Jste ošklivé dítě? Zamyslete se nad sebou, protože Vám hrozí méně pozornosti rodičů. Dospěl k tomu A. Harrell z Universtity of Alberta se svými spolupracovníky. Věnovali se pozoruhodnému a jistě i velmi náročnému pozorování – sledovali totiž chování nepřehlédnutelných nakupujících skupinek, které jistě každý dobře zná i z našich supermarketů; totiž dětí, nákupních vozíků a (často propocených) nakupujících rodičů.

Dr. Andrew Harrell. Ví o tom, že jeho data jsou poněkud politicky nekorektní. Hledá „brave journal“, který by mu je publikoval.

S laskavým svolením managementu 14 různých supermarketů pozorovali rodiče a jejich dvou až pětileté potomky, vždy po dobu 10 minut. Během studie uskutečnili 426 pozorování, tedy ne zrovna málo.  Zjišťovali, zda se příslušné dítě veze na nákupním vozíku a jak často se dítě dostane od rodičů dál než na 3 metry. Zároveň bylo každé sledované dítě ohodnoceno maximálně možně nezaujatě na stupnici atraktivnosti od 1 do 10. V potaz se brala především symetrie obličeje a záměrně se neuvažovaly věci jako barva vlasů, očí či kvalita oblečení.
Ukázalo se, že nejméně atraktivní děti (čili politicky nekorektně řečeno nejošklivější) jeli na vozíku jen v 1,2% případů, zatímco nejatraktivnější děti se vezli v celých 13,3% případů. Neatraktivní děti se zároveň toulaly bez dozoru častěji a dál od rodičů.

Harrell, dlouholetý výzkumník bezpečnosti nákupních vozíků komentuje své výsledky poněkud neobratně. Domnívá se, že „zřejmě podvědomě věnujeme více pozornosti hezčím dětem, protože představují lepší genetický materiál“. Upřímně, jen si koleduje o hlučné poznámky nejrůznějších existencí, navíc to jistě bude složitější. Přitom mohl spekulovat kupříkladu o tom, jak přírodní výběr zařídil, že rodiče usilovněji pečují o děti, u nichž lze předpokládat, že budou odolnější vůči infekčním a parazitárním onemocněním. Nebo že pravděpodobněji předají jejich geny dál. Ani slovo o nějakém „lepším genetickém materiálu.“ Žádný Matrix ani Brave New World.

Zvětšit obrázek

Maddie si o pozornost rodičů stoprocentně nemusí dělat starosti. Ošklivější děti přesto nemusí házet flintu do žita. Podle reklamních materiálů děti milují nakupování s touhle trendy vychytávkou. Zabere i na rodiče?

Zpátky k Harrellovi, není divu, že to pěkně schytal od rodičů, kteří jsou výsledky „šokováni a zděšeni“. Taky si to musel pěkně žehlit. Tohle téma je totiž tabu. Naštěstí je Harrell pětinásobným otcem a trojnásobným dědečkem, takže mu nejspíš naštvaní rodiče uvěřili, že „miluje své děti a že je podle krásy nijak nediskriminuje“. Taktně ponechme stranou, že Harrell buď ve své práci sourozence neporovnával a pokud ano, tak podle svých vlastních dat pravděpodobně lže, pokud ovšem nemá doma pět na chlup stejných klonů nebo paterčata.
Pes je zakopaný v tom, že mnoho lidí není schopno nebo ochotno pochopit, že tyhle výzkumy nevypovídají o konkrétních lidech. A tak se vztekají, že oni se o své děti přece skvěle starají. Přitom zbytečně, protože tohle je o lidech jako o druhu. O průměrném Homo sapiens sapiens, o jeho tendencích a sklonech. Každý má rád svoje dítě, je to přece vrozené. Jak se ale zdá, lidé mají zřejmě (vrozený) sklon se průměrně méně starat (přinejmenším v supermarketech) o ošklivé děti, byť jsou většinou jejich.

Téměř každý je ovšem v hloubi duše přehnaně kritický. Normální člověk se podívá na své dítě a usoudí, že 10 bodů nedostane. Nevzpomene si na Gaussovu křivku a přikloní se spíše k dolní hranici zmíněné stupnice. Dospěje k názoru, že dle Harrella se svému dítěti dostatečně nevěnuje. A oheň je na střeše.

Studie jako je tato jsou v jistých kruzích velmi nepopulární. Není divu, zpochybňují totiž velikou lidskou chloubu, institut svobodné vůle. Jistě, bylo by možné se svobodně rozhodnout maximálně pečovat o ty nejméně atraktivní děti, nehromadit společenskou prestiž, zachraňovat topící se cizí lidi přednostně před topícími se příbuznými nebo si cíleně hledat starší ošklivé manželky bez majetku. Lidé ovšem (kupodivu) většinou „svobodně“ volí jinak. Jak to pak vlastně je se svobodou vůle, nechť si každý učiní názor sám.
Lidská společnost je cizí planeta, dosud málo probádaná a přitom k zajímavým výsledkům stačí jen tak málo. Mít originální nápad, minimum peněz, nemít moc předsudky a trochu se orientovat ve statistice, aby to celé bylo k něčemu. To by přece šlo dělat i u nás, nemyslíte?

Pramen: Express News, University of Alberta (příspěvek na konferenci, dosud nepublikováno)