Srážka Země s Měsícem nebo třeba rozpad naší romantické oběžnice následovaný nevyhnutelnou apokalypsou představuje vcelku tradiční téma science-fiction. Asi není nutné zdůrazňovat, že by se jednalo o totální katastrofu, která by vážně poničila geologickou strukturu Země, o nějaké lidské civilizaci ani nemluvě.
Ve skutečnosti Zemi takový osud podle všeho nehrozí. Měsíc se od Země vzdaluje a za velmi dlouhou dobu bude mít naše planeta opačným problém. Země by o svou oběžnici nakonec přišla, pokud by ovšem do té doby vydrželo Slunce. Je ale možné, že apokalyptické srážky s měsíci, přesněji řečeno exoměsíci, jsou v jiných planetárních soustavách příčinou likvidace slibně se rozvíjejících populací života.
Tvrdí to astronom Brad Hansen z americké University of California, Los Angeles (UCLA), ve své nové studii, kterou nedávno zveřejnil časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Hansen provedl sérii simulací, které ho přivedly k závěru, že kolize mezi exoplanetami a jejich exoměsíci jsou spíše pravidelným fenoménem než zcela výjimečnou záležitostí. Pro případný život na takových exoplanetách by to samozřejmě bylo naprosto devastující.
Poněkud ironické je, že jsme doposud žádný exoměsíc spolehlivě nedetekovali. Dosavadní přístroje na to zjevně moc nestačí. Odborníci nicméně počítají s tím, že je jich plný vesmír. Ve Sluneční soustavě je měsíců požehnaně a nenarazili jsme na žádný důvod, proč by v této věci Sluneční soustava měla být nějak výjimečná.
Když kolem planety obíhá měsíc, hrají spolu gravitační hru. V důsledku toho se rotace planety neustále nepatrně zpomaluje, zatímco měsíce se nepatrně vzdaluje. Lze říct, že planeta po troškách předává svůj moment hybnosti k oběžné dráze dotyčného měsíce. V případě Země a Měsíce se tahle hra hraje dlouhé miliardy let.
Hansen ze simulací vyčetl, že gravitační hra může být mnohem svižnější, především v systémech, kde je exoplaneta s exoměsícem mnohem blíž ke své hvězdě, než Země vůči Slunci. V takovém případě se vše odehrává rychleji. Simulované exoměsíce se vzdálily od svých exoplanet a pak se najednou vrátily zpátky a vší silou narazily do exoplanety. Stihly to přitom během první miliardy let po vzniku dotyčného planetárního systému.
Taková srážka by vytvořila ohromné mračno prachu, kterého bychom si mohli všimnout. Háček je v tom, že by takové mračno nevydrželo moc dlouho. Za nějakých 10 tisíc let by bylo po všem. Pár mračen jsme v planetárních systémech už našli, ale není jasné, zda vznikla tímto způsobem. Bude to chtít soustu dalších pozorování.
Jak říká Hansen, dozajista s hořkým úsměvem, měsíce obvykle považujeme za velmi užitečné, pokud jde o vznik života na planetách a jeho dlouhodobou existenci. Máme za to, že stabilizují pohyby planety a že přinášejí i další výhody. Pokud má ale Hansen pravdu, měsíce budou pro život spíše rozsudkem smrti.
Literatura
Monthly Notices of the Royal Astronomical Society 520: 761–772.
Slušná naděje pro hledání života na exoměsících
Autor: Stanislav Mihulka (05.06.2015)
Nový typ těles: Osiřelé měsíce by se mohly stát plunetami
Autor: Stanislav Mihulka (12.07.2019)
Superhory v historii Země souvisejí s evolucí života
Autor: Stanislav Mihulka (05.02.2022)
Diskuze: