Přirovnání k fiktivní postavě archeologa, profesora a dobrodruha Indiana Jonese způsobila příhoda z roku 1950. V tom roce byly u Berouna objeveny Koněpruské jeskyně. Tehdejší odborný asistent Geologicko-geografické fakulty (později Přírodovědecké fakulty) Univerzity Karlovy Vlastimil Letošník se krátce po objevu vydal na průzkum dosud neznámých jeskynních prostor. Na výpravě, o které nikoho neinformoval, jej doprovázel student Vladimír Kroutilík. Na blízkém staveništi už nikdo nebyl. Vstoupili do jeskyně a Letošník se na laně spouštěl do nižších prostor. Bohužel se přitom zřítil. Záchranné práce zajišťoval Vladimír Kroutilík. Letošník skončil v nemocnici a Kroutilík to jel oznámit paní Letošníkové. Ta, když jej uviděla v rozedraném špinavém oděvu, v prvém okamžiku myslela na nejhorší. Propast, do níž se Letošník při průzkumu zřítil, se na památku této příhody jmenuje Letošníkova propast. Oba aktéři této události, která nemusela mít šťastný konec, se svým dobrodružstvím na škole rázem proslavili a vzniklo mezi nimi celoživotní přátelství. Sdíleli dokonce podobné osudy, neboť jejich profesní kariéry byly ovlivněny politickými důvody.

Vladimír Kroutilík (7. 8. 1925 - 27. 3. 2023). Foto: A. Uhlíř, 2018.

Vladimír Kroutilík se narodil 7. srpna 1925 v ostravských Mariánských Horách. Maturoval na Matičním gymnáziu v Ostravě a po válce se zapsal ke studiu na třech vysokých školách, na fakulty právnickou, přírodovědeckou a pedagogickou. Studium práv zanechal a vystudoval přírodní vědy a pedagogiku zaměřenou na zeměpis – dějepis – občanskou nauku.

Do prvního zaměstnání Vladimír Kroutilík nastoupil na přírodovědeckém oddělení Slezského studijního ústavu v Opavě. Známým se stal hned svojí první větší prací Haldové pokryvy na území města Ostravy. Publikoval řadu významných vědeckých prací, jimiž se podílel na základním přírodovědeckém výzkumu. Zabýval se například geomorfologií Osoblažska v souvislosti s pleistocenními zaledněními a výzkumem ledovcových sedimentů na Bruntálsku a Opavsku. Od roku 1963 do roku 1971 působil v Městském muzeu v Ostravě (dnes Ostravské muzeum). Byl vedoucím jeho přírodovědeckého oddělení. Zpracoval např. vzácné Šustovy paleontologické sbírky. Byl vedoucím redaktorem tehdy vycházejícího Přírodovědeckého sborníku, aktivně působil v Československé společnosti zeměpisné. Z politických důvodů v souvislosti s vývojem po roce 1968 byl v roce 1971 donucen z muzea odejít.

Když se nemohl věnovat své profesi, navázal na aktivity, jimž se věnoval ve svých mladých letech. Jako dorostenec se účastnil atletických soutěží, běhal sprinty. Uplatnění našel jako sekretář oddílu TJ Nová Huť Klementa Gottwalda a od roku 1975 pracoval v městském metodickém kabinetu ČSTV a byl trenérem basketbalového oddílu mládeže NHKG. Funkci trenéra aktivně vykonával až do roku 1993. K jeho dalším aktivitám patří účast při obnově sokolské činnosti. Mnoho let spravoval archiv Sokolské župy moravskoslezské. Zajímal se rovněž o výtvarné umění, k němuž měl vztah díky svému dědečkovi Aloisi Sprušilovi, který se podílel na vzniku Domu umění v Ostravě.

Přírodní památka Rovninské bludné balvany na Černé louce v Ostravě. Foto: A. Uhlíř, 2017.

V Ostravě je v areálu Černá louka nedaleko městského centra skupina Rovninských bludných balvanů. Deset bludných balvanů má od roku 1964 statut přírodní památky. Byly odkryty v roce 1958 na staveništi v Hlučíně-Rovninách a pak znovu zasypány. Vladimír Kroutilík později bagristy na staveništi vhodným způsobem „zainteresoval“ k jejich odkrytí. Tak vznikly Rovninské bludné balvany na Černé louce v Ostravě.

Vladimír Kroutilík se rovněž zasloužil o zachování přírodní památky Uhlířský vrch u Bruntálu. Uhlířský vrch (672 m n. m.) je příkladem vrstvené sopky, která se nazývá stratovulkán. Typickým pro tento typ sopky je střídavé navrstvení vyvřelých hornin a kompaktní lávy. Proběhly zde tři velké erupce. První vynesla na povrch velké množství sopečného popela a úlomky do červena až hněda vypálených hornin podloží. Ztuhnutím těchto vyvrženin vznikly horniny nazývané tufy. Následně vyvřeliny přikryla až 13 metrů mocná vrstva pórovitého čediče. Druhá erupce vyvrhla 50 metrů silnou vrstvu tufu šedočerného až ohnivě červeného zbarvení. Poslední erupce vytvořila padesátimetrovou vrstvu fialově šedého struskovitého čediče. Jsou zde vidět všechny typy vyvrženin – sopečný prach, sopečné bombičky i jeden metr velké sopečné pumy. Sopka byla činná na přelomu třetihor a čtvrtohor a je tak dokladem nejmladšího vulkanismu v této oblasti. Uhlířský vrch je krajinnou dominantou. Dokud nebyla dálnice, jezdilo se z Ostravy do Prahy cestou přes Opavu a Bruntál směrem na Hradec Králové. Uhlířský vrch nešlo na silnici před Bruntálem přehlédnout. Na vrcholu vyhaslé sopky je barokní kostel Panny Marie Pomocné z roku 1758, k němuž vede čtyřřadá lipová alej. Obnažení sopečného kužele Uhlířského vrchu je důsledkem dlouholeté těžby. Sopečné horniny zde těžil již Řád německých rytířů. Intenzivní těžba hornin s použitím těžkých mechanismů začala v roce 1953 a trvala do roku 1962. Těžené horniny známé jako bruntálské tufy se používaly jako přísada do stavebních tvárnic. Zlepšovaly se tím izolační vlastnosti materiálu. Počítalo se s odtěžením Uhlířského vrchu, což by znamenalo nejen zánik kostela, ale také jedinečné přírodní památky. Vladimírovi Kroutilíkovi se podařilo dosáhnout zastavení těžby na Uhlířském vrchu. Nejdříve byl pro svou iniciativu v podezření, že tak činí z „náboženských důvodů“, aby uchránil kostel. Zaměstnanci závodu se také obávali o svá místa. Opakovaně jezdil do závodu a na jiná místa, která o tom mohla rozhodnout a vysvětloval, o jakou významnou přírodní památku jde. Podařilo se nemožné – stavební závod byl zrušen a Uhlířský vrch zachráněn. Od roku 1966 je Uhlířský vrch pro svou vysokou geologickou hodnotu chráněným přírodním výtvorem.

Sopečný kužel Uhlířského vrchu. Foto: A. Uhlíř, 2015.

Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou. Foto: A. Uhlíř, 2019.

V roce 1964 Vladimír Kroutilík nalezl artefakt známý jako listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou (dnes jeden z městských obvodů Ostravy). Listovitý pěstní klín byl náhodně nalezen v červnu roku 1964 v písku rozsypaném u kolejiště závodu 2 Vítkovických železáren. Jeho rozměry jsou 12,1 x 7 x 3 cm, váha 216 g. Je zhotoven z baltského paleocenního pazourku, který se na Ostravsku běžně vyskytuje jako souvek v ledovcových sedimentech. Místo nálezu zpočátku nebudilo velkou důvěru, že by se dal zjistit původ artefaktu. Nikdo v Ostravě se artefaktem, jehož nálezové okolnosti nebyly známy, nechtěl zabývat. Vladimíru Kroutilíkovi se ale podařilo původ zjistit. O nálezu se tak s určitostí ví, že písek, v němž byl pěstní klín nalezen, byl do železáren přivezen z pískovny (dnes již neexistující) v Polance nad Odrou.

Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou. Foto: A. Uhlíř, 2019.

Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou. Foto: A. Uhlíř, 2019.

Vladimír Kroutilík předal nález k posouzení svému někdejšímu učiteli Karlu Žeberovi, jehož přednášky za dob vysokoškolského studia v Praze navštěvoval. Na papírovém sáčku se dochoval vlastnoruční text Karla Žebery z roku 1964, v němž je artefakt označen za klínovitě listovitý hrot. Karel Žebera si jen spletl dva velké ostravské hutní podniky a do poznámek napsal NHKG, což Vladimír Kroutilík opravil.

Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou. Foto: A. Uhlíř, 2019.

Původní poznámky Karla Žebery, který zkoumal artefakt v roce 1964. Foto: A. Uhlíř, 2019.

Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou je zvláštní ze dvou důvodů. Předně to je asi nejkrásnější artefakt ze všech našich nálezů z pozdního acheuléenu. Jeho kresba ilustruje úvodní kapitolu o prehistorii na území Ostravy v publikaci Ostrava z roku 2013. Objevil se také na obálce publikace Paleolit Moravy a Slezska (Dolnověstonické studie, svazek 8) vydané Archeologickým ústavem AV ČR Brno v roce 2002. Tím dalším důvodem jeho zvláštnosti je pak to, že se – přestože pěstní klín byl nalezen na druhotném místě – podařilo místo, odkud pochází, zjistit.

Na povrchu artefaktu četné malé úlomky mechovek (Bryozoa), fosilie typické pro baltský pazourek z paleocénu (dan). Foto: A. Uhlíř, 2019.

S Vladimírem Kroutilíkem v ostravské restauraci Spolek. Foto: Miroslava Uhlířová, 2019.

Materiálem pěstního klínu z Polanky nad Odrou je baltický pazourek. Podle charakteristických znaků jde o pazourek z nejstaršího paleocénu (dan). Na povrchu jsou četné malé úlomky mechovek (Bryozoa), což je fosilie typická pro tento druh baltického pazourku. Jedná se tedy o surovinu, kterou si tvůrce nástroje našel v ledovcových sedimentech. Zbarvení artefaktu je žlutočervené a při určitém osvětlení připomíná jantar. Na povrchu nejsou viditelné známky zvětrání, což svědčí o tom, že artefakt nebyl vystaven povětrnostním vlivům a v pískovně se zřejmě nacházel v sedimentech hlouběji pod povrchem. V článku Jiřího Svobody a kol. o acheuléenských nálezech ve Slezsku vydaném v Archeologických rozhledech XLIII 1991 je Vladimír Kroutilík uveden jako nálezce a artefakt označen jako listovitý pěstní klín, který byl nalezen v štěrkovitých píscích sálského zalednění v bývalé pískovně v Polance nad Odrou. Artefakt nenese stopy vodního transportu a podle Svobody je jeho stáří maximálně sálské a lze jej zařadit do mladého acheuléenu Středoevropské nížiny.

Když se v roce 2015 v Bolaticích vytvořil kruh sběratelů ledovcových souvků a zájemců o vše, co souvisí s pleistocenním zaledněním moravskoslezské glaciální oblasti, účastnil se aktivit kruhu také Vladimír Kroutilík. Obci Bolatice věnoval svou odbornou knihovnu, která je jako zvláštní soubor pod názvem Knihovna Vladimíra Kroutilíka uložena v Místní knihovně Bolatice. Ještě týden před svou smrtí projevoval zájem o vše, co je nového. Krátce před začátkem velikonočního týdne přišla smutná zpráva. V pondělí dne 27. března 2023 Vladimír Kroutilík zemřel ve věku 97 let. Zemřel v poklidu, ve spánku. Každý, kdo měl možnost se s panem Kroutilíkem poznat, v něm našel vnímavého, slušného a vzdělaného člověka

Literatura

SVOBODA, J. et al.: Acheulian finds from Silesia, Archeologické rozhledy XLIII, Praha 1991, s. 371-375.

SVOBODA, J. et al.: Paleolit Moravy a Slezska, Dolnověstonické studie sv. 8, Archeologický ústav AV ČR, Brno 2002.

ROZEHNAL, T. – BARCUCHOVÁ, K.: 90 let přírodovědce Vladimíra Kroutilíka, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy, 2016, s. 40-41.

UHLÍŘ, A.: Listovitý pěstní klín z Polanky nad Odrou ve světle nejstarších památek přítomnosti člověka na Ostravsku, Archeologie Moravy a Slezska, Česká archeologická společnost, regionální pobočka pro Moravu a Slezsko, 2016, s. 42-47.

UHLÍŘ, A.: Za Vladimírem Kroutilíkem, Bolatický zpravodaj březen-duben 2023, s. 15.