Komu čest, tomu čest, takže i Aristotelovi. O to spíše pak partě lidí, kteří přeložili a kriticky okomentovali jeho spis O plození živočichů, tedy alespoň jeho I. knihu. Překládat takovou věc je spletité, neboť nutno pochopit Aristotelovu řečtinu, staré názvy všeho možného a v případech mořských potvůrek občas hodně divného, jeho zoologickou a místy i filosofickou terminologii, – a to vše popasovat se současnou terminologií a úrovní zoologických znalostí, metod práce a způsobem uvažování.

Obálka knihy. Kredit: zde.

Co vlastně přeložili a jak to kdysi vzniklo

Aristotelés psal samozřejmě řecky, a řecký text se zachoval v opisech, jenže odborná literatura má už po staletí ve zvyku citovat názvy antických spisů latinsky, v daném případě De generatione animalium, řecky to je Περι ζωιων γενεσεωϛ (Peri zoión geneseós). V rukopisech Aristotelových zoologických spisů toto dílo následuje za spisem O částech živočichů (De partibus animalium). Z botanických děl se zachovaly jen fragmenty. Velká škoda, že se nezachovaly jeho zápisy pitev se schematickými nákresy! Soubor popisů mnoha pitev různých živočichů (Anatoma) byl opatřen i schematickými nákresy. Nikoli plně realistickým zpodobněním tvarů, nýbrž schématy struktur, aby je kopisté mohli bez přílišných chyb překreslovat. Nákresy byly doplněny značkami, Aristotelés na ně v zachovaných spisech hojně odkazuje. Občas popisuje i technické potíže při pitvách, evidentně s tím měl zkušenost. A pokud se nad některými jeho pozorováními usmějeme, musíme si připomenout, že i na praktiku mnohdy obtížně hledáme, co podle návodu máme najít, a to už víme, co to je, jak to má vypadat a kudy na to.

V zoologických spisech Aristotelés zužitkoval zkušenosti z pobytů na ostrově Lesbu (Lesvos, Mytiléné, Mytilini). Dnes je tam jeho památník, ale hlavně velká přírodní rezervace v brakických mokřadlech u mělkého zálivu Kalloni.

Po Platónově smrti roku 347 před n. l. se Aristotelés na přibližně čtyři roky odstěhoval z Athén do města Assos na západním pobřeží Malé Asie, odkud to měl na Lesbos kousek. Bylo mu kolem 40 let a krom zoologických bádání tam navázal zásadní soukromé i odborné kontakty.

Něco z díla, třeba o intimitách ježků

Aristotelés nejprve zdůvodňuje návaznost na spis O částech živočichů. Tělesné části chápe jako „látkovou příčinu“ živočicha, neboť „z nich“ sestává. U Aristotela je totiž látka odpovědí na otázku „z čeho“. „Tvarová příčina“ pak funguje tak, že jedinec v průběhu života cílí k uskutečňování své „formy“, u živáčků je tedy totožná s „účelovou příčinou“. Tím je také zdůvodněno, proč je pro biologii principiální právě morfologie a anatomie. Naštěstí jsou tyto úvahy brzy vystřídány konkrétnějšími problémy. Prvním je rozlišení na živočichy s oddělenými pohlavími a na ostatní. Padne zmínka o jednodomých a dvoudomých rostlinách a také o samoplození, což v dobách před Spallanzanim a Pasteuerem těžko komu vyčítat (Aristotelés je nezavedl, pouze sdílí mínění své doby). Typickými případy, byť vlastně spíše krajními, pak budou na jedné straně pohlavní rozmnožování živočichů pářením – a na druhé straně nepohlavní vegetativní rozmnožování. Přitom dobře ví, že zvláště mořští živočichové nabízí škálu řady dalších podob, někdy velice zvláštních.

Případné genderové problémy řeší jednoduchou definicí (716a): „Samcem nazýváme živočicha, který plodí v jiném, a samicí živočicha, který plodí v sobě.“ Starší antika měla různé představy o roli rodičů. Podle jedné krajní je žena pouze „úrodnou brázdou“, která dá semenu muže vzklíčit a přinese z něj plod. V Aischylově tragédii Oresteia (Eumenides 657-673) ji v téměř komické vsuvce neúspěšně prezentuje sám Apollón (když Oresta háji kvůli vraždě matky). Příčetní lidé samozřejmě odjakživa tušili, že to biologicky i sociálně musí být nějak kompromisně, že početí je nejspíš symetrické co do podílu matky a otce, zatímco růst plodu a porod je zčásti dílem matky a zčásti plodu samotného, ale adekvátní biologický popis byl problém, vlastně až do naší doby. Podle druhého extrému byla matka naprosto zásadní dokonce v tom smyslu, že otec dává pouze příležitost ke spuštění její role. Aristotelés se snaží o nějaké kompromisní rozumné pojetí, v tomto případě v návaznosti na Hippokrata.

Popis: Ježek jako nádobka na parfém, víc než dvě století před Aristotelem. Rhodos, kolem 550 před n. l. Metropolitan Museum of Art (New York), 69.11.3. Kredit: donated to Wikimedia Commons as part of a project by the MET, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Následuje popis samčích a samičích orgánů „krevnatých živočichů“. Zvláště ho zaujalo různé možné umístění varlat a morfologie penisu. Samičí rodidla rozčleňuje na nepárová u živorodých krevnatých živočichů a párová. Při všem tom se řídí svým metodickým principem (717a15): „Přirozenost utváří věci buď proto, že je to nutné, anebo proto, že je to lepší.“ Zvláštním lapsem je tvrzení, že varlata nejsou k plození potřeba. Prý mají pouze roli závaží, díky nimž jsou „semenné kanály“ rovně průchodné, podobně jako když závaží na tkalcovském stavu udržují svislou a uspořádanou polohu vláken. Po jejich odstranění se prý semenné kanály zatáhnou a uzavřou. Další analogii spatřuje mezi uspořádáním těchto kanálů a vedením trávicí trubice. Živočichové, kteří pouze konzumují, mívají jednoduchou a přímou trávicí trubici, zatímco „uměřenější“ živočichové mají trávicí trubici stočenou. Podobně se prý živočichové bez varlat nebo s varlaty uvnitř páří větším chvatem. Z toho vyvozuje řadu pravidel pro umístění varlat a penisu, ze kterých se mu vymyká kupodivu ježek (717b30). Ten nemá vyvinutý šourek a při pitvě se prý může zdát, že varlata jsou přichycena k dorsální straně břišní dutiny. Aristotelés to vysvětluje tím, že kvůli bodlinám prý musí páření ježků probíhat ve stoje na zadních a bříšky k sobě, což poznámka k překladu komentuje: „To je představa půvabná, ale skutečnosti neodpovídající.“

Aristotelovo dělení živočichů

Pominu teď další půvabnosti, abychom se dostali k systematice. Aristotelés je sice jejím otcem, avšak ne tak rigidně, jak si často myslíme. Systematiku alternuje na míru problému, zvláště když zkoumá postupy diferenciace při embryogenezi rozličných živáčků. V přílohách představované knihy najdeme pro přehled i „kanonickou aristotelskou klasifikaci živočichů“, která v zoologii převládala až do 18. století. Názvy skupin jsou Aristotelovy novotvary.

Mauremys rivulata (Balkánská pruhovaná želva bahenní?), Skala Kalloni, Lesbos, Greece. Kredit: Bj.schoenmakers, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Drobné ptactvo v zálivu Kalloni na Lesbu. Kredit: RITOS80, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Krevnatí živočichové (enhaima) mají krev ve smyslu červené tekutiny v cévách a srdci, krev prý vzniká zpracováním potravy a slouží jako rozvod výživy pro tělo. Skupina odpovídá obratlovcům (Aristotelés obratle znal, ale nechápal je jako klasifikační znak). Patří sem:

Člověk, vzpřímený suchozemský dvounožec živorodý.

Suchozemští čtyřnožci živorodí, tedy savci krom člověka.

Suchozemští čtyřnožci vejcorodí, tedy plazi a obojživelníci; k tomu podskupina beznohých vejcorodých (hadi).

Ptáci, vejcorodí létající dojnožci s křídly.

Ryby, vejcorodí vodní živočichové s žábrami; k tomu podskupina paryb, vejco-živorodých.

Kytovci (kété), živorodí vodní živočichové dýchající vzduch.

Bezkrevní živočichové (anhaima) mají jinak vypadající tělní tekutinu, která není nutně vázána na cévy, nicméně má analogickou funkci. Patří sem:

Měkkotělí (malakia), přibližně hlavonožci a podobní.

Krunýřkatí (malakostraka), přibližně korýši a podobní.

Skořepkatí (ostrakoderma), tedy mlži, plži, ostnokožci jako ježovky a sumýši…

Článkatí (entoma), tj. hmyz, pavouci, stonožky a snad i kroužkovci…

Plameňáci v zálivu Kalloni na Lesbu. Kredit: RITOS80, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zoologie bez evoluce

Aristotelés chápe živou přírodu jako jednotnou. Dokonce včetně člověka, i když jej zařadil nad ostatní savce. Vidí v tom jakousi přirozenou škálu. Prostě scala naturae, jak říkali za dob renesance. Také zohledňuje ontogenezi, i z hlediska proměn morfologie taxonomických znaků. Skoro to vypadá, že by mohl být považován za jednoho z antických předchůdců evolučního myšlení – jenže nemohl a kniha nás o tom poučí už v úvodní studii.

Jednotlivci se rodí a umírají, stejně jako všechny jednotlivosti na světě vznikají a zase zanikají. Tomu Aristotelés rozumí, to patří ke koloběhu přírody. Ale druhy jsou podle Aristotela věčné, jako je prý věčný svět sám. A obecné pojmy ani nemají jak podléhat změnám.

Navíc Aristotelés u všeho sleduje účel, myslí teleologicky. To by bylo u živáčků pochopitelné, kdyby šlo o popis funkční a lokální účelnosti určitého tělesného uspořádání, které už Empedoklés považoval za ustavené přírodním výběrem z náhodných kombinací. (viz článek Emedoklés před Darwinem.) Pro Aristotela je však ta či ona tělesná část přímo formována svým účelem, nikoli až jako výsledek jiných dějů. Její tvar a funkce jsou dány „účelovou příčinou“.

Tím Aristotelés na dlouho přerušil slibný rozvoj evolučního myšlení ve starší antice.

Před Aristotelem a po Aristotelovi

Portrait bust of Aristotle; an Imperial Roman (1st or 2nd century AD) copy of a lost bronze sculpture made by Lysippos. Louvre, Ma 80 bis, MR 329. Kredit: Eric Gaba, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Aristotelés je postavou kontroverzní, řečeno dnešním mediálním slovníkem. Přesto zrovna v zoologii sehrál obrovskou úlohu, zvláště svou srovnávací morfologií a anatomií. Skutečné problémy nejsou ani tak v jednotlivých omylech, jako v metodě, kterou ilustrují. Ta byla koncipována jako nový nástroj vědeckého popisu, leč mimoděk se stala i nástrojem nových limitací poznání. (Něco úplně jiného však jsou Aristotelovi neprávem podsouvané půvabně surreálné bestiáře, které vznikaly později, např. Fysiologus.)

Kniha je organicky doplněna také příklady starších zoologických konceptů a přehledem pozdějšího Aristotelova vlivu v biologii i odklonu od něj. Odklon je dán hlavně novým způsobem myšlení, který se projeví novými metodami zkoumání. Z jednotlivin se na něm významně podílí mikroskop. Překvapivé je třeba to, že objev krevního oběhu ovšem musel čekat až do raného 17. století (William Harvey).

Jelikož se nákresy z Aristotelova díla Anatoma nezachovaly, je kniha doprovázena ilustracemi z dob renesance a vůbec raného novověku. Krom obdivu k jejich preciznosti si na nich lze všimnout i toho, jak antropocentrismus oné doby upřednostňuje příklady lidského těla a těl domácích zvířat.

Proč vlastně číst staré vědecké texty

Když čteme nějaký vědecký text starý desítky let, tak mu většinou rozumíme, pokud je z našeho oboru, občas dokonce snadněji, ale málokdy čekáme, že se tam dozvíme něco tak moc nového. Při odstupu několika století rozumný člověk neočekává, že se z dotyčného oboru dozví něco nového, ale že pochopí, jak to tenkrát dělali a jak přitom mysleli.

Konstantinopolský rukopis Aristotelova díla O smyslovém vnímání z 12. století, detail. (Nenašel jsem žádný volný obrázek probíraného díla, tak jsem zvolil tematicky nejbližší.) Biblioteca Medicea Laurenziana, pluteo 87.4. Kredit: supported by Wikimedia CH, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Někdy je to nečekaně náročné, i když hodně jinak než dnešní texty. A když jde o dílo staré víc jak 23 století, které spolu s několika dalšími spisy téhož autora založilo celý obor a přibližně do 18. století určovalo jeho podobu, tak se nutno připravit na pozoruhodnou směs objevů, občas naivit, někdy omylů, a řady omezujících předpojatostí. Limitace způsobu myšlení naší vlastní society si totiž neuvědomujeme, zatímco u ostatních je vidíme. Proto si často myslíme, že lidé dávných kultur byli méně inteligentní.

V čem vlastně spočívá pokrok poznání? Nejen v rozvoji technologií a hromadění znalostí, ale také v překonávání řady bariér našeho poznávání. Gaston Bachelard (1884-1962) jim říkal epistemologické zábrany, překážky. Když některá padne, mohou se nám mnohé z nahromaděných znalostí nebo používaných postupů jevit jako podivné, takže je opustíme a pokračujeme jinudy. Proto není pokrok poznání vždy jen lineární kumulací poznatků. Lidé minulých generací nebyli hloupější než my, ale krom menšího kvanta znalostí a slabších technických možností měli jiné zábrany, než máme my. Fandíme si, že jsme mnohé překonali, ty překonané se nám jeví jako předsudky, a ve šťastných případech tomu tak je.

Aristotelés měl k dispozici skalpel a zápisník (asi destičky s vrstvou vosku), nevíme, jestli používal lupu, technicky by to bylo možné. Inteligentní byl mimořádně a procovitý taky. Nicméně sdílel řadu myšlenkových limitací své doby a k nim si vytvořil řadu dalších, v domnění, že jsou to plodné metodické přístupy.

seznam_reklama##

V letech, kdy se na naší katedře (Filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK) tato kniha připravovala, jsem se trochu obával, zda se nepoveze s módní vlnou „návratu Aristotela“. Ono je totiž možné se vžít i do vidění světa optikou aristotelské fyziky a metafyziky, leč velká otázka je, k čemu je to dobré a jaké škody by to napáchalo. Parta autorek a autorů však odvedla perfektní kritickou práci, v podrobných komentářích ukazuje povahu Aristotelových novinek, tradičních limitací jeho doby i specifických limitací, které vytvořil. Je tedy příležitostí nejen ke studiu Aristotelovy zoologie, ale i k obecnému zamyšlení nad problémy pokroků přírodovědy. (Viz také článek Aristotelés – logik a zoolog.)

Literatura

Eliška Fulínová (překlad a ed.) a další: Aristotelés o plození živočichů. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2022 (vyšlo 23. 1. 2023).

Eliška Luhanová: Jak se dělá potomek: Aristotelés o rozmnožování živočichů. Vesmír 2015 (94) / 2, s. (online).

Aristotelés: Člověk a příroda. Přeložili Antonín Kříž a Milan Mráz. Praha: Svoboda 1984. (Obsahuje i Aristotelova Malá přírodovědná pojednání, z nichž některá se dotýkají biologických témat, ne však jeho opravdu biologické spisy.)

Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem. Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2012.