Reverend William Buckland (1784–1856) nepochybně patří k nejzajímavějším osobnostem vědy první poloviny 19. století a od jeho narození letos v březnu uplynulo již 240 let. Možná více než pro svůj přínos na poli vědy je ale vzpomínán pro své legrační výstřelky, které jako by byly vystřiženy z humorných filmů. Buckland je velmi zajímavou osobností britské vědy, proslulou zejména svými úspěchy na poli geologie a paleontologie. Dnes je znám především jako vědec, který právě před dvěma stoletími pojmenoval prvního dinosaura, a tyto velmi populární pravěké plazy tak vlastně uvedl do povědomí vědeckého světa. Stalo se tak dne 20. února 1824, kdy profesor představil Londýnské geologické společnosti záhadného pravěkého plaza ze Stonesfieldu, kterému dal jméno Megalosaurus, tedy doslova „velký ještěr“.[1] Buckland byl známý také jako obhájce církevního učení a po většinu své vědecké kariéry se snažil dát do souladu učení Písma svatého a geologický záznam, což se však v jeho době již ukázalo být marným bojem. Na začátku 19. století už totiž bylo jasné, že Země je mnohem starší a život mnohem pestřejší a složitější, než bylo možno vydedukovat z jakýchkoliv náboženských textů. Buckland zkoumal také fosilie živočichů a pravěkých lidí z dob ledových a jako jeden z prvních badatelů rozpoznal zkamenělý trus, kterému přidělil odborný název koprolit.[2]
Buckland byl každopádně značně excentrickou osobností, proslavenou po celé Anglii svým podivným chováním a výstřelky na akademické půdě i mimo ni. Jako přednášející profesor proslul například tím, že na jednu konferenci v roce 1847 přivedl svého medvěda Tiglatpilesara, ustrojeného jako studenta Oxfordu. Na skutečné studenty pak rád křičel nečekané otázky a přitom po nich házel lebkou hyeny nebo jinými donesenými rekvizitami.[3] Kromě medvěda choval doma také hady, orly, opice nebo hyenu, kterou pojmenoval „Billy“. Bucklandovi hosté si prý také stěžovali, že je během rozhovoru s profesorem rušilo křupání kostí hlodavců, které svými čelistmi drtila pod pohovkou právě jeho domácí hyena. Dnes už jsou exotická zvířata chována poměrně běžně, ale před dvěma stoletími se jednalo o skutečně velmi exotickou podívanou. Tomuto neobvyklému chování odpovídal i rozsah zájmů a funkcí profesora Bucklanda, které za svůj život zastával – byl geologem, paleontologem, zoologem, reverendem anglikánské církve, cestovatelem, lektorem a nadto ještě proslaveným jedlíkem, který ochutnal snad všechno, co bylo v jeho době považováno za jedlé.[4] Ne nadarmo se o něm vyprávělo, že se doslova „projedl živočišnou říší“.
Bucklandovi v jeho zálibě v ochutnávání zvířat napomohla i funkce, kterou zastával ve „Společnosti pro aklimatizaci zvířat“. Díky ní nechával dopravit ze všech koutů světa pod britskou správou hotovou menažérii, kterou se hodlal projíst do takové míry, až měl nakonec „ochutnat všechna zvířata na Zemi“ (jak se sám nechal slyšet). Mezi jeho oblíbené pochoutky patřily například myši na toustu, a při večírcích, které pořádal, byly servírovány také sviňuchy (kytovci příbuzní delfínům), levharti a štěňata. Ani to ale Bucklandovi nestačilo a postupně si za účelem gastronomického zážitku opatřil například také sumýše (mořské bezobratlé živočichy), klokany a středoamerické hrabavé ptáky zvané hoko. Brzy byl k menu přidán také koňský jazyk, pštros nebo koláč z veverky! Samotný profesor se později vyjádřil, že mezi nejodpornější věci, které kdy jedl, patřil krtek a moucha bzučivka rudohlavá. Ani tato nevydařená „pochoutka“ ho však neodradila od dalšího experimentování. Někteří historikové se proto domnívají, že Buckland trpěl jakousi poruchou, která ho nutila pojídat i věci, běžně nepovažované za jedlé. Při jedné příležitosti tak britský profesor ochutnal dokonce i vápenec ve zdech jistého italského kláštera, jehož zdi a podlaha měly být podle tradované legendy prodchnuté krví svatých. Po ochutnání zdiva prý Buckland prohlásil, že onou zvláštní přísadou je spíše netopýří moč.[5]
Asi nejslavnější událostí spojenou s Bucklandovými gastronomickými eskapádami je návštěva u Lorda Harcourta v roce 1848. Tehdy čtyřiašedesátiletý profesor již dobře známý pro své neobvyklé chování i zvláštní chutě přijal pozvání na slavnostní hostinu, na které nechyběl ani Arcibiskup z Yorku a další tehdy velmi významní hosté. Harcourtovi tehdy měli ve svém držení vzácnou relikvii, kterou byla část balzamovaného srdce francouzského krále Ludvíka XIV. Podle tradice francouzských králů táhnoucí se až do 13. století byly orgány panovníka po smrti odděleny od zbytku těla a uloženy samostatně. Za svého života si přitom sami panovníci určili, kde mají jejich srdce spočinout. Ludvík XIV. chtěl mít údajně svoje srdce uložené u srdce svého otce, kde mělo spočívat v křišťálovém obalu na fialovém polštáři jako cenná státní relikvie. Ve zmatku francouzské revoluce ale zájem o srdce dřívějších králů značně poklesl, a postupně se nakonec mumifikovaný orgán ocitl vystavený ve skleněné nádobě na panství Harcourtových. Dochovanou část srdce o velikosti vlašského ořechu bohužel nechali majitelé při hostině kolovat, aby si ji vážení hosté mohli lépe prohlédnout. Když přišla řada na profesora Bucklanda, nastalo nevyhnutelné. Buckland údajně prohlásil „…v životě jsem snědl již mnoho podivných věcí, ale ještě nikdy předtím jsem neochutnal srdce krále“, načež vyndal relikvii z jejího skleněného obalu a spolkl ji.[6]
Mohlo by se zdát, že excentrický profesor spolknutím srdce francouzského krále spáchal neodpustitelný prohřešek, za který pak musel zaplatit, ale tak to není. Nevíme přesně, jaká byla reakce ostatních hostů, ale někteří možná ani nebyli překvapeni, pokud už o Bucklandovi a jeho libůstkách dříve něco věděli. Lidé, kteří na banketu nebyli přítomni, této verzi ani nevěřili a považovali ji za jakousi smyšlenou úsměvnou historku, navíc postavení Williama Bucklanda už bylo v té době značně výsadní. Když o osm let později, v roce 1856, profesor Buckland zemřel, byl se všemi poctami pochován ve Westminsterském opatství.[7] Jeho výstřední záliba, nebo spíše psychická nemoc zvaná zoofagie (chorobná touha pojídat maso různých zvířat) však nezemřela s ním. Zdědil ji totiž jeho syn Frank Buckland (1826-1880), který byl jedním z pěti Bucklandových dětí, jež se dožily dospělosti. Stal se také významným přírodovědcem a lékařem, svého slavného otce ale věhlasem nezastínil. V gastronomických pokusech se mu nicméně nejspíš vyrovnal, protože si rád pochutnával na vařeném sloním chobotu, mase z nosorožců, speciálně upravených hlavách sviňuch a v neposlední řadě i na dušeném krtkovi.
Ale vraťme se ještě na závěr zpět k paleontologii. William Buckland se do dějin vědy nezapsal jen jako badatel, který popsal prvního dinosaura. Zasloužil se také o výzkum mořské fauny z období druhohorní jury, včetně prvních ichtyosaurů (ryboještěrů), objevených na jihu Anglie začátkem 19. století sběratelkou zkamenělin Mary Anningovou.[8] Bedlivě prozkoumal také jeskyni Kirkdale, ve které objevil fosilie pravěkých hyen a správně je interpretoval jako pozůstatky zvířat, žijících zde v „předpotopních“ časech.[9] V roce 1823 zase narazil na fosilie nejstaršího anatomicky moderního člověka na území Velké Británie, a to v jeskyni Paviland v jižním Walesu.[10] Protože v té době platilo přesvědčení, že pravěký člověk nemohl existovat (neboť byl dle Písma svatého stvořen již ve své dokonalé podobě), Buckland se vzhledem k blízkosti římského sídliště a šperků v okolí kostry domníval, že ostatky patřily jakési prostitutce z dob starého Říma! Dnes víme, že tato „Červená dáma z Pavilandu“ byl ve skutečnosti muž, který zde žil v době před asi 33 tisíci lety.[11]
Napsáno pro weby DinosaurusBlog a OSEL.
Doporučená literatura:
Cadbury, D. Lovci dinosaurů: O rivalitě vědců a objevování prehistorického světa. BB art, 2004.
Colbert, E. H. The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries. Dover Publications, 1984.
Holtz, T. R., Jr. a kol. The Complete Dinosaur (Life of the Past). Indiana University Press, 2012.
Chapman, A. Caves, Coprolites and Catastrophes: The Story of Pioneering Geologist and Fossil-Hunter William Buckland. SPCK Publishing, 2020.
Mareš, J. Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, 1993.
[1] Buckland, W. (1824). Notice on the Megalosaurus or great Fossil Lizard of Stonesfield. Transactions of the Geological Society of London. 2. 1 (2): 390–396.
[2] Torrens, H. (1995). Mary Anning (1799–1847) of Lyme;’the greatest fossilist the world ever knew‘. British Journal for the History of Science. 28 (3): 257–284.
[3] Haile, N. (2007) [2004]. Buckland, William (1784–1856). Oxford Dictionary of National Biography. Oxford Dictionary of National Biography (Online ed.). Oxford University Press.
[4] Buckland, W. (1869). Geology and mineralogy as exhibiting the power, wisdom, and goodness of God. with additions by Professor Owen, Professor Phillips [and] Robert Brown, vol. 1, fourth edition. The Bridgewater treatises on the power, wisdom, and goodness of God. VI. London: Bell & Daldy. p. lxii.
[5] Ruskin, J. (1908). Works, Allen, str. 205. (zdrojem autora je The Story of My Life (Augustus Hare, 5 vyd., str. 358).
[6] Viz odkaz https://allthatsinteresting.com/william-buckland
[7] Viz odkaz https://www.westminster-abbey.org/abbey-commemorations/commemorations/william-buckland
[8] Conybeare, W. (1824). On the Discovery of an almost perfect Skeleton of the Plesiosaurus. Transactions of the Geological Society of London, S2-1 (2), Geological Society of London: 381–389.
[9] Rudwick, M. (2005). Bursting The Limits of Time: The Reconstruction of Geohistory in the Age of Revolution. pp. 622–638.
[10] Callaway, E. (2012). Archaeology: Date with history. Nature. 485 (7396): 27–29.
[11] Richards, M. P.; Trinkaus, E. (2009). Out of Africa: modern human origins special feature: isotopic evidence for the diets of European Neanderthals and early modern humans. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 106 (38): 16034–9.
Diskuze:
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
