Jen vzácně se stává, že nějaký archeologický nález notně zamíchá kartami našich znalostí a představ. Média pak přispěchají se sloganem o přepisování učebnic. Papyrus Derveni zůstal skoro nepovšimnut, možná proto, že nepojednává nic pro lid háklivého, nepropírá slavné osoby a „demaskuje“ jen dávno zaniklé náboženství. K mánii „tajných archívů“ se málo hodí.

Kolem Papyru Derveni je podivné skoro všechno, od nálezu přes restaurování po problémy výkladu. Přitom nabízí unikátní textový doklad orfického mýtu i zvláštního zacházení s nejstarší řeckou filosofií při jeho výkladu.

Co nového se z textu papyru dozvíme

Přímý doklad orfického způsobu myšlení, včetně zachování důležité orfické básně. Kdo bude trpělivý, tak se dozví, co je Slunce: Přece Diem vykousnuté pohlaví z aithéru!

Starší a nezávislé potvrzení řady fragmentů filosofických textů z dob před Sókratem, zvláště zlomků Hérakleita, včetně objevu dosud neznámých fragmentů.

Tuto pestrou škálu témat, od poetiky přes naprosté podivnosti po cenné doklady nutno začít opatrně rozplétat. Nejlépe od nálezových okolností a povahy nálezu.

Jak a co se našlo

Při záchranném výzkumu antického pohřebiště u Derveni byl v lednu 1962 odkryt „hrob A“, obsahující žárový pohřeb, patrně výše postaveného vojáka. Podle nalezených předmětů je pohřeb datován do let 330 až 300 před n. l. Derveni leží v severním Řecku, něco přes 10 km severozápadně od Thessaloniky (Soluně), dnes hned za periferií, u dálnice na Kavalu a Istanbul. Ta zde zhruba kopíruje silnici Via Egnatiana z 2. století před n. l., spojující Řím a Konstantinopol, která místy také sledovala starší cestu.

Při odstraňování popela z hrobu byl objeven svitek. Možná byl použit k podpálení pohřební hranice, spíše měl doprovázet nebožtíka na způsob knihy mrtvých. Část svitku beznadějně shořela, ale část se uchovala v podobě křehkého válečku, poněkud zuhelnatělého. Bývala to rolička papyru. Text byl psán ve sloupcích orientovaných kolmo na delší osu, role se při čtení vinula vodorovně, sloupce byly psané nastojato. Délku svitku jsem nikde nenašel, odhadoval bych ji na 2,5 metru. Dolní část shořela, povrch role skoro taky, ostatní se uchovalo, byť v žalostném stavu.

Nález možná nebyl tak ojedinělý. Gábor Betegh tvrdí, že podobný papyrus, snad s orficko-dionysiakálním obsahem, se našel také v hrobě u Callatis v Rumunsku, ale byl naneštěstí zničen dřív, než mohl být prozkoumán. Takže tahle ohořelá role papyru zůstala jako jediná. Máme tedy být vděčni za přízeň osudu a příliš se nečílit dalšími událostmi.

Restaurování a edice

Fragmenty Papyru Derveni vystavované v Archeologickém muzeu v Thessalonice, stav roku 2016. Kredit: Gts-tg, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velevzácný nález nebylo možno svěřit jen tak někomu, ale pouze věhlasnému odborníkovi na rozvinování a konzervaci antických papyrů. Tím byl Anton Fackelmann, konzervátor vídeňské Österreichische Nationalbibliothek. Spálený a křehký papyrus napustil čerstvou papyrovou šťávou a pomocí tepla a statické elektřiny z něj odlupoval kousky, což je technika, kterou použil také při práci se zuhelnatělými svitky z Herculanea. (Jiná část papyrů z Herculanea je nyní středem zájmu díky úspěchům při počítačovém luštění textu s využitím AI, leč ony papyry představují jiné téma, trochu pozdější a nejspíš čistě literární.) Získal 266 úlomků, ze kterých bylo možno sestavit 26 nějak čitelných částí původních sloupců textu. Některým chybí jen dolní třetina až polovina, ta shořela kompletně, jiné jsou žalostně fragmentární. Tragicky je na tom začátek spisu, byl na povrchu roličky.

Z nepochopitelných důvodů se renomovaný učenec zachoval v duchu úsloví „alkohol je na chtíč jezovita, probouzí ho i podráží“, málem jako vídeňský profesor Fiedler známý cimrmanologům. Opomenul zapsat a respektovat původní pořadí části fragmentů (správně jich zařadil jen 153), zato odlámané kousky nalepil na papír a zalepil mezi skly. Tím podstatně zkomplikoval další výzkumy.

Část takto konzervovaného nálezu byla vystavena v Archeologickém muzeu v Thessalonice. Text ve svém celku však nebyl dostupný ani odborné veřejnosti. Edice se ujal Stylianos G. Kapsomenos z univerzity v Thessalonice, už roku 1964 vydal popis nálezu s ukázkami textu. Roku však 1978 zemřel, aniž stačil práci dokončit. Dlouho očekávané dílo bylo dědici a pokračovateli publikováno až v roce 2006, po smrti všech zúčastněných, a čelilo oprávněné kritice znalců.

Mezitím byl ovšem text papyru v provizorní podobě publikován anonymně. Letitá frustrace přiměla učence k zoufalému činu, k pirátské edici přímo v Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik roku 1982. Tento slovutný časopis velepečlivě dbá na autorské náležitosti, jenže co bylo moc, bylo příliš! Situace si žádala porušit nejen zákon, ale i dobré zvyky, totiž právo objevitelů na „první noc“, která ovšem nemá trvat 20 let. Kdo ze zákulisí neznal zdroj anonyma, mohl mít pochybnosti, pravost textu visela jenom na pověsti časopisu. Situace se postupně napravovala až počátkem našeho století.

Dnes je nově publikovaná verze textu porovnatelná s nálezem a pečlivě kriticky přečtená a doplněná. Uplatňují se nové metody, které odkryly další dosud nečitelné fragmenty a některé ze stávajících konečně daly do správného kontextu. Například Richard Janko navrhl uspořádávání střípků na základě sledování vláken papyru s využitím počítačové tomografie; plus samozřejmě všemožné infra a ultra zobrazování. Práce pokračuje, stojí to za to.

Co a jak je na papyru napsáno

Část Papyru Derveni. Kredit: http://persephones.250free.com, Wikimedia Commons. Public domain.

Role papyru byla částečně spálena a pohřbena v době mezi 330 až 300 před n. l. V tom je všeobecná shoda, i potížisté se bijí pouze o jedno až dvě desetiletí. Ten svitek nejspíš nebyl vyroben a popsán o mnoho dříve, písmo prý odpovídá období asi tak 340 až 320 před n. l. Jinou otázkou je, jaký text tu byl opsán, kdy a kdo jej původně napsal, a hlavně, co obsahuje.

Už letmé čtení spisu odhaluje citáty řady autorů a narážky na ně, včetně filosofů, které řadíme mezi „předsokratiky“. Dílo tedy nemohlo vzniknout moc před rokem 430 před n. l. Rozbor dialektu ukazuje na dobu 430 až 400 před n. l. Tím se dostáváme do Sókratovy doby. Pokusy o přiřazení spisu nějakému známému autorovi se ukázaly jako marné. Žánrem díla je komentář až výklad, totiž alegorický a značně svérázný výklad orfické básně. Ostatní citáty jsou použity ve službách tohoto výkladu. Vykládaná báseň musí být samozřejmě starší. Nevíme o kolik, ale střídmé odhady kladou její původ do konce archaické doby, kolem roku 500 před n. l.

Zachovaný opis také velice názorně dokumentuje řecký přístup k písmu, který je přesným opakem hebrejského lpění na významu jednotlivých znaků a také školního pravopisu. Text je psán přímo brutálně foneticky, asi jako kdybychom česky psali „zup“, „zuby“, nebo kdybychom ignorovali některé rozdíly s/z. Samozřejmě bez mezer a interpunkce. To není specialitou Papyru Derveni, na papyrech je to dost časté.

Zachovalo se přibližně 10 stran textu v našem smyslu slova. Představují to nejstarší, co máme fyzicky zachováno z řecké filosofie a s výjimkou inskripcí i z řeckého náboženství. Ta filosofie je ovšem skoro jenom v obsažených citátech, a to náboženství je značně netypické. Unikátní je stáří fyzického dochování, jinak máme k dispozici starší prameny, ovšem v pozdějších opisech. Není nad kontrolu, a ta vychází skvěle, i když je text špatně čitelný, na mnoha místech porušený.

Orfická báseň

Konečně k obsahu! Spis je komentářem k orfické básni. (V článku Orfické mýty. jsem ji omylem ztotožnil s jinou básní, kterou jsem tam citoval. Obsah je totiž analogický, jeden verš prakticky stejný, i když ta z Papyru Derveni je mnohem bizarnější.) Cílem básně je převyprávět obecně známou Hésiodovu Theogonii tak, aby Zeus nebyl až vládcem 3. generace bohů, ale ústředním božstvem. Komentář pak tuto tendenci dovršuje. Jde tedy o jednu z mytografických alternativ, jaké se na okrajích řeckého myšlenkového světa objevují v 6. a 5. století, leč zde máme alternativu zvláště divokou. S ostatními alternativci, ba dokonce i s Aristotelem, ji spojuje také snaha, aby počátkem nebyl nějaký chaos a noc. (Viz Ferekýdés ze Syru – muž boží, mytograf, prý učitel Pythagorův.) Takové alternativy znal a kritizoval už historik Hérodotos v 5. století před n. l. (Dějiny II,53): „Homér a Hésiodos žili tuším asi čtyři sta let [to nadsadil] přede mnou, ne více. A ti to byli, kdo vytvořili Řekům rodokmen bohů… Básníci, o kterých se tvrdí, že žili před těmito muži, žili podle mého názoru později.“ Hérodotos zde jako jeden z prvních odhaluje typickou tendenci rozličných alternativců, totiž antedatovat své výtvory. Má pravdu, i když si brzy ukážeme, že právě báseň z Papyru Derveni z nějakého záhadného důvodu obsahuje také analogii prastaré předřecké mytologie, dokonce churritské. Nějaké její dědictví v Řecku asi okrajově kolovalo, nejspíš chetitským nebo fénickým prostřednictvím. Příběh o násilném střídání generací vládnoucích bohů je rozšířený v širokém prostoru napříč etniky, ale churritská a chetitská verze je drsnější než obvyklá řecká, pracuje s motivem pozření pohlaví (takže by pak ani nebyla příležitost ke zrození Afrodíty z „mořské pěny“). Výsledné pochopení vlády jednotlivých bohů je ovšem ve všech verzích krom Papyru Derveni stejné.

Deska z chrámu paláce v Tell Halaf (SV Sýrie u hranice s Tureckem), 9. století před n. l. Reliéf Kumarbiho nebo boha analogického s Kumarbim, kdysi mnohem dříve byl hlavním bohem Churritů. V rukou drží srp a mužství svého otce. (Viz chetitský epos Vládci nebes 8-41, řecká analogie v Papyru Derveni XIII.4; vzdálenější u Hésioda, Theogonie 159-184.) Pergamonmuseum Berlin (Vorderasiatisches Museum Berlin). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Báseň začíná výzvou, aby si nezasvěcení přiklopili dveře na uši, poslouchat mají jen ti, kdo se zrodili z Dia, přemocného krále. Takové uvození bývá typické pro mysterijní tradice, v této konkrétní podobě pro orfické nebo jiné „očistné“ texty, včetně pythagorejských. Citovanými slovy začíná opilý Alkibiadés řeč o Sókratovi v Platónově Symposiu (218b). Podmínku teď možná porušíme, neboť si větší část básně ocitujeme v prozaickém a záměrně doslovném překladu Vojtěcha Hladkého (tady bez filologických a papyrologických obezliček, které detailů chtivý čtenář najde v literatuře pod článkem):

Když Zeus od svého otce vzal do rukou věštbou určenou moc a sílu. (…)

Když Zeus od svého otce uslyšel věštná určení (…), pozřel přirození, ten, který vystoupil z aithéru jako první. (…)

Úranos, syn Eufroné, který vládl jako první ze všech. Z něj Kronos zas, pak moudrý Zeus. (…) Moudrost a vládcovskou poctu (…) šlachy (…).

Přirození prvorozeného krále, k němu se pak přimkli všichni nesmrtelní blažení bohové a bohyně a řeky a libé prameny a všechno ostatní, co tehdy vznikalo, on se tak stal jediným (…) nyní je králem všeho, co povstalo. (…)

Zeus se zrodil jako první. Zeus vládce, Zeus mocný nad vším, jasný blesk. (…)

Pak Zeus organizuje Ókeán a řeky (jako šlachy Achelóa) a okolní svět. Nakonec zatouží spojit se svou vlastní matkou v lásce.

Vidíme zvláštní konglomerát standardního rodokmenu Dia a orfické teze, že Zeus se zrodil jako první. V básni je to rozuzleno tím, že se Zeus ztotožní s prvně zrozeným bohem, s Úranem, když pozře jeho pohlaví. (Viz článek Gaia a Úranos.) Stává se jím, má v sobě jeho moc.

Paralelu známe z chetitského eposu Vládci nebes. Ten je drsnějším zdrojem příběhu, jaký známe z Hésiodovy Theogonie, je však mnohem starší, pochází nejpozději z 13. století před n. l. Hlavní postavou je Kumarbi, což je chetitský bůh zděděný po ještě starším etniku na pomezí Malé Asie a Levanty, totiž Churritech. Alespoň část nutno citovat:

„Utíkal Anu, do nebes zamířil. / Za ním se hnal Kumarbi. / Chytil jej, Ana, za nohy, z nebe jej táhl dolů. / Zakousl se mu do slabin a jeho mužství se Kumarbimu do nitra vlilo jak bronz. / Když Anovo mužství Kumarbi spolkl, Zaradoval se, zasmál…“

V blízkovýchodním hymnu je ovšem Kumarbi analogií řeckého Krona. Zmrzačil svého otce Ana, podobně jako v Řecku Kronos Úrana. Tomu odpovídá i pokračování Kumarbiho příběhu. Báseň na Papyru Derveni to ale vzala hopem a do této role pasovala Dia, čímž ho umístila na kýžené místo v hierarchii bohů i kosmu. Zeus šel po šlachách a slabinách a získal zdroj generativnosti. Použité řecké slovo (aidoion) je málo specifické a celkem slušné, něco jako ohanbí.

Za pozornost stojí také závěrečná Diova touha po spojení s matkou, poté co zmrzačil jejího božského muže. To by byla předloha pro freudovsky pojatý Oidipův komplex, mnohem spíše než příběh o Oidipovi v Sofoklových tragédiích.

Na rozdíl od orfických zlatých plíšků, také nacházených v hrobech, zde nepotkáváme žádný návod, jak se chovat v podsvětí.

Alegorické výklady

Výklad náboženských textů mívá problém, jak se vypořádat s jejich mnohdy archaičtější povahou a jiným kulturním prostředím, než odpovídá době, ve které jsou čteny. Jedním ze způsobů řešení je tzv. alegorický výklad. Navozuje představu, že dílo ve skutečnosti promlouvá o něčem jiném, než říká doslovné znění textu. Tím osvobozuje od fundamentalismu, ale otevírá dveře bezbřehým spekulacím. Například křesťanský výklad slov Žalmu „nepřátelům povyrážel zuby“ řekne, že Bůh otupil naše hříchy. Nejznámějšími průkopníky alegoréze byli stoici, viz výklad na konci článku Chrýsippos a stoická fyzika. Proto se objevila i domněnka, že text na Papyru Derveni musí být o něco pozdější, aby stačil tuto stoickou novinku zapracovat. Jenže alegorický výklad je starší než obecně známá linie, která vede od stoiků přes helenizované Židy k pozdně antickým až barokním křesťanům. Prvky alegoréze je možné najít už ve fragmentech pythagorejců a příbuzných autorů, kteří se v 6. a 5. století před n. l. pohoršovali nad nemravnostmi v obvyklém řeckém náboženství. K významným zakladatelům alegorické metody výkladu pak patří filosof a přírodovědec Anaxagorás a jeho následovníci. Výklad v Papyru Derveni velice jednoznačně pracuje právě s anaxagorovskou verzí alegorické exegeze, která byla v době po polovině 5. století před n. l. módní novinkou. Jejím prostřednictvím se divoké motivy orfické básně mají stát přijatelnými.

Zvláštností nalezené památky je také způsob vztahu k vykládanému textu básně. Připomíná spíše vztah k posvátnému textu, což normální řecké náboženství prakticky nezná. Nejde jen o to, že autorství básně připisuje bájnému Orfeovi a že jde o zvláštní verzi náboženství, jde také o odlišný vztah k zakladatelskému textu, předjímá jakési pojetí jeho kanonicity. Tu chce autor výkladu uchovat, leč výkladově umírnit obsah.

Sama alegorická metoda výkladu je svérázným vedlejším produktem řecké filosofie, leč hlavní význam Papyru Derveni pro studium řecké filosofie je jinde, totiž v citovaných fragmentech. Ty budou tématem pokračování tohoto článku (snad asi za měsíc).

Alegorická orfická liturgie?

Podle většiny interpretů je osou podávaného výkladu básně orfický obřad, dokonce obětní obřad. Často zmiňuje obětování „něčeho ptačího“, většinou ovšem koláčků s ptačími figurkami. Nutno připomenout, že Aristofanés v komedii Ptáci (414 před n. l.) orfiky zesměšnil kvantem peří a rozbitých vajec, asi jako padlých duší.

Otázkou je, do jaké míry šlo o reálně probíhající rituál. Nějaké obřady orfici měli, možná i dost exaltované. Nicméně podle řady autorů je obřad popisovaný v Papyru Derveni spíše alegorií orfických myšlenek než popisem reality. Není prý alegorickým výkladem reálného rituálu, nýbrž alegorickou tvorbou rituálu, virtuálního obřadu. Například Vojtěch Hladký (a Gábor Betegh) otáčí perspektivu alegorézí: „Celý text je možné vykládat nikoli jako snahu filosofa vyrovnat se se starými mýty, ale naopak, jako pokus člena orfické komunity artikulovat svou tradici pomocí nejnovějších myšlenkových výdobytků.“ Je ovšem otázka, jaký je v tom rozdíl, tedy krom představy, že zatímco komentovaná báseň byla reálná, tak rituál je výtvorem alegoréze. Možná, asi ano. Jde o myšlenkové cvičení na velice tenkém ledě, mimo jiné proto, že obřadu se nejvíce věnují úvodní sloupce papyru, které jsou nejhůře zachované. Richard Janko snad v jejich přečtení učinil alespoň částečný průlom.

Každopádně platí, že autor výkladu zapsaného na papyru chápal jednotlivá božstva jako aspekty jediného kosmického boha, a že centrem rituálu je usmiřování daimonů a Erínyí, prostě duší, což se děje také obětováním rozličných koláčků. Líčení rituálu je patrně inspirováno nejen prvky různých reálných rituálů, ale také myšlenkami Anaxagory a Hérakleita, ale o tom až někdy při tématu „mnohopupíkaté koláčky“.

Literatura:

Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Pavel Mervart 2011. (Text, překlad a studie.)

Z. Kratochvíl: Předběžná zpráva o Papyru Derveni. Vesmír 87, 692, 2008/10.

Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik XXXXVII, (47) 1982, Anonym.

Richard Janko: The Derveni Papyrus: An Interim Text, in: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik, CXLI, 2002, s. 1–62.

Th. Kouromenos, G. Parassoglu, K. Tsantsanoglu, The Derveni Papyrus. Firenze 2006.

Poetae epici Graeci. Testimoia et Fragmenta, II.3: Musaeus, Linus, Epimenides, Papyrus Derveni, Indices. Ed. A. Bernabé, Berlin – New Yrok: De Gruyter 2007, s. 169-269.

Richard Janko: Reconstruction (again) the Opening of the Derveni papyrus, in: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik CLXVI (2008). s 37-51.

Gábor Betegh: The Derveni Papyrus. Cambridge University Press 2004, 2009.

Brent Nongbri: Anton Fackelmann: Conservator and Seller of Antiquities, 2017 on line.

Vimeo:  The Derveni Papyrus - A Conversation with Richard Janko

Video: The first columns of the Derveni Papyrus