Vznik trombocytů.  Kredit: FujiMan Production, Wikimedia, CC BY-SA 3.0

Známá fakta

Krevní destičky jsou ve skutečnosti disky o průměru 2-4 μm. V jednom litru krve jich je požehnaně: 200 až 400 miliard. Na rozdíl od červených krvinek jejich množství nezávisí na věku ani na pohlaví. Přibližně dvě třetiny jich cirkuluje a zbytek vyčkává ve slezině. Když o ni nepozorností a úrazem přijdeme, počet trombocytů v krvi nám vzroste. Protože jde tak trochu o paradox, dostalo se mu názvu trombocytóza.

Krevní destičky se rodí v kostní dřeni z megakaryocytů a hned po svém vzniku začnou plnit celou řadu funkcí. Kromě ochrany organismu před ztrátou krve udržováním integrity endotelu a cévní stěny, uvolňují celou řadu působků ze skupiny eisokanoidů, cytokinů, chemokinů a růstových faktorů působících prozánětlivě.

Stavba trombocytu. Kredit: Dr. Graham Beards Wikimedia, CC BY-SA 3.0

Již méně je známo, že destičky umí z krve odstraňovat některé z patogenů, což je činnost záslužná a máme je za to rádi. Žel to dělají stejným mechanismem, jakým na sebe navazují i léčiva, za což je rádi nemáme (o tom ale až zase příště).

Tvorba nových destiček

Životnost destiček se počítá na dny. Zhruba ve věku čtyř dnů mění svůj membránový facelift (například vystavováním na odiv molekul fosfatidylserinu) a takové destičky slezina už dál do oběhu neposílá. Obměna destiček v krevním oběhu běží pod taktovkou hormonu trombopoetinu. Jde o glykoprotein tvořený převážně v játrech a umí dávat šťouchance buňkám v kostní dřeni (zvoucím progenitorové), aby se daly na cestu přeměny v megakaryocyty. Z těch se krevní destičky rodí fragmentací.

Shluk krevních destiček. Barveno Grunwald-Giemsa, zvětšeno 100x. Kredit: Tleonardi, Wikimedia, CC BY-SA 3.0

V našich tělesných schránkách se proces odehrává zhruba následovně. Jakmile začne být krevních destiček v krvi dost, cirkulující hormon (trombopoetin), tím že se ochotně navazuje trombocytům na jejich membránové receptory, začne být v krvi nedostatkovým zbožím. Jeho nízká hladina působí na progenitorové buňky a megakaryocyty konejšivě a dovoluje jim užívat si klidu a pohody. Při poklesu počtu trombocytů v krvi mizí dostupné receptory, na něž se trombopoetin může nalepit. Jeho hladina v krvi stoupne a to je pro buňky v kostní dřeni avízo: „holky, je čas přestat se flákat, dejte se do produkce destiček“. A tak stále dokola: Hodně destiček = málo cirkulujícího hormonu (je vyvázán na destičky) = nové se nerodí. Málo destiček = hormonu cirkuluje hodně = produkce startuje.

Z podněcovatelek utěšitelky

Ofenzivní (prozánětlivá) funkce destiček kdy pomocí chemoatraktantů lákají do místa poškození monocyty, makrofágy, T buňky i neutrofily, je dobře známa. Stejně tak jejich schopnost stimulovat adhezi a iniciovat přechod buněk přes endotel cévní stěny. Podobně je to s výše popsanou úlohou sleziny.

Heyu Ni, hematolog, profesor patobiologie a vedoucí výzkumného kolektivu. Kredit: Department of Laboratory Medicine and Pathobiology, University of Toronto

Ukázalo se, že do množství cirkulujících destiček kromě sleziny mocně promlouvají také játra. Chemici to dávají do souvislosti s desialylací destiček (odhalováním oligosacharidových zbytků). Genetici této proměně membrány přisuzují efekt stimulace genové exprese s efektem navýšení tvorby hormonu trombopoetinu. Nejdůležitějším poznatkem je ale ten od imunologů – zjistili, že jakmile se pozměněné destičky ocitnou v játrech, navodí imunosupresi a začnou zánět tišit.

Aby nedošlo k nepochopení, že destičky dělají pravý opak toho, co jsme se o nich učili. Samozřejmě, že stále platí i to, že se zapojují do vyvolání zánětlivé reakce. To o čem tu je řeč, je skutečnost, že když vše jde jak má, tak trombocyty nějak poznají „ že už stačilo“ a že je třeba s posilováním imunitní odpovědi přestat a  začít ji brzdit. Jde o veledůležitý moment, neboť záněty, které se jim nepodaří ukočírovat, se stávají chronickými, a rády si podávají ruku s takovou svízelí života, jakou jsou roztroušená skleróza, artritida, lupus, diabetes 1. typu,… Využití schopnosti destiček zánět tlumit by tudíž mohlo signalizovat předzvěst neotřelých přístupů k léčbě celého zástupu chorob.

To, co vědeckou hantýrkou popsal tucet kanadsko-švédsko-amerických vědců s asijsky znějícími jmény se dá do lidštiny přeložit také tak, že stárnoucí trombocyty, když se jim čas začne nachylovat, více zvažují všechna pro a proti a převládne u nich názor, že i špatný mír je lepší než válka. Poselství začnou šířit prostřednictvím desialylace své membrány a tímto svým chcimírem nakazí parťačky v játrech. Odtud prostřednictvím kupfferových buněk se poselství ke zklidnění vášní šíří v podobě interleukinů až doputuje i k bílým krvinkám (CD4 + regulační T buňky). Nakonec se masovému hnutí podaří zabránit bezohledné sebepoškozující řežbě v podobě autoimunitního onemocnění.

Proč je to tak významné?

Prvním důvodem je, že z dřívějších prací je známo, že desialylaci destiček lze provést záměrně (aktivačními signály) a že tudíž netřeba čekat, až do uvážlivého stádia nějak dospějí samy. Druhým důvodem je, že tlumivého efektu (rozuměj zvýšenou tvorbou protizánětlivých interleukinů) by se teoreticky mělo dát dosáhnout i bez nutnosti destičky upravovat. Možná bude stačit jaterní buňky škádlit „sladkostmi“ jako například molekulami glykoproteinu Iba,…

A je tu ještě třetí důvod. Povšimněte si faktu, že trombocyty jsou ze všech buněčných účastníků krevního provozu těmi nejtitěrnějšími. Vědci nám tedy potvrdili platnost rčení, že i s malými kašpárky lze hrát velké divadlo.

Literatura

June Li et al, Desialylated Platelet Clearance in the Liver is a Novel Mechanism of Systemic Immunosuppression, Research (2023). DOI: 10.34133/research.0236

Doplňkové čtení k přednáškám a seminářům z Fyziologie, Fyziologický ústav LF MU