Antický akvadukt si většinou představujeme podle velkých římských staveb, mnohdy s vysokými mosty pro překonání údolí. V ranější antice vypadaly vodovody docela jinak. Většinou byly podzemní, někdy i s tunely. Jedním z důvodů bylo, aby zůstaly skryté a ústily až uvnitř městských hradeb. Jednotlivá města totiž mezi sebou hojně válčila. Těleso (lože) vodovodu, v krajním případě vedoucí tunelem, zajišťovalo přístup k vlastnímu vodovodu, realizovanému keramickými trubkami, a jeho dlouhodobou stabilitu.

Nějaké rozvody vody, také keramickými trubkami, se našly už v centrech mykénské civilizace pozdní doby bronzové, asi v návaznosti na technologii minojské Kréty. Raději nepomyslet, jaká armáda instalatérů byla v seismicky nestabilních oblastech potřeba k údržbě a opravám sesazených dílů terakotových trubek. Pokrok pak spočíval v řešení spojů a ve způsobu uložení vlastního vodovodu do vodovodního tělesa. V 6. století před n. l. se spolu s dalšími velkými inženýrskými stavbami (mola, vlnolamy, hradby, opěrné zdi základu chrámů) objevuje také sofistikovanější způsob přívodu vody do měst. Prý má ve své době analogie v Persii, zdaleka však není pouhou aplikací perské technologie. Podrobněji si teď ukážeme vodovody na ostrově Samu (Samosu) a v Athénách. Kromě nich měla už v archaické době své vodní přivaděče i jiná řecká města, například Théby, Megara, Korint, Aigina, Naxos, Syrakusy.

Výhled na část Pythagoria od kláštera Panagia Spiliani (Panny Marie Jeskynní), z místa 600 m západně a o 50 výše než vyústění vodovodního tunelu. Kredit: KPFC, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Eupalinův vodovod na ostrově Samu

Ostrov Samos najdeme na východě Egejského moře, kousíček od pobřeží dnešního Turecka. Stejnojmenné hlavní město stálo na jihovýchodním pobřeží ostrova. V letech 540 až 522 před n. l. zde vládnul Polykratés. Vlády se společně s bratry zmocnil násilím, jednoho bráchu pak zabil, druhého vyhnal, stal se velice mocným, až byl zajat a popraven Peršany. Dnes je na témže místě městečko Pythagorio (Pythagoreion), jeho přístav je dokonce na přesně stejném místě. Takhle se ovšem jmenuje až od roku 1955, předtím se jmenovalo Tigani, asi od středověku. Posedlost Pythagorou je zde živená vlastenectvím i turistickou reklamou. Možná se tady Pythagoras opravdu narodil (i když pravděpodobnější se zdá být ostrov Lémnos) a emigroval odtud do řecké Itálie, kde došel slávy. Viz článek Pythagorás – život a esoterní nauka. Část spíše populární literatury jej dokonce spojuje se stavbou tunelu, pokud jde o využití jeho geometrických znalostí, ale to je skoro jistě jen přitažlivá vyprávěnka. Ve skutečnosti stavbu vedl Eupalinos z Megary, ale víme o něm jenom ze zprávy v Hérodotových Dějinách (III,60, přeložil Jaroslav Šonka):

„U Samských jsem se zdržel déle, protože zbudovali tři díla, která jsou největší v celém Řecku. Skrze kopec, vysoký asi stopadesát sáhů, vykopali zdola tunel s ústím na obou stranách. Délka tunelu je sedm stadií, výška a šířka po osmi stopách. V celé jeho délce je vykopán příkop, hluboký dvacet loket a široký tři stopy, kterým se potrubím vede voda z mocného pramene do města. Stavitelem tunelu byl Naustrofův syn Eupalinos z Megary. To je jedno ze tří děl; druhé je hráz v moři okolo přístavu, postavená v hloubce dvaceti sáhů a dlouhá více než dvě stadia. Třetí, co vykonali, je stavba největšího chrámu ze všech, které známe.“

Ty veliké námořní zdi tam prý opravdu jsou a tím chrámem myslí velkou Héřinu svatyni s obřími sochami, předběžně viz v článku Kolosální kúrové. Teď se budeme zabývat vodovodem, nejvíc jeho tunelem. Míry, které Hérodotos uvádí, jsou realistické.

Eupalinův tunel na ostrově Samos. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Eupalinův tunel na ostrově Samos. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vodní zdroj o vydatnosti asi 400 kubických metrů za den (asi 4,6 litru za sekundu) se nacházel v nadmořské výšce 52 m, přibližně na sever od města, jenže za důkladným kopcem. Přívod vody dlouhý celkem 2,8 km proto vedl také raženým tunelem, dlouhým 1050 metrů, v přímé linii 1036 m. Vyústění tunelu je jen o několik metrů níže než zdroj, spád musel být jenom mírný, konkrétně 0,45 %.

Na jižní straně, tedy při vyústění, kde bylo podloží kopce soudržnější, má samotný tunel přibližně čtvercový profil o straně 1,80 m. Na severní straně je tunel užší, ale dá se jím dobře projít. Místy bylo potřeba stěny a strop tunelu vyzdívat mohutnými kamennými deskami. Vlastní vodovodní těleso je značně níže než podlaha tunelu, přístup k němu je dnes pod mříží, která je na fotkách vidět. Profil je řešen tak, že kdo sestoupil na dno toho úzkého příkopu, nešlápnul na vodovodní trubku, nýbrž vedle ní, a měl k ní dobrý přístup.

Eupalinův tunel na ostrově Samos. Stavba z let asi 530 až 520 před n. l. Kredit: Nalatina, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Příčný průřez, tedy profil tunelu. (1) hlavní tunel, (2) lože pro vodovodní potrubí, (3) svislý přístupový příkop. Kredit: FocalPoint, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V tunelu i mimo tunel je vodovod řešen tak, že keramické trubky jsou položené v loži pod příkopem, aby byly přístupné pro údržbu a chráněné před otřesy. Ten zdánlivě nadbytečný přístupový příkop byl také důležitým stupněm volnosti, umožňoval doladění a úpravy celé statické obří stavby. To je možná řecká inovace.

Zdejší potrubí mělo průměr 25 cm a bylo sestaveno z dílů dlouhých 71 cm. Detaily podobného potrubí a fígl pro jeho čištění si ukážeme u athénského vodovodu. Tunel pouze umožnil stavbu a také další přístup k loži s potrubím. Není na místě představa, že celým jeho profilem protékala voda, i když se stavba musela paradoxně potýkat také s tím, že protnula vodonosnou vrstvu horniny a tato voda musela opravdu odtékat tunelem, ne vodovodem, ale nebylo jí mnoho. Nevím, jestli byla nějak využívaná, v řadě jiných případů ano, zvláště k zavlažování.

Příkop pro vlastní vodovod měl ještě jeden důvod, umožňoval přesný a rovnoměrný spád. Dobovou technologií bylo totiž jednodušší a spolehlivější razit tunel co možná přesně vodorovně, a pak spád vyřešit postupně se prohlubujícím příkopem k loži vodovodu. Na začátku tunelu je to 3,5 metru, na konci 8 m. To je celé zbytečně moc hluboko, proto se spekuluje o tom, že se tím možná řešil nějaký dodatečný problém na straně vodního zdroje. Do škvíry jen pro hubeňoury se pak muselo lézt takhle hluboko.

Důlní postup v Eupalinově tunelu v horizontálním řezu. Kredit: FocalPoint, Wikimedia Commons. Public domain.

Důlní postup v Eupalinově tunelu ve vertikálním řezu. Kredit: FocalPoint, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0

Tunel by ražen z obou stran naráz. I tak se odhaduje, že práce mohly trvat asi 10 let. Problémem samozřejmě bylo dostatečné přesné setkání uprostřed, v hlubinách kopce. Zaměření směru se vytyčovalo z celkového pohledu zvenčí, soudě také dle toho, že stavitel volil umístění tunelu kousek mimo přímou spojnici pramene a města, nejspíš proto, aby se vyhnul zaměřování z nepřehledných míst blízko vrcholu kopce.

Úspěšné setkání bylo pojištěno vtipným plánem, totiž záměrnými odchylkami od přímého směru kousek před místem setkání. Kdybychom se na to mohli dívat seshora, vidělo bychom, jak se z obou směrů postupu linka tunelu mírně vychyluje na tutéž stranu. Musí se tedy potkat, alespoň pokud nedojde k markantním chybám i v druhé souřadnici. Tomu se předchází zvětšováním vnitřní výšky tunelu v místě setkání, a to z jedné strany nahoru, z druhé dolů. Tím se zakryly drobné chyby ve výpočtech a při ražení. Diskutabilní je zvukový kontakt kopáčů z opačných stran. Asi nebyl na dost velkou vzdálenost. Na výsledku je totiž vidět, že začali s plánovanými směrovými manévry, přestože se nakonec ukázalo, že skoro zbytečně. Levo-pravě se potkali skoro dobře a vertikálně úplně dobře.

K nivelaci sloužila vodováha. Nástroj zvaný chorobatés byl dřevěný rám dlouhý 6 m, s dvěma olovnicemi a pro přesnost i s drážkou pro vodu v nosné lati, v 1. století před n. l. ho popsal Vitruvius, latinský teoretik a historik architektury (Deset knih o architektuře).

Eupalinův tunel na ostrově Samos. Kredit: GrigorisKoulouriotis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Eupalinův tunel na ostrově Samos. Kredit: GrigorisKoulouriotis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Projektant i kopáči dokázali zvládnout řadu překážek. Svědčí o tom i četné zachované značky na stěnách tunelu. Problémem například bylo, když se dostali do vodonosné vrstvy horniny. Tak šli nepatrně výš, aby voda mohla odtékat. A když narazili na nestabilní horninu, tak se obloukem vyhnuli nejhoršímu a správně se pak vrátili do původního směru. V takových místech se to muselo masivně vyzdívat, podobně jako tam, kde sice šlo razit dobře, ale měkčí hornina nadávala záruku dlouhodobé stability.

Dobře vymyšlený byl už vstup vody ze zdroje do vodovodu. Bylo tam několik přepadů, první do velké cisterny, ze které se pak voda jímala kus nad jejím dnem, zatímco ze dna byl vyveden odpadový odtok, sloužící k občasnému odstraňování usazenin.

Na takových stavbách mi přijde nejúžasnější, že ač člověka napadá kvantum věcí, které by se mohly podělat, tak to ve výsledku fungovalo, většinou k plné spokojenosti. V tom je kouzlo každé dobře vymyšlené a dobře provedené techniky. Tento vodovod byl funkční až do arabského vylodění na Samu roku 666 n. l., tedy necelých 12 století. Samozřejmě se počítá s tím, že byl čištěn a občas opravován, nicméně nalezené potrubí je prý z větší části původní. A to na Samu bývají zemětřesení.

Athénský vodovod

V Athénách byl velký vodovod postaven za vlády Peisistrata a jeho synů, stavba začala asi už před rokem 530 před n. l. Přiváděl vodu z úpatí hory Hyméttos (dnes Ymittos) do centra města, byl dlouhý 7,5 km. Kombinoval podzemní tunel dlouhý 2,8 km s rozšířenou sítí v podobě kanálů, v nichž byly položené trubky rozvodu. Na okraji města se rozvětvoval a zásoboval další kašny a nádrže. Uvnitř tunelu (i uvnitř kanálu) byly umístěny trubky z terakoty o vnitřním průměru přibližně 20 cm, se zvláštními objímkami, s otvory pro čištění a s kryty na ně, s navigačními ryskami a dalšími technickými prvky. Konce trubek byly řešené jako do sebe zapadající spojky, jejich zvětšený průměr zmenšoval tlak tekoucí vody v tomto místě (i když jej bez Bernoulliho neuměli spočítat), navíc byly utěsněné olovem. Jedovatost olova se tehdy aspoň trochu zohledňovala jen při jeho metalurgii. Technologie spojů spíše jen naštěstí působí, že s olovem přichází voda do kontaktu pouze minimálně, na rozdíl od olověných trubek, používaných v pozdější řecké antice, v Římě i v našich nedávných činžácích.

Tento podzemní akvadukt je prý typickým příkladem vodovodních zařízení v řeckých městech v archaické a pak i v klasické době.

Část stanice metra Evangelismos v Athénách. Vitrína s průhledem do stavby vodovodu, vlevo s nálezy. Kredit: Chabe01, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Terakotové trubky akvaduktu z konce 6. století před n. l. ve stanici metra Evangelismos. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Public domain.

Části tohoto akvaduktu byly odkryty při stavbě athénského metra, na stanici Evangelismos jsou viditelné v docela pěkné výstavce. Terakotové trubky vystavené v této stanici pocházejí z konce 6. století před n. l.

Terakotové trubky akvaduktu z konce 6. století před n. l. ve stanici metra Evangelismos. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Public domain.

Terakotová trubka akvaduktu s otvorem na čištění. Ve stanici metra Evangelismos. Kredit: Giovanni Dall'Orto, Wikimedia Commons. Public domain.

Po Peisistratovi byla síť rozšířena a v průběhu klasického doby byla obohacena výstavbou nových kašen, kvůli tomu se vodovodní síť dále rozvětvovala. Část vodovodu, která byla objevena ve stanici na náměstí Syntagma, pochází z první poloviny 5. století před n. l.

Ženy nabírají vodu z fontány, chlapec se koupe pod proudem vody. Atická černo-figurová hydrie, asi 520 před n. l. Pravděpodobně vyobrazení fontány Enneakrounos. Národní archeologické muzeum v Madridu, Inv. 10924. Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Předpokládá se, že už původním akvaduktem z archaické doby byla napájena také slavná veřejná fontána Enneakrounos, „S devíti zřídly“, postavená na jihovýchodním okraji Staré agory. Viz článek Stará agora v Athénách. Nenašel jsem volně přístupnou fotku jejích žalostných zbytků, zato jejího vyobrazení na vázové malbě už z doby, kdy byla zánovní a budila obdiv. Popis a obrázek rekonstruované podoby je na stránkách projektu The Ancient Agora of Athnes.

Vodovody archaické doby neměly na svém konci řadu jednotlivých kohoutků, jak to známe dneska. Voda z fontán volně vytékala, ale ta nevyužitá se často odváděla do cisteren jako užitková a v případě nedostatku vody bylo možné přítok do té či oné fontány na určitou dobu uzavírat nebo omezovat.

Nošení vody do domu byla docela těžká práce, přesto ji většinou vykonávaly ženy. Omlouvalo se to také tím, že se tam rády setkávají, že se u fontán a studní koná málem ženský sněm. Muži tam ovšem měli přístup taky.

Literatura:

Simona Lindáková: Akvadukty v antickom Grécku (6.–2. storočie pred Kr.). Studia archaeologica Brunensia. 2023, vol. 28, iss. 1, pp. 5-44.

Hydria Virtual Museum, The Peisistratos’ Aqueduct of Athens.

Článek Tunel of Eupalinos na anglické Wikipedii

Článek Eupalinov tunel na slovenské Wikipedii.