Australští

Tomáš Černák,2023-03-19 00:02:49

"analytici" objevili SOKS :-D

Akorát trochu přeceňují jeho schopnosti.

Je třeba dát tomu trochu pozadí. V Austrálii jsou jaderné ponorky docela velké téma z vícero důvodu.

1) Austrálie byla doposud dost protijaderná. Jako jedna z mála zemí měla dokonce i zákaz vstupu jaderných plavidel do jejích výsostných vod. To je také důvod, proč striktně trvali na konvenčních ponorkách ve výběrovém řízení na náhradu za třídu Collins a to i přes to, že Francouzi, jejichž konvenční varianta Barracudy ten kontrakt nakonec vyhrála, naléhala na Austrálii, ať akceptuje jadernou variantu, kterou zavádí do služby Francie. Náhlý přechod na jaderné ponorky je tak hořké sousto na polknutí pro značnou část Australanů i jejich elit.

2) Způsob, jakým Australská vláda pohřbila již hotový kontrakt vzešlý z "transparentního" výběrového řízení (ono moc transparentní nebylo, konvenční Barracuda byla výrazně horší nabídka, nežli Německá upravená Type 212 a japonská Soryu a to jak schopnostmi, tak připraveností a také cenou, proto je důvodné podezření, že to Frantíci jako obvykle uplatili) se moc nezamlouvá ekonomickým elitám. I když SSA zajistí, že se jejich vazalové v EU nebudou vyloženě mstít, tak náklady na vývoj konvenční Barracudy Austrálie zaplatit musí a půjde o miliardy AUD (dosavadní odhad cca 3,5 miliardy včetně pokut).

3) Virginie, které RAN "vybrala" jsou pro Austrálii nevhodné. Prvně Američané odmítli technologický transfer. Veškeré údržby, které bude RAN platit se budou provádět v SSA. Dále si Američané vymínili trvalého styčného důstojníka na palubě, který bude mít právo veta při jakékoliv misi a tak má kontrakt podobu spíše leasingu, jaký provozuje Rusko s Indií a třídou Akula. Ovšem i technicky. Virginia je pro mise v EEZ, které jsou zhruba polovina práce ponorek RAN nevhodně velké. Virginie jsou navíc hodně zaměřené na útoky proti pozemním statickým cílům (jedná se v podstatě o SSGN, nikoliv SSN), o kterouž schopnost RAN nemá zájem ani ambice. Velkým problémem pak je extrémní zastaralost amerických ponorek v automatizaci, byť úmyslná. To má vedlejší efekt v tom, že služba na Virginii je klaustrofobické peklo, protože na stejný obytný objem připadá více než dvojnásobek ponorkářů, nežli je běžné u konkurence. Na to nejsou australští ponorkáři zvyklí a hrozí odchodem do výslužby. A nakonec, je tu problém v tom, že místo 12 ponorek Barracuda dostanou Australané pouze 3 Virginie u kterých zatím není jisté, jestli vůbec budou nové, je zde reálná možnost, že půjde o vyřazené kusy. Opčně to bude maximálně 5, ale protože jsou výše uvedené problémy, zůstane nejspíše u 3 kusů. Navíc cena je tajená, ale je jisté, že to bude značně více nežli měly stát již tak předražené konvenční Barracudy. Kvalifikované odhady hovoří o částce kolem 10 miliard AUD za Virginiu (SF Barracuda měla stát 4,5 miliardy).

4) Přerod "leasingu" Virginí do třídy AUKUS je pak ještě více kontroverzní. Ve zkratce, Austrálie zaplatí Anglii a Americe výrobní a designové kapacity, aby si za to mohla vyrobit vlastními silami 8 jaderných ponorek podobných britské třídě Astute (která je pro potřeby RAN vhodnější). Sice získá know how, ale prakticky to znamenám, že za 8 ponorek zaplatí těžko představitelných 200-250 miliard amerických dolarů. Tedy 20-30 MILIARD USD za KUS!!! Pro srovnání, SSA kupují Virginiu za 5 miliardy dolarů (inflační ekvivalence, dnes je to jen 3,5 miliardy). Program je tak nejen naprosto neefektivní, ale reálně hrozí ekonomický průser australské armády, protože její rozpočet je 32 miliard AUD, tento program však bude vyžadovat v následující 25 letech až 15 miliard AUD ročně! Jen za ponorky.

Celkově se tak Australské námořnictvo a s nimi celá vláda řítí po hlavě do prdele a aktuální australská vláda na to téma nepřipouští diskuzi a to ani v laickém prostoru (Austrálie je už nějaký ten pátek ukázková diktatura).

Takže z těchto důvodů je mnoho skupin, které Virginie ani AUKUSy nemusí a jejich "analytici" tak vypouští věci jako jsou uvedeny v článku. Protože to je jediný způsob, jak proti tomu bojovat a nejít v Austrálii za katr.

Je proto třeba se pídit za pozadím "analytiků" a jejich cui bono.

Nyní k těm technickým věcem.

Socěti zavedli SOKS tuším v roce 1969, od té doby ho pravidelně vylepšují. Angličané tuto technologii vyvinuli (nebo opajcli?) a zavedli v roce 2013 na svých Astute ponorkách. Jedná se o soubor neakustických senzorů, které umožňují sledovat cizí jadernou ponorku. Umí sledovat brázdu (krátká vzdálenost, v řádu nižších km) a v ní obsaženou radiační stopu (střední vzdálenost, v řádu nižších desítek km, omezeno tím, že z chladících okruhů reaktoru uniklé radionuklidy jsou těžké a relativně rychle klesají ke dnu) a chemickou stopu (dlouhé vzdálenosti, stovky až nízké tisíce km).

Ta chemická stopa je asi nejzajímavější věc, jedná se totiž, vulgárně řečeno, o čichání mrtvolek. Sekundární okruh reaktoru ponorek je totiž stále velmi horký, obvykle výstupná teplota vody dosahuje teplot přes 70 stupňů celsia, což spolehlivě zabíjí plankton. Organický život při smrti uvařením uvolňuje obrovské množství specifických chemických látek, které kuchařinky znají pod pojmem vývar, které jde chemicky analyzovat a díky unikátnosti snadno rozlišit od jiných forem smrti. Samozřejmě to má své omezení jak hloubkou ponorky (čím níže, tím méně planktonu, tím méně silný vývar a tím menší detekční vzdálenost) a také prostředím, kde ponorka pluje (v arktických oblastech je planktonu o několik řádů méně, nežli v tropických). Také záleží na rychlosti ponorky, protože při nízké rychlosti je i nižší teplota výstupní vody ze sekundáru a tím opět méně kvalitní vývar.

Z výše uvedeného je zřejmé, proč metoda není samospasná a dojem "analytiků", že udělá oceány průhledné je optimistický. Brázdu totiž rozruší kdejaký mořský proud, má na ni vliv i vlnobití a aby ji bylo možné sledovat, je třeba na ni natrefit a doslova v ní plout. Jestliže se bavíme i tom, že ta chemická brázda má v ještě zjistitelném konci jen několik stovek metrů šířku a při průměrné délce několika stovek km je objem v řádu nižších desítek km3. Problém je, že prostor, ve kterém se může pohybovat běžná americká ponorka v Pacifiku je 40 miliónů km3 (počítám jen 2/3 oceánu, který je vojensky zajímavý), Ruská pak dvakrát tolik. Už z tohoto zjednodušeného a geometricky nesprávného porovnání je jasné, že zachycení ponorkové brázdy je spíše dílo náhody, nežli výsledku pilné práce. Proto je stále hlavní senzor ponorky sonar, který má běžnou detekční schopnost v objemu cca 3 milióny km3 (samozřejmě na ponorky to je výrazně méně, ale mnohem více, nežli má SOKS).

Z principu funkce také nelze SOKS použít z lodí, letadel a satelitů.

Ty sice mají k dispozici další dvě metody, tedy detekci magnetických anomálií a infračervené stopy. Ale ty mají své fyzikální limitace. V případě MAD je situace taková, že permeabilita nemagtnetických ocelí používaná pro stavbu ponorkových trupů je v oblasti 10E-6, tj. indukovaný magnetizmus je cca milionkrát nižší, nežli je intenzita magnetického pole Země, které je zdrojem indukce. Citlivost nejlepších MAD detektorů (atomárních) je kolem 10 biliontin intenzity MP Země, což znamená, že maximální vzdálenost, na kterou MAD může ponorku detekovat je kolem 300 metrů (klasický pokles intenzity s durhou mocninou vzdálenosti). To například na ruské ponorky nestačí, protože ty mají operační hloubku přes 400 metrů. Proto se MAD používá hlavně v oblastech s malou hloubkou, tedy nejčastěji v pobřežních vodách. O titanu místo oceli pak snad ani nemluvě ;-)
Z výše uvedeného plyne, že běžné MAD letadlo musí letět při hladině, kde při cestovní rychlosti pokryje kolem 200 km2 za hodinu. Pacifik má zhruba 165 miliˇonů km2 ...

Sledování infračervené stopy ponorky pak vyžaduje sledování z velmi velké výšky (obvykle z orbity) aby sledovaný prostor byl dostatečně velký pro sledování teplotních gradientů. Navíc je třeba, aby ponorka plula rychle, mělce a v chladných vodách (v tropických to skoro vůbec nefunguje kvůli malému gradientu). Takže ani u této metody nelze hovořit o průhlednosti oceánu a v případě oceánů, ve kterých plují australské ponorky to platí tuplem.

Co se akustického snímaní týče, moderní ponorky, i ty jaderné, jsou schopné dosahovat tlakových hladin kolem 90 dB. To je v mnoha místech oceánů hladina šumu. Je tak poměrně běžné, že ani nejcitlivější sonary nejsou schopny zaznamenat nepřátelksou ponorku pár desítek metrů daleko. Jedinou použitelnou metodou je pak dlouhodobá transformační analýza zvukových záznamů za účelem nacházení opakovaných vzorů v tom šumu, jenže ta potřebuje výpočetní výkon superpočítače a čas. Nic co by dělalo oceán průhledným.

Fantastické detekční metody typu detekce neutrin z reaktorů nebo kvantové "radary" nechám pro autory scifi, IMHO jsou asi tak reálné jako Warpový pohon.

Podtrženo sečteno, žádný revoluční zvrat ve věčném souboji utajení ponorek a jejich detekce nenastal a ani se nerýsuje. Ponorky tak nadále zůstanou jednou z nejefektivnějších zbraní, jejíž největší síla je v tom, že o ní do poslední chvíle nevíme.

Odpovědět

Naivní

Rony Hetzer,2023-03-16 20:24:54

Dost naivní článek, oceán je velký a nejdříve musíte vědět kde ponorku hledat, abyste ji mohlli najít, protože všechny detekční metody mají klratký dosah. Ponorka se může navíc bránit a pokud překročí teplotní rozhraní, je opět neviditelná. Dnešní ponorky můžou nést i protilodní a protiletecké zbraně, takže z lovce, se snadno může stát kořist.

Odpovědět

Nechápem síce,

Vladimír Bzdušek,2023-03-16 16:46:44

načo sú Austrálii tie ponorky, ale ak majú na zaplatenie, budiž. Ale detekcia ponorky v hĺbke cca 500m, a nehýbe sa, tak dajte princíp ako na to.
PS.
Poznám jedného Gruzínca, ten mal na VŠ ( 1970 Moskva) kolegu, čo slúžil na takom kráme pri sonare. Čírou náhodou sa "skoro" zrazili s US ponorkou, no on ju počul dačo skôr než pandant na US kráme, tak vypli motory, začala sledovačka ..., a len za to dostal ťažké vyznamenanie ...

Odpovědět