Po řadě kuriozit konečně něco normálního, přímo obyčejného: všední život lidí v řecké antice. Nehrnul jsem se do toho, neboť je s tím řada potíží. První je, že tomu nerozumím, nejsem historik. Druhá, že je to přinejmenším od konce 20. století v archeologii a historii móda, s čímž souvisí mnohé přednosti i zadnosti. Třetí, že by se muselo specifikovat, v jaké době, v kterém regionu a společenské vrstvě; to všechno je tuze pestré, takže v řadě věcí odborné studie nedávají jednotný obraz. A hlavně, co vlastně myslíme tou všedností? Stačí odečíst vyšší mocipány, velké náboženské slavnosti a slavná výtvarná díla? Tak to zkusím obejít nabídkou obrazů, které si Řekové v průběhu 7. až 3. století před n. l. sami vytvořili. Zčásti to bude pohled na všední život od nóbl umělců, zčásti přímo lidová tvorba. Budeme postupovat od vyšších kruhů k nižším a od velkých měst k samotám.
Začneme záběry z expozice Každodenní život v antice, kterou jako nášup nabízí ve svém nejvyšším patře (v zásadě jinak orientované) Muzeum kykladského umění v Athénách, spravované nadací Goulandrisových. Jako pozadí vitrín tam mají velké emotivní fotky. Scény nebyly ponechané na fantazii fotografa a herců, veleli jim lidé od fochu. Přesto člověk místy neví, jestli má být dojat – nebo se co by starý cynik trochu smát. Jsou to scénky ze života lepší měšťanské rodiny na horní hranici střední vrstvy, Anglosasové by řekli „vyšší střední třídy“. Můžeme si představit rodinu velkoobchodníka, doplněnou služebnictvem. (Ono to muzeum patří rodině eurových miliardářů, byť nečekaně vstřícných, takže si prostý lid představují nějak takhle.)
Miminko v rodině a dětské hračky. Muzeum kykladského umění v Athénách. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
|
Chrastítko tvaru dětského lůžka s miminkem, 3. st. před n. l. Muzeum kykladského umění v Athénách, Ch. Pollitis Coll. 124. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Expozice začíná narozením miminka a dojemnou péčí o ně. Napřed matka a starší sourozenci toho mrňátka, pak se zapojují služky a širší rodina.
Hračky. Atické figurky zvířat, malé keramické nádoby a hrací kostky, 550-500 před n. l. Muzeum kykladského umění v Athénách, Ch. Pollitis Coll. 124. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Model malého tkalcovského stavu, spíše na drobné ozdobnosti. Závažíčka jsou původní. Muzeum kykladského umění v Athénách. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
|
Menší děti žijí v ženské části domu. Mají kvanta hraček, většinou se zachovaly různé keramické figurky, některé pojízdné nebo chrastící, společenská vrstva se pozná spíše podle úrovně jejich zpracování než počtu. Napříč ekonomickým spektrem kralují všudypřítomné hrací kostky (astragaloi), od keramických po opravdu ovčí nebo kozí kůstky. Hraček byl širší sortiment, například různé čamrdy, vozíčky, loutky, ale to by stálo za samostatný článek, stejně jako hry malých i dorůstajících dětí. K přechodu od hraček ke vzdělání patří také hudební nástroje. Větší dívky jsou vedeny k domácím pracím typu tkaní deček a k tanečkům, v chudých vrstvách taky tahají vodu. Chlapci spíše ke sportu, v lidovějších vrstvách také k řemeslu nebo práci na statku. O vzdělání už pojednal článek Školní čeládka v antickém Řecku. (Jinak je tomu ovšem ve Spartě. Tam jsou už na malé děti mnohem drsnější. Ke sportu pak vedou i dívky, zatímco chlapci jsou krom sportu spíše týráni a pak zařazeni do armády. Mnoho soukromí se tam nikomu netrpí, a to nejen majetkově.)
Příprava jídla, plus téma bohové a hrdinové. Muzeum kykladského umění v Athénách. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
|
Flétny, prý dětské. Archeologické muzeum v Korintu. Materiál bohužel není popsán. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
I u nás je všednodenní život lemován periodickými svátky a občasnými obřady typu svatba nebo pohřeb. V Řecku je to mnohem výraznější. Dnes mají všude ikony a fotky příbuzných, v antice sošky bohů a několik lepších nádob s mytologickými malbami. Kuchyňské nádobí a náčiní by bylo samostatné téma.
Rodinný život je zarámován veřejným životem v obci, ke středním členům patří náboženské slavnosti (viz článek Řecké náboženství) včetně divadla a sportu, ale také řemesla s dílnou v domě, obchod na tržišti a místní politika. Důležitou roli má vzdělávání dorůstajících chlapců (viz článek Paiderastie). Také vojenství, protože skoro pořád se někde nedaleko válčí. Od střední vrstvy výše taky symposia. I v nižších vrstvách se najdou nějaké šperky nebo aspoň ozdoby, článek Od amuletů ke šperkům – v egejské oblasti od neolitu do pozdní antiky.
Řekové si ovšem velice chránili skutečné soukromí, přestože hojně žili ve veřejném prostoru, a přestože výtvarné umění i literatura otevřeně popisují leccos (viz např. článek Sex a erotika v řecké antice).
Obchod v malém
Prodej oleje. Černofigurová malba na peliké, malíř Eucharidés, 520 až 500 před n. l. Archeologické muzeum na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Mladík („vinný chlapec“) nese dvě amfory. Červenofigurová malba na kylixu, 510 před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Tržiště na náměstí bylo jedním z center společenského života. Vázová malba prodej oleje byla vytvořená černofigurovou technikou, ta je příznačná pro 6. století před n. l., i když ani později nemizí úplně. Autorem je dost slavný vázový malíř Eucharidés, jenže nádoba není dobře zachovaná a ani fotka není z nejlepších, pardon. Prodavačka asi předvádí kvalitu zboží.
Mladík nesoucí víno je na dně picí misky namalovaný červenofigurovou technikou, což je nová móda pozdní archaické doby, která pak ovládne keramiku doby klasické. (Viz taky Víno v egejském prostoru od doby bronzové po dnešek.)
V dílnách řemeslníků
Kovář při práci. Atický červenofigurový kylix, 510 až 500 před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Mladý zbrojíř při práci. Atický červenofigurový kylix, 480 před n. l. Ashmolean Museum, Oxford. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Skutečná střední vrstva se často živila skutečnou prací, nejčastěji řemeslem. Řemeslníky všeho druhu a úrovní najdeme nejen ve velkých městech, ale i v odlehlých malinkých městečkách. Na obrázcích jsou na dnech picích misek zobrazeni kovář a zbrojíř. To je nejčastější, asi že to je náležitě mužné. Dali by se však najít i řemeslníci všemožných jiných profesí, jen mít dostatečně kvalitní volné fotky méně četných případů.
Řemesla v malém měřítku
Kadeřník při práci a muž u grilu. Drobné terakoty, 5. století před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Žena u malé pekařské pece. Drobná terakota, 5. století před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Nejdůležitějším svědectvím každodenního života jsou drobné terakoty. Potkáme je jako žánr vysoký i lidový, v plynulém spektru, umí je vypálit každá hrnčířská dílna. Uváděné příklady představují přibližně průměr. Je to opravdu ze života. Poměrně často zobrazují také řemeslníky, někdy možná jde spíše o domácí práce, jindy o řemeslo v malém měřítku.
Pekařka přenáší chleby. Drobná terakota z Tanagry, 6. století před n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Žena hněte těsto, 500 až 475 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 27. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
|
Pominuli jsme mnohá řemesla a také námořníky, jejichž antické pomníčky jsou četné.
Život rolníků
Osel nese náklad v nádobách, asi kolem 500 před n. l. Archeologické muzeum na Rhodu. Kredit: sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Muž odtahuje sele od svině. Oltář z řecké Sicílie, 570-560 před n. l. Archeologické muzeum v Syrakusách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Za nejtěžší byla považovaná práce rolníků, také nejmíň vynášela. Většina sedláků toužila spíše po relativně ještě tak tak důstojném přežití, než že by měli naději bohatnout, jak to vylíčil už kolem roku 700 před n. l. Hésiodos (viz článek Hésiodos: Práce a dny). Typické bývalo rčení: „Země jim rodila jen kameny a hady.“ (Něco jiného byly velkostatky v držení bohaté aristokracie, vedené najímanými správci, s těžce podřízenou a často přímo otrockou pracovní silou, teď je řeč o svobodných zemědělcích.) Vinice, sady a zahrady vypadají krásně, ale zkuste rukama stavět kamenné opěrné zdi, ohrady a zavodňovací strouhy od horského potoka, a k tomu tahejte v nůších úrodnou půdu nahoru z náplavů potoka notný kus po proudu (přinejlepším na oslu, často s pomocí vlastní ženy a celé rodiny). Výtvarně se zobrazovaly krásy a plody zahrad, nikoli těžká práce samotná. Řecká kultura ráda cudně skrývá namáhavost práce, asi podobně, jako skrývá skutečnou (neplacenou) erotiku. Falešná a kýčovitá představa o bukolické idyle venkova se objeví až v pozdější antice, samozřejmě ve velkoměstech.
Nadřeli se nejen lidé, ale i osli, jak ukazuje obrázek vlevo. Reliéf vpravo, s mužem, sviní a seletem je součástí oltáře, takže nejspíš ukazuje přípravu k oběti. Pokud zrovna nešlo o „celopal“, tak se bohové spokojili s vůní, případně s kostmi a kůžemi, a pečínka zůstala lidem. Zobrazení všednodenního chovu by asi vypadalo podobně.
V Řecku naštěstí řada prvků vyšší kultury prostupuje i do lidových vrstev. Sociální a ekonomické rozpětí je sice velké, ale nedošlo zde k úplnému oddělení kultury elit a kultury nižších vrstev, řada motivů je společná.
Život na horských samotách místo experimentální archeologie
Doprava vody z osady Asfodelitis nahoru do samoty Oxo Meria v horách ostrova Amorgu, roku 2018. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Oprava zídky technologií starou řadu tisíciletí. Kamenické práce v Asfodelitis na Amorgu, Kyklady, 2018. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Velký gradient geografické i sociální stratifikace umožňuje dodnes potkávat relikty, zvláště na ostrovech. Působí kouzelně, i když popravdě přiznávám, že tak na pár hodin až dní. Od turistické civilizace v okolí přístavu jsme vzdušnou čarou něco málo přes 4 km, což ale obnáší několik hodin docela namáhavé cesty jakoby do jiného světa. U samoty Oxo Meria (Drsné díly) je drobná archeologická lokalita. Maličká osada Asfodelitis (U asfodel) má starobylý kostelík, nově i letní hospodu, protože leží na hřebenovce a je tam voda. Nával tu nebývá, za celý důkladný celodeňák jsme vždycky potkali jen několik lidí.
Většina ostrovních horalů nepůsobí nikterak imbredně. Doprava v terénu se děje jako kdysi, i když mnohé detaily doznaly změn: V antických časech se horal chránil před ostrým sluncem a silným větrem oblečkem, který ve výsledku připomíná delší tričko s kapuckou, v puse nežmoulal nezapálené cigáro a na nohou měl sandály. Soumar nesl vodu v kožených měších nebo keramických nádobách a plůtek v pozadí nebyl z kovového pletiva.
Fotka vpravo zachycuje opravu zídky. Krom oděvu mužů, mexických opuncií, drátěného pletiva a plastového kanystru stojícího u studní by v posledních šesti tisíciletích byla stejná, použitá technologie se nezměnila, dokonce ani nástroje. Jeden z mužů ovšem vypadá na výpomoc z méně rustikálních končin.
Kousek za dalším vrškem se našly chatrné zbytky zídky, které se podle zaschlých částí rostlin mezi kameny a podle okolních nálezů datují do 3. tisíciletí před n. l. Stávala tam malá osada starokykladské kultury rané doby bronzové, jako samota byla obývaná i v antice a středověku. Je to naprostá nádhera, ale žít tam rozhodně nebyla sranda.
Místo literatury
Kategorie Daily life in antiquity in the Museum of Cycladic Art na Wikimedia Commons.
Spíše na okraj přikládám: Prezenťák k mé přednášce Fotky a věci na semináři naší katedry, s hojnými linky.
Videozáznam této přednášky.
Diskuze: