Národní park Šumava, je chráněnou lokalitou od roku 1963. Podobně jako na většině chráněných území, i zde se divoká prasata přemnožují a jejich počet je regulován odstřelem. Na obrázku je Plešné jezero, jedno ze tří ledovcových jezer v NP. Kredit: Volné dílo.

O co jde? O látky souborně označované jako „PFAS“. Používají se k vylepšení hydrofobních vlastností povrchů, odolnosti materiálů vůči teplu, žíravinám a otěru. Na obalech a výrobcích se skrývají i pod jinými zkratkami. Třeba jako „PFOS“ (látky typu perfluorooktansulfonát), nebo „PFOA“ (obsahující kyselinu perfluorooktanovou),… Mluvou chemiků jde o per- a polyfluoralkylové látky, které častují nelichotivým přívlastkem „nezničitelné“. Průmyslově se jich vyrábí už asi tisícovka různých variant. S naším zdravím to nemyslí zrovna nejlíp žádná. Záběr jejich škodlivých účinků se neustále rozšiřuje, ale pro účely tohoto článku bude stačit jmenovat jen tři: rakovina, poruchy imunity a poruchy reprodukce.

Mezinárodní tým zjistil, že divočáci z našeho národního parku mají v játrech rakovinotvorných PFAS látek 230 μg/kg - pětinásobek maximálního množství povoleného zdravotní normou. Foto: Paul Henri Degrande, Kredit: Pixabay.

Studie od převážně rakouských a britských vědců sledovala přítomnost zmíněných škodlivin v divočácích. Ti jsou totiž obecně považováni za indikátor stavu životního prostředí. Vybrali si k tomu náš největší národní park podléhající zvláštnímu režimu ochrany životního prostředí - Národní park Šumava. Škodliviny v tělech tamních zvířat sledovali metodou kapalinová chromatografie s elektrosprejovou ionizační tandemovou hmotnostní spektrometrií. Jde o velice přesnou techniku, která má tu výhodu, že dovoluje stanovit až 30 jedovatin z rodiny PFAS.

Výsledek nás nepotěší. Perfluorokarboxylové kyseliny - PFCA (od C ₇ do C ₁₄) a kyselina perfluoroktansulfonová (PFOS) byly zjištěny u více než poloviny vzorků. V játrech dominovaly PFCA se středními koncentracemi (230 μg/kg pro kyselinu perfluorononanovou a 75 μg/kg pro kyselinu perfluoroktanovou). Proč uvádím hodnoty tak podrobně? Inu proto, že jsou o jeden řád vyšší než hodnoty vzorků z divokých prasat ulovených v Německu a  jejichž hodnoty se považují za jakési „pozadí“. Polopaticky a zjednodušeně řečeno - náš národní park a nejspíš i jeho okolí, jsou na tom co do škodlivosti prostředí a konzumace tamní zvěřiny hůř. A není to zrovna o málo, rovnou o celý řád.

Lov na kance. Římská mozaika ze 3.– 4. stol. n. l. Tehdejší lovci se nejspíš nemuseli obávat, že by domů přinesli něco nepoživatelného. Kredit: Helen Rickard, Wikipedia, CC BY 2.0

Ne, že by nás to mělo uklidňovat, ale problém se zmíněnými látkami signalizovala i nedávná studie u našich jižních sousedů. Rakušané na svých lyžařských sjezdovkách také zjistili vysoký obsah PFAS. Za viníka znečištění se většinou považuje průmysl. Odkud se ale tolik jedovatin vzalo u nás - v lokalitě, kterou tradičně považujeme za jednu u nás z nejzdravějších. Bez těžkého a chemického průmyslu, kde krajinu nehyzdí velkosklády odpadu ani se zde nesmí hnojit čistírenskými kaly,… .

Za možného viníka se nabízí chemička Gendorf poblíž německého města Altötting. Vzdušnou čarou je od nás zhruba 140 kilometrů a fluoropolymery se tam vyrábějí. Má to ale háček – fabrika je mnohem níž, takže spodní vody ani ty odpadní, se k nám nemají šanci dostat. Jedině že by to k nám dopravovaly převládající západní větry. Pokud by se tedy jednalo o následky atmosferického spadu, jak studie naznačuje, tak by to pro nás neznamenalo nic dobrého. Poroučet větru, dešti se nám historicky jaksi moc nedaří.

Je tu ale ještě možnost, že naměřené hodnoty by nemusely být důvěryhodné. Taková představa ale naráží na fakt, že členem výzkumného týmu byl i zástupce naší vrcholné vědecké instituce. A také, že se nejedná o jednotlivost, nýbrž průměr z třiceti ulovených kusů. Že nadlimitní koncentrace škodlivin se týkaly obou pohlaví i věkových skupin. Navíc mezi půlročními letošáky (selaty), lončáky ani čtyřletými kňoury, žádný významný rozdíl v koncentraci jednotlivých PFAS zjištěn nebyl.

Ještě zbývá varianta, že by mohlo jít o zvířata „přivandrovance“. Ani to se ale nejeví pravděpodobné. Předpokládaný domovský areál těchto zvířat se uvádí do padesáti kilometrů čtverečních. Tomu by odpovídala i hmotnost skolených úlovků – byli  spíš hubeňoury, jací jsou typičtí pro vyšší nadmořskou výšku (600 až 1200 m n.m),  kde úživná hodnota prostředí není nic moc. Chybu způsobenou migrací zvířat z jiných oblastí můžeme prakticky také vyloučit.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že když si v Železné Rudě objednáme „divočáka od Krále Šumavy“, na Kvildě „kančí játra od Rýbrcoula“ případně „myslivecké tajemství Lesní matky“, nejspíš se to nebude zamlouvat jak naší peněžence, tak i loňskému nařízení EU pro potraviny. Žel na rozdíl od mnohých jiných bruselských přikázání, toto svou logiku má. Opírá se o prokázaná rizika, která konzumace zmíněných látek pro lidský organismus představují.

Literatura