Globální střední teplota v mořích za posledních 5 miliónů let dle Lisieckiho a Rayma (2005)

Hodně odborníků na klima vysvětluje náhlou změnu klimatu před zhruba 8000 lety jako dílo protržené hráze ledovcového jezera Agassiz-Ojibway na území dnešní Kanady, jehož chladné vody se naráz vlily do Atlantiku. Zdálo se to velmi pravděpodobné. Už proto, že k tomu opravdu došlo a že to musela být spousta vody, když tehdejší velikost jezera se porovnává s dnešním Černým mořem.

Agassiz-Ojibway. Jezero velikosti Černého moře se nacházelo poblíž dnešního severního Ontaria. Volné dílo.

Vedoucí kolektivu a první autor studie z níž čerpá údaje tento článek je Graham Rush. Ten do stávající většinové představy začal šťourat a spolu s kolegy z dalších pracovišť se jim podařilo dokázat, že ačkoliv šlo jistě o mocnou událost, tak na to, aby přivodila AMOC, byla slabá.

Odběr sedimentů v ústí skotské řeky Ythan. Kredit: University of Leeds

Co je to AMOC?

AMOC je termín, kterým se zkracuje událost „Atlantic Meridional Overturning Circulation“. Míní se tím změny v hlavním systému oceánských proudů spojené s prouděním slané teplé vody v horních vrstvách Atlantiku směrem na sever a s jižním hlubokomořským proudem chladnější vody směrem opačným.

Na grafech se klimatické ochlazení značí také jako událost 8,2 ka. Teploty v severním Atlantiku a Evropě klesly o 1,5 až 5 stupňů C a trvalo to 200 let. Kredit: Daniel E. Platt, et al. Mapping Post-Glacial expansions CC BY-SA 4.0

Pokud tedy příčinou zhroucení tepelného výměníku byla událost s jezerem málo, co to tedy bylo? Odpověď geologové našli v ústí Ythan. Jde o řeku ve východním Skotsku, jejíž sedimenty se ukázaly být dokonalým obrázkovým deníčkem tehdejších událostí. Dá se z nich vyčíst i to, co se dělo s oceánem. Třeba, že jeho hladina v té době stoupla ve vlnách a že to bylo až o 2 metry. Nebo, že normální kolísání hladiny se pohybovalo v rozmezí dvou milimetrů ročně, ale v inkriminované době zvratu to bylo o třináct milimetrů za rok. Tím podstatným zjištěním tedy je, že objem vody vylitý z kanadského jezera jednorázově po protržení hráze, byl na zjištěné a delší dobu trvající změny, krátký.

Mnohé o teplotě a dění v oceánu vypovídají fosilizované uhličitanové schránky foraminifer Elphidium gerthi. Kredit: Dr Graham Rush

Voda z tajících kanadských ledovců se vlévala do Atlantiku zhruba v místech, jako dnes teče z mizejících ledovců Grónska. Kredit: Google Maps CC BY-SA 3.0

Sedimenty jasně prokazují, že o jednorázové zvednutí hladiny rozhodně nešlo. Jako hybatele tehdejších událostí museli geologové ukázat ještě na něco jiného. Mělo by to podle nich být náhlé mocné tání ledovců východní Kanady a severovýchodu USA.

V závěru studie vědci uvádí, že jejich poznatek by měl přinést větší jasno do prognóz klimatu. Škoda, že nejsou konkrétnější a nechávají průchod naší fantazii. Pokud totiž tvrdí, že oním holocénním nedávným spouštěčem změny klimatu bylo tání kanadských ledovců a následkem čehož se nám tady v Evropě na dlouhou dobu zimou klepaly brady, nemohlo by tedy nynější překotné tání Grónského ledovce, který je od těch holocenních co by kamenem dohodil, mít efekt podobný? Nebudeme si muset až toho grónského ledu začne tát ještě víc, místo jednoho pekaráku po dobu tří generací navlékat spíše dva?

Literatura

Graham Rush et al, The magnitude and source of meltwater forcing of the 8.2 ka climate event constrained by relative sea-level data from eastern Scotland, Quaternary Science Advances (2023). DOI: 10.1016/j.qsa.2023.100119