Dionýsos je bůh, který přichází z nenadání, nemá rád zdůvodňování, vymyká se z každého pokusu o racionální pochopení. Už o jeho původu je nespočet příběhů, které jsou navzájem konfliktní, jak co do rodičů, tak co do míst. Podle jedněch je jeho otcem Zeus a matkou princezna Semelé. Podle jiných je sice otcem Zeus, ale matkou bohyně Démétér nebo její dcera Persefoné. Podle dalších je potomkem Háda a Persefony. Málem to vypadá, jako kdyby bylo několik Dionýsů, nejméně dva, jenže ani tím bychom si moc nepomohli. Dionýsa prostě nelze pojednat systematicky, ale vždy jen z určitého částečného hlediska.
Dionýsos je nevyzpytatelný. Přichází s pohárem. Přináší opojení vínem i sexem, k tomu příjemnost bující vegetace, nesoucí plody. Je však také bůh trpící, rozsápaný a pohřbený, což mu ovšem nebrání v opakované recyklaci, vždy znovu přichází. Pro něho jsou prostupné i hranice Hádovy říše. Hérakleitos (zlomek B 15) dokonce parafrázuje mysterijní průpověď: „Hádés a Dionýsos je tentýž.“
V Archeologickém muzeu na Korfu (Kerkyře) můžeme vidět kus chrámového pedimentu z pozdní archaické doby, někdy kolem roku 500 před n. l. Je na něm zobrazeno symposion neboli pitka. Mladším účastníkem je Dionýsos, což názorně vyjevují jeho obvyklé insignie: panter (vpravo dole), býk (?) a nádoba na víno (vlevo na okraji snímku). V ruce drží kantharos, tedy obvyklou picí misku. Někoho trochu znejišťuje, že by Dionýsos byl už této době zobrazován jako mladík. Horší je to s identifikací staršího pijáka, který i při pití působí zasmušile. Podle muzejní popisky je to Hádés! Možné to je. Dionýsos je skoro jediný z bohů, který se Háda nebojí ani neštítí, takže s Hádem dokonce i popije. Vždyť podle jedné z velice mnoha mytologických verzí je to jeho otec. Reliéf nejspíš zobrazuje zdroje vegetativního i animálního života v jejich bujnosti. (Konkurenční výklady, které Dionýsa spatřují v tom starším pijákovi, mají problém, jak pochopit toho mladšího. S mladíky Dionýsos moc často nepopíjí, dává výrazně přednost ženám, zvláště svým extatickým ctitelkám.)
Thébská verze Dionýsova početí
Jako místo Dionýsova narození mýty udávají bezpočet lokalit na řecké pevnině, také na ostrovech, zvláště na Krétě a na Naxu, ale i hluboko v Malé Asii, dokonce až ve Foiníkii (Fénicii, dnešní Libanon). Komplikováno je to i tím, že Dionýsův atribut „bůh přicházející“ byl už v průběhu antiky občas pochopen tak, že přišel do Řecka odjinud. Řada badatelů v 19. a ranějším 20. století v tom pokračovala. Dionýsův původ byl hledán na Blízkém východě, také na severu v Thrákii, nebo zcela absurdně i v Egyptě. Mělo tím být zdůrazněno, že řecká půda přece rodí bohy aspoň trochu racionální. Jiní naopak toužili po orientální exotice.
V linii tématu obtížných porodů Diových (viz článek Obtížné porody Diovy: Zrození Athény) se nyní omezím na nejrozšířenější verzi, podle níž je Dionýsos synem Dia a thébské princezny jménem Semelé. Nejobvyklejším dějištěm tohoto příběhu je palác na akropoli Théb, zvaný Kadmeia nebo Kadmeion. Ještě v poměrně pozdní antice tam ukazovali svatební komnatu, kde Zeus princeznu navštívil a zplodil Dionýsa. Místnost však ukazovali jenom zvenčí, vstoupit do ní nikdo nesměl. Pausaniás někdy po polovině 2. století n. l. píše (Cesta po Řecku III,24; přeložila Helena Businská):
Thébané dále prohlašují, že tam, kde za mých časů je náměstí akropole, stával původní palác Kadmův. Ukazují také zbytky komnat. Jedna je kamenná, do té druhé, Semeliny, dodnes brání návštěvníkům vstoupit. (…) Také ještě říkají, že s bleskem, který udeřil do Semeliny komnaty, spadl z nebe kus dřeva. Polydóros dal přizdobit poleno kovem a nazval je Kadmejským Dionýsem.
Kadmos byl mytický vládce Théb v pozdní době bronzové, tedy v rámci mykénské kultury, i když prý byl původem Féničan. Klidně může být historickou postavou. A palác z mykénské doby archeologové v Thébách odkryli. Je dobře možné, že kořeny mýtu o narození Dionýsa sahají až do doby bronzové. Tím samozřejmě netvrdím, že se tehdy ta událost stala, nýbrž že příběh byl už tenkrát vyprávěn a snad i výtvarně zpodobován. (Odborná literatura zmiňuje pečetní váleček s nápisem z 14. nebo 13. století před n. l., nalezený v paláci v Thébách, bohužel jsem jej neviděl a ani nenašel jeho fotku. Prý působí dost orientálně.)
Řecké mýty si nedělají starosti s historicitou. Datace i lokalizace témat, která vyprávějí, bývá mnohoznačná. Žijí příběhem, dokonce propletenci příběhů, nikoli jednoznačnými daty. Tím spíše příběhy Dionýsovy.
Thébský příběh Dionýsova zrození začíná Diovými zálety za tamní krásnou princeznou. Semelé už dokonce počala a Héra se o tom dozvěděla. Z toho by asi nebyla šťastná žádná manželka, avšak to, co provedla Diova božská choť Héra, překračuje obvyklé meze. Navštívila princeznu v podobě všetečné stařeny a předstírala, že má pochybnosti o tom, že za ní chodí sám Zeus, to že si by mohl vymýšlet kdejaký zdatný muž. Navedla ji ke zkoušce. Má si od něho napřed vymoci slib, že jí splní jedno přání, a pak chtít, aby ji navštívil ve své pravé božské podobě. Tou je ovšem blesk nebo přinejmenším antropomorfně pojatý Zeus doprovázený bleskem a hromem. Semelé stařenu poslechla, Zeus slíbil, ač toho hned litoval, blesk princeznu zpopelnil. Božský plod byl ovšem zachráněn zázračně vyrostlým keřem vinné révy, který ho skryl. Zeus si jej hned zašil do stehna, ze kterého pak časem Dionýsa porodil. V Thébách prý ukazovali také spáleniště a vinný keř.
I tato větev příběhu o Dionýsovu početí a narození má své mírně odlišné verze. Pominu teď různé magické akce už při početí (Zeus prý dal Semele vypít lektvar z Dionýsova srdce, což je zajímavě zacyklené) a problémy, kam si vlastně plod zašil, v některých podáních do boku. Zajímavá je varianta, že přestrojená Héra prý nezpochybňovala, že za princeznou chodí sám Zeus, ale nabádala ji, aby si s ním užila víc než s kterýmkoli zdatným mužem, totiž s jeho vskutku božskou podobou. A Dionýsos byl možná počat právě až při oné Diově návštěvě v podobě blesku, tedy v okamžiku smrti a zpopelnění své matky, jako extrémní pohrobek.
Zachovaly se i odchylnější verze thébského příběhu, často v jiných městech, kde se chtěli taky nějak podílet na božských událostech. Některé připomínají Plaváčka. Verzi z městečka Brassiai (Prasiae) na jihu Peloponésu zaznamenal Pausaniás (III,24):
Když se Kadmos dozvěděl, že dcera Semelé dala život Diovu synku, uzavřel ji i s Dionýsem do truhly. Mořský proud zanesl prý truhlu do jejich krajiny, Semelu nalezli již mrtvou. I pochovali ji slavnostně a Dionýsa vychovali. (…) připojují dále, že k nim přišla na své bludné pouti také Inó a přála si Dionýsa vychovati. I ukazují jeskyni, kde Dionýsa vychovala, a vskutku se celá ta rovinka jmenuje Dionýsovou zahrádkou.
Inó byla sestrou Semely, prý ze zoufalství skočila z útesu do moře i se svým synem Melikartem (viz článek Ishmie a isthmijské hry.)
Výchova Dionýsa
V nejrozšířenějších verzích příběhu Zeus svěřil maličkého Dionýsa Hermovi. To je přece onačejší vychovatel než občané nějakého zapadlého městečka nebo Inó, jejíž manžel zešílel. Slavná Praxitelova socha provedená z parského mramoru někdy po polovině 4. století před n. l. zachycuje Herma, jak chová maličkého Dionýsa. Našla se v Héřině svatyni v Olympii.
Hermés je v rámci svých polyvalentních schopností také patronem dětí, zvláště chlapců, což souvisí tu s jeho náklonností ke každému růstu, tu s jeho vzdělávacími zájmy. Zajímavé to být může, dokonce velmi, ale jako výchova je to dost zvláštní. Výchova u zloděje dobytka, přírodního magika, vynálezce, strůjce veselých podvodů a proměn kontextů, výchova u průvodce duší do Hádu.
Jenže co si má Hermés počít s miminem? Hermés si ovšem ví rady vždycky. Je specialistou na řešení neřešitelných situací. Pokud má řešit nějaký všední problém, udělá to tak, že z něj napřed učiní problém neřešitelný. Nic očekávatelného totiž od Herma nelze očekávat.
 Silén chová malého Dionýsa. Drobná terakota z Tanagry, 300 až 275 před n. l. Louvre, CA 463. Kredit: SpirosK photography, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
|
 Silén chová malého Dionýsa. Jedna z replik Lysippovy sochy z let 310 až 300 před n. l. Glyptotéka v Mnichově, GL 238. Kredit: Marcus Cyron, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Hermés Dionýsa brzy předal do péče Silénovi. Jak se má tento vůdce satyrů postarat o malé dítě a pak o jeho výchovu? Vždyť je v jednom kuse přiopilý, myslí spíš na tanec a sex než na péči o mrně a slušné způsoby uměřené dětskému věku. Silén má však také smysl pro veškero dění v přírodě. Vzdělal tedy Dionýsa nejen v hudbě, zpěvu, tanci a sexu, ale také v hlubokém srozumění s růstem rostlin i živočichů. Dionýsos bude také patronem sadů a zahrad, nejen vinic. Dionýsos dokáže zprostředkovat mezi divokostí satyrů a lidským světem, tedy mezi nezkrocenou přírodou nebo přirozeností a společenskými způsoby. Činí tak ovšem svérázně.
Plastiky Siléna, jak chová malého Dionýsa, byly v Řecku oblíbené, ve škále od drobných terakot po velké a slavné mramorové sochy. V helenistické době se dělaly jejich repliky a verze, často pak kopírované v římské době.
Dospělý Dionýsos
Přeskočíme Dionýsovo dospívání, protože o něm nic nevíme. Základní podobou dospělého Dionýsa je spíše starší muž dost přísného zjevu, nesoucí kalich nebo jinou nádobu k pití. Alternativně se občas objevuje také Dionýsos jako mladík, ale až od 5. století před n. l.
 Sedící Dionýsos drží kantharos. Černofigurová malba na vnitřní ploše atického talíře, 520 až 500 před n. l. British Museum GR 1837.6-9.31 (Cat. Vases B 589). Kredit: Jastrow, Wikimedia Commons. Public domain.
|
 Mladý Dionýsos při hostině. Zlomek terakoty, kolem 400 před n. l., Národní muzeum v Praze NM-H10 4777 (nevystavuje se, fotka je ze zrušené expozice NG v Praze). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Škála Dionýsova působení je velice pestrá: reje s bakchantkami a lénami, identifikace s bakchy, exaltované svátky s průvody, ustavení divadla, návštěva řady měst, dokonce i příchody z moře, spor s Poseidónem o ostrov Naxos, končící Dionýsovou svatbou s Ariadnou na Naxu. Teď si popíšeme jen čin, který vykonal kvůli své matce.
Semelé byla v Thébách zabita a nejspíš i úplně sežehnuta bleskem, takže skončila v Hádově říši. Dionýsos se postaral, aby u toho nezůstalo. Sám byl přece mocný bůh, i když počatý lidskou matkou. Musel ovšem sestoupit do podsvětí, aby ji odtud vyvedl.
Sestup do podsvětí a návrat z něho není jen tak, cesta do Hádu je jednosměrná. V řeckých mýtech se to podařilo jen malému počtu bohů a hrdinů. Někteří v tom vidí analogii šamanské katabáze (katabasis), zasvěcujícího magického sestupu a návratu. Nejprve je třeba najít vhodné místo, tedy pokud tam někdo chce vstoupit už zaživa. V Řecku to bývají místa v povodí podsvětních řek, v čele s Nekromanteiem (viz články Nekromanteion – Věštírna mrtvých a Odysseova dobrodružství), slavná Eleúsis nedaleko Athén, viz článek Eleusinská mystéria) a některá další. Mýty o Dionýsovi situují jeho sestup do podsvětí do blízkého okolí Lerny na Peloponésu. Lerna patří k významným prehistorickým lokalitám s památkami z celé doby bronzové. Je tam i jezero, kde Héraklés zabil hydru. Když Pausaniás popisuje Lernejské jezero a tamní hydru, zmiňuje také nedaleké Alkyonské jezero, vlastně jen jezírko, zato jakoby bezedné (II,37):
Kudy, jak říkají Argejští, přišel Dionýsos do podsvětí, chtě vyvésti Semelu, zdejší sestup prý mu ukázal Proshymnos. Alkyonské jezero nemá dna a nevím o člověku, který by nějak mohl sestoupit na dno (…) Voda jezera je na pohled klidná a tichá (…), každého, kdo by se odvážil tam plavat, však strhne a odnese do hlubin. (…) Popsat všem slavnost, kterou u něho konají každého roku za noci k poctě Dionýsa, mi nebylo dovoleno.
(Nerad bych vyvolal dojem, že svědectví o Dionýsových příbězích jsou omezena na jeden Pausaniův spis, navíc poměrně pozdní. Chci jen ušetřit čtenáře přehršle citátů a sebe dohledávání a překládání hůře dostupných řeckých textů.)
Dionýsos vyvedl svou matku z posvětí a pod jménem Thyóné byla přijata mezi nesmrtelné bohy. Řada svátků se ovšem vztahuje k jejímu původnímu jménu. Například v Athénách byla Semelé uctívána na svátek Lénají, začátkem našeho února. Byl jí obětován roční býček, symbol Dionýsa. Jedna devítina byla spálena na oltáři, zbytek byl roztrhán a syrový sněden uctívači. Rozsápání (sparagmos) je dalším znakem Dionýsova kultu, včetně konzumace rukama trhaného syrového masa ve stavu vytržení.
Proč Pausaniovi „nebylo dovoleno“ popsat pro veřejnost slavnost u Alkyonského jezera? V jeho době možná už z pruderie, že by mohla být považována za nezpůsobnou. Spíše asi proto, že to byla slavnost svým způsobem mysterijní. Nejspíš se tam rituálně zpřítomňoval Dionýsův sestup do podsvětí a výstup. Klíčovou roli při něm hrál Dionýsův druh Proshymnos. Dionýsos mu za jeho dobrou radu slíbil sexuální potěšení, pokud se vrátí. Dionýsos se z podsvětí vrátil, jenže Proshymnos už mezitím zemřel. Tak se to realizovalo větví fíkovníku, seříznutou do patřičného falického tvaru. Konkrétní popisy se liší. Křesťan Kléméns z Alexandrie se koncem 2. století velice pohoršuje (Protrepticus 34,2-5) nad tím, že se Dionýsos na hrobě svého druha oddal fíkové větvi. To je základní verze. Jiná podání to chápou opačně, jako akt s mrtvým Proshymnem pomocí dřevěné pomůcky. Homosexuální anální akt s mrtvým byl trochu moc i na řecké poměry. V rituálu ovšem šlo o symbol. Vzdálenějšími ozvěnami tohoto mýtu jsou obvyklé obřady při četných řeckých svátcích, při nichž Dionýsa vítají zejména ženy, a hetéry nesou masivní dřevěné faly. Někdy si je snad popíšeme, předběžně viz v článku Sexualita v řeckém náboženství. Dionýsovy veřejně prezentované reje jsou i při své výrazně heterosexuální povaze velice na pováženou, zatímco vztah k Proshymnovi měl kvůli své tragické povaze asi zůstat jeho soukromím, odhalovaným jen menšímu počtu lidí při nočním obřadu u Alkyonského jezera. Dionýsos krom jiného manifestuje vítězství života nad silami smrti díky sexu, který ke smrtelnosti patří.
Postupem doby se proměnila i představa Dionýsa. Helénistická a římská doba dá přednost podobě Dionýsa jako výrazně sjetého nyvého mladíka s dlouhými vlasy a občas s trochu dívčími rysy. Jeho vystupování se už spojuje s představou mladého dekadenta, nikoli přísného staršího muže nebo povšechně zdatného mládence, jako tomu bylo ve starší antice.
Literatura
Karl Kerényi: Mytologie Řeků I. Praha: Oikúmené 1996.
Eric R. Dodds: Řekové a iracionálno. Praha: Oikúmené 2000.
Fotogalerie Dionysos v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Diskuze:
