Ač to tak nevypadá, mořské dno funguje jako pohřebiště uhlíku. (Kredit: Pixabay/CC0)

V nejnovějším čísle časopisu Frontiers in Marine Science jsou uveřejněny výsledky studie zaměřené na uvolňování uhlíku do atmosféry následkem lovu ryb. Pokud má Trisha Brooke Atwoodová z University státu Utah pravdu, tak vlečení sítí po dně víří usazeniny tak mocně, že se znovu dává do koloběhu uhlík, který by jinak zůstal umrtven v kalu dna. Tisícileté usazeniny pohřbeného uhlíku se následně v podobě oteplovacího plynu uvolňuj do atmosféry.

Ochranářům mořských biotopů jsou rybářské vlečné sítě trnem v oku už delší dobu. Doposud to bylo ale jen kvůli dvěma záležitostem. A sice pro nedostatečnou selekci lovených živočichů. Takzvané vedlejší úlovky představují jak juvenilní jedince chytaných druhů, kteří by kvůli obnově populace měli zůstat naživu. S tím souvisí i nechtěně ulovené druhy jakými jsou žraloci, želvy, delfíni, lachtani,… Ty rovněž nachází v sítích smrt udušením a umačkáním. Druhým důvodem ke kritice jsou devastující účinky na korálové útesy a živočichy žijící na dně. Tažené sítě tyto křehké formy života doslova rozválcují. Smůlou je, že většinou se jedná o dlouhověké a pomalu rostoucí organismy a obnova takových biotopů je záležitostí desítek let, když jde vše dobře.

Nám s plnými žaludky se rybolov sítěmi kritizuje snadno. Zapomínáme, že zprůmyslnění rybolovu má i svou ušlechtilejší tvář - zlevnění produktů, které se pak dostanou i k těm, pro něž jsou plody moře mnohdy jediným dostupným zdrojem živočišných bílkovin. Často i otázkou jejich bytí, či nebytí.

Lov vlečnou sítí víří tisícileté usazeniny a „uklizený“ uhlík vrací znovu do hry. (Kredit: NOAA, volné dílo)

Vraťme se ale k nově zveřejněnému poznatku. Týká se hlavně sítí o rozměrech fotbalového hřiště a větších. Jsou ve tvaru tašky a táhnou se podél dna oceánu. Nízko u dna je drží na obou koncích velké kovové desky. Ty víří usazeniny a nahánějí vše živé do náruče sítě, odkud pro větší tvory není úniku. K již výše zmíněným dvěma důvodům proč je tato technika devastující, vědci nyní přidávají ještě třetí. Tím je produkce plynu oteplujícího klima planety. Nasnadě je otázka, zda je škodlivost plovoucích rybích továren vybavených vlečnými sítěmi natolik významná, aby stálo za to jí věnovat pozornost.

Pokud má tým Atwoodové z Utah State University a jejích kolegů z NASA Goddard Institute for Space Studies, Columbia University, University of California a James Cook University pravdu, tak vlečení sítí po dně v letech 1996–2020 uvolňovalo v celosvětovém měřítku do atmosféry ročně až 0,34–0,37 Pg CO₂. (1 Pg = 1 petagram = 10¹⁵ gramů = 1 miliarda tun). Řádově má jít o ekvivalent emisí všech leteckých společností. Nemilé na tom je, že se situace rok od roku dál zhoršuje.

Dr. Enric Sala: „S emisemi uhlíku následkem vlečení sítí státy ve svých výkazech ochrany klimatu nekalkulují". (Kredit: Pristine Seas)

Necelá polovina ze sítěmi „vyprodukovaného“ CO₂ má zůstávat ve vodě v podobě kyseliny uhličité s nežádoucím okyselením mořské vody. Do atmosféry se podle vědců neplánovaně vzniklého oxidu oxidu uhličitého uvolní 55 - 60 % během 7 - 9 let. Jsou-li kalkulace mezinárodního týmu složeného z ekologů, fyziků, geologů a matematiků správné, tak z toho plyne, že prognostickému modelování klimatu se v rozmezí několika měsíců dostalo další ťafky. Nedávno totiž vrásky na čele klimatickým inženýrům přidělal poznatek z boreálních lesů. Nechovají se tak, jak se od nich očekávalo (viz zde).

I když se postoj k řadě velkých klimatických hráčů v poslední době dost mění, k zemědělcům a chovatelům zůstává EU stále nepřátelská. Přitom byly doby, kdy byl skot veleben a země oplývající strdím a mlékem vyhledávanou lokalitou. Nynější nevraživost má kořeny v produkci oteplovacího plynu, který aktivisté tvrdého jádra Green Dealu přetavili až do jakéhosi ideologického boje, který si s tím kdysi vedenému proti zlatému teleti a modloslužebnictví, moc nezadá. Žel takový přístup momentálně vyhovuje většině vlád. V jejich snaze dostát klimatickým závazkům je totiž omezení chovů hospodářských zvířat tou nejjednodušší cestou. Svými necelými dvěma procenty jsou zemědělci nepodstatnou voličskou základnou.

Absurditu momentálního přístupu k chovatelům podtrhuje i ten nynější poznatek. Dokládá, že ti, kteří provozují rybolov technikou produkující oteplovací plyn, postihováni nejsou, zatímco ti, jejichž svěřenkyně také poskytují obživu v podobě mléka (a kdysi i levného másla a dietního hovězího) na svých bedrech penalizace z úředního rozhodnutí o škodlivosti nést musí. Že se to propisuje do ceny výsledných produktů, o tom žádná. Konec konců i do té Nutelly, v níž je téměř 9 % mléčných proteinů.

Možná by se lodivodi dávající našemu žití směr měli zamyslet nad tím, zda chovatelé skutečně škodí planetě víc, než ti co drancují moře či devastují plochy těžbou vzácných prvků k zajištění elektromobility. Snad při tom zvažování také dojde na přetřes, že zaorávání hnoje do země je chvályhodnější než jen její přeorávání rovněž pšoukajícími udělátky určenými k zabíjení. Jak to celé nakonec dopadne je ale otázkou. Na letošním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu Ursula von der Leyenová prohlásila, že „nejdůležitějším problémem pro příští dva roky není konflikt nebo klima. Jsou to dezinformace...".

Video: Lov vlečnou sítí

Literatura

Trisha B. Atwood, et al.: Atmospheric CO2 emissions and ocean acidification from bottom-trawling, Frontiers in Marine Science (2024). DOI: 10.3389/fmars.2023.1125137