Donald Johanson s modelem lebky australopitéka. Foto: Julesasu, volné dílo.

Lucy má i své vědecké příjmení: AL 288-1. Z hominina – raného australopitéka objeveného v Etiopii v roce 1974 se zachovalo čtyřicet procent kostí. Později se nedaleko místa nálezu, asi deset kilometrů od Hadaru, našla ještě částečná kostra batolete jejího druhu. Lucy se doslova přes noc stala celebritou. Ve skleněné vitríně podnikla šestileté turné po Americe. Byla prohlášena za nejstaršího známého předka našeho rodu Homo a stejně tak i všech ostatních homininů.

Kostra Lucy dává představu o stylu chůze. Kredit: Chiswick Chap, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Objev a následnou rekonstrukci poutavě popsal D. Johanson. Ve své knize uvádí jak dlouho neúspěšně hledal na vyprahlé pláni až se rozhodl znovu se podívat na dno malé rokle. Té rokle, kterou už několikrát před ním prohledávali jiní pracovníci. Také nic neviděl. Až když už se otáčel k odchodu spatřil úlomek pažní kosti.

Rekonstrukce Lucy (Australopithecus. afarensis) v Národním muzeu antropologie v Mexiku. Kredit: ErnestoLazaros  CC BY-SA 4.0

Jen kousek od prvního nálezu se povaloval úlomek lebky a zhruba o metr dál kousky stehenní kosti, obratle, půlku pánve, žebra a části čelisti.

Žádná z kostí nebyla dvakrát, což mohlo znamenat jediné - jde o kostru jednotlivce. A navíc je až neskutečně kompletní.

Na první pohled bylo vidět, že mozek tvora za moc nestál. Vzhledem k rozměrům lebky musel být hodně malý, jen o něco větší, než opičí. Následný podrobnější výzkum stavby pánve a tvaru kostí končetin ale odhalil, že i když horní částí trupu se podobala opici, Lucy chodila po dvou a vzpřímeně. Nejspíš část svého života, jakými byly krmení, ukládání se k odpočinku a unikání predátorům ještě trávila na stromech. O tom jaká část jejího života pobývala ve větvích a zda používala nástroje, což už její ruka dovolovala, se vědci stále přou.

Spolu s pozdějšími nálezy jakým bylo dítě dnes známé jako „Dikika“ a dalšími artefakty jdoucí početně dnes už do stovek, mohli vědci postupně doplnit skládačku druhu Australopithecus afarensis a jeho vývoj od doby před 3,85 miliony let až do časů před 2,95 miliony let.

Pravdou ale také je, že spolu s novými poznatky Lucy postupně přicházela o řadu svých „nej“. Tak třeba už neplatí, že kráčela savanou. Ve skutečnosti se procházela lesem v němž převažovaly listnáče. A to hlavní - nebyla v tamním kraji sama.

Australopithecus afarensis. Tak nějak se Lucy mohla vidět v kalužích vody. Rekonstrukce a kredit: Cicero Moraes, CC BY-SA 4.0

Ve stejné lokalitě se vyskytovalo i několik dalších druhů homininů. Jinak řečeno, Lucy přestala být nejstarší členkou lidské rodiny. Náš rodokmen se v její době ukázal být hodně košatým. I když jde o obecně používaný termín, slovo košatý není zrovna tím nejlepším výrazem. Leda bychom si košatost představili jako větve rostoucí souběžně. S poznáním koexistence různých homininů museli paleontologové Lucy přestat říkat naše pramáti. Z přímého předka ji proto přejmenovali na praprapratetu.

Ať už ale naší Lucy budeme častovat jakkoliv, faktem je, že žádný z nálezů se nesetkal s tak velkým zájmem veřejnosti. A ani neměl tak mocný dopad na povědomí o našem zrodu, jako se podařilo jí. Proto také kromě již zmíněného výletu do Ameriky podnikla Lucy celou řadu dalších turné do různých koutů zeměkoule. Nikdy už ale necestovala jako originál, nýbrž pouze jako věrná kopie.

I když už teď Lucy není prvním homininem, navždy jí zůstane titul první hominin prolamující časovou bariéru tří milionů let. Tím slovem bariéra se myslí to, že svou datací se přiblížila době, která vycházela genetikům pro dobu našeho rozchodu se šimpanzy. Genetici ke svým závěrům dospěli porovnáním nynějšího lidského a šimpanzího genomu. Z rozdílů pak stanovili čas potřebný k nahromadění mutací, kterými se oba genomy od sebe dnes liší.

Pro zasazení Lucy do pomyslného stromu života nebude na škodu dodat, že se ze tmy milionů let zpět vynořily další nálezy hominidů. Například starší Ardipithecus ramidus. Tomu by dnes bylo zhruba 4,4 milionů let. Ardipithecus kadabba je datován do časů před 5,8 miliony let. Fosilní nálezy nedávno posunuly existenci lidské linie ještě hloub do minulosti. Stehenní kost zjevně již vzpřímeného chodce z Keni Orrorin tugenensis (s přezdívkou Millennium Man) má být stará 6 milionů let. Nález lebky v Čadu připisované druhu Sahelanthropus tchadensis posunul čas o ohromujících 7 milionů let.

Nezbývá než dnešní výlet do naší minulosti uzavřít konstatováním, že v porovnání s ostatními nepěknými opičími příbuznými je ta naše původně třicetikilová Lucy nejen nálezem nejkomplexnějším, ale že je ze všech také nejvíc sexy.

Jak Lucy, tak jejímu poručníkovi v roli objevitele k nadcházejícímu výročí náleží upřímná gratulace. A kéž by se i nynějším větvím rodu Homo dařilo vedle sebe koexistovat miliony let...

Video: All Of The Australopithecines Explained