Bioluminiscence je na souši poměrně řídkým jevem. V hloubkách oceánů je tomu jinak, tam ji používá 90% živočichů. Mnohdy ani vědci netuší k čemu tento energii spotřebovávající proces organismy využívají a jaký z toho mají užitek.
Většinou svítí pro svojí obranu. Osvětlují tak svého nepřítele, aby se stal viditelnějším pro ještě větší predátory.
Některé hlubinné ryby a hlavonožci mají světélkující orgány, které vypadají jako návnady, ale nikdo je dosud nepozoroval v okamžiku, kdy se jim pomocí takové vábničky podařilo kořist ulovit.
Biolog Steven Haddock studuje světélkující mořské živočichy více než deset let. Zaměřil se na rosolovité křehké organismy zvané trubýši. Zmíněné organismy jsou blízcí příbuzní medúzám, žijí ale v koloniích a ve skutečnosti se jedná o pospojované specializované jedince, kteří tvoří rozmanité řetězce, přičemž mohou u některých druhů dorůstat délky desítek metrů. Jednotlivci takové kolonie se specializují a zastávají rozličné úkoly. Někteří vytvoří zvon a pravidelně pulzují, táhnou tak za sebou zbytek „vlaku“, v němž se jiní jedinci specializují na získávání potravy a další pak tvoří žahavá vlákna k obraně kolonie.
Většina zástupců rodu trubýši jsou bioluminiscentní. Jejich kolonie se těžko studují, protože pokud jsou chyceny, nebo jen vyrušeny, rozpadnou se na kousky. Haddock k pozorování těchto živočichů používá dálkově řízených podmořských robotů a tato činnost si vyžádala stovky hodin hledání v hlubinách přes tisíc metrů.
V Haddocově článku, o němž zde referujeme, je popsán světélkující organismus, který byl zařazen do rodu Erenna. Obývá hloubky 1600 až 2300 metrů pod hladinou. Je to místo, kde se ryby vyskytují vzácně a osídlení těchto hlubin je velmi řídké. Proto bylo pro Haddocka překvapením, když ve střevě těchto živočichů našel malou rybku. Ještě překvapivější bylo, když zjistil, jak se tito sulcovití živočichové rybek zmocňují. Pozorováním v mikroskopu našel mezi jejich žahavými chapadly průhledné šlahounům podobné struktury, přičemž tyto výčnělky jsou zakončeny červeně žhnoucími válečkovitými čepičkami.
Vědci usoudili, že tyto svítící útvary mají funkci lákadla pro malé rybky. Medúzy také používají bioluminiscenci, ale ty ji mají především k obraně. Jejich svítící body jsou rozprostřeny na okraji těla a vydávají velmi intenzivní světlo. Navíc je toto světlo vydáváno jen v době podráždění, něco na způsob alarmu.
Haddockem objevený organismus ale soustředil luminiscenci do lokalizovaných malých útvarů, navíc toto světlo „drží“ pod kontrolou, aby nezářilo příliš intenzivně. To nasvědčuje, že se jedná o jinou funkci, než o obranu.
Dalším pozorováním v mikroskopu Haddock zjistil další podrobnosti podporující jeho teorii vábničky. Svítící červené útvary se tvarem a velikostí podobají planktonu (klanonožcům vyskytujícím se v těchto hloubkách), který slouží rybkám jako potrava.
Průhledný šlahoun, na kterém je „lucernička“ umístěna, se trhavě komíhá, čímž navozuje dojem pohybu plavajícího planktonu. Konečným důkazem pro tuto teorii bylo, když v útrobách medúzy Haddock našel rybku, která ve svém žaludku tuto červeně svítící návnadu skutečně měla.
Tyto světélkující útvary jsou adaptací živočicha na málo úživné prostředí. Většina trubýšů vytváří rozsáhlé sítě chapadel, aby se zmocnili toho, co náhodou pluje kolem. Nově objevený živočich nejde na kvantitu sítí a nerozvinuje svá chapadla do šířky a daleko. Vužívá klamu.
Po zjištění tohoto červeného vnadila se Haddock blíže podíval na další příbuzné druhy siphonophorů a u některých zjistil obdobné útvary. Soudí, že i ty jim slouží jako návnady. Pravdou je, že červené bioluminiscenční světlo se vyskytuje v přírodě jen vzácně. Mezi biology, odborníky na mořské hlubiny, dosud převažoval názor, že živočichové ve velkých hloubkách nejsou schopni červené světlo rozpoznat. Nově objevená medúza tento tradovaný názor vyvrací.
Pramen: S. H. D. Haddock, C. W. Dunn, P. R. Pugh, C. E. Schnitzler, Bioluminescent and red fluorescent lures in a deep-sea siphonophore. 2005. Science. Vol. 309 #5732 (July 8, 2005).
Diskuze:
