Kynaithios z Chiu pravil (verš 165): „Apollón s Artemidou nám nyní milostiv budiž, zdrávi pak buďte vy všichni!“ Psát o Apollónovu narození zrovna v předvánočním čase je trochu riziko, leč nějakých analogií se člověk chytá, i když ví, že mohou být zavádějící. (Viz článek o rození bohů: Hésiodova Theogonie.) Řekové slavili narození Apollóna a Artemidy v květnu. No, Ježíš se asi taky nenarodil v zimě, nejpravděpodobnější je časné jaro roku 7 nebo spíš 6 před n. l. (Viz článek Půjdem spolu do Betléma?.) Zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, že Apollón není člověk, je pouze antropomorfní, a to ještě ne vždycky. Příběhy řeckých bohů (tedy mýty) nepatří do dějin, přestože se odehrávají ve světě, podobně jako poezie. Nikoho by nenapadlo chtít Apollónovo narození datovat. Datovat se mohou jenom nejstarší projevy kultu, v tomto případě do pozdní doby bronzové. Navíc se řečtí bohové klidně rodí na několika místech, i když s tím už antika má výkladové problémy a trochu to retušuje. Například Apollón a Artemis se kromě na Délu narodili také v Lýkii, dokonce jako dvojčátka. Není divu, vždyť ve všech verzích příběhů je jejich matkou lykijská bohyně Létó. Nijak tomu nepřekáží ani pověst, že Apollón je doma na dalekém severu, u Hyperborejců, odkud vždy na jaře přichází.

Chrámy v lykyjské svatyni Létóon. Nejblíže je Apollónův, menší vlevo uprostřed je Artemidin (s posvátnou skálou), dál vlevo je Létin. Kredit: Bjørn Christian Tørrissen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám bohyně Létó z konce 5. století před n. l. v Létóon, na starším kultovním místě a později přestavovaný, stav před rekonstrukcí. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Lýkie je nádherná hornatá země nad dnešní Tureckou riviérou. Nežijí tam žádní divoši, nýbrž Lýkové, kteří navíc už v poměrně rané antice převzali značnou část řeckých způsobů, včetně výtvarného kánonu a upravené alfabety. Politicky jsou však pod tlakem Persie. V Řecku má jejich kraj pověst země světla. Jedna z tamních hlavních bohyň, Létó, je v řeckém pochopení kupodivu titánka, nicméně titánka krásná a přívětivá. Je líčena jako vlídná mladá dáma. Není proto divu, že do Lýkie mířily i jedny z nejznámějších Diových záletů. Děti prý zdědily krásu po matce, k jejich typu božství ovšem patří, že je to krása poněkud odtažitá. Krása samotné Létó se nám na nemnohých zachovaných zobrazeních záhadně skrývá.

Léto z tzv. Apollónské Triády. Menší plastika z kovaného bronzového plechu, z Apollónova chrám u Dreros na východní Krétě, kolem 750 před n. l. Archeologické muzeum v Herakliu, č. 247. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Létó, zoufale špatně zachované torzo archaické kultovní sochy. Slonovina a zlato. Nalezena v Delfách, iónská práce, kolem 550 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Diova božská choť Héra obvykle nejvíc řádí tehdy, když výjimečně nemá proč. Tentokrát ale řádila zvláště důkladně proto, že měla proč. Zeus při této nevěře zplodil božstva, která jsou mimo dosah její moci. Héra si vymohla, že Gaia (Země) nedopustí, aby Létó mohla kdekoli na zemi porodit. Krom toho na ni poslala Pythóna, velikého hada nebo draka, dále vlky a kvanta žab, možná i myší. To poslední může z našeho pohledu působit spíše komicky, pokud si neuvědomíme, že Řekové a tím spíše Lýkové se jich báli výrazně víc než vlků i lvů, na takovou havěť je hrdinství krátké. Přemnožené žáby v průběhu léta houfně hynuly, zamořovaly zemi puchem a myši roznášely mor. A Pythón se chystal ke smrtícímu útoku.

Za těchto okolností představoval blížící se porod velký problém. Představa světlem oděné ženy spějící k porodu, avšak pronásledované drakem, nechutnou havětí a děsivými pohromami, je v Malé Asii a egejském prostoru dlouhodobě přítomná, dokonce až po křesťanskou Apokalypsu (12,1-6).

Létó marně prosila o místo k porodu v řadě řeckých měst v Malé Asii, Atice, na Krétě a především na egejských ostrovech. Všechna místa se však děsila Héřiny kletby a bohyni odmítala. Cynik by tento příběh četl jako pouť po vyhlášených turistických destinacích, ovšem v tragickém kontextu. Konečně našla útočiště na maličkém, skalnatém a sotvaže vůbec obydleném ostrůvku Délu na Kykladách. Ten se Héry nebál, protože neměl co ztratit. Podle jiné verze doufal, že o něm neví ani bohové. V námořnických zkazkách má totiž pověst ostrova, „který nikdo nenajde, leda ten, kdo ví, kde je“. V pozdějších legendách dokonce ani nemá stálou polohu a nějak divně plave v moři, což možná souvisí s obtížnou identifikací zdejších ostrůvků, jejichž vrcholky se při pohledu z lodi různě překrývají.

Délos (modře) v souostroví Kyklady (červeně). Kredit: Bgabel, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Délos z mysu Kapari na Mykonu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na přiložené mapě je modře zobrazen nejen Délos, ale i sousední ostrov Rhéneia (Rhinia); Délos je ten pravý a výrazně menší modrý flíček. V reálu je to granodioritový placák velikosti přibližně 1 krá 4 kilometry, s vrcholem Kynthos výšky kolem 120 metrů. Pěkný pohled je na něj od starokykladského sídla z rané doby bronzové na mysu Kapari na Mykonu. Dojem, že ty necelé 3 km by člověk nějak doplaval a ušetřil si mnohé štrapáce, je naprosto klamný, ve zdejších vodách se kvůli proudům necítí jistě ani námořníci. V antice byl Mykonos místem světských dojížděček po pouti na Délos. (Dnes na Mykonu člověk přichází o peníze výrazně rychleji než jinde i bez okradení a kvůli povaze davů se o něj pokouší mizantropie.)

Raději teď budeme sledovat texty řeckých lyrických básníků. V nich Létó rodí na Délu pouze Apollóna, možná vědí, že Artemidin kult byl na tomto ostrůvku ještě starší (viz Hérodotos IV,33-35).

Jedním z nich je Hymnus na Apollóna od Kynaithia z ostrova Chiu, jehož veršem jsme začali. Oslavná báseň z roku 522 před n. l. skončila jako součást tzv. Homérských hymnů, které navzdory názvu tohoto souboru mají s Homérem, resp. s homérskými eposy jen málo společného. Verše 45-60 líčí příchod bohyně a její prosbu (ve starém překladu Otakara Smrčky):

„Po všech těch místech šla Létó, když měla již porodit Foiba, / zda-li by která země ji pro syna útulek skytla. / Všechny však strachem se chvěly a odvahu neměla žádná / přijmouti božské dítě, byť sebevíc úrodná byla. / Teprv na ostrov Délos když vkročila velebná Létó, / jeho se tázat jala a pravila perutná slova: / Déle, zdaž by ses chtěl stát sídlem pro mého syna, / Foiba Apollóna a bohatý chrám mu zde zřídit? / Jinak nikdo přec nikdy se nedotkne tebe (…) / Pakli zde bude svůj chrám mít Apollón, nemylný střelec, / lidé odevšad sem se budou pak scházet a žertvy / přivádět tobě a vonný dým se tu ponese vzhůru / z obětí neustálých; svým lidem pak výživu zjednáš / z rukou poutníků cizích, když není tučná tvá půda.“

Délos vyhoví, i když má obavu (verše 66-73):

„Obávám se však, Létó, to zatajit nechci, těch řečí: / příliš prý sveřepý bude ten Apollón, říká ta pověst, / on jako mocný pán si pak sám prý osvojí vládu / nad bohy nesmrtelnými i nad lidmi po zemi živné. / Proto já v mysli své tu hroznou obavu chovám, / aby pak ten tvůj syn, jak spatří sluneční světlo, / nezhrdl ostrovem tímto, když tak má skalnatou půdu, / nezvrátil jej svou nohou a nesrazil do proudů mořských.“

Vše se dohodne a Létó může konečně rodit. Héra strojí další úklady, takže porod trvá devět dní, až Íris (Duha) přivede na pomoc porodní bohyni Eileithyii.

Posvátné jezero na Délu roku 1919. Kredit: Frederic Boissonnas, Geneva 1919, Wikimedia Commons. Public domain.

Posvátné jezero na Délu roku 2017. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Další z lyriků 6. století před n. l., Theognis, popisuje, jak Létó porodila u posvátného jezera na Délu, kde roste palma, znak Apollónovy přítomnosti (Elegie I,5-10 v překladu Rudolfa Mertlíka):

„Vladaři, Foibe, když Létó, ta bohyně mocná se chytla / něžnýma rukama palmy, aby tě zrodila pak, / nejkrásnějšího z bohů, blíž jezera kruhovitého, / celý nesmírný Délos nebeské vůně byl pln, / radostně zasmála se i obrovská země a siná / hladina v hlubinách svých jásotem zazněla též.“

Malé kruhové jezero na Délu opravdu bylo, dokonce ještě v raném 20. století n. l. Pak je francouzští archeologové vysušili v obavě z šíření malárie a v náhradu zasadili palmu. Plocha bývalého jezera je nyní zarostlá tamaryšky. Topografické uspořádání je silně fraktální: Nejen, že taková je už geografie Kyklad, ale navíc je tady, na ostrůvku uvnitř lokálního souostroví (s Rhéneiou, Mykonem a drobnými ostrůvky), ještě jezírko, a původně prý na ostrůvku v něm ona palma. Podle většiny verzí příběhu se Apollón Foibos (Jasný) narodil právě zde.

Lví terasa na Délu v pohledu od jezera. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Část Lví terasy na Délu z opačné strany. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Od jezera vede cesta k chrámům podél Lví terasy, kterou v letech 620 až 600 před n. l. zbudovali Naxijští. Dnes vidíme jen zbytky monumentální stavby a stojí tu pouze kopie lvů, zatímco originály jsou v místním muzeu (jeden se zatoulal na náměstí do Benátek). Jejich velikost je mírně nadživotní. Vlevo na obzoru vidíme svatou horu Kynthos. Kolem jsou zbytky mnoha antických staveb, ale většina z nich zde v archaické době ještě nestála.

Chrám bohyně Létó na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrám Artemidy na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kousek za koncem terasy přicházíme k torzu chrámu bohyně Létó, nevelké leč působivé stavby z poloviny 6. století před n. l. Tady byly uloženy mnohé poklady a odehrála se tu řada událostí, krom jiných zde prý Parmiskos znovu našel schopnost smát se, viz článek Chrámy v roli muzeí.

Pohled z Apollónova posvátného prostoru na vrchol Kynthos. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Naproti Létinu chrámu a kousíček dál zůstaly rozsáhlé zbytky Artemidiny svatyně. Byla postavena v archaické době na mnohem starším kultovním místě, leč viditelné ruiny jsou z pozdějších epoch antiky. Torza naxijské kolosální sochy Apollóna se do tohoto prostoru dostala až v novověku.

Hned za Arteminidnou svatyní jsme konečně v místech, kde bylo dávné temenos, tedy kultovní místo po širým nebem. Apollón zde byl ctěn nejspíš už v pozdní době bronzové, prý tady obětoval už Théseus (viz Théseova plavba). Na přiložené fotce je v popředí Stoa Naxijských (tedy to, co z ní zbylo) z poloviny 6. století před n. l., za ní vlevo jsou mramorové sloupy a žulové základy Domu Naxijských z roku 570 před n. l. Na vrcholu Kynthu bylo v rané době bronzové (od asi 3 tisíce před n. l.) starokykladské kultovní místo, řecká antika je přeznačila na svatyni Dia a Athény. V úbočí vpravo je vidět i vchod megalitické stavby umělé kultovní jeskyně. Hora Kynthos hraje roli také v tradici o Apollónovu narození. Kynaithios z Chiu napřed poněkud šalamounsky zdůvodňuje, proč opěvuje Apollónovo narození odděleně od Artemidina, když v řadě tradic jsou dvojčata (verše 14-18):

„Zdráva buď, blažená Létó! Jsou tvoji to zrozenci oba / slavní, Apollón vládce a Artemis, střelkyně šípů; / tuto jsi v Ortygii, jej na skalnatém zrodila Délu, / o patu Kynthu tam jsouc opřena, táhlého vrchu, / při břehu Ínópských vod, kde blízká kynula palma.“

Ortygie (Křepelčí ostrov) je buď jenom jiné jméno pro Délos, ve starší době časté, nebo posvátný ostrůvek mezi Samem a maloasijským pobřežím. Snad nemíní ostrůvek u sicilského pobřeží, na němž stojí staré centrum Syrakus. Patou Kynthu by sice mohl být míněn celý Délos, jenže další verš palmu situuje ke břehu potoka Inópu, který teče až před začátkem prudkého stoupání na vrchol, ne k jezeru. Ledaže by Inópem myslel všechny (tři) potoky na Délu, to se tak někdy říkalo. Kynaithios délskou topografii důvěrně znal. K jednoznačnosti moc nepřispěje ani verš 26: „na výspě skalnaté tam, kde spolehla na horu Kynthskou“. Každopádně nemáme délskou posvátnou horu z Létina a Apollónova příběhu vynechat, byť je na poměry většiny sakrálních vrcholů miniaturní. I v těchto rozměrech působí majestátně, a z tohoto z dálky téměř skrytého vrcholu lze pěkně vidět notnou část Kyklad. Apollón se rád dívá seshora na něco pohledného, viz verš 22: „Veškeré rozhlední vrchy jsi oblíbil sobě…“

Bronzová figurka Apollóna. V pravé ruce držel obětní misku, v levé luk. Nápis na nohou říká, že jej do Ptóon věnoval Eugeitás. Naxijská dílna, asi 510 před n. l. Národní archeologické muzeum v Aténách, X 7381. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Apollón, mramor. Římská kopie z let 117-138 n. l. řeckého originálu z 4. století před n. l. Místo nálezu: Castelporziano. Museo Nazionale Romano, Palazzo Massimo alle Terme. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Bohužel jsme už vyčerpali většinu toho, co řecká archaická doba k oslavě Apollónova narození na Délu nabízí. Posledním ohlédnutím za tímto starým světem je bronzová figurka Apollóna vyrobená na Naxu kolem roku 510 před n. l., kterou nějaký Eugeitás věnoval až do Apollónovy horské svatyně Ptóon v Boiótii, nedaleko Théb. Další představovaná plastika je už z konce klasické doby, dokonce v římské kopii. Pro změnu vkusu je příznačné realistické a civilnější provedení. Apollón je zobrazen jako hadobijce. On se totiž brzo po narození vypravil do Delf, kde měl své hnízdo ten drak nebo had, který pronásledoval jeho mámu, a pomstil ji. To patří k příběhům Delf.

Další příběhy a podoby Apollóna stojí za samostatné pojednání. Předběžně: Apollón je Vládce (Anax), bůh vysokého rangu, ale přitom se stýká s lidmi, když jde o věštění nebo něco přesného a harmonického, pomáhá i s výchovou a vzděláním chlapců. Je Jasný (Foibos), taky se nenarodil v jeskyni jako Zeus, Dionýsos nebo Hermés. Leč právě spolu s Hermem a Dionýsem patří k „mladým bohům“, k „později příchozím na Olymp“, což nijak neumenšuje jeho moc.

Zbytky Velkého Apollónova chrámu Délských, 476 před n. l., 13 x 30 metrů. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Základy Velkého Apollónova chrámu Délských. Kvítí a zbožný poutník. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Než se na nějaký čas rozloučíme s Délem, tak si ještě ukážeme základy nejstaršího ze zdejších Apollónových velkých chrámů. Tenhle se přímo jmenuje Velký, jinak také Délských. Názorně představuje, že Délos si dobře „zjednal výživu z rukou poutníků cizích“, jak Létó slíbila. Dostavěný byl roku 476 před n. l., tedy začátkem klasické doby, a brzy byl poškozen při stěhování pokladů do athénského chrámu Apollóna v těsném sousedství.

Předvánoční doba snad umožňuje, abych na závěr ukázal i sousoší Létó a jejích dětí z 19. století, které bych jindy raději milosrdně skryl jako příklad dokonale provedeného díla na pomezí kýče (eufemisticky řečeno).

Létó a její děti. William Henry Rinehart, 1874. Metropolitan Museum of Art (New York), Acc. n. 05.12. Kredit: Lankmastaflex, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Čtenářům s božskou trpělivostí nabízím ještě souvislejší text začátku Kynaithiova hymnu (1-15), s omluvou za poněkud krkolomný leč významově přesný Smrčkův překlad v metru:

„Pamětliv Apollóna chci slavit ho, jistého střelce, / před nímž se bohové třesou, když Diovým palácem kráčí; / všichni tu ze svých křesel se zdvíhají, jakmile blíže / přichází on a ještě svůj luk si napíná slavný. / Jediná s bouřným Diem tu na místě zůstane Létó, / svůj povolí luk a víkem uzavře toulec, / lučiště rukama svýma mu sejme se statných plecí, / naproti otcovu místu mu na sloup zavěsí obé / na zlatý hřeb, jej sama pak usadí na jeho křeslo. / Vítaje milého syna sám otec v poháru zlatém / ihned mu nektar podá; a potom usednou teprve / ostatní bohové též; i plesá v srdci svém Létó, / lukem že vládnoucího a silného zrodila syna. / Zdráva buď, blažená Létó! Jsou tvoji to zrozenci oba / slavní, Apollón vládce a Artemis, střelkyně šípů.“

Literatura

Homérské hymny. Praha: SNKL, Světová četba 1959.

Kynaithios z Chiu: Hymnus na Apollóna, on line (česky a řecky).

Nejstarší řecká lyrika. Praha: Antická knihovna 1981.

Theognis: Elegie I, 1-10, on line.

Fotogalerie Létó v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Fotogalerie Apollóna v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Plánky zbytků staveb na Délu on line od Francouzské archeologické školy.

Kapitola Délos v mé volně přístupné webové publikaci Pouť na Kyklady.

Podkapitola Posvátnou cestou (v kapitole Délos, ale směr cesty zde odpovídá situaci pozdější doby) ve webové publikaci Pouť na Kyklady.

Článek Ostrov Apollónova narození (v kapitole Délos) ve webové publikaci Pouť na Kyklady.