Samothráké je dost zvláštní ostrov na úplném severovýchodě Egeidy, jehož význam spočíval v neobvyklém mysterijním kultu. Bohužel o něm víme tuze málo, literární prameny jsou mnohem chatrnější než ruiny antických staveb na místě samém. Do začátku roku snad nemusí trocha absurdit vadit, takže pro jednou je možno napřed vylíčit, jak jsem se vůbec na ono podivuhodné místo dostal. Nerad bych, aby to vyznělo, že pomlouvám Řeky, protože mám tu zemi rád i v její novodobé podobě. Severovýchod Řecka je ovšem poněkud rázovitý, což před třiceti lety platilo o to víc.

Cesta tam

Na konec června 1993 jsem byl poprvé pozván do Německého archeologického ústavu v Athénách, byť jen jako doprovod staršího kamaráda, slovutného to profesora. Ten se na letiště dostavil v kvádru, lakýrkách a s velkou aktovkou, cílem byla přece knihovna vážené akademické instituce. Ač mi bylo čtyřicet a v Řecku jsem byl podruhé, tak se ke mně choval jako k šestnáctiletému chlapci, kterému zkušený muž poprvé ukazuje velký svět. Právě kvůli Samothráce jsme letěli se skoro týdenním předstihem. Jakási krajně podivná charterová firma (asi Aero Volga) nás dopravila z Prahy do Kavaly za zlomek ceny letenky do Athén, dokonce levněji než autobus. Z letiště v Kavale nás profesorovi příbuzní odvezli do staršího venkovského domku ve vnitrozemském podhůří chalkidských hor, kdesi mezi Kavalou a Thessalonikou. Zdi byly místy rozpraskané, prý od nedávných otřesů. Vyslechnul jsem, že místo je zvoleno strategicky, neboť někde blízko nocoval už Apoštol Pavel, je tu jedno z významných seismických epicenter a díky bahnitým jezerům taky snad poslední ohnisko malárie, navíc jsme hosty milých lidí, s výtečnou stravou a s ovocem ze zahrady, kde je ovšem nutno dávat bacha na růžkaté zmije. Na procházce po okolí jsem pochopil, že tu je možné leccos. Věřím tedy i zvěsti, že místní pop brojí proti účasti na slavnosti sv. Heleny ve vsi za kopcem, kde tancem na ohni porušují Bohem dané přírodní zákony. Také, že vypouští na hřbitově užovky, neboť had je považovaný za páteř nebožtíka, takže hada na hrobě viděti, nebožtík pokoje nemíti, na modlení dáti. A želva napíchnutá na plotě přivolává déšť.

Přístav Kamariotissa na Samothráce, 2012. Kredit: john melekidis, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Chóra ostrova Samothráké a její Kastro, roku 2002. Kredit: Ggia, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Po celodenní autobusové štrapáci přes Kavalu a Xanthi, s návštěvami muzeí na přestupech, jsme večer dorazili do Alexandroupolis a ráno lodí na Samothráku. Ostrov není velký, má plochu 179 km² a žije na něm 2 900 obyvatel, zato jeho nejvyšší hora měří 1611 metrů. Turistika tu byla minimální a spíše místní. Zdejším postrkem jsme dojeli do vnitrozemského hlavního města ostrova, tedy Chóry, a dál už pěšky podhorskou cestou do Paleopolis. Ta leží u severního pobřeží ostrova, ale žádné Staré Město tam dávno není, pouze archeologický areál s muzeem. Na cestu jsme si koupili spanakopitu, za 300 drachem (tehdy přibližně 1 USD) se nic ještě mastnějšího nepořídí. Byl jsem poučen, že když budeme čurat v lese nebo do moře, tak máme denně možná až na dvě kafe. (Rozpočet z jakéhosi grantu byl nanejvýše skrovný. Dotovat jej moc nešlo, můj univerzitní plat tehdy po zdanění odpovídal rovným sto dolarům, kamarád měl menší rezervu, kterou ovšem hodlal dát v plen pouze v krajní situaci. Dneska je to jinačí.)

Kabeirský černofigurový skyfos, asi z boiótského Kabeiria u Théb. Procesí ke Kabeirům. Malíř Mystů, kolem 500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 424. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Paleopolis na Samothráce nebyla cílem výpravy jen kvůli hodně zajímavým a na řecké poměry dost extravagantním mystériím. Na zdejších výkopech se významně podíleli i čeští archeologové, například prý našli antický přístav. A byla jakási naděje, že by se v té tradici mohlo v budoucnu pokračovat, což by bylo onačejší než římská vila v Mušově u Mikulova. V raných 90. letech bylo myslitelné leccos. Ve zpětném pohledu ten nápad i cesta sama působí jako cesta k mystériím na parodických vyobrazeních z kabeirské keramiky.

Zájem o mystéria způsobil, že se na Samothráce kopalo už v 19. století. V povědomí uměnímilovného publika je socha zvaná Níké Samothrácká, kterou tu roku 1863 našla Francouzská archeologická škola, vystavuje se v Louvru, ale nic mysterijního to není. V téže době o Samothráku usilovala rakouská flotila. Roku 1927 zde vedl výkopy Antonín Salač (1885-1960), kamarádův učitel. Někdy v 80. letech však plac zabral jakýsi bohatý Američan. V muzeu nás uvítal místní děda s fajfkou a džbánkem červeného jako u sebe doma.

Kabeirové

Řekové přišli na ostrov až někdy kolem roku 700 před n. l. a potkali zde kult velice zvláštních bohů, které nazvali Kabeirové. Slovo Kabeiroi je řeckou zkomoleninou fénického výrazu Chabirim, Velcí bohové. Řekové občas používali i překlad, Megaloi theoi, Velcí bohové. To jsem zmínil už v článku Héfaistos, božský kovář, technik a vynálezce, neboť na sousedním větším a lidnatějším ostrově Lémnu byl s nimi spojován také kult Héfaista. Asi to ale není jen čistě fénická záležitost, spíše konglomerát kultů z Fénicie, západní Malé Asie a JV Balkánu, který Řekové převzali jako extravagantní položku své kultury. K řeckému převzetí kultu patří také pokusy o analogizaci některých z těchto božstev s řeckými bohy, někdy také s orfickými představami.

Bronzová mince z Thessaloniky. Kabeiros s kladivem stojí před svým chrámem, BMC 5,120,94. Kredit: HJunghans, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kabeirský skyfos z Kabeiria u Théb. Malíř Kabeirů, 420-410 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 10426. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Kult Kabeirů na Samothráce měl výrazné kontexty kovářské a námořnické. Například na jedné řecké minci vidíme hlavního Kabeira jako kováře.

Více snad napoví fragment černofigurové keramiky, byť pochází z jiné a vlastně sekundární svatyně Kabeirů blízko Théb, tedy v Boiótii na řecké pevnině. Figury tu jsou naštěstí popsané. Vpravo sedí Kabeiros, nalévá mu Chlapec (Pais), možná jeho syn nebo prostě mladý obětník, nejspíš je to Kadmilos za mlada. Dál vlevo stojí Prvotní člověk (Pratolaos), který zatím vypadá dost neduživě. Vlevo od něj stojí Síla (Krateia) a Pronikavost (Mitos), kteří mu teprve dodají kuráž.

Podle řady svědectví se zde lidé při obřadech obraceli k bohům, aniž by vyslovovali jejich jména, což nám situaci komplikuje. Krom toho se zasvěcování odehrávalo v nějakém předřeckém jazyce, a to až do římské doby. Nicméně se zdá, že ke zdejším božstvům patřila ještě Velká bohyně, resp. Bohyně matka, kterou zde pak Řekové chápali jako Hekaté nebo jako Démétér. Má v areálu posvátnou skálu od prehistorické doby. Asi s ní souvisely i plastiky obřích pochodní v okrsku. Kabeirova syna Kadmila Řekové asociovali s ithyfalickým Hermem (viz např. tady). Tomu prý odpovídaly falické sloupy v areálu svatyně. Hérodotos, který byl do těchto mystérií zasvěcený, píše (Dějiny II,51):

Kdo je zasvěcen do tajných bohoslužeb Kabeirů, které vykonávají Samothákové, jak je převzali od Pelasgů, ten ví, o čem mluvím. Pelasgové totiž dříve bydlili na Samotháké (…), a od nich převzali tajné bohoslužby Samothrákové. Hermovy sochy se vztyčeným údem tedy stavěli Athéňané jako první z Řeků a naučili se tomu od Pelasgů. Pelasgové o tom vypravovali jakousi posvátnou báji, která se pronáší při samothráckých mystériích.

Posvátný okrsek mysterijního kultu

Archeologické muzeum na Samothráce, 2009. Kredit: ale3andro, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Polygonální zdivo „Sakristie“, kolem 500 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Areál je to poměrně velký a je v něm k vidění dost základů staveb a částí zdí, ale jejich datování je mnohdy obtížné, neboť se tu hojně přestavovalo. Dávný skalní oltář Bohyně matky a další atributy mysterijního kultu plodnosti byly postupně začleněny do rozsáhlého posvátného okrsku, koncipovaného v řeckém architektonickém stylu. Pořadí dnes viditelných zbytků staveb nemusí odpovídat cestě zasvěcenců, i když ta byla jasně vymezena, jenže všechny ty stavby nestály naráz. Jednu z mála jistot představuje styl zdiva zvaný polygonální. To bývá neklamným znamením doby kolem roku 500 před n. l., alespoň pokud nejde o jeho retro v helénistické době. Uvnitř se našlo kvantum olejových lampiček ze staré doby, takže je to jasné. Asi to byla přípravná místnost před vstupem do vlastního mysterijního areálu Kabeirů, proto se jí říká Sakristie. Podle některých výkladů tady probíhal první stupeň zasvěcení, zvaný myésis, doslova „zavření“. Otázkou je, zda šlo o zavření do místnosti, o uzavření dosavadního života, nebo o zavření očí.

Arsinoeion. Základy kruhové stavby z helénistické doby v Paleopolis na Samothráce. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Architektonický článek z tholu královny Arsinoé, Arhceologické muzeum na Samothráce. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

K nápadným strukturám v areálu patří základy velikého tholu, tedy rotundy, snad z 3. století před n. l. Stavba byla zasvěcena královně Arsinoé (Arsinoé II., žila 316-270 před n. l.). Byla jednou z místních zasvěcenkyň, slavná je však hlavně jako extrémní intrikářka, jejíž psí kusy vyvrcholily útěkem do Egypta, kde zmermomocnila svého mladšího bratra Ptolemaia II. a stala se jeho ženou, takže pak vládl pod titulem Filadelfos, Milující sestru, což imponovalo Egypťanům a pohoršovalo Řeky. Její životopis už od 15 let by vydal na řadu jatkózních tragédií nebo mordýřských politických hororů. Po její smrti král Ptolemaios Filadelfos usilovně pracoval na jejím božském kultu nejen v egyptském náboženství, ale také v řeckém, nejspíš v naději, že by tím mohl k božské titulaci dojít i on, to se tak některým vládcům stává. Jinak to prý byl nevídaně rozumný vladař.

Stavba sama stojí na místě, jehož kultický význam je mnohem starší. Hned vedle byl prehistorický skalní oltář a uvnitř se ocitla hluboká brázda pro úlitby podsvětním božstvům. Walter Burkert (1931-2015) se domníval, že v této stavbě mohl probíhat obřad thronósis, při němž zasvěcovaný sedel na židli, zatímco zasvěcovatelé kolem něho divoce tančili.

Svatyně Velkých bohů v Paleopolis, tedy Hieron. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Svatyně Velkých bohů v Paleopolis, tedy Hieron. Kredit: Vasil Meg, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejnápadnější stavbou v areálu je svatyně Velkých bohů, zvaná prostě Hieron, „Svatyně“. Stavebně vzato je řešena téměř jako basilika. Člověk by v ní málem viděl starokřesťanský kostel a divil by se, že tak veliký. Takové mylné očekávání je způsobeno tím, že mysterijní obřad se děje uvnitř chrámu, podobně jako později křesťanská bohoslužba, zatímco normální řecké kulty se odehrávají u oltáře před chrámem. Proto Řekové často považovali křesťanství za mysterijní náboženství, což jim občas imponovalo, častěji naopak budilo představu jakýchsi zvrhlých mystérií. Křesťané to zkoušeli vysvětlovat, ale koncem 2. století přijali koncept Klémenta z Alexandrie, že křesťanská liturgie představuje „nová mystéria“.

Hieron na Samothráce je samozřejmě předkřesťanské, asi právě zde probíhala vrcholná fáze zasvěcení zvaná epopteia, „prozření“. (Měli jsme takovou hru: Když se spletu v dataci stavby nebo muzejního artefaktu o víc jak sto let, tak platím kafe. A když se kamarád splete v antickém literárním odkazu, platí kafe on. Obvykle to bylo docela vyvážené, ale tady jsem těžce prodělal.)

V roce 84 před n. l. celý areál vyplenili piráti, ale s římskou pomocí byl obnoven. Kulty dál fungovaly, i když po zemětřesení roku 200 n. l. svatyně upadala, koncem 4. století n. l. na ni dolehnul zákaz pohanských kultů a definitivně ji zničilo zemětřesení v 6. století.

Kabeirský černofigurový skyfos z Théb nebo okolí, asi z tamního Kabeiria. Malíř Mystů, pozdní 5. století před n. l. Parodická scéna: Ověnčený zasvěcenec a žena hrající na dvojitou flétnu. Národní archeologické muzeum v Athénách, 425. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zasvěcení bylo možná poměrně dobrodružné

Vyšším stupněm zasvěcení než myésis (zavření) byla epopteia, tedy „prozření, prohlédnutí“. Přístup k němu byl vázaný na zpověď, snad uvedením nejhoršího činu, jakého se uchazeč dopustil, aby mohl být obřadem smyt. Bohužel o tom víme pramálo, ba ani seriózních shrnutí antických literárních zmínek a archeologických nálezů není mnoho. (V českém prostředí nabídla takový souhrn diplomka Daniela Korteho, snad roku 1978, bohužel není vydaná.)

Samothrácká mystéria byla v Řecku považovaná za nějak divočejší než eleusinská (viz článek Eleusinská mystéria). Přístup k nim byl sice ještě volnější, například nebyla potřebná znalost jazyka, přinejmenším pro první stupeň, nicméně prý na to ne každý měl náturu. Divadelní prvky byly asi méně zastoupeny, zato tam více figurovali hadi a explicitnější sex. Například královna Olympiás prý veřejně prohlásila, že svého dobyvačného syna Alexandra nemá s králem Filipem II., nýbrž s posvátným hadem na Samothráce. Tím oznámila legitimitu jeho vlády nejen nad Makedonií, ale rovnou nad světem.

Park a ukradené divadlo

V odlehlejší části areálu byl v helénistické době zbudován jakýsi náboženský přírodní park s řadou soch a v okolí potoka také vodních prvků. Bylo tam i divadlo.

Hermés hraje na dvojitou flétnou a kozel tancuje. Satyr vlevo drží měch s vínem. Attická černofigurová peliké, Malíř Eucharidés, 500-470 před n. l. Archeologické muzeum v Paleopolis na Samothráce. Kredit: Dido3, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Níké Samothrácká. Scelené fragmenty velké sochy z helénistické doby. Parský mramor, výška 245 cm, 200-175 před n. l. Louvre, Ma 2369. Kredit: Lyokoï88, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Za divadlem stála fontána a na ní známá okřídlená socha bohyně Vítězství, Níké. V okolí byly pokladnice, prostorná stoa a další stavby, které s parkovou úpravou tvořily působivý celek. Architekti helénistické doby si na takových kompozicích velice zakládali a uměli to udělat.

Viděl jsem v Praze negativy, které pořídil Antonín Salač. Byly velkého formátu i na poměry své doby, tedy násobně větší než dnešní „velký formát“, takže při troše opatrnosti šly prohlížet rovnou očima. Divadlo na nich bylo z různých stran, v celkových záběrech i v detailech. Socha Niké tam už samozřejmě nebyla, ta dávno stála v Louvru.

Raně helénistický můstek přes potok v Paleopolis Samothrácké. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Snadno jsme našli slavný můstek přes potok, skoro na konci areálu. Jeho sláva spočívá v tom, že jej literatura často uvádí jako nejstarší pravý oblouk v Evropě. Sochy tu už samozřejmě dávno nejsou, co zbylo, odvezli Francouzi. Marně jsme ovšem hledali amfiteátr. Měli jsme mylnou představu, že nejde ukrást, neboť krom kamenných nástaveb spočívá ve tvaru terénu. Ještě v meziválečné době tam byl, a nijak malý. Profesor Salač asi uvažoval o převozu některých bloků s ornamenty do Prahy, soudě dle toho, že byly z boku opatřeny inventárním číslem Ústavu pro klasickou archeologii UK. Část se jich dala dohledat ve zdech přístavků, kozích chlívků a garáží v místní Chóře a v Kamariotisse. Když někdy ve válečných nebo poválečných letech lidi rozebrali kamenné nástavby a sedadla, vzal svah amfiteátru překvapivě rychle za své, asi vlivem místního mokrého (na poměry Řecka) a drsného klimatu.

Cesta zpátky a do Athén

V rozsáhlém areálu jsme byli většinu dne sami, potkali jsme jen jednoho mladého Němce. Zato hadů tam byl rozsáhlý výběr, rozličné druhy zmijí, štíhlovek a užovek. Všude to šustilo, jednou i z blízka hlasitě zasyčelo. Jelikož jsme se marným hledáním divadla v zadní části areálu hodně zdrželi, došli jsme k už zamčenému vchodu. Nezbylo než přelézat notně vysoký kovový plot, aktovku jsme tam div nezapomněli. Byl jsem vyrozuměn, že loď na pevninu už nejspíš odplula, takže můžeme v klidu přenocovat a jet až ráno. Konečně jsme se vykoupali, prý se tady má dávat pozor na žraloky, a v houstnoucí tmě jsme šli podél moře blíž k přístavu. K mému klidu ovšem nepřispěla poznámka, že v zemi, kde nejlevnější nocleh stojí jako 20 lahví retsiny, a kde je v létě příhodné klima, je bezpředmětné se o nějaký nocleh starat, raději si jednu lahvinku pořídit. Noc pod širákem by se mi líbila, nebýt těch hadů. Oproti Cejlonu je to prý brnkačka, ale pokud se tolik bojím, tak si mám pořídit radši dvě lahve. Jelikož jsem nebyl vybaven, šli jsme až do vsi, tam jsem chtěl koupit tři lahve retsiny. Obchůdek byl spojený s hospodou, kde jsem taky musel vyrovnat čestný dluh dvou kafí.

Rybářský přístav v Kamariotisse, roku 2012. Kredit: john melekidis, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Naše povyražení v této hospodě jsem už zmínil ke konci článku Sexualita v řeckém náboženství, při sporu o výklad mystérií jsme nevědomě bavili celou hospodu. Posíleni občerstvením, kterého se nám za to dostalo, jsme začali uvažovat o noclehu pod střechou. Kousek od přístavu stál postarší hotýlek, ten snad nemůže být drahý, tak jsme to šli prozkoumat. Profesor svedl s místní matinkou dlouhou a velice expresivní řeč v jejím jazyce a cena byla opravdu tuze mírná. Prý musel té dobré ženě podrobně vyložit rozdíl mezi skutečným vlastenectvím a vydřidušstvím.

Kamariotissa je místo pozoruhodné. V 19. století sem připlul korvetní nadpraporčík Josef Říha, námořní kartograf c. k. rakouské flotily a vyhotovil mapu ostrova, „leže v přístavu Kamariotissa, v opření o přesné údaje“. Měl jsem v ruce kopii té mapy, jenže překladem německého nápisu na jejím okraji jsme se bavili tak dlouho, že už nemám jistotu, jak to tam bylo přesně napsáno, navíc se nevyznám ve vojenských hodnostech. V okolí jsou slavné lokality spraší s fosiliemi hrabošů a netopýří kolonie se zvláštními sociálními zvyky, údajně poněkud perverzními i na poměry netopýrů, dle výzkumů Ivana Horáčka.

Ráno jsme odpluli do Alexandroupoli, vrátili se do podchalkidské vsi stejnou cestou, jakou jsme přijeli, a večer odjeli do Thessaloniky na půlnoční rychlík do Athén. Jízdní řád se tam tehdy omezoval na kus papundeklu, na kterém bylo fixkou napsáno Αθήναι 24:15. Během profesorova pokusu o přilepení podrážky na její původní místo jsem vyslechl, že horskou část tratě kdysi stavěli čeští inženýři. Ráno jsme došli do honosného sídla na dobré athénské adrese: Feidiou (Feidiova) 1. Brzy se ukázalo, že zdejší noblesa má svá nejlepší léta za sebou. Byl jsem představen šéfové ústavu, pak se profesor zdravil s ještě slovutnějšími německými kolegy. Vyfasovali jsme permanentky do všech státních muzeí a maličkou ubikaci na střeše, teplo tam bylo jako v sauně, ale naštěstí fungující umyvadlo, dvouvařič a vedle plochá střecha jako obří terasa, teplotně únosná od půlnoci do dopoledne. O živobytí v Athénách tím bylo postaráno, neboť na trhu ve vykřičené čtvrti jsou ceny před večerní uzavírkou menší než mírné. Nakonec jsem byl uveden do veliké knihovny, kde seděly řady učenců známých z literatury, většinou v kvádrech, a neustále si kapesníčky otírali čela i stolky, díky nefungující klimatizaci tam bylo stejně teplo, jako jsem dřív míval v kotelně, asi 40 C. Archeologové prý zrovna kopou s profesorem Parschem na Samu, takže tu zůstali spíše lidi z ostatních antikářských oborů. Posvátné ticho narušil hlas: „Zde sedí učenci ošlehaní větry nanejvýše vlastními.“ Jen jsem doufal, že tam nějaký Sudeťák nerozumí česky. Zásuvky u lampiček nefungovaly. My jsme si přivezli zvláště dlouhou provizorní prodlužovačku mé výroby, jejíž natažení budilo poprask v obavách z podvratné akce. Profesor to komentoval parafrází Dlabáčkova pravidla: „Nefunkčnost z dálky viděna, jeví se býti menší, a v tom je perspektiva.“ Nicméně jemu i tomuto ústavu vděčím za mnohé.

P.S.

Kamarád měl dlouhodobě v plánu napsat řeckou mytologii jako komentáře k zachovaným malbám na keramice, plastikám a chrámovým stavbám. Neustále se to odkládalo, tu pro jiné povinnosti, tu pro potíže s kvalitou fotek i autorskými právy na ně, nakonec pro potíže stáří. Jednou z motivací k mým článkům pro Osla (a k fotogaleriím na Wikimedia Commons) je postupné splácení tohoto dluhu. Potíž je, že nejsem archeolog ani historik umění, proto to střídám s nejstarší filosofií, kde jsem snad profesně doma.

Literatura:

Hérodotos: Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia 2005, s. 118.

Článek Antonín Salač na stránkách Ústavu pro klasickou archeologii FF UK.

Článek Samothrace temple complex na anglické Wikipedii.

Obecná kategorie Samothraki na Wikimedia Commons.

Obecná kategorie Kabeiroi na Wikimedia Commons.