Představme si náměstí nějakého celkem běžného města. Uprostřed je kašna, kolem řady domů, také kostel, radnice a obchodní dům. Přesnější popis může určit, že kašna je barokní, některé z okolních domů jsou secesní, kostel je gotický, radnice renesanční, obchodní dům brutalistní. Hned máme mnohem konkrétnější optickou představu. Ani si nemusíme uvědomit, že jsme vlastně přidali informaci o časovém průběhu postupného vzniku současné podoby náměstí. Ta by nápadněji vyvstala v chronologickém pořadí onoho výčtu.

V takové prorostlici žijeme. Část toho je všelijak přestavovaná, opravovaná, někdy restaurovaná. Většinou je to plus minus funkční, často i pohledné. Přitom je to sjednoceno skoro jen komunikacemi. Představa, že by se to mělo nějak stylově sjednotit, je absurdní.

Pod náměstím jsou kromě inženýrských sítí možná také památky starších dob. Třeba kus románských základů kostela, uložená keltská zbroj nebo hrnec z rané doby bronzové. Ty románské základy nám dávají smysl, protože vidíme kontext a kontinuitu. Ty starší věci působí zdánlivě skoro cizorodě, protože jejich kontexty málo známe a v našem prostředí z nich mnoho kontinuity se současným stavem nekouká, i když výjimky se najdou. A pod tím vším je pod vrstvou půdy kamenné podloží, které může sahat kilometry hluboko a jeho kontexty lze chápat jen v geologickém čase. A kolem stromy, kytky a lecjaká havěť, jejíž druhové zastoupení obráží historii místa a regionu, ale je také velice dlouhodobým výsledkem biologické evoluce.

Potkávají se tu nejen věci z různých epoch, nýbrž i frapantně různá časová měřítka adekvátní pro jejich popis. Když jdu na úřad nebo nakoupit, tak se o většinu těchto kontextů nestarám, žiju v úzkém prostorovém a mělkém časovém horizontu. Občas potkám překvapení a otevře se mi nový kus světa, jindy stopy nedávné nebo dávné minulosti nemile překvapí bagristu.

Depot dvou bronzových seker křtěnovského typu a seker se srdčitým schůdkem nalezený u Vsi Touškova (okr. Plzeň-jih). Přelom starší a střední doby bronzové, kolem roku 1800 před n. l. Západočeské muzeum v Plzni. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Kostel sv. Markéty na návsi ve Vsi Touškov. Kredit: Pavel Hrdlička, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Když k fotce archeologického artefaktu vystavovaného v muzeu přiřadím lokalitu jeho nálezu, tak se pak někdy trochu podivím. Třeba k nástrojům z dost hluboké doby bronzové nějakou ves s docela pohledným kostelem. Zdrojem mého překvapení bývá zvláštní sport v popisech každé vsi nebo města, totiž zdůrazňovat nejstarší písemnou zprávu. Většinou se jedná o něco majetkového ze středověku. V představeném případě je to ještě dobré: „První písemná zmínka o vsi je z roku 1243.“ Bývá to horší, když podobná informace zdůrazňuje význam písemnosti, která je o mnoho pozdější nejen než archeologicky odkrytý artefakt, ale i než viditelný kostel. Nic proti takové informaci, pro středověké historiky je asi zajímavá, možná i důležitá, ale k pochopení povahy a kontinuity místa většinou přispívá jen jako nepatrný střípek do velké mozaiky.

Jsme zvyklí zdůrazňovat „písemné prameny“. Přitom ta písemnost je sama o sobě také hmotnou památkou. To umožňuje použít řadu metod k určení její pravosti, což ovšem není totéž, jako pravdivost ani důležitost zapsané zprávy. Je jasné, že něco napsat lze snadněji a bohužel i s volnější vazbou na skutečnost než něco udělat. „Hmotné památky“ jsou památky na činy, pracovní až umělecké výkony, nebo aspoň odpadky reálného života (např. slavný koňský koblížek z hlubin keltské akropole na Vladaři, který zásadně přispěl k poznání krajiny v té době). Písemná památka v jistém smyslu taky, ale jen v jistém smyslu. (Podceňujeme, jak i digitální text nese v metadatech a ve svém nosiči řadu informací o okolnostech svého vzniku a předávání.) Náležitost nebo dokonce pravdivost textu sice můžeme posuzovat také vzhledem k dalším textům, ale hmotné kontexty mají u příčetných lidí nakonec navrch. Sebeautentičtější text o mohutné betonové základně ufonů pod návsí neobstojí vůči vrtné soupravě, ani kdyby pocházel z pera nobelisty (třeba dodatečně postiženého). Naopak ten hrnec z jakési dávné kultury tady leží, přestože je popsán až dodatečně, popiskou v muzeu, pokud vůbec nějaká je. Někdy by se v něm ještě dalo vařit.

Upřednostnění textů souvisí v naší civilizaci s určitým pojetím práva. Na vlastnictví některých věcí, dokonce i na sebe sama je dobré mít písemný doklad. Bez něho může být leccos jen res nullius, něco jako „loviště divochů“ nebo ryby v hlubinách oceánu, které netřeba právně ani morálně respektovat. To přeháním, není vždycky tak úplně zle. Nicméně schopnost získat písemnost je v naší kultuře hodně důležitá, i kdyby šlo jen o virtuální body na disku se studijním systémem.

Když přepnu do rozumnějšího režimu uvažování o textech, tak se opět ukáže jejich diachronní dimenze. Staré literární žánry člověk většinou pozná i v současném překladu. A když jde o odborný text, tak se musí připravit na to, že může pracovat s terminologií, kterou se bude muset naučit. Při studiu dějin filosofie je to základní úskalí: Nejeden začátečník by chtěl mít tabulku definic pojmů, aby to bylo jasné. Zdánlivě tentýž pojem ovšem v jiné nauce znamená něco jiného, přinejmenším v jiné epoše. Vykřičeným příkladem je výraz přirozenost, ale o tom někdy jindy. Někdo by mohl říct, že to jsou ti filosofové, píšou skopičiny, jenže na podobné problémy narážíme i v nejváženějších textech z minulosti empirických a exaktních věd.

Odběr vzorků pro paleobotanickou analýzu na akropoli Vladaře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Naxijští horochodci při závěrečném sestupu od Moni Fotodotis k výtečné hospodě v obci Danakos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Měl jsem to štěstí, že jsem trochu poznal přímo famózního znalce naší krajiny, jakým byl Vojen Ložek (1925-2020), a zažil řadu výletů s jeho žáky a následovníky. Když je v partě geolog, archeolog a biologové od ekologů (ve smyslu vědního oboru, ne ideologie) přes botaniky po ornitologa a entomologa, tak se svět hned jeví zajímavěji a čitelněji. U jejich terénních výzkumů jsem samozřejmě jenom přihlížel. Z jednoho z nich pochází obrázek odběru vzorků pro paleobotanickou analýzu na místě cisterny (jak se ukázalo) keltské akropole na vrchu Vladař nedaleko Žlutic. Nejde o hledání pokladů, tím méně ilegální, univerzitní akce byla koordinovaná s archeology Muzea Karlovy Vary. Ta dlouhá trubka funguje v rašelině skoro jako časostroj, když se s ní umí zacházet. Jen je pak potřeba rozdělit vzorky z jednotlivých úseků, složitě z nich separovat pylová zrna a ta správně určit pod mikroskopem.

Dalším štěstím bylo setkání s Všenaxijskou horochodecko-vlastivědnou jednotou. Tento krkolomný název prý vznikl koedukací Naxijského horochodeckého bratrstva s Naxijským vlastivědným sesterstvem, když na ostrov v 70. letech dorazila sexuální revoluce. Akce jsou ovšem neformální a příjemné, i když občas působí trochu vesele obrozenecky, malinko jako cimrmanovská výprava. Ve společnosti znalce ostrova a spoluautora jeho nejlepší mapy, archeoložky z muzea, botanika z gymnázia, archiváře, lékárníka broučkaře a aristokratky znalé fresek starokřesťanských kostelů se člověk začne v krajině veseleji orientovat a víc toho uvidí. Se soumrakem se sestoupí z hor, neomylně do některé skvělé venkovské hospody, k níž je v pozdní noční hodinu přistaven malý autobus. To vydá za nejednu konferenci.

Ve zmíněných příkladech nejde jenom o kýženou „spolupráci napříč obory“ ve smyslu parcelace světa na obory. Každý z oborů totiž představuje také jinou časovou škálu přírodního i kulturního dění. V tom propletení se příjemně bydlí.

Středověký hrad z antického chrámu Athény a Koré v Paroikii na Paru, na prehistorických základech, zčásti nově obytný. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Blízcí lidé mi občas vyčítají, že se dívám střídavě na vzdálený obzor nebo na něco pod nohama, ale nevšímám si toho, čím normální lidi žijou. Nemám buňky na to, abych ocenil parkoviště nebo obchoďák, někdy asi málo vnímám i lidi, tak tento svůj hendikep zkouším kompenzovat orientací v různých časových a oborových dimenzích krajiny. Trvám však na tom, že naše poznání je vedeno skutečnými věcmi, kameny, živáčky i lidskými výtvory, a ne pouze „sekundární literaturou“. Literatura může výrazně prospět, ale je jen pomůckou, prostě „sekudární“, i když hodnotná. A to nemluvím o té nehodnotné. Jinak bychom žili jen v zajetí koloběhu slov, „pod nadvládou jazyka“, jak říkal Jacques Derrida (1930-2004).

I na popisovaných výletech se toho občas dost namluví, ale velká část těch řečí míří k jasně reálným věcem nebo živáčkům v okolí, slova fungují jako odkazy k nim, a jen výjimečně k dalším skrumážím slov, které odkazují na širší kontexty. Dokonce míním, že to je důležité i pro filosofii. Ani ta se snad nemá řídit pouze texty.

Končím teď jiným obrázkem stavebního propletence v Paroikii na Paru (Parosu), než jsem ukazoval v článku Antické základy evropské kultury, tentokrát zcela názorně.

Literatura

Vojen Ložek: Zrcadlo minulosti. Praha: Dokořán 2007.