Stoická filosofie patří už od antiky k nejpopulárnějším. Její odkaz splynul s představou ctného a neochvějného mudrce. Cílem stoické filosofie je prý klid duše, doprovázený příjemným životním rozpoložením (eudaimonia). Asi právě vlivem stoiků se ustálil zvyk charakterizovat různé typy filosofie tím, co je jejich cílem. Lidová představa stoického mudrce docela odpovídá tomu, co o stoické nauce víme už z textů řeckých stoických mistrů. Zdálo by se tedy, že pozdější popularizace stoické nauky trefila hřebík na hlavičku, že vyloupla to podstatné. Zčásti ano, jenže za cenu trapných zjednodušení a zanedbání řady důležitých a zajímavých konceptů z jiných oblastí filosofie než z etiky, od logiky po fyziku.
S výkladem stoických nauk máme velké potíže. Zčásti proto, že v obsáhlých fragmentech spisů potkáváme témata velice hlubokomyslná i dost naivní. Z největší části ovšem proto, že stoici se podivně vymykají z terminologických klišé, jimiž jsme si zvykli filosofické školy charakterizovat. Na jedné straně jsou jedinou antickou filosofickou školou, která ctí obvyklé řecké náboženství, i když je nově vykládá. Prostě „zbožní stoikové“. Na druhé straně je novodobé školní třídění nutně zařadí mezi „materialisty“. Podobně i v dalších hlediscích: Velice zajímavý by mohl být koncept stoické fyziky, jenže do něho začlenili i Aristotelovy živly a finalitu. Ukazují roli lidské svobody, přitom ctí osud, který navíc chápou jako deterministický řád kosmu. Máme žít v souladu s přírodou, ale současně nezávisle. Stoici se inspirují starší filosofií a tváří se jako mudrci ve stylu dávných dob, současně však přinášejí řadu podstatných novinek. Nezbývá, než se do jejich výkladu pustit bez pomocných novodobých klišé rozličných „ismů“, neboť v daném případě pomoc neposkytují.
Podobné problémy obvykle potkáváme při výkladu dávných filosofů z dob před Sókratem. U stoiků je to však překvapivé, neboť jde o nauku pozdější, navíc školně systematickou, jenže nějak jinak. Stoici opravdu navazují na řadu předsokratiků, nejvíc na Hérakleita. Jenže si ho vyloží po svém: Osud vyloží deterministicky a logos pochopí jako světový rozum. (Pro srovnání viz článek Hérakleitos – Svět jako hra náhody, jejíž vládě říkáme osud.) Navíc nadšeně přijímají představu globální účelovosti. Přebírají ji z klasické filosofie, nejspíš už od Sókrata, ale také od Platóna a Aristotela. Stoikům je celkový účel, cíl všeho, přímo posvátný, zatímco u předsokratiků nic takového nebylo. (Viz článek Byly všechny Sókratovy nápady moudré?.)
Prostě mix zajímavých inspirací i vlastních úvah a pozorování – pohromadě s dost nepřijatelnými koncepty. Proto je skeptici, jejich vrstevníci, považují za exemplární dogmatiky. Z valné části právem. Jenže u stoiků najdeme i moudré určení toho, co je kritériem skutečnosti, tedy „sudidlem“, podle něhož poznáme, že se nezabýváme pouhou iluzí, artefaktem naší myšlenky. Stoické kritérion je založeno na empirii, kupodivu podobně jako u skeptiků. Za skutečné považují stoici to, o čem máme „uchopující představu pocházející od předmětu“, tedy zkušenost, že to působí, nebo že na to může být působeno. Někdy je to ale skutečné jen tím způsobem, jakým tuto zkušenost máme. Zkušenost v nestřízlivém stavu je do střízlivého pohledu špatně přenositelná, málo vypovídá o kosmu. Fungování takového kritéria obstojí ve stoické fyzice, občas ale připomíná Barbuchu, strašidlo z Kubuly a Kuby Kubikuly, které existuje vždy úměrně tomu, nakolik se ho lidé bojí.
Stoa Poikilé, tedy Malovaná
Po cestě ke Staré agoře v Athénách potkáme místo, kde poněkud ustrnuly vykopávky kdysi slavné stavby zvané Stoa Poikilé, tedy Malovaná stoa. Stoa je typ stavby, obvyklý už od archaické doby. Tyto částečně otevřené sloupové síně byly součástí veřejného prostoru, buď před chrámy nebo na náměstích či v jejich blízkosti, což je tento případ. Takových staveb bylo v Athénách vícero, tahle pochází z 5. století před n. l. a říkalo se jí podle Polygnótových maleb v ní. V jednu dobu se tam scházeli básníci a této jejich partě se v Aténách říkalo stoikové. Někdy kolem roku 300 před n. l. však básníky vystřídali svérázní filosofové v čele se Zénónem z Kitia. Prý se tam kromě chlapců z lepších rodin scházeli také žebráci a pobudové, čehož Zénón využíval k ráznému odvykání namyšlenosti a štítivosti.
Nutno vědět, že stoičtí filosofové působí v rané helénistické době. Po Alexandrově obrovské expanzi nastal čas velkých říší a tradiční městské státy ztrácely na významu. Tím se lidem odcizila politika, zato objevili novou hodnotu soukromí, a to nejen v ekonomickém smyslu. Z nádavky se stalo pozitivum. Pokračující vychládání tradičního náboženství i příliv nových orientálních kultů zpochybnily téměř všechno, reakcí na to bylo hledání nových jistot, od racionálních po osobní nebo náboženské.
Stoická filosofie je typickým dítětem své doby. Ne ovšem jediným. Souběžně s ní se v Athénách objevili epikurejci a skeptici. Ti obojí byli stoikům trnem v oku, a platilo to i v opačném směru. Pro skeptiky byli stoici ukázkoví pavědci. V Athénách dál působily i starší školy, založené Platónem a Aristotelem. Platónova Akadémie však v polovině 3. století před n. l. prodělala pod Arkesiláovým vedením překvapivý obrat ke skeptické filosofii, viz článek Stará dobrá skepse.
Zénón z Kitia
Zénóna z Kitia (334-262 před n. l) neradno plést se Zénónem z Eley, ten žil dříve a měl úplně jiné starosti, zvláště s honěním želvy. Náš Zénón pochází z opačného konce řeckého světa, z Kypru, z rodiny velkoobchodníka s textilem. Prý to byli pořečtění Féničané. Kulturní pomezí Řecka a Blízkého východu je pro stoiky typické, přispívá ke kosmopolitnímu charakteru školy. Vlastně to není tak úplně novinka. Už pomyslný zakladatel řecké filosofie, Thalés z Milétu, byl postavou podobného typu, viz článek Kam že to upadl Thalé z Mílétu?.
Když Zénón doprovázel zásilku textilu, tak jeho loď ztroskotala, ale on se zachránil a došel do Athén. Prý mu bylo 22 let. Pověstnou se stala věta: „Dobře jsem doplul, i když jsem ztroskotal.“ V Athénách totiž potkal filosofy a už tam zůstal. Legendy se neshodnou v tom, zda se o filosofii začal zajímat už doma na Kypru nebo až v Athénách. Prý s nadšením četl Xenofontovy Vzpomínky na Sókrata a toužil žít na místech, kudy chodil Sókratés. Věděl, že Sókratés je dávno po smrti a jeho přímí žáci také, ale chtěl dýchat stejný vzduch a dotýkat se stejných míst. Byla to málem náboženská pouť k Sókratovi. Navíc doufal, že tam nalezne nějaké jeho pokračovatele. Legendy tvrdí, že se v Athénách nejprve učil u kyniků. Díky tomu se pocvičil ve lhostejnosti k veřejnému mínění, zvláště o sobě samém, ale jako filosofie mu to nestačilo, a tak studoval i dávné filosofy. Někdy kolem roku 300 před n. l. formuloval vlastní nauku a za místo jejího předávání a diskuzí o ní zvolil Malovanou stou. Ve zpětném pohledu se tak stal prvním scholarchou stoické školy (viz článek Školní čeládka v antickém Řecku). V Athénách byl považovaný za významného a počestného muže.
Už Zénón asi určil základní témata stoiků: inspirace Hérakleitem (zachovala se jeho citace fragmentu o proudících řekách), inspirace Sókratem (účelnost ve světě, etika) i svébytná logika a fyzika.
Kleanthés z Assu
Zénón naprosto překvapivě odkázal školu Kleanthovi (přibližně 330 až 230 před n. l.). To byl dávno vysloužilý boxer a prý také básník, pocházející ze západního pobřeží Malé Asie. Zénónovi zřejmě šlo o poetický a náboženský charakter stoické nauky víc než o nějaké přesné formulace. Mnozí prý Kleanthovi vyčítali, že přivedl školu k úpadku, když nedokázal argumentovat proti skeptikům.
Kleanthés opravdu nebyl logik, avšak dokladem toho, že byl dobrý básník a hluboký náboženský myslitel, je zachovaný Hymnus na Dia.
Chrýsippos ze Soloi – S kanónem na řád ve škole
Po Kleanthovi se stal scholarchou stoické školy Chrýsippos (280 až 206 před n. l). Pocházel ze Soloi na jižním pobřeží Malé Asie (dnes v jižním Turecku, nedaleko Mersinu). Je to úplně jiný typ člověka, než byl Kleanthés. Pracovitý až grafomanský intelektuál, který poslouchal i přednášky svých skeptických oponentů a diskutoval s nimi. Většina toho, co víme o stoických naukách, pochází právě od něho. Zachovaly se totiž obsáhlé fragmenty jeho Logiky a Fyziky.
Chrýsippos zavedl ve škole pořádek. Dokonce ustanovil studijní řád, spíše školní osnovu. Program rozčlenil do tří hlavních oborů, které byly už dříve pro stoiky typické: logika, fyzika a etika. Ke každému z nich patřilo ještě jeho rozšíření až aplikace. K logice rétorika, k fyzice teologie a k etice „politika“, čímž myslel teorii politického a vůbec společenského života. Překvapivá je souvislost fyziky s teologií, to je stoická specialita.
Oné základní školní osnově stoiků se říkalo kanón. Nemyslelo se tím ovšem ono vojenské zařízení, to ještě nebylo vynalezeno. Slovo samo v té době znamená pravidlo, určitý řád. Základním významem slova bylo stéblo, to se dá použít i jako pravítko nebo měřítko. Aby se to nepleto s artilerií, píšeme v češtině opačné délky, takže „kánon“.
Stoický kánon byl alternativou vůči Aristotelovu dělení filosofie, a to i později. Snad všechna ostatní antická „rozdělení filosofie“ jsou spíše zpětnými projekcemi a více či méně násilnými aplikacemi buď aristotelského nebo stoického členění. Dodatečně se připisují i jiným školám, jako kdyby je také používaly, nebo se tváří jako samozřejmé, platné všude a vždy.
Logika
Termín logika asi zavedli právě stoici. V řeckém významu zahrnuje logika to, „co náleží k řeči“. Před nimi se významná část toho nazývala dialektika, tedy to, „co náleží k rozmluvě“. Tak tomu bylo u sofistů, Platóna i Aristotela, a toto pojmosloví přetrvalo až do novověku. Pojmoslovný zmatek způsobil až Hegel, když dal výrazu dialektika svůj specifický význam; dokonce i výrazu logika, což se ovšem projevilo méně.
Řeč (logos ve významu promluvy) stoici chápali jako rozumové zpracování představy (fantasiá). Jednotlivé prvky promluvy označují něco označovaného. Podobně jako už Aristotelés se zabývali také formalizací logiky, hlavně však sledovali sémantické vztahy, vztahy označování. Na rozdíl od Aristotela také více zdůrazňují roli logického soudu, ne pouze pojmu; tedy formálního ekvivalentu jednoduché věty, nikoli ekvivalentu pouhého slova. Argumentovali tím, že myšlení se projevuje větami, ne pouze jednotlivými slovy.
Naprosto zvláštní a později velice vlivné je stoické pochopení toho, v jakém smyslu naše obecné pojmy, tedy označující prvky řeči, opravdu existují. Jsou jen „vanutím zvuku“, jiný jejich hmotný základ nevnímáme. Jsou to názvy nebo „jména“ toho, co označují, samy existující pouze v řeči. Ve středověku bude takové řešení označováno výrazem nominalismus, tedy omezení existence obecnin na pouhá jména. Stoická nauka je v tomto punktu přímo opakem Platónovy vize idejí, které chápal jako reálně a samostatně existující objekty dialektiky. Zásadně se liší i od Aristotelova řešení. To sice nepracuje s ideami v platónském smyslu, nicméně předpokládá existenci obecnin, prý mají nějaký základ ve věcech, v jejich podstatách. Tato diskuze má význam pro status existence druhů ne pouze ve smyslu formální logiky, ale také ve významu biologickém. Stoici nemusí předpokládat, že druhy jsou věčné. Přesto je pro naši řeč potřebujeme. Ostatně, většina slov naší řeči má už rovnou nějaký poměrně obecný význam, třeba pes, a my pak můžeme zaostřit pozornost myšlení buď na onu obecninu jakožto druh, nebo naopak ukázat na určitého psa.
Fyzika
Zdálo by se, že stoikové zdůraznili nadvládu řeči nad myšlením i skutečností, málem jako sofisté staré i nové doby. Opak je pravdou. Formální stránka logiky sice pracuje pouze s jazykovými objekty, ale úsilí o poznání míří ke skutečnosti mimo jazyk, „k označovanému“. Skutečnost je podle řeckých stoiků hmotné povahy. Disciplínou, která zkoumá hmotnou přirozenost kosmu, je fyzika.
Hmota nebo látka (hylé), jak je libo, patří ke všemu, co považujeme za skutečné, a to včetně duše a bohů. Ti ze středověkých mystiků, kteří takový koncept následují, ovšem budou duši charakterizovat jako „jemnohmotnou“.
Podle stoiků je hmota vždy prostupována čímsi nenápadně leč zásadně energetickým, jakousi základní aktivitou, které říkají pneuma. Doslovně to znamená vanutí nebo průvan, ale u stoiků jde o obecný pojem pro energii. Příkladem je dění v kovárně: Oheň prostupuje kusem železa. Někdy jde o vanutí zcela doslova, v případě větru. Občas stoici chápou pneuma jako specifické chvění, třeba v případě zvuku. Vědí, že jde o chvění vzduchu nebo věcí. Jindy ovšem stoické popisy připomínají alternativistické „vibrace“. Prazvláštním způsobem spojují exemplární vědu s exemplární pavědou. Nerozlišují, kdy mluví o energii v čistě fyzikálním smyslu, a kdy způsobem, který my chápeme spíše jako metaforu. Přitom jsou jedinou školou před novověkem, která pracuje s jakousi předlohou toho, co bude v 17. století nazváno „přírodní zákony“. Zatím to jsou „zvyky přírody“ (nomoi tés fyseós): voda teče z kopečka, liška loví zajíce, ne naopak. Stoici formulovali dokonce předlohu zákonů zachování, například při vzájemných proměnách různě manifestovaných typů energie.
Specifickým rysem stoické nauky je vize sounáležitosti všech hmotných věcí, nejen živých. Když je na něco působeno, ocitá se to v pasivní pozici, „trpí“ (pathé). Někdy to může být opravdu utrpení, ale často jde jen o přijaté působení, včetně způsobených příjemných prožitků. V kosmu se to děje ve vzájemnosti, což vyjadřují slovem sympatheia. Nejde pouze o lecjaké sympatie v našem významu toho slova. Stoická sympatheia znamená na lidské úrovni sounáležitost a na kosmické úrovni také to, čemu dnes říkáme gravitace. Řečtí stoici pozdější antiky se takto pokusí vyložit příliv a odliv.
Stoická fyzika ústí v teologii. Slova bůh, příroda a kosmos jsou pro stoiky téměř synonyma. Proto bude jejich nauka v nové době označena jako „panteistiská“. V zásadě to tak je, jenže je to zpětně přidělená sběrná nálepka, dokonce až v novověku a v úplně jiné souvislosti. Riziko oné nálepky je v tom, že si najdeme slovníkové heslo „panteismus“ a získáme dojem, že jsme stoiky pochopili. K jejich pochopení vede mnohem delší cesta.
Etika
Principem jednání má být soulad s přírodou, neboť ta je božská, ale také nezávislost na čemkoliv. To se obtížně porovnává, což stoici věděli. A nejde jen třeba o nezávislost na počasí, ale také na vlastních sklonech.
Stoik pěstuje areté, což původně znamená celkovou zdatnost, asi jako fitness u Darwina, ale slovo se postupně posouvá k významu ctnost. Areté vede k příjemnému životnímu rozpoložení (eudaimonia). Obojí nejvíc ohrožují „nerozumné pohyby duše“, což jsou afekty a vášně, řecky pathé. Prý můžou způsobit i „afty“, jakoby „doteky“ ohně. Tím vším má být mudrc „nedotčený“, to je ona slavná stoická apatheia. Na vášně i utrpení se stoici pokouší vyzrát sympatií a apatií, tedy sounáležitostí s celkem kosmu a nedotčeností jednotlivinami.
K impulsům pro nerozumné pohyby duše patří vlastní i cizí nespravedlnost a také veřejné mínění. To se nemá stoika nijak dotýkat, jako kdyby nebylo. Stoik se považuje především za občana kosmu, je kosmú polités. V té době ještě nejde ani tak o reakci na rozličné nacionalismy, ale spíše o snahu žít v širším rámci, totiž v rámci přirozenosti (fysis) a kosmu, který žádným veřejným míněním ani příslušností k obci neobtěžuje. Důležitým hlediskem stoické etiky je také soulad s osudem, jedině tím se paradoxně otevírá možnost lidské svobody.
Protipólem stoické etiky byl epikurejský princip priority příjemnosti (hédoné) jakožto přirozeného směřování života. Pozoruhodné je, že navzdory opačným východiskům oba přístupy v praxi docela konvergují. Ve výsledcích se odlišné základní motivy moc nepoznají. Stoické vyhýbání se nerozumným sklonům a epikurejské varování před těmi příjemnostmi, které bývají následované neblahými prožitky, vedou k témuž. To ovšem stoupenci obou stran neradi slyší.
Počínaje římskou dobou se odkaz stoické školy soustředil na etiku. Stoická filosofie byla nesmírně populární, avšak právě ta popularizace ji zplošťovala. Stoická etika výrazně ovlivnila i formování křesťanských nauk, což ale školu neuchránilo od zákazu roku 529 n. l.
Stoické mudrce si představujeme jako muže počestné. Nejspíš právem, jen jim občas podsouváme cizorodá měřítka počestnosti. Kontrastem k představě o přísném životě stoických mistrů jsou jejich životopisy dochované z pozdní antiky. Na jedné straně je nemůžeme brát vážně, jsou to lidové drby, které se mstí učencům za jejich zvláštnosti. Na druhé straně svérázně dokreslují mnohem plastičtější podobu života. Příklad (Diogenés Laertios VII,1,13): Zénón z Kitia byl prý velice mlsný, ale snažil se žít střídmě. Jeho asketické sklony se projevovaly i tím, že „s chlapci obcoval jen zřídka a jen jednou nebo dvakrát byl u nějaké nevěstky, aby se nezdálo, že je nepřítelem žen“. A Chrýsippos prý zvládal vypít mnoho dobrého vína, choval se přitom klidně, pouze vsedě divně klátil nohama, takže jeho služka říkala, že má opilé jenom nohy (VII,7,183). K drbům patří i způsoby smrti. Tak prý Chrýsippos zemřel na mrtvici po vypití silného vína při oběti. Diogenés Laertios hned přidává i veselejší verzi (VII,7,185): „Skonal, byv zachvácen smíchem. Když mu totiž osel sežral fíky, řekl své staré služebné, aby dala oslu nasrkat se k tomu čistého vína, a tak prudce se tomu smál, že skonal.“
Krom podobných drbů se zachovaly také oslavné životopisy, málem hagiografie. Jak to bylo opravdu? Těžko říct. K nároku celistvosti života patří soulad jednání s hlásanou naukou, jenže, jak pravil Max Scheller: „Copak jste kdy viděli ukazatel cesty, aby kráčel cestou, kterou ukazuje?“ (Prý to pravil roku 1912, když v jistém podniku oslavoval dokončení zásadního etického spisu a zapomněl tam tašku i s tím spisem, a ráno bordelmamá tašku přinesla na vrátnici fakulty.)
Literatura:
Zlomky starých stoikov I, II. Přeložil Miloslav Okál. Bratislava: Thetis 2019.
Diogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna 1995, s. 257n.
John M. Rist: Stoická filosofie. Praha: Oikúmené 1998.
Anthony A. Long: Hellénistická filosofie. Praha: Oikúmené 2003, s. 140n.
Z. Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia 2009, s. 171n.
Příklad popularizace odkazu římských stoiků v duchu koučování života: Jiří K. Jarmar: 4 stoické myšlenky, které vám uleví od starostí, on line.
Diskuze:
