Před časem probleskla médii anketa o názorech středoškolských studentů. Víte, čeho se středoškoláci nejvíc bojí? Ne čerta, ani polednice, ale globálního oteplování. Zelená propaganda radostně sklízí, co zasela. Budiž jim to přáno. Většina lidí si ale bohužel myslí, že my lidé suverénně poroučíme planetárnímu klimatu, jak se nám zachce, a že jen co dostaneme rozum, omezíme skleníkové plyny a začneme se dobrovolně udržitelně rozvíjet, nastane stabilní zelený ráj. A to je docela problém.

Zvětšit obrázek

Acrophora palmata. Pěkný korál, co nám zhatil iluze o budoucnosti.

Ve skutečnosti jsme nejspíš těžce vedle. Planetární klima si bez ohledu na nás dělá co chce, mnohem víc, rychleji a dramatičtěji, než jsme si kdy byli ochotni připustit.
Jedním z účinných strašáků globálních oteplovačů je kolísání mořské hladiny. Argumentace je vedena zhruba ve stylu „když neomezíte produkci skleníkových plynů, ocitne se Holandsko pod mořem“. Což o to, amsterdamské coffee-shopy by oplakali mnozí včetně mne. Na druhou stranu, každý, kdo ví alespoň něco málo o vývoji klimatu a pohybech mořské hladiny od konce poslední doby ledové, Holanďanům doporučí hledat časem štěstí o něco dál od pobřeží.

Podle nové studie W. Thompsona a S. Goldsteina, geochemiků z Earth Institute, Columbia University, by s tím dokonce neměli vůbec otálet. Tito pánové vynalezli novou metodu datování fosilních korálů. Již dříve se k datování korálů využívalo měření poměru izotopů uranu U234 a U238. Ty jsou v mořské vodě v konstantním poměru, kdežto v korálech podléhají radioaktivnímu rozkladu za vzniku řady dalších izotopů, přičemž pro zmíněné měření hraje roli thorium Th230. Tak je možné poměrně přesně datovat dobu, kdy se ten který korál vytvořil. Alespoň až do stáří cca 500 000 let, dále tato metoda nedosáhne. A když ještě k tomu víte, že datujete korál rostoucí výhradně těsně pod hladinou, můžete poměrně hodně přesně zjistit, kde byla v té době hladina moře.

S urano-thoriovým datováním byla ale potíž. Vzhledem k metodologickým problémům docela často vycházely nesmysly. Metoda vyvinutá Thompsonem a Goldsteinem zmíněné problémy obešla a najednou je možné datovat mnohem víc nálezů korálů a tím pádem i pozorovat kolísání hladiny moře mnohem ostřeji – v řádech tisíců let oproti předešlým desetitisícům.

Zvětšit obrázek

Rozpadová řada U238. Pouze pro milovníky atomu.

Autoři na karibském Barbadosu nasbírali fosilní pozůstatky korálu Acrophora palmata staré 70 000 až 400 000 let. Tenhle korál přitom roste metr, maximálně dva pod mořskou hladinou. Použili svou novou datovací metodu na korály z předchozích interglaciálů a překvapivě zjistili, že během pouhých tisíců let hladina moře běžně dramaticky kolísá o 6 až 35 metrů. V jistých kruzích se běžně ví, že hladina moře v rámci cyklu ledových dob kolísá až o 120 metrů během 100 000 let a v rámci změn oběžné dráhy Země o desítky metrů zhruba každých 21 000 let. Tak velké a tak časté výkyvy hladiny moře během tak krátké doby, jaké našli Thompson a Goldstein, nečekal asi nikdo. A už vůbec ne v interglaciálu, tedy v době meziledové. O dobách meziledových se tak nějak předpokládalo, že jsou teplé a stabilní, což by bylo dobře, protože v jedné takové žijeme i my. Bohužel, možnost poklidného vývoje civilizace ve stabilní přírodě je teď asi navždy pryč.

Thompson a Goldstein se domnívají, že by nás jejich práce měla nabádat zejména k ještě většímu sledování toho, jak lidské aktivity přispívají k pohybu hladiny světového oceánu. Pro většinu lidí je ale rozdíl mezi desítkami metrů a centimetry jistě poměrně zjevný a veškeré naše snažení se ve světle objevených výkyvů hladiny moře zatím jeví jako nedůstojné. Lepší, než fňukat nad pár desetinami stupni Celsia a vzestupem mořské hladiny o 20 cm, bude postavit se k celé záležitosti čelem a smířit se s tím, že moře se prostě pohne, i když už nevypustíme ani molekulu skleníkového plynu. A bylo by dobré přemýšlet o tom, co dál. Na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré – amsterdamské coffee-shopy by vnitrozemské Praze docela slušely, nemyslíte?

Pramen: Science 308(5720): 401-404.