Slavný chrám Athény Panny neboli Parthenón na athénské akropoli měl na témže místě nejméně dva předchůdce. Teď si popíšeme hlavně to, co zůstalo ze staršího z nich, nakonec dojde na zmínku o dalších starých Athéniných chrámech na Akropoli. Krom stavebních a výtvarných zajímavostí bude příležitost i k ošemetné diskuzi o možné existenci nauky o živlech už v archaické době, což se nám, kteří zkoumáme nejstarší řeckou filosofii, vůbec nehodí do krámu.

Hekatompedos, Athénin chrám z archaické doby

Hlavice dórských sloupů z chrámu Hekatompedos, ležící na athénské akropoli. Kredit: Mark Landon, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dórská hlavice sloupu z kolonády obklopující chrámovou celu Hekatompedonu, kolem roku 570 před n. l. Vážila 3 tuny. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 12220 a, b. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Z literárních pramenů víme, že na athénské Akropoli kdysi stál velký chrám Athény s mnoha sloupy. Symbolicky řečeno měl prý délku „sto stop“, Hekatompedos. Kupodivu je to silně podceněný údaj, skutečná délka byla 46 metrů. Tradiční označení asi mělo na mysli zařazení mezi velké chrámy, nikoli přesné určení délky. Archeologové tento chrám dlouho nedokázali lokalizovat, přestože mu správně přiřkli architektonické a sochařské prvky nalezené v jižní části mykénské zdi athénské Akropole. Samozřejmě to nebylo jejich původní umístění.

Další vykopávky ukázaly, že onen chrám stál na témže místě jako Parthenón, ale jeho základy se nezachovaly. Byl postaven v dórském řádu někdy v letech 570 až 550 před n. l. Na sklonku archaické doby jej Athéňané zbořili (490 před n. l.), prostor zplanýrovali a zbudovali důkladnou vyrovnávající nástavbu z mnoha bloků. Na ní postavili o něco větší chrám, tzv. Starší Parthenón. Ten byl ovšem brzy zničen Peršany, až pak Athéňané konečně postavili onen známý Parthenón (447-438 před n. l.). V odborné literatuře má Hekatompedos řadu synonymických názvů: Hekatompedón, Budova H, Ur-Parthenon. Skoro všechno, co z tohoto chrámu zbylo, vystavuje Muzeum Akropole v Athénách. Naštěstí v té části expozice archaických plastik, kde je dovoleno fotografovat (byť s řadou limitací až výhrůžek).

Hlavice sloupů na obrázcích leží kvůli stabilitě a pohledu na jejich zpracování opačně, „vzhůru nohama“, než jak stávaly na vršcích sloupů.

Západní fronton s problémem

Ze západního průčelí (frontonu, pedimentu) chrámu se zachovala řada velkých plastik. Na levém obrázku vidíme architektonický díl, totiž okap, zvaný sima. Záběr se omezuje na jeho zakončení, aby byly dobře vidět detaily zdobení palmetami a stylizovanými lotosovými květy. Byly v mramoru ryté a původně také polychromované.

Ukončení žlabu zdobené palmetami a lotosovými květy. Hymétský mramor, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 3958. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Třítělé chtonické božstvo ze západního pedimentu, 570 až 550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 35+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obrázek vpravo ukazuje dosti záhadnou trojchlapskou postavu. Horní části těl tří vousatých mužů se v pase spojují v jedno hadovité tělo, málem ve stylu „had leze z díry, vystrkuje kníry“, ale hodně zvětšeně. Většinou to bývá nazýváno „Třítělé chtonické božstvo“, tedy božstvo zemité povahy. Může souviset s Athéniným posvátným hadem, který prý žil kousek vedle v Erechtheionu. Mytický athénský princ Erichthonios měl hadí i lidskou podobu. Zrodila jej Gaia. Propletení tří hadů, kteří se od svých krků k hlavám rozplétají do individuálních podob, bývá v řeckém umění obvyklé, například v Delfách, jenže mívají hadí krky a hlavy, nikoli mužské hlavy i s půlkou těl. Zvláštním charakterem a nejasnou identifikací tohoto božstva ovšem problémy s ním nekončí.

Třítělé chtonické božstvo, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 35+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ti tři hado-muži drží cosi v rukou. Nevypadá to na pouhou dekoraci, nýbrž na významnou součást jejich identity, resp. poselství tohoto výtvarného díla. Jsou to téměř atributy jednotlivých postav, poté, co se muži rozpletli z hadího konce těla. Každý z nich je drží ve své levé ruce, pravá asi naznačovala nějakou akci nebo gesto. Ty věci jsou dost poškozené, nicméně většinově podávaná intepretace působí přesvědčivě. V pořadí zleva doprava (v našem pohledu) to jsou znaky vody, ohně a vzduchu. Voda je vyobrazena jako vlnka, oheň je symbolizován lampou nebo menší pochodní, vzduch ptákem.

Dalo by se to použít jako patrně nejstarší řecká ilustrace nauky o živlech. Jsou tam sice jenom tři, ale ten čtvrtý, země, je nejspíš vyjádřen hadovitou částí těla. Jenže máme problém. Sama slova pro vodu, oheň, vzduch a zemi jsou samozřejmě prastará, ale nauku o čtyřech živlech vytvořil až Empedoklés. Ten psal kolem poloviny 5. století před n. l., jenže tohle je nejmíň o století starší. I kdybychom si pustili fantazii na špacír a předpokládali třeba nějakou pythagorejskou inspiraci Empedokla, tak si pomůžeme nanejvýš o jednu lidskou generaci, aspoň pokud nechceme fantazírovat úplně bohapustě.

Řadu lidí to nechává v klidu i proto, že byli ze starších nepříliš kritických úvodních učebnic (a z jejich nových nápodob) „poučeni“, že nejstarší filosofové předpokládali, že „základem“ veškerenstva je ten či onen ze čtyř živlů, na způsob „látkového počátku“. V žádném textu před Empedoklem se nic takového opravdu nenajde. To jenom Aristotelés převzal a po svém upravil Empedoklovu novinku, a podstrčil živlovou nauku všem „předchůdcům“, čímž historikům filosofie přidělal mnoho práce. Aristotelovu úpravu nauky o živlech zdědila scholastika, takže byla na dlouhou dobu brzdou fyziky. Četné učebnice aristotelský výklad předsokratiků dále vulgarizovaly. Mezi fragmenty originálního textu předsokratiků a aristotelskými referáty bývá propastný rozdíl. Člověk po desítky let pracně vylupuje zlomky nejstarší filosofie, ukazuje, jak ji Aristotelés dezinterpretoval (to je opravdu mainstream, i když se to má říkat opatrněji) a jak to poznamenalo školní tradici – a najednou potká tohle! Naštěstí si toho, nakolik vím, zatím nikdo ze scholastiků a neokonzervativců nevšimnul a nepoužil jako argument. Oni většinou věří jen na texty. Co s tímhle hadím darem?

Historici umění i archeologové na dataci přísahají. Pravda, potkal jsem několik dost starých plastik s podobnými atributy živlů, ale ve všech případech se pak ukázalo, že šlo o dodatečnou invenci renesančních sochařů při jejich velice tvůrčí „restaurátorské“ práci. Jenž tohle je prý originál. Co s tím?

Od přírody jsem nastaven tak, že hmotným památkám důvěřuji mnohem více než textovým. Ono se totiž snadněji něco napíše, než opravdu udělá nebo zjistí. Proto beru tuto plastiku velice vážně. Na druhou stranu je divné, že v dobách před Empedoklem není o nějakých čtyřech živlech  nikde zmínka ani mimo filosofii, ba že i po Empedoklovi to zdaleka není samozřejmé. (Například Hippokratés nic takového nezná, živlová nauka se objevuje až v pozdějších jemu připsaných spisech, na rozdíl od textů z pozdního 5. století před n. l.)

Je možné, že živlová symbolika žila už dříve v náboženství, a možná právě odtud ji převzal také Empedoklés. Vzhledem k unikátnosti tohoto zobrazení by stejně nešlo o běžný motiv, nýbrž o cosi specifického.

Navíc je zajímavé, jak symbolické rozlišení horní a dolní poloviny těla jaksi předbíhá dobu, čekali bychom je spíše později. Ale pojďme se radši podívat na další plastiky ze západního pedimentu alias frontonu.

Héraklés a Tyfón, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 336+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Býk zadávený dvěma lvy, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 3+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na obrázku vlevo prý hrdina Héraklés bojuje s obludným Tyfónem, hadovitou až drakovitou obludou.

Vpravo je centrální výjev této části výzdoby chrámu. Býk zadávený dvěma lvy se bohužel zachoval jen torzovitě. Jde o standardní motiv konfliktu divoké a domestikované přírody.

Výklady se shodují, že „celkově je význam celého frontonu tajemný“. Dá se to říci rovnou: Víme o tom houby.

Hekatompedos, východní fronton

Lvice požírá tele. Lvice je zobrazena s kombinací samičích (prsa) a samičích (hříva) charakteristik. Kolem 560 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr 4+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velký had z východního pedimentu, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 40+. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tak si ukážeme ještě dvě plastiky z východní strany chrámu. Na té vlevo lvice požírá tele. Je ovšem problém, jestli to je lvice nebo lev, má obojí znaky. Výklady zde spatřují spíše „rozpačitost“ umělce než nějaký lví hermafroditismus nebo rovnost pohlaví. Sochař prostě lvici opatřil samčí hřívou. (Nechci domýšlet, k čemu všemu by se to mohlo hodit jako ilustrace.)

A vpravo je další veliký had, výkladově ponechávaný bez komentáře.

Další plastiky a Athéniny chrámy

Gorgó z akrotéria chrámu Hekatonpedos. Hymétský mramor, 570-550 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 701. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bojující Athéna z gigantomachie zdobící chrám Athény Polias, kolem 525 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách. Kredit: Tetraktys, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0

Z chrámu Hekatompedos se zachovalo ještě několik menších fragmentů plastik. Snad k nim patří i Gorgó z akrotéria, z ozdoby vrcholu střechy. Vyplazuje na nás jazyk, nejspíš jsme už měli při pohledu na ni zkamenět.

Reprezentativně vypadá velká plastika bojující Athény ze skupiny gigantomachie, bohužel zachovaná jen torzovitě. Je také o generaci pozdější, hlavně však patřila k jinému chrámu, který stál skoro hned vedle. Výtvarné pojetí působí mnohem pokročileji, leč hadi zůstávají. Athéna zjevně bojuje i pomocí hadů, kterými je lemován její oděv.

Tato plastika patřila ke Chrámu Athény Poliás, doslova Athény Obecní, patronky města. Stál mezi Hekatompedem a Erechtheionem. Měl také staršího předchůdce na stejném místě, navíc asi navazoval na kultovní místo už z mykénské doby.

Poněkud skeptická závěrečná poznámka

Na rozdíl od všelijakých zapadákovů, které mám tak rád, se na athénské Akropoli ocitáme nejen v centru velkoměsta, ale také přímo v ohnisku všech antikářských věd. Člověk si tedy nemá sám moc domýšlet a raději pečlivě studovat. V odborné literatuře je Akropole rozdělena sítí po decimetrech, všechno je zkatalogizováno, řádně zdokumentováno a mezinárodně prodiskutováno. Ke každému nálezu máme odborné články, o těch významnějších řadu knih. Je to opravdu úctyhodná práce, s kontinuitou od 19. století. K tomu četné antické literární popisy a ještě četnější pouhé zmínky a narážky, podrobně prošťourané filology. Paradoxem ovšem zůstává, že alespoň pro archaickou vrstvu je přínosem pouze lokalizace a identifikace jednotlivých chrámů a jejich součástí. To je velký úspěch, který má svou nespornou důležitost, jenže tomu hlavnímu, totiž různým dimenzím Athénina kultu, nejspíš pořád moc nerozumíme.

Místo literatury

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Část expozice archaických plastik v Muzeu akropole v Athénách.

Athéna.

Erechthonios.