Kdysi se na svazích Hončovy hůrky pěstovala vinná réva. Kopci se říkalo Viničný vrch. Na mapě z II. vojenského mapování (1836-1852) má kopec německé jméno „Weinhübl“. O pár desetiletí později je na mapě z III. vojenského mapování (1876-1879) český název Hončova hůrka (tehdy psáno „Hončová hůrka“). Název dostal kopec podle jména majitele, který hospodařil na okolních pozemcích. V 18. století se zde těžila železná ruda. Pravděpodobně v roce 1859 byl na kopci otevřen malý lom na pikrit. V té době byl znám místně používaný název kopce „Štejnbruch“ z německého Steinbruch (kamenolom). Pikrit se zde těžil i před první světovou válkou. V 60. letech 20. století se důl rozšířil a těžil se v něm kámen na stavbu silnic. Kamenolom byl v provozu až do roku 1967. Za dobu těžby se zde vytěžilo přes 80 000 kubických metrů kamene. Lom na vrcholu kopce má miskovitý tvar a rozlohu přibližně 20 000 metrů čtverečních.

Hončova hůrka – Weinhübl na mapě z II. vojenského mapování z let 1836-1852 (Kredit: www.oldmaps.geolab.cz).	Hončova hůrka na mapě z III. vojenského mapování z let 1876-1879 (Kredit: www.oldmaps.geolab.cz).
Hončova hůrka vyznačena červeným křížkem na turistické mapě (Kredit: www.mapy.cz).	Pohled na jihozápadní stranu Hončovy hůrky. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Geologická historie Hončovy hůrky je spojena se vznikem Karpat. Lom na kopci odkrývá těleso podmořské sopky. Podmořský výlev dokazují tzv. polštářové lávy. K výlevu a vzniku podmořské sopky ale nedošlo na místě, kde se dnes kopec nachází, nýbrž 800-1000 km od něj směrem na jihovýchod. Při hlubokomořské vulkanické aktivitě na dně oceánu Tethys ve spodní křídě pronikalo magma zlomy v zemské kůře do mořských sedimentů. Vyvřelými horninami (pikrity) proudily horké roztoky. Tak se vysrážely minerály. Kontaktní metamorfózou – působením vysokých teplot na usazené horniny vznikaly kontaktní rohovce. Pohyby zemských desek při utváření Karpat vyzdvihly mořské usazeniny a nasunuly je na severozápad. Tak při druhohorních a třetihorních horotvorných pochodech alpinské orogeneze vznikla Hončova hůrka.

Místo bývalého lomu na vrcholu Hončovy hůrky. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.	Místo bývalého lomu na vrcholu Hončovy hůrky. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.
Místo bývalého lomu na vrcholu Hončovy hůrky. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.	Místo bývalého lomu na vrcholu Hončovy hůrky. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Na vrcholu kopce prorážejí přes sedimenty těšínsko-hradišťského souvrství (jílovité tmavošedé břidlice s vrstvami písčitých vápenců) vulkanické horniny těšínitové asociace. Jan N. Woldřich ve Všeobecné geologii se zvláštním zřetelem na země Koruny české z roku 1905 lokalitu zmiňuje v souvislosti s vyvřelinami pikritem a těšínitem a popisuje výskyt chalcedonu na Hončově hoře u Příbora. Podle Woldřicha nebylo v té době rozhodnuto, zda jsou vyvřeliny stáří křídového nebo kenozoického. Dnes se sopečná činnost, při níž vulkanity vznikly, zařazuje do spodní křídy.

Po skončení těžby kamene začala lokalita zarůstat vegetací. Hůrku navštěvovali sběratelé. Sjížděli se sem z celé republiky. Je zde doložen výskyt více 25 minerálů, z nichž některé se nacházejí ve více odrůdách. Např. goethit, chalcedon, křišťál, karneol, ametyst, ankerit, baryt, hematit, olivín, chalkopyrit, kalcit, rutil, serpentin, opál aj. Nejvíce se zde vyskytuje kalcit a různé odrůdy chalcedonu včetně zelené plasmy a achátu. K méně obvyklým minerálům patří zeolity (např. cihlově zbarvený heulandit). Z hlediska počtu druhů minerálů je Hončova hůrka mimořádná lokalita. Doba spektakulárních nálezů je však dávno pryč Dnes jsou možnosti sběru omezené. Minerály se zde vyskytují především v drúzách a geodách. Nálezy geod o velikosti kolem 20 centimetrů jsou minulostí. Všude na místech bývalého lomu jsou vidět nepřehlédnutelné stopy po činnosti hledačů minerálů. Lokalita není sice chráněna jako národní přírodní památka, z čehož si někteří hledači minerálů mylně dovozují, že zde mohou dle své libosti kopat. Místo vyhledávají také motorkáři, kteří po sobě zanechávají stejnou spoušť jako hledači minerálů. Hončovu hůrku lze považovat za chráněné území, neboť Geopark Podbeskydí na ní zřídil Naučnou stezku Skotnice vedoucí až na vrchol. Naučná stezka má pět informačních tabulí, které návštěvníky seznamují s geologickou minulostí kopce.

Jámy vykopané hledači minerálů. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.	Jámy vykopané hledači minerálů. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.
Pikritový balvan na Hončově hůrce. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.	Pohled z Hončovy hůrky směrem na jihozápad. Vlevo Libhošťská hůrka (494 m n. m.). Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Z Hončovy hůrky jsou pěkné výhledy. Za mimořádně příznivých podmínek je odsud dokonce současně vidět Lysá hora, nejvyšší hora Moravskoslezských Beskyd a nejvyšší hora Jeseníků Praděd.

Panorama Moravskoslezských Beskyd. Pohled z Hončovy hůrky směrem na jih. V pozadí Radhošť (1129 m n. m.), vpravo v popředí Bílá hora (556 m n. m.) ve Štramberku. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Pohled na poslední hřbety Západních Karpat (výběžek Vnějších Západních Karpat) ze západního svahu Hončovy hůrky směrem na jih. V popředí štramberské kopce Bílá hora (556 m n. m.) a Kotouč (511 m n. m.). Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Podle pověstí, které se vážou k Hončově hůrce, v ní v dávné době žili trpaslíci. Když kopec chrlil oheň, sbírali po okolí velké hříšníky a házeli je do plamenů.. Jiná pověst vypráví o hradu, který si čert vystavěl na vrcholu hůrky. Balvany vylétávající z kopce mu hrad rozbily. Čert si postavil nový hrad a ten skončil stejně. Na kopci po něm zůstaly jen díry, z nichž kdysi vylétávaly balvany. Kdysi bývaly na Hončově hůrce zdaleka viditelné tzv. příborské ohníčky. Ve dvacátých a třicátých letech 20. století hořely na vrcholu hůrky malé plamínky tvořící kruhy. Příčinou tohoto působivého jevu byl unikající metan. Možná právě ty ohýnky přispěly ke vzniku bajek o plamenech a čertech.

Kontaktní rohovec na Hončově hůrce. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Pikrit na Hončově hůrce. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Na Hončově hůrce se vyskytuje 27 druhů měkkýšů, z toho 24 suchozemských plžů, dva vodní plži a jeden druh mlže. Překvapením mohou být vodní plži a mlž. Kde se na tam mohou nacházet? Vysvětlením jsou jezírka pod vrcholem na západní straně kopce. Jsou navzájem propojena a napájena prameny vyvěrajícími ve svazích.

Nálezy sběratele minerálů, s nímž se autor na Hončově hůrce setkal. V krabičce nahoře vpravo jeho nejcennější nález – kalcit v pikritu. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Drúzy krystalů kalcitu. Nálezy z Hončovy hůrky kolem roku 1975. Foto: A. Uhlíř, březen 2024.

Na závěr ještě něco pro případné zájemce o výpravu za minerály. Při návštěvě Hončovy hůrky jsem se s jedním sběratelem setkal. Potvrdil mi, co jsem už odjinud věděl. Totiž že kopáním v sutinách kamenů kolem vrcholu kopce se žádné mimořádné nálezy získat nedají. Dvoucentimetrové nebo o pár centimetrů větší geody za tu dřinu nestojí. Minerály lze hledat na povrchu. Vždy se dá něco nalézt, jak jsem se mohl sám přesvědčit. Víc než kopáním se dá prý získat také povrchovým sběrem na okolních pooraných polích. Ostatně nejde jen o hledání minerálů. Lehce přístupná lokalita je zajímavá po všech stránkách, geologicky i výhledy do dalekého okolí.

Literatura

WOLDŘICH, J. N.: Všeobecná geologie se zvláštním zřetelem na země Koruny české, třetí díl: Geologie historická, Praha 1905.

Ostatní zdroje

www.mapy.cz

www.oldmaps.geolab.cz

Wikipedie.

Informační tabule Naučná stezka Skotnice (Geopark Podbeskydí).