Čedič je nejhojnější výlevná magmatická hornina. Chemickým složením (živce, pyroxeny, žádný křemen) se řadí k bazickým vyvřelinám. Při vulkanické činnosti pomalu vytéká na povrch. Čedičové sopky jsou relativně „klidné“, neboť z řídké lávy snadno unikají plyny a nedochází k explozím a silným zemětřesením, jak tomu bývá v důsledku nahromadění plynů např. při výlevech velmi hustého andezitu. Čedič má bohaté využití. Kromě odvěkého používání jako stavebního kamene, na štěrk a směs při stavbě silnic se od počátku 20. století zpracovává tavením a odléváním na různé výrobky.
Na Slezské Ostravě se čedič těžil v jámách, z nichž se ze zpevněných písčitých usazenin o mocnosti 6 až 15 metrů vykopával v podobě valounků od velikosti hrášku až po balvany o průměru 1,5 i více metru. Nejstarším byl lom na Bajgerově poli pod dnešní vodárnou. Pak se začalo těžit v místě, kde je stadion. Lomů rychle přibývalo. Práce štípačů valounů byla velmi namáhavá. Těžbou rozrytou krajinu a práci štípačů čediče ukazuje dřevoryt Ferdiše Duši z roku 1921 z cyklu Smutná země s příznačným názvem Černé město.
O samotném původu čedičových valounů vznikla řada nejrůznějších vysvětlení. Ludwig Hohenegger (1861) je pokládal za „exotické balvany“. Další geologové v nich viděli sopečné horniny pocházející ze sopek Nízkého Jeseníku, naplaveniny eocenními vodami z Karpat nebo součást morény. Možnou souvislost mezi čedičovými balvany a mořským příbojem zmínil Eduard Suess (1903), který sopečné činnosti a působení moře přisoudil stejné, miocenní stáří. V roce 1908 zkoumal těžební jámy Jaroslav J. Jahn, aby „z vlastního názoru seznal, který z vyslovených názorů o původu tamějších koulí čedičových má největší oprávněnost“.
Že by čedičové koule mohly být exotickými balvany vylučovala shoda jejich horniny s čedičem podzemních ostravských žil. Koule tedy musely být autochtonní. Čedičové valouny se sice vyskytují spolu s balvany a valouny nordických hornin, např. horniny rapakivi, baltských pazourků aj., ale to je důsledek pozdějšího pokrytí miocenních vrstev pleistocenními sedimenty.
Jahn došel k závěru, že čedičové koule jsou vodou omleté valouny z mořského příboje. Na jejich ohlazeném povrchu jsou přisedlé skořápky mořských živočichů. Vedle hojných ústřic se tam nacházely schránky útesových korálů, ježovky a živočišné houby. Jaklovecký hřbet byl podmořskou vyvýšeninou tvořenou rozeklanými skalami karbonských pískovců, jimiž prostupovaly čedičové žíly. Příboj trhal z útesu balvany čediče i pískovce a omílal je.
Podle Jahna se čedič dostal na povrch v době předmiocenní, což je dokázáno nejen omletím valounů příbojem miocenního moře, ale také miocenními usazeninami v dutinách mezi balvany čedičové žíly.
Později bylo stáří čediče na Jaklovci určeno v rozmezí od spodního po střední miocén, konkrétně na předburgidalské až spodnotortonské (MACOUN a kol. 1965). Sopečná činnost související s čedičem na Jaklovci se řadí k neovulkanitům severní Moravy a Slezska, je však starší než kupř. vulkanity na Bruntálsku, nejspíše je její stáří miocenní. Ve spodním miocénu zasáhla Ostravsko eggenburská mořská transgrese, jejímž jediným místem povrchového výskytu příbřežní facie je vrchol karbonského hřbetu u Jaklovce na Slezské Ostravě (CHLUPÁČ a kol. 2002). O sopky severní Moravy a Slezska se zajímali již badatelé v době sporů mezi plutonisty a neptunisty na počátku 19. století. Od té doby se mnohé vysvětlilo, ale stále lze očekávat nová zjištění. A jak to na místě bývalé těžby čediče vypadá dnes? Zachovaly se nějaké stopy?
Ještě v roce 1957 byl na Slezské Ostravě opuštěný lom Jiřího Tomsy, nacházející se přibližně 500 metrů severně od stadionu. Vzhledem k významu této lokality byl lom prohlášen tehdejší Státní památkovou správou za státní geologickou rezervaci. Dnes je na jeho místě jezírko o rozměrech přibližně 25 x 30 metrů ve výšce 250 m n. m. Od trolejbusové zastávky Stadion Bazaly je vzdáleno 300 metrů. Je na ulici Bronzová. Prostor kolem něj je oplocen. Čedičové balvany jsou na Jaklovci na různých místech, v malých skupinách nebo jako kamenné zídky v zahradách. Velký čedičový balvan o rozměrech cca 150 x 140 cm, jehož nadzemní část má výšku cca 70 cm, je na ulici Bohumínská poblíž Památníku osvobození, přibližně 200 metrů od mostu Miloše Sýkory.
Literatura
HOHENEGGER, L.: Die geognostischen Verhältnisse der Nordkarpathen in Schlesien und den angrenzenden Theilen von Mähren und Galizien als Erläuterung zu der geognostischen Karte der Nordkarpathen, Gotha 1861.
CHLUPÁČ, I. a kol: Geologická minulost České republiky, Academia, Praha 2002.
JAHN, J. J.: O původu čedičových koulí na Jaklovci u Moravské Ostravy, nákladem vlastním, Brno 1908.
MACOUN, J. – ŠIBRAVA, V. – TYRÁČEK, J. – KNEBLOVÁ-VODIČKOVÁ, V.: Kvartér Ostravska a Moravské brány, Ústřední ústav geologický, Nakladatelství ČSAV, Praha 1965.
SUESS, E.: Bau und Bild der böhmischen Masse, Wien 1903.
VODIČKA, J.: Příbojový zjev na Jaklovci ve Slezské Ostravě, Přírodovědecký sborník Ostravského kraje XVIII-2: str. 300-301, Ostrava 1957.
Zapomenutý pomník J. W. Goetha z bludného balvanu
Autor: Aleš Uhlíř (17.02.2023)
70 let od nálezu Petřkovické venuše
Autor: Aleš Uhlíř (24.09.2023)
Halda Hrabůvka v Ostravě
Autor: Aleš Uhlíř (24.10.2023)
Nejjižnější hranice kontinentálního pleistocenního zalednění v Moravské bráně
Autor: Aleš Uhlíř (19.11.2023)
Diskuze: