Fomalhaut, vcelku nudná hvězda spektrální třídy A. Kredit: Davide De Martin, Wikimedia Commons.

V zásadě platí, že pokud chceme najít v Mléčné dráze či blízkém okolí stopy nějakých pokročilých civilizací, které by nebyly příliš opatrné, měli bychom pátrat po obtížně vysvětlitelných kosmických objektech. V nedávných letech například vzbudila pozornost KIC 8462852, známá též jako Tabbyina hvězda a spolu s ní i další hvězdy, které se z našeho pohledu velmi zvláštně stmívají a zase rozjasňují.

Přesto, že se o ní už tolik nemluví, záhada Tabbyiny hvězdy stále trvá. Existuje celá řada více či méně exotických hypotéz, které se snaží vysvětlit její podivné „mrkání,“ včetně přítomnosti megastruktury cizí civilizace – i když to v současnosti není preferované vysvětlení. Do hledáčku snílků mezi vědci a veřejností se teď ale dostala jiná hvězda, která je v mnoha ohledech ještě mnohem podivnější.

Antoni Przybylski. Kredit: Mitchell Library, State Library of New South Wales, Wikimedia Commons.

V březnu 2017 jsme na OSLU psali o Przybylského hvězdě (HD 101065) ze souhvězdí Kentaura, která je od nás vzdálená asi 356 světelných let. Když ji v roce 1961 objevil polsko-australský astronom Antoni Przybylski, hned mu bylo jasné, že tahle hvězda je jako žádná jiná. Nešla napasovat do tabulek.

Przybylského hvězda patří ke hvězdám spektrální třídy A, které mívají modrobílou barvu. Už ty jsou samy o sobě docela zvláštní. Jsou o něco větší a žhavější než Slunce. Obvykle nemají žádné pořádné magnetické pole, které by je brzdilo, takže rotují jako zběsilé.

Einsteinium. 19 izotopů, nejdelší poločas rozpadu cca 472 dní. Kredit: R. G. Haire, Wikimedia Commons.

Jenomže Przybylského hvězda současně patří do zvláštní (pod)skupiny Ap hvězd (p jako „peculiar“), které jsou chemicky divné. Mají silné magnetické pole a rotují pomalu. V záři Ap hvězd je možné detekovat větší množství v tomto kontextu divných chemických prvků jako je křemík, chrom, stroncium, europium a další prvky vzácných zemin.

Aby toho nebylo málo, Przybylského hvězda je výjimkou i mezi Ap hvězdami. Jde o jednu z asi tří tuctů známých hvězd typu roAp (rapidly oscillating Ap star), které pulzují s periodou několika minut. Tohle všechno by dělalo z Przybylského hvězdy výjimečnou záležitost. Ale ve skutečnosti jde o tak extrémní objekt, že se z toho člověku točí hlava.

To, čím je tahle hvězda naprosto unikátní, je přítomnost prvků, u nichž neznáme žádné stabilní izotopy s delším poločasem rozpadu. Ano, nedává to smysl. Ani trochu. Například se zdá, že na Przybylského hvězdě je detekovatelné, tedy velmi velké množství promethia (Pm). Žádný ze 38 známých izotopů promethia přitom nemá poločas rozpadu delší než 17,7 pozemského roku.

Analýzy záření Przybylského hvězdy také říkají, že se tam vyskytuje i aktinium (Ac), protaktinium (Pa), neptunium (Np), plutonium (Pu), americium (Am), curium (Cm), berkelium (Bk), californium (Cf) a einsteinium (Es). Jak velmi trefně poznamenává Francesca Bensonová na platformě IFL Science, tahle pozorování je obtížné ověřit, protože se tyto prvky nevyskytují v přírodě. S výjimkou Przybylského hvězdy, jak se zdá. Naopak železo, které obvykle tvoří slušně zřetelné čáry ve spektru hvězd, je v záři Przybylského hvězdy sotva patrné.

Rozumné vysvětlení, stručně řečeno, neexistuje. Očividně tu působí nějaké neznámé exotické mechanismy, které neustále produkují krátkověké izotopy (nebo snad zkreslují spektrum hvězdy?). Například je ve hře možnost, že se na Przybylského hvězdě vyskytují doposud neznámé supertěžké prvky z „ostrova stability,“ který by mohl existovat kdesi na periferii tabulky prvků.

Przybylského hvězda nedávno padla do oka americkým astronomům Jasonu Wrightovi z Pennsylvania State University a Davidu Kippingovi z Columbia University. Domnívají se, že uvedené exotické zvláštnosti mohou být technosignaturami, které prozrazují působení pokročilé civilizace. Není sice moc jasné, k čemu by takové civilizaci bylo „solení“ hvězdy ohromným množstvím aktinoidů, ale kdo ví, pomineme-li úsměvné představy, že na sebe „chtějí upozornit.“

Wright s Kippingem doporučují, abychom na na Przybylského hvězdu namířili výkonné teleskopy. To nemůže být na škodu, i když tam nejspíš neobjevíme galaktické popeláře a vysvětlení bude přírodní. Záhada Przybylského hvězdy stojí za pořádné prozkoumání. Třeba by nás mohla přiblížit k některým z odpovědí, které hledá dnešní astrofyzika.

Video: The Star That Shouldn't Exist

Literatura

IFL Science 6. 7. 2024.