Ano, to všechno může být jednou pravda. Kmenové buňky jsou jako čarodějové, kteří se dokáží magickými lektvary změnit tu ve slona, tu v myš. Ne, to je pochopitelně nadsázka. I když ne zas taková. Kmenové buňky jsou, laicky řečeno, ty buňky v těle, které se dokáží vlivem patřičných signálů přetvořit – diferencovat na nejrůznější tkáně (a orgány) v těle. Prapůvodní kmenová buňka je oplodněné lidské (či zvířecí) vajíčko. Buňky získané z několikadeního embrya se skutečně přetvoří, pokud se o to budeme dostatečně snažit a nabídneme-li jim k vývoji vhodné prostředí a diferenciační signály – růstové faktory, se v laboratoři skutečně přetvoří dle našeho přání jednou v kost, podruhé ve sval, chrupavku, kůži a co si vymyslíme. Vyrobit umělé orgány je pochopitelně daleko složitější, ale budiž, vývoj vědy nezná hranice a v mnoha odvětvích medicíny se skutečně jednou dočkáme. Někdy. Za pět let, za deset, za dvacet. Do té doby proběhne ještě bezpočet diskusí, jak že je to s etikou využívání lidského embrya, byť třeba jen k řešení základního výzkumu nebo k léčebným účelům.
Ale: méně je v obecném povědomí, že stejně schopné kmenové buňky si nosíme každý ve svém těle. Jsou v mnoha orgánech připravené pracovat, pokud je organismus zavolá, aby doplnily chybějící nebo poškozenou tkáň. Asi tak, jako když useknete ještěrce ocásek a on doroste. U lidí je to samozřejmě složitější a useknutá noha vám jen tak nenaroste. Kmenové buňky v orgánech jsou už většinou o něco zralejší, nasměrované určitým způsobem vývoje (zadané – „committed“ stem cells). Donutit třeba zárodečnou jaterní buňku, aby udělala jeden nebo spíš řadu kroků zpátky a stala se opět „pluripotentní“ čili všeho schopnou kmenovou buňku je zatím problém, i když do budoucna zřejmě ne úplně neřešitelný.
Velkou zásobárnou kmenových buněk u člověka je kostní dřeň, ale třeba i krev, která zůstává ve zbytku pupečníku a placenty po porodu normálního dítěte. Většina kmenových buněk dřeně a pupečníkové krve je sice už částečně „zadaná“, nasměrovaná k tvorbě krvinek, ale pokusy nasvědčují, že těch několik kroků zpátky se nejspíš postrčit dají. Je to lákavá myšlenka a také se na ní v posledních letech ve světě usilovně pracuje. Studie dokládají, že kmenové buňky izolované z kostní dřeně se za určitých okolností dokáží uchytit, růst a snad i opravovat defekty v některých nekrevních orgánech.
Originální práce na tomto poli odvádějí i čeští vědci. Například na letošním březnovém sjezdu Evropské společnosti pro transplantace krve a kostní dřeně v Praze referoval MUDr.Robert Pytlík (I.interní klinika 1.LF UP Praha) o vlastních zkušenostech s kultivací kmenových buněk kostní dřeně a jejich diferenciaci směrem k pojivové a kostní tkáni. Lékaři z Brna (Klabusay, Navrátil, Mayer, Meluzín) předvedli práci o podávání kmenových buněk z kostní dřeně dvěma desítkám pacientů po akutním infarktu myokardu - zaváděli je nemocným cestou věnčitých tepen a dokladovali zlepšení látkové přeměny v poškozené srdeční tkáni. Prof.MUDr Eva Syková, DrSc z Ústavu neurověd 2.LF UK Praha-Motol referovala o aplikaci kmenových buněk u nemocných s porušenou míchou a i v tomto případě se zdály první výsledky slibné. To jsou ovšem první vlaštovky a k definitivnímu zhodnocení efektu uvedených metod bude třeba delší čas.
Co se ovšem provádí na celém světě dnes a denně a co je už dávno vyzkoušená a letitou praxí prověřená metoda, je použití kmenových buněk k obnově poškozené krvetvorby - transplantace kostní dřeně, nebo přesněji transplantace kmenových krvetvorných buněk. Zachraňuje životy ročně až desítkám tisíc lidí s leukémií, některými nádory a dalšími jinak smrtelnými nemocemi. Technicky to vlastně není žádná složitá operace, žádné sekání do kostí. Kmenové krvetvorné buňky umí plavat v krvi a podají-li se nemocnému do žíly jako běžná krevní transfúze, samy cestují krevním oběhem až se dostanou na svá obvyklá místa do kostí a začnou v ní vytvářet nové, zdravé krvinky: červené, které potřebujeme k roznášce tolik potřebného kyslíku do všech tělních orgánů, bílé, která nás chrání proti infekcím a škodlivinám, i krevní destičky, bez kterých bychom doslova a do písmene vykrváceli z každé trhlinky v cévní kapiláře.
Krvetvorné kmenové buňky se dají od člověka získat snadno a v dostatečném množství trojím způsobem: buď odsátím z dutiny kostí (jehlami přes kůži v celkové narkóze), nebo přímo z krve (když se předtím namnožily a vyplavily z kostí ven pomocí malých injekcí růstového faktoru), nebo ze zbytku jinak vyhazovaného pupečníku a placenty po narození dítěte.
Transplantace krvetvorných kmenových buněk jsou v zásadě dvojího typu: autologní, kdy si pacient dáruje kmenové buňky sám pro sebe, a alogenní, s použitím kmenových buněk od jiného člověka-zdravého dárce. Autologní transplantací se obchází riziko poškození kostní dřeně vysokými dávkami protinádorové chemoterapie. Nemocný si před léčbou nechá odebrat jednoduchým způsobem vlastní kmenové buňky a ty se mu po prodělané léčebné kůře opět vrátí, aby mu jeho továrna na krvinky- kostní dřeň beze zbytku zregenerovala. Dnes se tak běžně léčí například tzv. mnohočetný myelom, agresivní typy lymfomů, vybrané formy leukémií, ale i jiné nádory či autoimunní choroby. Alogenní transplantaci potřebují především ti lidé, jejichž krvetvorba a z ní odvozený systém obranyschopnosti jsou vlivem nemoci úplně vadné, nevyléčitelné jiným způsobem. Takto zle sahají na život některé akutní i chronické leukémie, „preleukemický“ myelodysplastický syndrom, prognosticky nepříznivé typy některých jiných krevních nádorů, vážné krvetvorné útlumy, vrozené těžké imunodeficity, některé metabolické syndromy u dětí… Takových nemocných jsou ve světě statisíce, u nás stovky ročně. S rostoucími zkušenostmi se indikace transplantací trvale upřesňují, rozšiřují a jejich úspěšnost rok od roku roste.
Česká republika si ve srovnání s jinými zeměmi v této oblasti dnes už bohudík nestojí špatně, ani v nejmenším. V autologních transplantacích krvetvorných buněk patříme už několik let k evropské i světové špičce a pomalu a jistě dotahujeme i v alogenních transplantacích.
Co tedy brání, aby se každému potřebnému u nás dostalo šance k překonání nejhorších krevních nemocí? Nedostatek záchranářů. Nedostatek dárců dřeně. Najít nemocným patřičného dvojníka, který by byl ochoten své čarodějné kmenové buňky darovat, ale také se k němu hodil svými transplantačními znaky, je stále krajně obtížné. Kombinací transplantačních znaků, které jsou neporovnatelně složitější než krevní skupiny, jsou stovky tisíc. Některé kombinace znaků se v populaci vyskytují relativně často, jiné jsou naprosto unikátní. Ve světě je v současnosti zaregistrováno už přes devět milionů dobrovolných dárců dřeně, ochotných kdykoliv stát se pro někoho neznámého zázračným záchranářem. Přesto velká část nemocných, kteří transplantaci potřebují, stále vhodného dárce nenachází. Každý nový dobrovolník, který se nechá zaregistrovat, dává budoucí naději.
Darování dřeně či krevních kmenových buněk zdravého člověka neohrozí. Ve skutečnosti to není žádný složitý výkon. V Česku jej podstoupilo už skoro dvě stě dobrovolníků, a zeptáte-li se jich, žádný svého daru zpětně nezalitoval. Dali cizímu člověku v bezvýchodné situaci jedinečnou šanci, takovou, kterou nikdo jiný kromě nich darovat nemohl. K tomu dát naději, možná život, stačí jen jeden malý krok: jít a zaregistrovat se.
Informace o dárcovství dřeně najdete na www.kostnidren.cz, o darování pupečníkové krve na www.bpk.cz.
Diskuze:
