Egejský prostor je plný rozličných pevností, pevnůstek a signálních zařízení z nejrůznějších dob. Je to velice exponovaná oblast, jak vojensky, tak pro lodní dopravu. Každá mocnost zde budovala své obranné systémy, a když zrovna nebyla pevná vláda, tak se místní snažili sami zabezpečit proti pirátům, kteří v takových dobách řádili intenzivněji. Základní živností námořních pirátů bylo přepadání pobřeží, odkud unášeli lidi k prodeji do otroctví a rabovali. Doby míru nebo silné vlády se zvláště na ostrovech poznají podle toho, že centra civilizace sestupují až k moři, zatímco v dobách nejistých couvají na pahorky kus od moře.

Odhlédneme teď od obranných staveb středověkých a pozdějších. Zvláštní kategorii představují „obranné věže“ z helénistické antiky. Jen na Kykladách jich zbyly desítky. Jsou jedna jako druhá, patrně stavěné podle nějaké vojenské šablony. V laickém pohledu vypadají jako v různé míře zachované zbytky téže stavby. Tedy spíše dvou typů staveb, válcové nebo čtyřhranné. Část těchto věží má totiž kruhovou základnu, část čtvercovou. V jejich počtu suverénně vede ostrov Serifos, ale nejzachovalejší takovou věž, a to kruhovou, najdeme na Naxu. Čtverhranná je tam taky, ale jinde, na severu ostrova, a trochu hůř zachovaná.

Naxijský místopis je poněkud zvláštní, což mate nejen cizince, ale i Athéňáky. Jako kdyby nestačilo, že se každé místní jméno píše všelijak, mají mnohá místa ještě jakési interní názvy, užívané místními lidmi téměř spiklenecky důvěrně. Pro databáze je to mor. Zvláštní zmatek do toho navíc vnáší vše, co souvisí s Chimérou, což se při její povaze dá čekat, viz článek Ještě k Chiméře a Bellerofontovi. Část zdejší vysočiny se označuje jako Chiméřin kraj, vévodí mu Chiméřin hrad (Kastro Cheimarrou) alias Horní hrad (Epano nebo Apano Kastro) nebo prostě Tsikalarijský hrad (Kastro Tsikalariou). Rozličné věže, ba dokonce menhir, jsou v jeho okolí taky, jenže opravdickou Chiméřinu věž (Pyrgos Cheimairrou nebo Chimarrou) je nutno hledat úplně jinde. Stojí dost daleko na jih až jihovýchod od nejvyšší hory ostrova, v odlehlém a prakticky neobydleném kraji. Východiskem by mohla být velká podhorská ves Filoti na hlavní silnici, ale pěšky by to byl ještě notný kus cesty, navíc přes boční hřeben hory Zás. Je to jedno z nejhůř dostupných míst na ostrově.

Pohled z vrcholu hory Zás (1001 m) na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hora Zás z cesty z Filoti k Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na dálku je ta věž vidět i z vrcholu posvátné hory. Na levé fotce je její poloha v krajině označená kolečkem, protože na zmenšené fotce sama patrná není. Zato v moři vidíme ostrovy Malých Kyklad: Kato (Dolní) Koufonisi a vlevo za ním kus posvátného Keru.

Z cesty k věži se hora ukazuje z nezvyklé strany, ale Diovy duby v jejím svahu jsou zřetelné. (Viz článek Svatá hora Zás a její jeskyně.)

Věž

Volně otevřený areál, jak je na Naxu zvykem, je hned u cesty. (Teď už je areál i s věží dobře vidět i na Google Earth: 36.9958 N, 25.5120 E.) Kromě věže tu jsou ještě ruiny hospodářského sídla z helénistické doby a dva malé kostely z byzantské doby. Na rozdíl od problematického přístupu je zdejší krajina nečekaně mírná, kousíček za areálem je pastýřská usedlost. Jsme ve výšce jen asi 360 m n. m.

Obranná věž – nebo spíše signální věž s vlastní obranou a zázemím – byla postavena v helénistické (ptolemaiovské) době. Různé prameny udávají 4. až 2. století před n. l., nejpravděpodobněji kolem roku 300 před n. l. Prý byla ještě v nové době celkem nepoškozená, až do ní v šedesátých letech 20. století udeřil blesk a poničil nejvyšší patro. (Zeus ji šetřil skoro 23 století, ale pak mu to už nějak nedalo a srazil jí vršek.) I takto snížená věž má výšku přes 15 metrů. Od devadesátých let se dějí pokusy o její opravu.

Areál Pyrgos Cheimarrou od příjezdu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pyrgos Cheimarrou a staré kostelíky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Stavba je to pořád pěkná a navzdory novodobému poškození nezvykle dobře zachovaná, bez oprav. Chybí ovšem střecha a vnitřní podlaží jsou zřícená. Takových kusů helénistické architektury nezůstalo na světě mnoho.

Z místa samého není ze země vidět na moře, ale z vrcholu věže jistě bylo, i dnes stačí jen kousek popojít. Vzhledem k moři splňovalo umístění věže podmínku vidět a nebýt vidět, protože při pohledu z lodí splýval přečnívající vrchol věže s četnými okolními skálami.

Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Lešení mělo posloužit k opravě, ale nepřišly peníze, neboť ty se dávají tam, kde plodí další peníze. Od té doby lešení značně chátrá (fotky jsou z roku 2011). Tak se tu objevila velká plechová cedule s vážným varováním, že vstup do věže je nanejvýš nebezpečný, ba že při silném větru je nebezpečný už pobyt v okolí věže a lešení. Ve větru, který tu opravdu fičí jak zjednaný, představuje ona vlající cedule asi největší riziko. Vstup dovnitř by ovšem opravdu nebyl rozumný počin.

Pyrgos Cheimarrou má vchod docela opevněný. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Futra opevněného vchodu, navíc zabedněného. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V posledních letech snad znovu svitla naděje na záchranu této unikátní památky, roku 2015 byla dokonce provedena technická studie. Zatím se prý ale nic viditelného neděje, tedy krom toho, že věž byla opatřena hromosvodem, neboť zabezpečení se většinou řídí povahou posledního maléru. Peníze míří o 11 silničních kilometrů dál, kde se čile otáčejí a rozmnožují.

Interiér vojenské věže z helénistické doby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Interiér věže, stav roku 2016. Kredit: Kostas psarras, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Uvnitř věže je také lešení. Fotku jsem pořídil škvírou v bednění vchodu. Roku 2016 mohl pan Psarras fotit volněji, neboť vchod byl odbedněn. (Svět je malý! Je to nejspíš další vzdálený potomek hlavní postavy legendy z Filoti, kterou jsem v článku Optimistická legenda z Filoti o spravedlnosti a právu převyprávěl i s novodobými dozvuky.)

Helénistické sídlo a nezřejmý účel věže

Helénistické sídlo u Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Helénistické sídlo u Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

V těsném okolí věže zůstaly trosky malého sídla z téže doby. Prý tu byl i mlýn. Zjevně šlo o hospodářské zázemí malé vojenské jednotky, dislokované kdysi v tomto zapadákově.

Velkou otázkou ovšem je, k čemu a proč tahle věž sloužila. Snad nehlídala několik pastýřských samot v okolních horách, tím spíše ne před nimi. A nic jiného v dost širokém okolí ani v ptolemaiovské době nebylo. Nejspíš hlídala moře mezi jihovýchodem Naxu a Amorgem, tedy prostor Malých Kyklad, aniž by ovšem mohla na moři přímo zasáhnut. I obrana pustého pobřeží před cizím vyloděním by odtud byla problematická. To by odpovídalo spíše roli signální věže, která má obranu hlavně pro sebe, pro svoji informační funkci. Není ale zřejmé, kam a kudy signál předávali. Mohli odtud komunikovat třeba s podobnými stavbami na ostrově Amorgu, ale kudy to přenášeli na Naxu, bůh suď. Přitom je to stavba důkladná, jako skutečně obranná věž, ne pouze občas obsazený signalizační post, jaké se v naxijských horách taky potkají.

Staré kostelíky a slavný leč liduprázdný okolní kraj Troulos

Zoodochos Pigi, kostelíky celé z kamenů. U Pyrgos Chimarou na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zoodochos Pigi, kostelíky celé z kamenů. U Pyrgos Chimarou na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kousíček stranou stojí v areálu dva celokamenné kostelíky. Zachovalejší z nich, občas asi používaný, má zasvěcení Zoodochos Pigi (Pramen života), což je tradiční mariánský titul, často spojený s pramenem. Zdroj vody by mohl vysvětlovat náboženskou, hospodářskou i vojenskou roli místa. Prý tady stávala i maličká starokřesťanská bazilika, zčásti postavená z materiálu zaniklé helénistické usedlosti, dokonce se snad dodnes skrývá jako část jedné z těch byzantských staveb, ale nepodařilo se mi to rozlišit.

Okolní podhorské svahy byly sice osídlené už od začátku doby bronzové, jenže hustota osídlení zde byla vždy minimální a v antice i v nové době spíše ještě klesla. V blízkém okolí jsou starokykladské lokality Aila a Vardaki. Kousek severně se u koryta potoka našla maxila vyhynulého trpasličího „naxijského slona“, Palaeoloxodon lomolinoi, vystavovaná v Apeiranthu (viz článek Pět muzeí horského městečka Apeiranthu).

Pobřeží pod svahy bylo v rané době bronzové zalidněnější, dokonce velice exponované. Ke slavnému starokykladskému sídlu na Korfari ton Amygdalon (Mandlové návrší) to je od věže vzdušnou čarou sotva 5 km na jih až jihovýchod a 320 metrů dolů. Tím směrem vede i jakási pěšina, která pak končí ve skalkách a křoví. Prý tam jsou hadi a štíři, ostatně, je tu přírodní rezervace. (Možná by se to za pár hodin nějak ušlo, jenže v cíli by musel čekat kamarád s motorovým člunem, který by napřed objel půlku Naxu, nebo kamarád s autem, který by se sem dostal dokola přes Apeiranthos a Mutsounu, 55 km a přes hory.) Kousíček jižněji je lokalita Spedos (alias Spendos), která dala název nejrozšířenější varietě kykladských idolů. A severněji směrem k Mutsouně je řetěz dalších slavných starokykladských míst, odkud pocházejí např. unikátní skalní rytiny, které vystavuje Archeologické muzeum v Apeirantu (viz článek Archeologické muzeum v Apeiranthu). Jsou odtud úžasné výhledy na Malé Kyklady, včetně Keru, což byl pro tuto dávnou civilizaci v 3. tisíciletí před n. l. posvátný poutní ostrov.

Sláva tohoto kraje zvaného Troulos skončila se starokykladskou civilizací. Od té doby až dodnes tu žije několik pastýřů, v helénistické době taky pár vojáků, od 6. do 13. století zde byla postavena řada osamocených kostelíků, nejspíš útočištných. Silnička z Filoti sem míří do zálivu Kalados (Kalantos) na jihu Naxu, je to tam ještě 11 silničních kilometrů.

Dovětek o naxijských měšťanech a pastýřích (i lidech z pevniny)

V listopadu 2011 jsem pojal úmysl využít slunečného dne bez lijáku a vypravit se k téhle věži, trávil jsem na Naxu svůj jediný sabbatical. Jenže je to hodně z ruky a nechtěl jsem přecenit své síly, ostrovní krajina bývá co do namáhavosti zrádná. Vzalo to trapně mastňácký obrat. Paní bytná pohotově zalarmovala jednoho ze svých četných příbuzných, který je taxikářem. Byl to bodrý muž, působící dojmem, že před ním ostrov nemá tajemství. Překvapilo mě, že po odbočce za Filoti jsme se znovu ocitli na široké asfaltce, mířící do nikam, taky na ní nic jiného nejelo. Za prvním sedlem se otevřel výhled na Boží pole, což je úžasná plocha kamení a keřů se dvěma kamennými kostelíky. Za dalším hřebenem se hora Zás ukázala skoro nad námi. Pak se silnice povážlivě zúžila, a když asfalt skončil, byli jsme už brzo na místě.

Cestou z Filoti k Pyrgos Cheimarrou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hora Zás a silnička do Filoti od věže. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Od řidiče jsem vyslechl, jak si v těchto končinách muž naší paní bytné uřízl ostudu, prý je to miléniová historie. Domluvil se s kamarádem, že se pojedou „podívat na politiky“. Pro ty se na jižním cípu pobřeží vystavělo sídlo, Kalados (Kalantos). Jezdili tam i větší politici z pevniny, dokonce i ze Západu. Jenže o kus dál byla tehdy kamenitá cesta sjízdná jenom pro teréňáky, pokud teda nejeli po moři. Pan domácí s kamarádem vzali jakési staré auto a vyrazili, ale to auto oddělali a dodnes tam leží vedle cesty. On je po telefonické urgenci od rodiny vyrazil v podvečer hledat a hned u Božího pole potkal málem karavanu, jak je pastýři vezli na mulách do Filoti. Vypadali tuze zkroušeně, i když se jim nic nestalo, jenže na mulách to neuměli, a hlavně se báli domů jako malí kluci po nějaké důkladnější nepleše. Teď už je tam cesta lepší a politikům to místo z větší části vyfoukly cestovky, jezdí tam po vodě. V létě ale na téhle cestě řvou motory půjčených čtyřkolek.

Když jsem večer v hospodě v Chóře vyprávěl o své cestě šéfovi Naxijské hodochodecké společnosti, tak mě poučil, že opravdoví frajeři to chodí přes horu Zás a pak sejdou až na JV pobřeží, kde se večer odevzdají do péče všech naxijských bohů a svatých, a těch je, to víš sám nejlíp. Někdy do péče pastýřů nebo rybářů, kterých je v těch pustých místech mnohem míň. A do Mutsúny (výspy civilizace na východním pobřeží) je to kolem dávno opuštěných starokykladských sídel mrcha ještě 18 km a stejně tam pak není rozumná doprava. Ale na druhou stranu, na Kalados, bych nechodil, je to tam samej šmejd, stahují se tam až z pevniny.

Literatura:

Fotini Zaphiropoulou: Naxos. Athens: Krene 1988.

Článek Stojící antická věž Pyrgos Cheimarrou v mé volně přístupné online knize Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.

Obecná kategorie Pyrgos Cheimarrou (Chimarru) na Wikimedia Commons.