Žít ve světě tyranosaurů nebylo snadné. Kredit: Zissoudisctrucker, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0.

Vědomí smrtelnosti je velmi silným argumentem. Lidé jsou fascinováni délkou života našeho druhu, zejména pokud jde o možnosti ji podstatně prodloužit. Není tajemstvím, že průměrná délka života u savců vypadá jako poměrně pevně daná a je spojená se zřetelným stárnutím v závěru života.

Joao Pedro de Magalhaes. Kredit: University of Birmingham.

Řada „plazů“ a obojživelníků či ryb přitom vlastně zřetelně nestárne. Prostě rostou a rostou, dokud je něco nesežere, zvenčí nebo zevnitř. Proč má smrtka tolik v oblibě savce včetně nás? Možných vysvětlení je celá řada. Může jít o náhodné „poruchy“ fixované během evoluce, které nebyly fatální, ale znemožňují život po celá staletí. Jsou ovšem i temnější možnosti, podle nichž z nějakého důvodu existoval evoluční tlak na to, abychom nežili moc dlouho. Napravovat něco takového by bylo pochopitelně ještě mnohem komplikovanější.

Molekulární biogerontolog Joao Pedro de Magalhaes z britské University of Birmingham vysvětluje stárnutí savců pozoruhodnou hypotézou „Longevity bottleneck,“ což by šlo volně přeložit třeba jako Hypotéza Ztráty dlouhověkosti v hrdlu lahve. Ačkoliv to na první pohled implikuje neblahé dopady alkoholismu, ve skutečnosti jde o běžný mechanismus, kdy dramaticky zmenšené populace ztrácejí řadu znaků čistě ze statistických důvodů.

Evoluce savců a Hypotéza Ztráty dlouhověkosti v hrdlu lahve. Kredit: De Magalhaes (2023), BioEssays.

De Magalhaes si to představuje tak, že savci během druhohor čelili drsnému evolučnímu tlaku tehdejších dinosaurů. Byli vespod v potravním řetězci. Podle těchto představ dinosauři nelítostně lovili savce při všech možných příležitostech, podobně jako to dnes dělají jiným živočišným druhům lidé. Kořist se v takovém případě nejlépe ubrání tím, že zrychlí své množení. To především znamená co nejdříve sexuálně dospět a důsledkem často bývá zmenšení tělesné velikosti.

Počátky evoluce savců jsou mimořádně spletité. Ve starších druhohorách existovala celá řada „protosavčích“ či „savcoplazích“ linií, v nichž se různě mísily znaky, které dnes považujeme za typicky savčí. Nicméně, lze velmi hrubě odhadnout, že linie, které vedou k dnešním savcům, tedy k ptakořitným, vačnatcům a placentálům, jsou staré asi tak 160 milionů let. To znamená, že savci (ve smyslu dnešní savci) strávili pod bičem evolučního tlaku dinosaurů asi 100 milionů let, čili téměř dvě třetiny své existence.

De Magalhaes se domnívá, že během oněch prvních 100 milionů let existence docházelo u savců v důsledku evolučního hrdla lahve, vytvořeného tlakem dinosaurů, ke ztrátám či inaktivaci genů a molekulárních mechanismů, které souvisejí s dlouhověkostí. Mimo jiné i mechanismů spojených s regenerací tkání a opravami DNA.

Podle de Magalhaese je nápadné, že řada skupin obratlovců vlastní pozoruhodné mechanismy pro regeneraci tkání i DNA. Takové znaky ale byly k ničemu savcům, kteří se třásli strachy, aby se dožili příštího dne. V dnešním světě jsou v mnoha případech savci na vrcholu potravního řetězce. Mnozí dorůstají velkých velikostí, kromě nás i třeba šelmy, sudokopytníci včetně kytovců nebo chobotnatci. Všichni si ale bohužel s sebou v genomech vlečeme minulost, 100 milionů let života s druhohorními dinosaury, kvůli nimž stárneme rychle, i když to dnes už neslouží původnímu účelu. Je to zatím jen čerstvá hypotéza, ale určitě si zaslouží bližší pozornost.

Video: Joao Pedro de Magalhaes | The Scientific Quest for Immortality

Literatura

University of Birmingham 30. 11. 2023.

BioEssays online 28. 11. 2023.