Peklo budoucího superkontinentu. Kredit: University of Bristol.

Není tajemstvím, že desková tektonika pohání pozemské kontinenty, aby jezdily sem a tam. Jejich pohyb přitom není jen tak nahodilý. Podle toho, co víme, naše planeta prochází ohromujícím superkontinentálním cyklem. Opakování v tomto cyklu nejsou úplně stejná. Dochází k tomu, že se během 300 až 500 milionů let pozemské kontinenty nahloučí dohromady a vytvoří superkontinent, který se poté rozpadne na jednotlivé kontinenty, co se navzájem vzdálí.

Alexander J Farnsworth. Kredit: University of Bristol.

Geologové věří, že na Zemi postupně vzniklo nejméně sedm superkontinentů, v pořadí Vaalbara, Ur, Kenorland, Columbia/Nuna, Rodinia, Pannotia a Pangea, přičemž ty nejstarší nebyly moc velké a jsou s mnoha otazníky. Existence Pannotie jako plnohodnotného superkontinentu je zase dnes zpochybňovaná. Zároveň je jasné, že vznik i zánik superkontinentu zásadně ovlivní prostředí celé planety, ale na druhou stranu, mnohobuněčný život zažil jen dva nejmladší superkontinenty, z nichž zřejmě jen Pangea byla pořádná a se vším všudy.

Alexander Farnsworth z britské University of Bristol a jeho kolegové, jak sami v úvodu své studie přiznávají, se svezli na vlně vizí planety rozpálené kvůli oxidu uhličitému. Není sice úplně jasné, jak těsněji souvisí dnešní situace se superkontinentálním cyklem, ale když se omezíme na vědu, jde o docela zajímavý výzkum, byť s problematickými předpoklady.

Farnsworth a spol. vzali superpočítač a zhotovili první plnohodnotný klimatický model velmi vzdálené budoucnosti Země. Zaměřili se přitom na hypotetický vznik příštího superkontinentu, k němuž by mělo dojít za zhruba 250 milionů let. A tady začínají problémy. Superkontinentů vzniklo jen pár a detaily neznáme. Mechanismy, které pohánějí superkontinentální cyklus, jen tušíme. Docela dobře se může stát, že příště to bude se superkontinentem nějak jinak.

Přehlídka superkontinentů. Kredit: SimplisticReps, Wikimedia Commons, CC BY-SA

Další věc je, že existuje hned několik hypotetických modelů příštího superkontinentu, pokud tedy nějaký vznikne. Farnsworthův tým pracoval s modelem Pangea Ultima, v dnešní době je přitom poněkud více preferovaný model Amasia. Badatelé každopádně dospěli k závěru, že dojde k vývoji mohutných klimatických extrémů, před nimiž veškeré lidmi vypouštěné emise blednou závistí. Vznik superkontinentů typicky doprovázejí četné vulkanické erupce, v jejichž důsledku může docházet k ohřátí klimatu. Rovněž se mění mořské proudy, směry větrů a mnoho dalších parametrů klimatu. Většina souše se v době superkontinentu stane neobyvatelnou.

Simulace dovedly badatele k závěru, že vznik superkontinentu povede k dalšímu masovému vymírání, v němž skončí většina savců. Ve skutečnosti to ale není nic nového. Už dlouho víme, že minulý superkontinent, tedy Pangea, byl klimatickým peklem, v němž především vnitrozemské části superkontinentu představovaly naprosto vyprahlé pustiny spalované pekelným žárem, v nichž by dnešní organismy většinou nevydržely ani chvíli. Mimochodem, savci to tehdy přežili, protože vznikli v době, kdy se Pangea teprve začínala spojovat, a zažili největší klimatické extrémy superkontinentu.

Pokud jde o vymírání, určitě to není tak, že by superkontinent byl bezprostřední příčinou masového vymírání. Pangea vznikala velmi dlouho, pak existovala asi tak 100 milionů let, a poté se zase velmi pozvolna rozpadala. Masová vymírání, pokud víme, jsou mnohem rychlejší. Mnohem pravděpodobnější je scénář, že existence superkontinentu Pangea vytvořila náročné klimatické podmínky, které dlouhodobě zatížily ekosystémy i druhy, co v nich žily, takže se staly více zranitelnými. Superkontinent byl předehrou k nejmasovějšímu vymírání na konci permu, které ale bylo bezprostředně spuštěno něčím náhlým a dramatickým, zřejmě gigantickými trapovými erupcemi v oblasti dnešní Sibiře.

Video: The Whole Saga of the Supercontinents

Literatura

University of Bristol 25. 9. 2023.

Nature Geoscience online 25. 9. 2023.