Ve svém pregnantně formulovaném výroku¹ - slavný génius vystihl jednu z nejhlubších záhad našeho vesmíru a také našeho života: Jak je možné, že svět má hierarchickou strukturu a chová se podle jasných pravidel, které lze rozpoznat, popsat a uchopit? A jak je možné, že my lidé jsme obdařeni schopností tuto uspořádanost světa reflektovat, reprezentovat v abstraktních pojmech a zákonech, často dokonce vyjádřených v precizní matematické formulaci?

Je opravdu překvapivé, že svět pozorovaných jevů je v principu vysvětlitelný naší myslí.

Už odedávna se lidstvo zabývá otázkou, jaká je podstata reality, jež utváří kosmos. V moderní době na to dává spolehlivé (a často velmi překvapivé) odpovědi věda, zejména fundamentální fyzika. Ale co vlastně reálný svět a jeho vědecké poznání vůbec jsou? Odkud to prvé pramení a čím je to druhé oprávněno?

Právě tyto zásadní problémy jsou předmětem zájmu Davida Deutsche, jednoho z předních teoretických fyziků a myslitelů naší doby. Úvahy a názory, k nimž na své dlouholeté cestě za poznáním a poznatelností světa dospěl, tvoří obsah knihy Předivo reality, která tematicky leží na pomezí fyziky, matematiky, biologie, kosmologie, filozofie a sociologie. Deutschovým ambiciózním cílem je nejen dopátrat se nejhlubší podstaty reality, jejího vlastního přediva, ale dospět i k hlavním pramenům vědecké metody poznání světa.

Deutsch především zastává názor, že „věda je vysvětlování věcí“. Přestože enormním tempem, jako nezadržitelná lavina neustále přibývají další a další fakta o světě kolem nás, které žádná jednotlivá lidská mysl už nedokáže najednou vstřebat a pojmout, věda jako celek dál pokračuje v úspěšném úsilí vše poznané uspořádat, propojit, verifikovat a také prakticky aplikovat. Nepochybným důkazem tohoto tvrzení jsou například komunikační „zázraky“ soudobé civilizace anebo kdysi nepředstavitelné úspěchy moderní medicíny, biologie a genetiky.

Podle Deutsche je naše poznání světa stále širší a současně stále hlubší, přičemž ale hloubka vítězí. Věda totiž poskytuje oprávněná vysvětlení, a proto se dokáže úspěšně vypořádat s bezprecedentním nárůstem jednotlivých faktů, měření a údajů. Historie racionálního poznání ukazuje, že neotřelé myšlenky a ideje dokáží velmi efektivně zastřešit obrovské množství konkrétních pozorování. A překonat starší teorie tím, že nejen podají přesnější vysvětlení dosavadní faktů, ale rozšíří je na širší třídu jevů, než bylo do té doby možné. Příkladem může být Einsteinova obecná relativita, jež fenomenální způsobem překonala Newtonovu teorii gravitace. Anebo kvantová teorie, která oproti klasické mechanice dokázala vysvětlit podivuhodné jevy odehrávající se v mikrosvětě.

Mezi hlavní čtyř prameny poznání Deutsch řadí

• kvantovou fyziku multiverza,

• popperovské evoluční epistemologie,

• Darwinovy‒Dawkinsovy teorie biologické evoluce a

• zesílené verze Turingovy teorie univerzálních výpočtů.

Evoluce v podání Richarda Dawkinse. (Kredit: Oxford Landmark Science)

Tyto čtyři klíčové jednotící okruhy myšlenek podrobně diskutuje, zkoumá jejich vzájemné souvislosti a rozebírá zajímavé důsledky a aplikace. Mezi ně patří kvantové výpočty, meze virtuální reality, multiverzová koncepce poznání, otázka svobodné vůle, anebo podstata času. Zdůrazňuje přitom, že jeho pohled na svět je přirozený a konzervativní, tedy že nevyžaduje radikální změnu stávajících nejlepších fundamentálních vysvětlení. Jak sám píše:

„Nepředpokládám, že bych zde stvořil nový ortodoxní, pravověrný názor na svět. To vůbec ne … Lepší teorie ale vytvoříme pouze tehdy, když vezmeme naše nejlepší již existující teorie opravdu vážně. Když je vezmeme jako východisko ke skutečnému pochopení světa.“

Deutsch uvádí, že někdo by mohl říci, že nejzásadnějším fenoménem na celém světě je láska. Jiní zase věří, že když se nazpaměť naučí jisté posvátné texty, porozumějí všemu, co na světě stojí za to. On ale má na mysli vědění, které je vyjádřeno zákony fyziky a principy logiky a filozofie. „Hlubší“ pochopení pro něj znamená takové, které je obecnější, zahrnuje více souvislostí, vysvětluje více jevů a potřebuje méně předpokladů.

To ho vede k zásadnímu zamyšlení nad teoriemi vědeckého poznání. Po fundované kritice induktivismu, kryptoinduktivismu a solipsismu přináší argumenty ve prospěch epistemologie, jejímž autorem je filosof Karl Popper. Argumentuje, že právě tu lze pokládat za teorii vysvětlení. A vědu za proces řešení problémů, nikoli jen za odvozování konkrétních předpovědí z dílčích pozorování:

„Smyslem vědy není najít teorii, kterou bychom mohli pokládat za navždy pravdivou. Cílem vědy je hledat teorii, která je v dané chvíli nejlepší z možných. A všechny stávající teorie pokud možno vylepšovat. Vědecká argumentace … nemůže a neměla by tvrdit nic o tom, jak dobře si toto vysvětlení povede v budoucnu, až bude podrobeno další kritice a porovnáno s alternativními vysvětleními, které ještě nebyly vymyšleny.“

Teorie tedy podléhají neustálým změnám a také jsou nahrazovány teoriemi novými. Podléhají selekci, a to podle kritérií, které samy podléhají změnám a selekci. Celý proces se velmi podobá biologické evoluci. „Problém“ je cosi jako „ekologická nika“ a „teorie“ je cosi jako „gen“ anebo „biologický druh“, jehožživotaschopnost je v dané nice testována. „Úspěšnost“ je schopnost opakovaně přežít selektivní tlaky — v tomto případě kritiku. Nový světonázor a specifické rysy nového druhu či teorie, který příslušnou niku ovládne, jsou tedy emergentní vlastnosti problému a příslušné niky. Evoluce na principu „pokus-omyl“, zejména pak její cílená a smysluplná forma zvaná vědecké objevování, jsou jedinou možnou cestou racionálního poznání reality.

Zde Deutsch artikuluje souvislost s dalším klíčovým pramenem poznání, jímž je Darwinovo evoluční řešení hluboké otázky týkající se podstaty života, především jeho dnešní složitosti a sofistikovanosti, jež podle většiny náboženství a filozofií vyžaduje nadpřirozené vysvětlení. To autor jednoznačně odmítá, ale nikoli na základě argumentů vycházejících z primitivního mechanistického světonázoru:

„Podstata [Darwinova] řešení spočívá v myšlence, že komplikovaný a zdánlivě účelový design živých organismů není do reality zabudován ab initio, tedy od počátku, ale je to emergentní důsledek fungování fyzikálních zákonů. Zákony fyziky neurčily přesný tvar slonů ani pávů o nic více nežli hypotetický Stvořitel. Fyzikální zákony se nijak nevyjadřují ohledně výsledků, zejména ne těch emergentních. Prostě jen určují pravidla, jimž spolu interagují atomy a další fyzikální objekty.“

Alan Turing v roce 1927. Autor myšlenky Univerzálního počítače. Volné dílo.

Realita tak díky evoluci obsahuje nejenom holá neživá fakta, ale také prostředky k jejich porozumění, jež jsou vlastní živým vnímajícím bytostem. Mezi tyto evolučně velmi pokročilé prostředky patří naše mozky. Díky nim ve fyzikální realitě nacházíme i matematické symboly. Skutečnost, že jsme to my sami, kdo je tam vkládáme, je nečiní o nic méně fyzikálními:

„V těchto symbolech — v našich planetáriích, knihách, filmech a počítačových pamětích i v našich mozcích — jsou obrazy rozsáhlé fyzikální reality. Tyto obrazy obsahují nejenom vzhled zkoumaných objektů, ale také struktury reality. Existují zákony a vysvětlení, reduktivní i emergentní. Existují popisy a vysvětlení velkého třesku i subnukleárních částic a procesů. Existují matematické abstrakce, literatura, umění, morálka, stínové fotony, paralelní vesmíry. Do té míry, do které jsou ony symboly, obrazy a teorie pravdivé — tedy adekvátním způsobem se podobají konkrétním anebo abstraktním věcem, o nichž se vyjadřují —, dodává jejich existence realitě nový druh sobě-podobnosti. Sobě-podobnosti, kterou nazýváme poznání.“

Podle Deutsche je naše věda umožněna právě touto speciální vlastností fyzikálního světa. A nebyli to přitom fyzikové, kdo si sobě-podobnosti první všimli a prostudovali ji: byli to matematici a počítačoví teoretici, kteří ji nazvali výpočetní univerzalitou. Proto je teorie výpočtů a vyčíslitelnosti dalším klíčovým tématem knihy. Deutsch shrnuje tento obor informatiky, který zkoumá, jak velké prostředky (čas, velikost paměti, množství potřebné energie) jsou nutné k provedení určitých tříd výpočtů. Složitost určité informace je definována pomocí výpočetních zdrojů (délkou programu, počtem nezbytných operací, množstvím paměti), které počítač potřebuje, aby danou informaci zreprodukoval.

Deutsch se v této souvislosti zamýšlí hlavně nad generováním virtuální reality, a to z velice obecného hlediska. Zajímá ho, jaké jsou její nejzazší hranice, zcela bez ohledu na dnešní technologické limity. Bere v potaz jenom omezení, která nám ukládají principy logiky a fyziky. Za tímto účelem definuje třídu logicky možných prostředí, jež nazývá Cantgotu, zčásti na počest Cantora, Gödela a Turinga, a zčásti jako parafrázi na anglicky vyjádřenou nemožnost do nich vstoupit, tedy can’t go to. Pomocí takzvané diagonální metody matematického důkazu pak argumentuje, že drtivou většinu logicky možných prostředí nelze ve virtuální realitě vytvořit. Fyzikální realita však obsahuje pochopitelnou sobě-podobnost, kterou vystihuje Turingův princip:

„Je možné postavit generátor virtuální reality, jehož repertoár zahrnuje všechna fyzikálně možná prostředí. Jediný fyzikální objekt tedy v principu může napodobovat veškerá chování a reakce jakéhokoliv jiného fyzikálně možného objektu či procesu. Kvůli tomu je realita pochopitelná.“

Tyto myšlenky a úvahy ho přivádějí k závažné otázce „Co je vlastně život?“ a k tomu, jaký je jeho význam v kontextu celého univerza a multiverza. Přichází s (odvážným) tvrzením, totiž že život je (nejspíše nezbytným) prostředkem, jímž se do přírody implementují jevy, které popisuje Turingův princip:

„Život je spojen s fundamentálním principem fyziky — s Turingovým principem —, protože jeho prostřednictvím byla virtuální realita v přírodě poprvé realizována … Je významným procesem v nejširším měřítku času i prostoru … Nejrozsáhlejší pravidelná struktura napříč paralelními vesmíry existuje právě tam, kde se vyvinula hmota nesoucí vědění, jako mozky anebo segmenty genu DNA. Pro mě osobně je toto přímé spojení mezi teorií evoluce a kvantovou teorií jedním z nejpřekvapivějších z řady vzájemných propojení čtyř pramenů poznání. Dalším je existence svébytné teorie kvantových výpočtů, jež leží hlouběji nežli současná klasická teorie výpočtů a vyčíslitelnosti.“

Tím se Deutsch dostává k tématu, které představuje jeho hlavní přínos současné vědě a civilizaci budoucnosti: k možnostem konstrukce kvantových počítačů, které geniálně využívají kvantové chování mikrosvěta. Jak už před mnoha desetiletími teoreticky navrhl Richard Feynman, superpozice stavů podléhajících unitárnímu vývoji v kvantové teorii by se (za jistých speciálních okolností) dala využít k provádění ohromného množství výpočtů současně, k mohutnému paralelismu. Aplikace kvantové teorie tedy radikálně mění pohled na klasickou teorii vyčíslitelnosti, a právě Deutsch již od 80. let patří mezi přední osobnosti v tomto „futuristickém“ oboru. Sám je autorem řady revolučních úvah, důkazů i konkrétních kvantových algoritmů.

Jejich aplikací dospěl Deutsch k závěru, že v principu je možné sestrojit (kvantové) počítače, které by dokázaly ve virtuální realitě simulovat jakékoli fyzikálně přípustné prostředí, aniž by k tomu byly zapotřebí nepředstavitelně velké zdroje tohoto našeho jediného vesmíru. Univerzální (kvantové) počítače jsou podle něj nejen možné, jak tvrdí Turingův princip, ale jejich výpočty jsou dokonce zvládnutelné! Trik spočívá podle Deutsche v tom, že kvantové jevy mohou do výpočtu zapojit gigantické množství interferujících paralelních vesmírů a výpočet v nich probíhá naráz:

„Kvantové počítání přináší mnohem více nežli jen rychlejší a menší technologii implementace Turingových strojů. Kvantový počítač je stroj, který využívá unikátní kvantově-mechanické jevy (zejména interferenci mezi stavy), aby prováděl úplně nové typy výpočtů, které žádným Turingovým strojem a tedy žádným klasickým počítačem provádět nelze ― dokonce ani v principu. Kvantové počítání tedy nepřináší nic menšího nežli revolučně nový způsob využití přírody.“

Oxfordský teoretický fyzik David Deutsch na fotografii Lulie Tanett.

Pomocí kvantových počítačů by bylo možné efektivně řešit specifické matematické problémy, které jsou klasicky nezvládnutelné. Mohly by zcela nabourat dnešní kryptografické postupy (a místo nich implementovat nové a mocnější: první realizovali už v roce 1989 Charles Bennett a Gilles Brassard). Nejpůsobivějším příkladem je faktorizace velkých čísel na prvočísla, pro kterou Peter Shor v roce 1994 objevil důmyslnou kvantovou metodu zvanou Shorův algoritmus. Mezi další patří Groverův algoritmus pro rychlé paralelní vyhledávání položek v obrovských seznamech.

Teoretický i experimentální pokrok v oboru kvantového počítání v současné době po světě nabral velké obrátky. Objevují se slibné technologie, jak kvantové počítače realizovat, a jsou navrhovány a zkoumány nové typy kvantových výpočtů, které skýtají velké výhody oproti výpočtům klasickým. Někteří fyzikové jsou ale pesimističtí: podle nich nikdy nepůjde dostatečně potlačit dekoherenci kvantových stavů, což je pro kvantové výpočty zásadní. To ale Deutsche v této knize nezajímá. Je mu jedno, jestli první univerzální kvantový počítač bude sestrojen za rok, za sto let, anebo vůbec nikdy. Je si však jist, že teorie kvantových výpočtů musí být integrální součástí světonázoru každého, kdo se snaží dobrat základní podstaty reality.

Proto se také zamýšlí, jestli sám lidský mozek je kvantovým počítačem a jestli naše intuice, vědomí a schopnost řešit problémy nejsou důsledkem jeho výpočtů. Na to má jasný názor:

„Tak tomu může být, ale neznám žádný přesvědčivý argument ani žádné evidentní pozorování, jež by tento názor opravňovaly. Vsadil bych na to, že mozek chápaný jako počítač je klasické a nikoli kvantové povahy.“

Jiným důležitým aspektem, který v této souvislosti zkoumá, je podstata matematiky. Zajímá ho rozdíl mezi matematickým a přírodovědeckým poznáním. Může nám matematika poskytnout absolutní jistotu? Co to vlastně je matematický důkaz a čím je oprávněn?

Elegantně shrnuje dějiny matematického myšlení a logiky, od Platónových idejí po krizi základů matematiky kolem roku 1900:

„Matematikové dál pokračovali v budování svých abstraktních vzdušných zámků… V roce 1902 Bertrand Russell dokázal, že schéma pro rigorózní definici teorie množin, se kterým právě přišel německý logik Gottlob Frege, je nekonzistentní … Na Rusellově výsledku bylo šokující, že do té doby matematikové věřili, že jejich obor je perfektním vzorem, jak skrze důkazy matematických tvrzení dosahovat absolutní jistoty. Sama principiální existence sporu ohledně oprávněnosti různých metod dokazování podkopávala základy matematiky a její veškerý smysl. Mnoho matematiků proto cítilo, že je velmi urgentním úkolem postavit teorii důkazu (a tedy celou matematiku) na pevné základy.“

Do tohoto úkolu se pustil i velký matematik David Hilbert a přišel s plánem „jednou provždy ustanovit jistotu matematických metod“. Doufal, že se mu podaří zformulovat sadu pravidel pro podávání matematických důkazů. Klíčové bylo, aby tato pravidla tvořila konzistentní systém. Matematika by podle Hilberta měla být vnitřně bezesporná: když pravidla označí určitý důkaz za správný, pak nikdy neoznačí žádný jiný důkaz s protichůdným závěrem také za správný. Každý pravdivý matematický výrok by pak byl v principu dokazatelný a žádný chybný výrok by dokazatelný nebyl. Vše ale dopadlo jinak:

„Nakonec byl Hilbert zklamán. O 31 let později provedl Kurt Gödel v teorii důkazu revoluci spočívající v totálním popření, z něhož se matematický a filozofický svět dodnes ještě nevzpamatoval. Gödel ukázal, že Hilbertův problém nemá řešení.“

Filozof Karl R. Popper se svým životním krédem: „Celý život je řešením problémů“. Kredit: nakladatelství Routledge.

Deutsch srozumitelným způsobem objasňuje podstatu Gödelových vět a jejich klíčový statut v kontextu moderní matematické logiky. A zdůrazňuje, že nový způsob, jímž se Gödelovi podařilo dokázat obecná tvrzení o důkazech, závisí na určitých předpokladech ohledně toho, jaké fyzikální procesy mohou anebo nemohou reprezentovat abstraktní fakta. V tomto kontextu jsou abstrakce prakticky vždy jen aproximacemi skutečné fyzikální situace. Teorie důkazu tedy není oborem matematiky, ale je to přírodní věda:

„Existují fyzikální entity — třeba prsty, počítače anebo mozky —, jejichž chování může modelovat určité abstraktní objekty. Tímto způsobem nám předivo fyzikální reality poskytuje okno do světa abstrakcí. Je to velmi úzké okno a poskytuje nám pouze omezenou perspektivu. Některé ze struktur, které takto v abstraktním světě vidíme, například přirozená čísla anebo pravidla dedukcí v klasické logice, se zdají být pro abstraktní svět důležité či „fundamentální“, a to stejným způsobem, jako jsou hluboké fyzikální zákony fundamentální pro fyzikální svět. Tato podobnost ale může být zavádějící. Neboť co opravdu vidíme, je pouze to, že některé abstraktní struktury jsou fundamentální pro naše chápání abstrakcí.“

A právě to je příčinou, proč matematika tak úspěšně funguje a poskytuje výsledky, které sice nejsou absolutně jisté, ale můžeme je bez problému akceptovat a aplikovat. Ve své podstatě je to proto, že některé z našich znalostí fyzikálního světa jsou rovněž spolehlivé a nekontroverzní. Spolehlivost matematických poznatků je podle Deutsche prostě „vedlejším produktem“ našeho poznání fyzikální reality:

„Platnost každého matematického důkazu je absolutně závislá na našich znalostech správných pravidel, jimiž se řídí chování některých fyzikálních objektů, ať už jsou to generátory virtuální reality, papír a pero anebo naše vlastní mozky … Matematická intuice je tedy druhem fyzikální intuice. Fyzikální intuice je soustava základních empirických zkušeností a pravidel o chování fyzikální světa, z nichž některé jsou nám asi vrozeny, ale většinu z nich získáme v dětství.“

Gödel před sto lety ukázal, že nikdy nebude existovat spolehlivá metoda, jak určit pravdivost nějaké matematické věty, ani spolehlivý způsob získávání nových matematických poznatků. Pokrok matematiky proto bude vždy závislý na kreativitě rozumu. Podle Deutsche i v matematice hraje porozumění stejně nezastupitelnou a klíčovou roli jako v přírodních vědách: matematické důkazy a fyzikální pozorování jsou jenom prostředky, jimiž ověřujeme naše vysvětlení.

Dalším velkým tématem, kterým se Deutsch v několika kapitolách knihy zabývá, je podstata času. Argumentuje, že čas není posloupnost okamžiků ani nemá žádný tok. Přesto platí, že jisté události jsou sobě navzájem příčinami a následky. Pro daného pozorovatele je budoucnost ještě otevřená, zatímco minulost už neměnná. Avšak poukazuje na to, že naše tradiční „teorie času“ jsou nesmyslné, neboť se pokoušejí vystihnout naši intuici v kontextu nepřesné klasické fyziky. Podle Deutsche ale dávají dobrý smysl v kvantové fyzice odehrávající se v multiverzu. Je přesvědčen, že existujeme v mnoha svých verzích v mnoha paralelních vesmírech. Každá naše verze si není přímo vědoma ostatních verzí, ale má svědectví o jejich existenci, protože kvantové fyzikální zákony propojují obsahy různých vesmírů:

„Je lákavé se domnívat, že jediným reálným okamžikem je pouze ten, kterého jsme si právě v tuto chvíli vědomi. Anebo že je alespoň o něco reálnější nežli ostatní okamžiky. To ale není nic jiného než solipsismus. Ve skutečnosti jsou všechny okamžiky fyzikálně reálné. Celé multiverzum je fyzikálně reálné. A nic jiného není.“

Ukazuje pak, že tento specifický pohled na podstatu času umožňuje elegantně řešit takzvané „paradoxy“ strojů času. Je přitom zachována svobodná vůle, protože odcestuje-li někdo do minulosti, ocitne se v minulosti jiného vesmíru. Zajímavý vhled do problému cestování časem poskytují také autorovy úvahy o simulované virtuální realitě. Protože oboje má schopnost měnit obvyklý vztah mezi vnější realitou a vnitřními prožitky uživatele, rozebírá, do jaké míry by bylo možné naprogramovat generátor virtuální reality, aby svému uživateli poskytl zážitek cesty do minulosti.

V úvahách o cestách časem hrají roli dokonce všechny čtyři Deutschovy prameny poznání světa: kvantová mechanika se svými paralelními vesmíry (z nichž vyplývá specifický koncept času), epistemologie i Darwinova evoluční teorie (kvůli omezením, jež kladou na vznik lidského poznání) a teorie vyčíslitelnosti (kvůli vztahu k virtuální realitě, a také proto že specifické aspekty cest časem lze chápat jako nový způsob provádění výpočtů).

Východiskem mnoha Deutschových úvah je jeho přesvědčení o reálné existenci multiverza. Podle něj je existence paralelních světů nevyhnutelným důsledkem kvantové teorie. Ostatně, tak zní i chytlavý podtitul jeho knihy: Věda o paralelních vesmírech a její důsledky. Deutsch toto své stanovisko formuluje a zdůvodňuje hned na začátku, a to ve 2. kapitole nazvané Stíny. Je to srozumitelně napsaná část textu, která čtenáře nenásilně a rychle vede přímo k jádru kvantové fyziky: popisem experimentů, v nichž vznikají interferenční obrazce stínů. Velmi překvapivě jsou v těchto obrazcích také místa, která ztmavnou, když v překážce vrhající stín otevřeme další otvory. Což platí i tehdy, když se v celém experimentu nachází jenom jediná částice!

Řetězec Deutschových úvah vyplývajících z tohoto experimentálního faktu vylučuje možnost, že by vesmír, který kolem sebe vidíme, tvořil celou realitu. Veškerou fyzikální realitu podle něj tvoří multiverzum obsahující nepředstavitelně velké množství „stínových“ vesmírů tvořených „stínovými částicemi“. Tyto „stínové“ vesmíry jsou „paralelní“ v tom smyslu, že uvnitř daného vesmíru částice navzájem kvantově interagují stejně jako v našem skutečném vesmíru. Ale každý takový vesmír ovlivňuje skrze interferenční jevy i všechny ostatní vesmíry, byť jenom velmi slabě. Podle Deutsche je kvantová teorie nevyhnutelně fyzikální teorií multiverza.

Mnoho světů. Kvantová teorie podle Hugha Everetta. (Kredit: H. Everett)

Zde je nutno zdůraznit, že tato Deutschem propagovaná představa paralelních vesmírů, se kterou jako první přišel v roce 1957 Hugh Everett, není jedinou možností, jak „interpretovat“ smysl a význam kvantové teorie. Deutsch to otevřeně připouští:

„Všichni se shodneme na dvou věcech. První je, že kvantová teorie je nepřekonatelná ve své schopnosti přesně předpovídat výsledky i těch nejsofistikovanějších experimentů, a to i tehdy, když jenom slepě používáme příslušné rovnice, aniž bychom se příliš starali o to, co přesně znamenají. Druhým nesporným faktem je, že kvantová teorie nám odhaluje cosi zcela nového a bizarního o podstatě reality. Debaty a spory se vedou pouze o to, co přesně. Fyzik Hugh Everett byl první, kdo jasně pochopil (v roce 1957, tedy až třicet let poté, co se kvantová teorie stala pevným základem subatomární fyziky), že kvantová teorie popisuje multiverzum. Od té doby probíhá vášnivá debata, jestli teorie připouští jinou interpretaci (či reinterpretaci, či reformulaci, či modifikaci atd.), ve které by popisovala jenom jediný vesmír, ale přitom by i nadále správně předpovídala výsledky experimentů.“

A pokračuje svým jednoznačně vyjádřeným postojem:

„Nutí nás tedy správnost předpovědí kvantové teorie k tomu, abychom přijali existenci paralelních vesmírů? Nikoli. Vždy je možné interpretovat jakoukoli teorii instrumentalistickým způsobem. … Je to však úkrok stranou. Jak jsem už řekl, není zapotřebí nějaká hluboká a složitá teorie, která by nám řekla o existenci paralelních vesmírů — stačí na to velmi jednoduchý pokus s interferencí jediného fotonu. Hlubší teorie potřebujeme k tomu, abychom tyto jevy vysvětlili a předpověděli. Aby nám řekly, jak tyto jiné vesmíry vypadají, jaké zákony v nich platí, jak se navzájem ovlivňují a jak toto vše zapadá do fundamentálních teoretických základů ostatních fyzikálních teorií. To vše kvantová teorie dokáže. Kvantová teorie paralelních vesmírů není problém. Problémem je řešení, které nabízí. ... Je to vysvětlení — jediné udržitelné — pozoruhodné a neintuitivní reality.“

Neodvažuji se zde pasovat do role arbitra. Jen další vývoj (experimentální, teoretický i filozofický) ukáže, zdali má Deutsch v tomto ohledu pravdu, anebo jestli není „úkrokem stranou“ naopak everettovská mnohosvětová interpretace kvantové teorie.

Bez ohledu na to je nesporným faktem, že kvantová fyzika je dnes jedním ze základních pramenů moderního a racionálního poznání reality. Deutsch k nim řadí ještě popperovskou epistemologii, darwinovskou evoluci a turingovskou teorii výpočtů. V závěru knihy, kde tyto čtyři prameny shrnuje a splétá, připomíná i společný úděl jejich tvůrců, jež řadí mezi přední myslitele a hrdiny v dějinách:

„Všechny čtyři hlavní prameny poznání se ocitly v nešťastné situaci, kdy jsou tyto aktuálně převládající teorie obecně odmítány jako vysvětlení. ... A tak autoři těchto převládajících teorií ― Popper, Turing, Everett, Dawkins a jejich stoupenci ― musejí neustále vést obhajobu vůči již překonaným teoriím. Diskuze mezi Popperem a většinou jeho kritiků … se vlastně týkala dávného problému indukce. Turing de facto strávil poslední roky svého života obhajováním tvrzení, že lidský mozek nefunguje nijak nadpřirozeně. Everett zanechal vědeckého bádání poté, co nijak dál nepokročil, a za teorii multiverza místo něj řadu let bojoval Bryce DeWitt, a to téměř osamoceně, dokud si vývoj v oboru kvantové kosmologie v 70. letech 20. století nevynutil, že byla v tomto oboru pragmaticky uznána. … Zastánci teorie multiverza obvykle čelí nostalgickému, vzdorovitému, leč nesrozumitelnému odvolávání se na kodaňskou interpretaci ― které však dneska opravdu věří už jen málokdo. A konečně tu máme Dawkinse, který se postupně stal obhájcem vědeckého racionálního postoje vůči, docela překvapivě, kreacionismu a na zcela obecné rovině proti předvědeckému chápání světa, které je přežitkem už od dob Galileiho.

A pokračuje povzdechem:

Frustrující na tom všem je, že dokud budou muset autoři našich nejlepších teorií o předivu reality vyčerpávat své intelektuální síly na marné a opětovné vyvracení teorií, jejichž chybnost je už dávno známá, nemůže se stav našich nejhlubších poznatků o světě zlepšit. Turing či Everett mohli klidně dávno objevit teorii kvantových výpočtů. Popper mohl podrobněji propracovat teorii vědeckých vysvětlení … A Dawkins mohl třeba dál rozvinout svou vlastní teorii evoluce replikujících se myšlenek (memů).“ Dostáváme se tím k samotnému závěru Deutschovy knihy a jeho „jednotné teorii přediva reality“. V podstatě nejde o nic jiného než o kombinaci čtyř výše zmíněných pramenů, specifických fundamentálních teorií. Autorovým hlavním nápadem je prostá idea: vzít stávající prameny poznání vážně a navzájem propojit. Takže (jak sám přímo uvádí) jeho teze má vlastně podobu triviálního tvrzení, že dnes převládající teorie jsou dohromady pravdivé:

„Nejenže tu hájím myšlenku, abychom každou z oněch fundamentálních teorií brali opravdu vážně jako vysvětlení v příslušném vědním oboru, ale snažím se také obhájit ideu, že vezmeme-li je spolu dohromady, poskytují nám hlubší úroveň vysvětlení jednotného přediva reality.“

Deutschovi tedy jde o překonání dílčích myšlenkových mezer individuálních teorií. Až toho bude dosaženo, správně nahlédneme jednotné vysvětlení světa. V takovém kontextu prý už také nebudou lidské hodnoty odsouvány do pozadí jako nevýznamné. A bude překonán nepříznivý vývoj filozofie, kdy v průběhu 20. století popularita pozitivismu a instrumentalistický pohled na vědu způsobily apatii a ztrátu důvěry v racionální poznání. Deutsch se domnívá, že jím nastíněná cesta může tento vývoj zvrátit, takže nakonec

“Vznikne ve své podstatě optimistický světonázor, který položí lidské myšlení do samého středu fyzikálního vesmíru. Přičemž vysvětlení a pochopení bude středobodem lidských záměrů.“

Kvůli tomuto velkorysému cíli, kvůli poctivé a seriózní snaze dopátrat se kořenů vědeckého pohledu na realitu světa ― včetně analýzy jistot lidského poznání ― i kvůli nebývalé šíři znalostí z mnoha přírodovědných oborů, zejména teoretické fyziky, matematiky, logiky a teoretické informatiky, s přesahem do filozofie, historie a kultury obecně, je Deutschova kniha občas srovnávána s Hofstadterovým monumentálním dílem Gödel, Escher, Bach: Existenciální Gordická Balda, zkráceně GEB.² Měl jsem možnost podílet se na českém překladu obou děl a dovolím si tedy vyslovit svůj osobní názor. I přes zmíněné podobnosti se mi jeví, že obě knihy jsou docela jiné. A nejde jen o odlišný literární styl: zatímco Deutschova kniha je postavena na dlouhých a podrobných slovních argumentacích, jež odůvodňují autorovy názory, ideje a představy, které jsou různými způsoby splétány, Hofstadterova kniha má odlehčenější a hravější strukturu plnou jazykových hříček a jinotajů, a je i bohatěji ilustrována. Ani obsah obou děl není totožný: Hofstadterovi jde o souvislosti a analogie v rámci obecné lidské kreativity, která se projevuje v přírodovědě a matematice (G), umění vizuálním (E) i hudebním (B), zatímco hlavním tématem filozofujícího Deutschova díla jsou především metody a meze racionální poznatelnosti světa, evoluce biologická i epistemologická, konfrontace se strojově generovanou virtuální realitou a studium různých aspektů multiverza ― přičemž ústředním tématem je jeho snaha o vysvětlení světa. Právě pro tuto formální i věcnou odlišnost doporučuji každému zájemci přečíst si obě rozsáhlá díla.

Co říci úplným závěrem? Není pochyb, že Deutschovy (místy neortodoxní) názory, důkladně artikulované v jeho knize, jsou inspirující a cenné. Při hodnocení díla je také důležité připomenout tehdejší dobový kontext: Deutsch své dílo píše v dekádě, kdy v intelektuálním prostoru bují dekonstruktivismus, kdy v opojení z pádu železné opony a „konce dějin“ všude vane „vítr změn“ a mnozí se dožadují práva veřejně hlásat své mělké názory (a často i bludy). Někteří myslitelé, zejména světoznámí přírodovědci jako Steven Weinberg, Richard Dawkins anebo David Deutsch, však i tehdy zůstávají věrni poctivému, racionálnímu přístupu ke světu a připomínají nezastupitelnou roli vědeckého poznání reality, jeho krásu a hloubku.

Postmoderní lavina nepřesných informací a dezinformaci, polopravd a lží, blábolů a manipulací se dosud valí celou zeměkoulí, Česko nevyjímaje. Kvůli bezbřehým sociálním sítím internetové pavučiny dokonce nabyla na síle. Je přiživována, zneužívána a často i přímo řízena (post)komunistickými diktaturami východu a (pseudo)náboženskými autokraciemi jihu i západu. Tento prostor dokázaly zdařile využít k upevnění své moci, jež ničí lidské životy. Napříč kontinenty se kvůli tomu šíří obtížně zvládnutelná pandemie, ekologická devastace planety dosáhla hrozivých rozměrů, svět zase stojí na prahu jaderné katastrofy. Takže heslo 90. let o „konci dějin“ dostává jiný a mrazivý obsah.

V této dnešní nepřehledné a nikoli optimistické době zní Deutschův jasný, klidný a hloubavý hlas nad džunglí informační kakofonie jako vítaný závan zdravého rozumu, jako naděje v možnosti lidského ducha. Ani po čtvrtstoletí od sepsání neztratila Deutschova racionální, kritická, promyšlená a hluboká kniha nic ze své vnitřní krásy, poctivé uměřenosti a inspirativnosti.

¹ Einsteinovy autentické názory na toto téma lze najít zejména v úvodním paragrafu Obecná úvaha o vědecké metodě v jeho eseji Fyzika a realita z roku 1936 (česky na str. 39–66 v knize Z mých pozdějších let – Jak vidím svět II., Lidové noviny, Praha, 1995).

² Douglas R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: Existenciální Gordická Balda – Metaforická fuga o mysli a strojích v duchu Lewise Carolla (Argo/Dokořán, Praha, 2012).

Právě vychází v Nakladatelství Dauphin

Poznámka redakce

Ať už zde uvedenému textu budeme říkat doslov, předmluva, výtah, či jakkoliv jinak, faktem je, že tento text je vyjádřením odborníka na slovo vzatého – Jiří Podolský je fyzik, profesor Univerzity Karlovy, kde působí na Ústavu teoretické fyziky Matematicko-fyzikální fakulty. Jde tedy o vyjádření specialisty na obecnou teorii relativity k obsahu knihy, která se stala bestselerem v anglicky mluvícím světě a které se teď dostalo i českého překladu.

Snad už jen zbývá dodat, že nejde o placenou reklamu ale jen informaci pro ty, které téma „filozofie vesmíru“ zajímá, že by měla být k sehnání v nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského (www.dauphin.cz) pod názvem „Předivo reality - Věda o paralelních vesmírech a její důsledky.

Ukázka z knihy zde