statistiku stále průběžně aktualizuji a nové druhy (nyní již skutečně druhy, nikoliv původní rody) jsou pravidelně přidávány. Kromě jména a roku popisu nechybí ani údaje o systematickém zařazení, přesném místě nálezu, době, kdy daný druh žil, jeho udávaných rozměrech (délce a hmotnosti – jsou-li k dispozici), a to vše v rámci možností pouze z ověřených odborných zdrojů. Samozřejmě se některé údaje mohou lišit od jiných databází, například kvůli taxonům, jejichž validita je sporná či kontroverzní, ale celkově by tyto údaje měly mít přesto dosti vysokou informační hodnotu. Nyní tedy zveřejním alespoň některé základní sumarizační informace, které jsou z mnoha hledisek velmi zajímavé. Pojďme se na ně podívat.
Celkový počet vědecky platných druhů druhohorních neptačích dinosaurů činí k datu 16. 7. 2024 zhruba 1523. Mírná nepřesnost (přibližně ±0,1 %) je zde dána tím, že přibližně u deseti druhů je jejich přesná taxonomická příslušnost nebo vědecká platnost (validita) některými důvěryhodnými zdroji uznávána a jinými zase zpochybňována.[5] Nicméně počet patnácti stovek vědecky platných dinosauřích druhů je nezpochybnitelný. Jaký je to rozdíl například jen od doby prvního Jurského parku na počátku 90. let minulého století, kdy bylo známo pouze něco přes 300 dinosauřích druhů! Od doby prvního vědeckého popisu dinosaura (teropod Megalosaurus, představený Williamem Bucklandem v únoru 1824)[6] tak máme každý rok v průměru popsáno asi 7,6 nového druhu dinosaura. Samozřejmě je však obrovský nepoměr mezi prvními zhruba 175 lety výzkumu a posledním čtvrtstoletím, kdy dochází doslova k explozi nových objevů.[7] Například jen v roce 2010 bylo popsáno přes 60 nových rodů druhohorních dinosaurů a průměrně je každý rok popisováno kolem třiceti nových. V současnosti je ze zmíněných 1523 platných druhů jistě nebo velmi pravděpodobně platných zhruba 1321, což představuje 86,7 % z celkového počtu. Dále asi 159 jmen je pochybných (ale ne nutně neplatných), což činí asi 10,4 %. Potenciální mladší synonyma představují s přibližným počtem 37 taxonů již jen 2,4 % a ostatní pochybná jména v počtu pouhých šesti představují méně než půl procenta z celku.
Počet podle kontinentů je již dlouhodobě stejný a jasně v něm dominuje Asie. Na jejím území bylo k tomuto datu vědecky popsáno hned 532 druhů, což odpovídá (ze započítaných 1494 druhů) asi 35,6 % z celku. Severní Amerika je jasně druhá se 381 druhy, což odpovídá zhruba 25,5 procentům z celkového počtu. Následuje Evropa s 227 druhy (15,2 %) a s malým odstupem za ní Jižní Amerika s 219 druhy (14,7 %). Afrika zatím „nabídla“ světu 105 dinosauřích druhů (7,0 %) a Austrálie s pouhými 24 druhy dosahuje jen na 1,6 % z celkového počtu. Nejméně druhů má na svém kontě zatím ledová Antarktida, která s šesti vědecky popsanými druhy nedosahuje ani půl procenta z celku.[8] Tento stav ale samozřejmě vůbec neodpovídá skutečné bohatosti jednotlivých pevninských celků, co se dinosauřích fosilií týká. Zatímco Evropa a Severní Amerika jsou do značné míry prozkoumány, Antarktida prakticky vůbec (Afrika a Jižní Amerika s Austrálií na tom nejsou o mnoho lépe). Díky tomu mají dnešní kontinenty na severní polokouli nesrovnatelně více objevených dinosauřích fosilií a popsaných jejich platných druhů (v poměru zhruba 1100 ku 400). Mimochodem, v poměru ke své rozloze má nejvíce popsaných druhů Evropa (průměrně 1 druh na 44 846 km2, nejméně pak dle očekávání Antarktida s jedním druhem na rozlohu 2 366 667 km2). Z jednotlivých států vede jasně Velká Británie s jedním druhem na každých 2628 km2 plochy, následovaná Portugalskem (3843 km2) a Lesothem (6071 km2). Naopak nejhůře ze započítaných států je na tom kromě Antarktidy a Grónska široširé Rusko s jedním druhem dinosaura na každých 1 315 250 km2 plochy.
Ještě zajímavější je pak seřazení jednotlivých států podle počtu platných dinosauřích druhů, popsaných na jejich území. Výsledek je stále velmi podobný tomu, který mi vyšel u staré statistiky již před osmnácti lety. Na prvním místě je stále Čína, nyní již s 328 druhy. Ta je poměrně těsně následována předchozím „lídrem tabulek“ až do roku 2008, tedy Spojenými státy americkými, a to s počtem 298 druhů. Na třetím místě je již s odstupem Argentina se 170 druhy. Následuje Mongolsko se 103 druhy a kousek za ním s 93 druhy první evropský stát Velká Británie. „Velkou šestku“ pak doplňuje s 82 druhy Kanada. Následuje velký skok o téměř čtyři desítky druhů dolů až k Brazílii se 43 druhy, Španělsku s 36 druhy, Jihoafrické republice s 30 druhy a Indii s 28 druhy. Francie načíná druhou desítku v pořadí s 27 druhy. Přes dvacítku druhů se dostává ještě Austrálie a Portugalsko (obě země 24 druhů) a Německo s rovnými dvaceti druhy. Niger má dále 18 druhů, Tanzanie 16 a Uzbekistán 15. Maroko na pomyslném 18. místě má 14 druhů, zatímco Rusku, Rumunsku a Thajsku stačí 13 popsaných druhů již pouze na pomyslné 19. až 21. místo. Další v pořadí je Japonsko s 12 druhy, následované Mexikem s 11 a Madagaskarem s 9 druhy. O jeden méně má pak Egypt a Pákistán (kde jsou ovšem popsané taxony značně kontroverzní).[9] Šest druhů zatím nabídl vědě Kazachstán a stejně tak Antarktida. Jižní Korea, Lesotho a nově i Chile mají 5 druhů. Na třicátém druhém místě se nacházejí společně Maďarsko a Zimbabwe se čtyřmi druhy, dalších dvaadvacet zemí (včetně České republiky zásluhou druhu Burianosaurus augustai) už má na svém území pouze tři a méně popsaných druhů. V současnosti jsou vědecky platné druhy popsány z padesáti pěti států světa, z toho devatenácti evropských, dvanácti asijských, jedenácti afrických, sedmi jihoamerických a (všech) tří severoamerických. Prvních šest zemí dává dohromady celých 70,2 % všech popsaných dinosauřích druhů.
Podle systematického zařazení jasně početně převládají plazopánví dinosauři (Saurischia) nad ptakopánvými (Ornithischia), a to konkrétně svými 943 druhy vůči 571 z celkového součtu 1514 přímo započítaných. Plazopánví (teropodi a sauropodomorfové) tedy počtem svých popsaných druhů „vedou“ v poměru 62,29 % ku 37,71 %. Konkrétněji jsou jasně vedoucí skupinou teropodní dinosauři se 531 druhy (35,1 % – představují tedy více než třetinu všech známých dinosaurů), následovaní sauropody s 341 druhy (22,5 %) a ornitopody s 240 druhy (15,9 %). Další v pořadí jsou rohatí dinosauři se 121 druhy (8,0 %) a ankylosauři s 102 druhy (6,7 %). Následují sauropodomorfové mimo vlastní sauropody (71 druhů; 4,7 % – celá skupina Sauropodomorpha by tedy zahrnovala 412 druhů, což činí 27,2 %), dále stegosauři (32 druhů; 2,1 %) a pachycefalosauři (26 druhů; 1,7 %). Poslední přirozenou skupinou jsou heterodontosauridi s celkově 8 druhy (0,5 %). 42 zbývajících druhů, tedy necelá tři procenta z celku, pak dosud není možné přesněji systematicky zařadit (jedná se zejména o zástupce kladů Neornithischia a Ornithischia indet.). Toto rozdělení samozřejmě odpovídá klasickému třídění dinosaurů, nikoliv novému (ovšem ne nutně správnému) pohledu na systematiku dinosaurů z posledních let.[10] Druhohorní neptačí dinosauři existovali po dobu nejméně 167,2 milionu let.[11] V průměru tedy žilo v každém milionu let druhohorní éry (počínaje obdobím svrchního triasu, dobou před 233,2 miliony let a konče dobou před 66,0 milionu let) asi 9,1 druhu dinosaura. Ve skutečnosti však známe drtivou většinu dinosauřích druhů až z období pozdní svrchní křídy (geologické stupně/věky kampán a maastricht, před 84 až 66 miliony let).[12]
Co se týká počtu dinosaurů podle počátečních písmen jejich rodových jmen (kde započítáváme druhy, takže jednotlivá rodová jména se mohou vyskytnout vícekrát), pak je pořadí následující: 1. A (167); 2. S (140); 3. P (126); 4. C (105); 5. T (104); 6. M (94); 7. B (76); 8. L (74); 9. D (71); 10. G (60); 11. E (54); 12. H (53); 13. N (52); 14. O (45); 15. K (43); 16. R (34); 17. I (33); 18. J, Y (28); 20. V (26); 21. Z (25); 22. F (23); 23. X (20), 24. U (16); 25. W (14); 26. Q (12). Stále tedy jasně „dominuje“ první písmeno v abecedě se 167 položkami, přes stovku se dostávají ještě písmena S, P a C a T, písmeno M se pak stovce výrazně přibližuje. Pouze tři písmena abecedy mají naopak méně než 20 položek, nejméně z nich potom Q s dvanáctkou dinosauřích rodových jmen. Písmena W, X, Y, Q a Z vděčí za relativně velkou početnost (i přes jejich pozici spíše ke konci přehledu) zejména ohromnému množství objevů v Číně – anglický přepis mnoha čínských názvů totiž začíná obvykle právě těmito písmeny.[13] Český taxon Burianosaurus augustai přispívá druhému písmenu v pořadí abecedy a je tak jedním ze 76 druhů, jejichž rodové jméno začíná právě touto literou (v pořadí sedmá příčka).[14]
V představování statistiky a jejím dalším vyhodnocování by se samozřejmě dalo ještě dlouho pokračovat, pro účely jakéhosi „přehledového“ příspěvku však výše uvedené údaje postačí. I ty jsou ostatně více než výmluvné z hlediska toho, v jak úžasném období pro nové objevy a výzkumy vyhynulých tvorů žijeme. Není objevováno jen více dinosauřích fosilií, ale na výzkumu celosvětově pracuje mnohem více lidí než dříve a navíc jsou neustále objevovány zcela nové lokality na dosud nepřístupných nebo nepovšimnutých místech.[15] A to se samozřejmě zdaleka netýká jen dinosaurů a pouze „naší“ přednostně pojednávané druhohorní éry. Další údaje z autorovy průběžně aktualizované dinosauří statistiky budou v příspěvcích časem ještě následovat.
Napsáno pro weby DinosaurusBlog a OSEL.
[1] Buckland, W. (1824). Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield. Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396.
[3] Sarjeant, W. A. S. (1997). The earliest discoveries. In Farlow, J. O.; Brett-Surman, M. K. (eds.). The Complete Dinosaur. Bloomington: Indiana University Press. pp. 3–11.
[4] Madzia, D.; et al. (2021). The phylogenetic nomenclature of ornithischian dinosaurs. PeerJ. 9: e12362.
[5] Wang, S. C.; Dodson, P. (2006). Estimating the Diversity of Dinosaurs. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 103 (37): 13601–13605.
[6] Benson, R. B. J.; et al. (2008). The taxonomic status of Megalosaurus bucklandii (Dinosauria, Theropoda) from the Middle Jurassic of Oxfordshire, UK. Palaeontology. 51 (2): 419–424.
[7] Tennant, J.; Chiarenza, A.; Baron, M. (2018). How has our knowledge of dinosaur diversity through geologic time changed through research history?. PeerJ. 6: e4417.
[8] Lamanna, M. C.; et al. (2019). Late Cretaceous non-avian dinosaurs from the James Ross Basin, Antarctica: description of new material, updated synthesis, biostratigraphy, and paleobiogeography. Advances in Polar Science. 30 (3): 228–250.
[9] Wilson, J. A.; Barrett, P. M.; Carrano, M. T. (2011). An associated partial skeleton of Jainosaurus cf. septentrionalis (Dinosauria: Sauropoda) from the Late Cretaceous of Chhota Simla, Central India. Palaeontology. 54 (5): 981–998.
[10] Baron, M. G.; Norman, D. B.; Barrett, P. M. (2017). A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution. Nature. 543 (7646): 501–506.
[11] Langer, M. C.; Ramezani, J.; Da Rosa, Á. A. S. (2018). U-Pb age constraints on dinosaur rise from south Brazil. Gondwana Research. 57: 133–140.
[12] Eberth, D. A. (2005). The geology. In: Currie, P. J., and Koppelhus, E. B. (eds), Dinosaur Provincial Park: A Spectacular Ancient Ecosystem Revealed. Indiana University Press: Bloomington and Indianapolis, p. 54–82.
[13] Li, D.; et al. (2009). A longirostrine tyrannosauroid from the Early Cretaceous of China. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 277 (1679): 183–190.
[14] Madzia, D.; Boyd, C. A.; Mazuch, M. (2017). A basal ornithopod dinosaur from the Cenomanian of the Czech Republic. Journal of Systematic Palaeontology. 16 (11): 967–979.
[15] Currie, P. J. (2023). Celebrating dinosaurs: their behaviour, evolution, growth, and physiology. Canadian Journal of Earth Sciences. 60 (3): 263–293.
Diskuze:
