V diskuzi k článku Zrození Afrodíty z mořské pěny jeden ze čtenářů napsal: „Jsem v Korintě a tady převládá jednoznačný názor o službách Afrodítinych kněžek, což ovšem může být přepis dějin pomocí křesťanství.“ Ve stručné odpovědi jsem slíbil, že časem napíšu o sakrální prostituci v Korintu, spojené s Afrodítiným chrámem na Akrokorintu. V Řecku to byl značně neobvyklý jev. Něco málo jsem zmínil už kdysi v článku Sexualita v řeckém náboženství, ale je to dost dávno a bylo to jenom jedno z témat, dokonce spíš okrajové, protože v Řecku to opravdu okrajové bylo.

Pohled zpod Apollónova chrámu v Korintu na Akrokorint. Apollónův chrám pochází ještě z řeckých časů, zdálky viditelné stavby na Akrokorintu jsou středověké. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Korint

Starověký Korint (dnes Starý Korint, Αρχαίος Κορίνθοϛ) bylo veliké řecké město s čilými námořními kontakty napříč Středomořím, dodnes se z něho ukazují rozsáhlé ruiny. Město samo leží nedaleko moře, blízko Korintské šíje, v nadmořské výšce kolem 80 metrů. Asi kilometr jižně až JZ od jeho centra se do výšky 575 m n. m. tyčí důkladný kopec zvaný Akrokorint. Město i kopec byly osídlené už od neolitu. Svahy i vrchol kopce hostily chrámy i pevnosti, jako významná pevnost místo sloužilo až do 19. století. V tomto případě se nejedná o akropoli města v běžném smyslu slova.

Korint a většinu jeho chrámů roku 146 před n. l. dobyl a zničil římský politik a vojevůdce Lucius Mummius. Všechny obyvatele nařídil zabít nebo zajmout do otroctví. Zbytky města pak ještě poničilo zemětřesení. O století později je Julius Caesar nechal obnovit v římském stylu, leč roku 77 n. l. přišlo další zemětřesení.

Není to však tak jednoduché, že by zvláštnosti zdejšího Afrodítina kultu byly jednou z výstředností Římanů. Naopak, jde o relikt z velice starých dob, možná fénický nebo syrský (míněna je dávno před-arabská Sýrie), který zde Řekové kdysi zdědili. V historické době to už byla místní samozřejmost, nad kterou se ovšem pozastavovali skoro všichni, kdo Korint navštívili nebo se o tomto kultu doslechli. Nebylo to sice až tak drastické jako přetrvávající lidské oběti v Arkádii, tedy kus dál v dost pustých horách uvnitř Peloponésu (viz v článku Lidské oběti a lykantropie v řeckém náboženství?), dokonce oběti dětí, přesto šlo o hodně citlivé téma.

Scéna s hetérou vyrytá do postříbřeného vnitřního povrchu pouzdra na zrcadlo. Korint, 340-320 před n. l. Museum of Fine Arts Boston (Massachusetts). Kredit: Greygoo1991, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Už v raném 5. století před n. l. prý básník Pindaros popisoval, jak zde dívky čekají, snad dokonce u oltáře, tedy před chrámem, aby vítaly cizince ve své náruči. Zmínil také, jak korintský atlet a zápasník Xenofón věnoval tomuto chrámu stovku mladých žen na oslavu svého vítězství v Olympii a jako výraz díků.

Pověst Korintu byla taková, že básník klasických komedií Aristofanés slovem „jednat po korintsku“ (korinthiazesthai) jednoznačně myslel souložit. V jiných tvarech mohlo slovo znamenat prostitutku nebo obecně prostituci. Ještě Platón myslí „holkou z Korintu“ prostě hetéru (Ústava 404d).

Zeměpisec Strabón o tomto chrámu napsal (VIII,6,20,29n):

Afroditin chrám byl nesmírně bohatý, náleželo mu více než tisíc chrámových otrokyň, hetér, které bohyni věnovali nejen muži, ale i ženy. Díky těmto ženám bylo město přeplněné lidmi a tuze bohaté. Zvláště kapitáni lodí bezostyšně rozhazovali své peníze, takže vzniklo přísloví: „Plavba do Korintu není pro každého muže.“ Dále je hodno zájmu, co jistá hetéra odpověděla na výčitku, že není pracovitá, že se příze ani nedotkne: „A přece, ač jsem taková, jaká jsem, jsem za krátký čas sundala ze stěžňů tři sítě (resp. tři utkané tkalcovské osnovy).“

Strabón popisuje stav za tyrana Kypsela, tedy v 7. století před n. l., a dodává, že v jeho době, tedy v prvních letech n. l., to už tak slavné není. Také Plútarchos píše, že Korint míval „velkou armádu hetér“. Není vůbec jasné, jakým způsobem tohle všechno souvisí s Afrodítiným chrámem na Akrokorintu, nějak však ano.

Hetéry (společnice, kurtizány) a zvláště hrubší pornai (v singuláru porné) sice bylo možné potkat ve všech městech, leč v Řecku to byla záležitost světská. Pokud se jim občas říkalo kněžky Afrodítiny, tak to byl pouhý eufemismus, s odkazem právě na praxi v Korintu, kde to bylo nejspíš míněno vážně, alespoň ve starší době.

Řečniště (béma) v Korintu, za ním a nad ním Akrokorint. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Někdy v letech 51 a 52 pobýval v Korintu také křesťanský apoštol Pavel z Tarzu. Kromě toho pak napsal křesťanské obci v Korintu dva listy, oba se zachovaly a jsou součástí Nového zákona. V jiné novozákonní knize, ve Skutcích apoštolů (18,1-18) se dočteme, že Pavlova první cesta do Korintu následovala po málo úspěšné misi v Athénách, a také leccos o jeho pobytu. Zmiňuji to proto, že některé populární výklady spatřují v těchto textech popis korintské praxe sakrální prostituce. První list Korintským sice obsahuje dlouhé kritiky rozličných „nemravností v obci“, ale nezdá se, že by souvisely s kultem Afrodíty. Slovo porné (nevěstka, leč na místě by byl jadrnější výraz) je zde užito alegoricky jako opak náboženské věrnosti (1 Kor 6,15), nicméně v obecném významu, bez souvislosti s Afrodítiným kultem. Pavel má v Korintu spíše jiný problém, totiž že většina tamních křesťanů nejsou původem Židé, pocházejí z pohanského řeckojazyčného prostředí a chtějí si uchovat náboženskou svobodu. Nechápou, proč by kvůli přijetí křesťanství měli úplně opouštět své náboženství. Řecké náboženství totiž sdílení dalších kultů nevyučovalo. Zajímavou památkou je řečniště (béma), z něhož Pavel z Tarzu kázal. Na něm a za ním jsou zbytky kostelíku z 6. století.

Raději se už vypravíme na Akrokorint. Slabším povahám lze doporučit dovoz do přibližně poloviny výšky. Během dalšího stoupání procházíme masivními branami a hradbami z rané i pozdní byzantské éry, nejmladší stavby jsou osmanské. Mezi tím potkáváme křesťanské kostely, křižácký hrad, mešitu a zbytky antických staveb. Archeologové zde vykopali i mnohem starší věci. K troskám Afrodítina chrámu musíme stoupat až úplně nahoru, až dokud to už nejde výš.

Na Akrokorintu

Pausaniás v 2 století n. l. napsal (Cesta po Řecku II,4,7): „Když vystoupáme na Akrokorint, ocitneme se u chrámu Afrodíty. Jsou tu sochy, jak jí samé, a to ozbrojené, tak Hélia a Eróta držícího luk.“ Dnes ovšem na samotném vrcholu Akrokorintu vidíme jen o málo více než základy nevelké čtvercové stavby. Kolem se možná rozprostíral mnohem rozsáhlejší posvátný okrsek, okolí vrcholu je poměrně ploché.

Afrodítin chrám na vrcholu Akrokorintu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Afrodítin chrám na vrcholu Akrokorintu. Kredit: Vanbasten 23, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Že by se tady, půl kilometru nad městem, odehrávala chrámová prostituce? Jeden kamarád tady po výstupu v letním odpoledni prohlásil, že po takovéhle štrapáci by mohlo jít leda o akt ryze obětní povahy. A kapitáni, o kterých píše Strabón, se sem nejspíš netrmáceli.

Přesto to všechno k sobě nějak patří, rozbujelá prostituce dole ve městě a Afrodítin chrám s prapodivnou pověstí tady nahoře. Třeba ty ženy, které podle Pindara atlet Xenofón věnoval chrámu, mohly pro chrám pracovat dole ve městě. Mimo tento chrám Řecko chrámovou prostituci prakticky neznalo. Hieros gamos, tedy posvátné spojení, byl mytický motiv, který se v obřadu odehrával jen málokde a vždy pouze divadelním náznakem, prý například v Eleusině, viz v článku Eleusinská mystéria. Eleusinský kult měl navzdory sexuálním metaforám slušňáckou pověst, vždyť původně nejspíš šlo o dívčí iniciaci, rozšířenou pak na všechny lidi přes 15 let věku. Skutečný hieros gamos byl doma v Egyptě a zvláště na Východě. A skutečná chrámová prostituce, tedy jakási druhotná nápodoba „posvátného spojení“, se provozovala zvláště v prostoru od syrského a fénického (libanonského) pobřeží po Mezopotámii. Řekové o tom věděli, s Féničany byli v neustálém kontaktu a jejich prostřednictvím, ba někdy i přímo, také s Babylónem.

Ištar a její doprovod na babylonském reliéfu z let 1800 až 1750 před n. l. British Museum, 2003,0718.1. Kredit: Aiwok, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Raději ocituji celou pasáž Hérodotových Děin (I,199,1-5), která takový babylónský kult popisuje:

Nejohavnější z babylónských obyčejů je tento: Každá tamní žena musí jednou za život usednout v posvátném okrsku Afrodítině a souložit s cizím mužem. Mnohé nepovažují za sebe hodné mísit se mezi ostatní, protože jsou pyšné na své bohatství, přijíždějí v krytých vozech se čtyřspřežím a stojí u chrámu a za nimi je četné služebnictvo. (2) Většina jich to dělá takto: v posvátném obvodu Afrodítině usedne mnoho žen, které mají na hlavách věnce ze šňůr. Některé přicházejí, jiné odcházejí. Mezi ženami je možno přímo procházet všemi směry a cizinci tudy procházejí a vybírají si. (3) Jakmile žena usedne, neodchází domů dřív, dokud ji některý cizinec nehodí do klína peníz a nespojí se s ní mimo posvátný obvod.

Ten, kdo hází peníz, musí říci: „Vzývám bohyni Mylitu.“ Mylita říkají Asyřané Afrodítě. (4) Peníz může být docela nepatrný, žena jej zcela jistě neodmítne, neboť ani nesmí; tento peníz se považuje za posvátný. Jde za prvním, kdo jí peníz hodil, ať je to kdokoli. Souloží vykonala posvátnou povinnost vůči bohyni a odchází domů; napříště ji už nezískáš ani za velké peníze. (5) Které jsou hezké a mají pěknou postavu, odcházejí rychle, které jsou ošklivé, setrvávají tam dlouho a nemohu zákonu vyhovět. Některé tam zůstávají i tři až čtyři roky. Na některých místech na Kypru existuje obyčej tomuto podobný.

Za povšimnutí stojí, že Hérodotos považuje dotyčný kult za krajně ohavný. Každá žena musela jednou za život přinést bohyni tuto oběť. Bohyně se prý v Babylónu jmenovala Mylita, jindy spíše Ištar, což je východnější analogie řecké Afrodíty, jenže divočejší, je to také bojovná bohyně. Nebojuje pouze ženskými zbraněmi. Jako kdyby se v Řecku o její atributy podělily Afrodíté a Athéna, ale jaksi mírněji a estetičtěji. Výtvarné podoby Afrodíty působí mnohem vstřícněji než zpodobnění dávné východní bohyně s jejími pařáty. Řekové by hned řekli, že „všechno přijímají, ale činí to lepším a krásnějším“. Kult na Akrokorintu mohl být západní enklávou něčeho podobného blízkovýchodním zvykům, tedy čímsi velice starým, nepořečtěným. Hérodotos zmiňuje, že podobný obyčej se dá místy potkat i na Kypru. Kupodivu nezmínil Korint. Jen doufejme, že Hérodotos věděl, co píše. Naštěstí četní znalci říkají, že jeho popis Babylónu je věrohodnější než jeho líčení Egypta.

Afrodítin chrám na vrcholu Akrokorintu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Afrodítin chrám na vrcholu Akrokorintu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Podle Hérodotova popisu babylónské verze kultu se muž s vybranou ženou „spojí mimo posvátný obvod“. Tedy nejen mimo chrám, ale i mimo širší okolí oltáře. Tím se tato praxe liší od „posvátného sňatku“, který realizoval kněz s kněžkou, zástupně za boha a bohyni, a to v chrámu nebo před chrámem.

Postupné pořečtění mohlo vést k tomu, že podivný kult na Akrokorintu se v průběhu času stával spíše záštitou rozvoje komerční prostituce dole ve městě. Řecký pokrok totiž nespočíval vždy pouze v intelektualizaci, estetizaci a humanizaci, nýbrž také v posunu ke komerci. Peníz už zdaleka nebyl nepatrný.

Pohled od Afrodítina chrámu na Starý Korint a Korintský záliv. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Starý Korint z Akrokorintu, teleobjektivem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Samo umístění chrámu svědčí o tom, že měl naprosto výsostný význam, a to už od velice staré doby. Kdysi impozantní chrám je však naprosto v troskách, impozantní tu zůstal jen výhled.

Literatura:

Hérodotos: Dějiny. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia 2004.

Fotogalerie Archaeological sites of Corinth v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Pindarus: Epinicia. Pars II. Fragmenta. Indices. Post B. Snell edidit H. Maehler. Leipzig: Teubner 1989.