Zlomenina. Kúros z Fleria. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kolosální sochy se neválí na naší Vysočině, nýbrž na naxijské, první dvě kousek od Chiméřina kraje, skoro uprostřed ostrova. Naxos je největší z Kyklad a jeho obyvatelé nikdy nebyli troškaři. Produkovali nejvíc kúrů, taky nejstarších, navíc v charakteristicky elegantním stylu, a dělali také největší kousky, viz článek Kolosální kúrové. Některé se ovšem pochroumaly už v lomech nebo při začátku dopravy z nich, takže polotovary soch můžeme vidět přímo v tamní nádherné krajině. U velikých soch je rozdíl mezi polotovarem a výslednou podobou menší než u normálních nebo dokonce malých. Kromě dvou poměrně štíhlých mladíků si ukážeme taky polotovar obří sochy nějakého výrazně podsaditějšího boha, nejspíš Dionýsa.

Technologie kolosálních soch z jednoho kusu kamene připomíná megality z mnohem starších dob. Leckde v Řecku mohli zbytky takových staveb vidět, zvláště na Peloponésu, i když většinou šlo až o stavby mykénské kultury z pozdní doby bronzové, tedy už o řecké ozvěny dávných megalitů. Zrovna na Naxu však megality nejsou nijak velké. Asi nejde o nápodobu, ale o další realizaci odvěké touhy po pohybování velikými kameny a jejich vztyčování. I pokud jde o chrámové stavby. Například na ostrůvku u Chóry Naxijských (hlavního města ostrova) stavěli od roku 530 před n. l. Apollónův chrám, jehož hlavní vchod má futra o světlosti přes 6 metrů na výšku ze tří mramorových bloků, každý o váze nejmíň 20 tun, takže věrohodně připomíná řádný megalit tvaru Π. Přitom řecká architektura ctí spíše umění, jak vytvořit monumentální dojem i při nevelkých celkových rozměrech. K tomu ovšem může přispět právě použití několika dílů obřích rozměrů. To je na jiné říkání.

Kúros z Fleria u Mili u Melanes

Za komplikované místní určení tentokrát výjimečně nemůže barvitost řecké topografie, nýbrž evropský zvyk přifařovat menší obce pod větší. K velké a staroslavné vesnici Melanes dnes patří obec Mili (Myli, Myloi) a k ní oblast několika samot zvaná Flerio. Je toho tam k vidění víc, například začátek vodovodu pro hlavní město z 6. století před n. l., areál archaických bohyň z ještě o něco starší doby, zbytky dávných zahrad a nádherná krajina.

Autobus od přístavu v Chóře do Kinidaru sice nejezdí moc často, zato na požádání zastaví u odbočky Kouros za obcí Mili. K nejbližšímu kúrovi je odtud asi kilometr a po cestě jsou zmíněné pamětihodnosti. Hezčí je samozřejmě přijít starými zahradami kolem potoků z Melanes nebo z Kournochori – a pak od kúrů dojít do Chalki na autobus, který jezdí denně. Tudy vedla i oblíbená cesta lorda Byrona, romantika tu prýští snad z každé skály, v Chalki pak i citronovice. Pro nechodící bylo pár set metrů před kúrem zřízeno parkoviště, naštěstí se tam většinou nepotkají davy, aspoň zatím.

Kúros ve Fleriu na Naxu z 6. století před n. l. a antický mramorový lom. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúros ve Fleriu a moje podoba roku 1996. Kúros je dlouhý 6,5 m, já tehdy 1,85 m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Polotovar sochy kúra, jak jej na objednávku zhotovili kameníci, leží hned pod úpatím lomu, před novodobou kamennou zídkou. Už krátce po začátku transportu se mu zlomila přinejmenším jedna noha, tak ho nechali namístě a od té doby tam takhle je. Jen někdy mezitím zmizelo levé chodidlo, prý už dávno. Nevíme, kam měl namířeno, kde ho měl mistr sochař vztyčit a dodělat. Možná na Délu, možná až na Sicílii, třeba i na Naxu. Nahrubo vysochaný byl někdy v 6. století před n. l., pokud zariskujeme přesnější údaj, tak snad v jeho první polovině. Nebýt eroze, byl by mramor bílý. Na délku měří přibližně 6,5 metru. Jeho hmotnost se odhaduje na 10 až 12 tun.

(Náhodně jsem na webu narazil na odlišné údaje a lekl se, že léta uvádím špatné míry, váhy a možná i místa. Opsal jsem je dobře od paní Fotiny, nenaletěl jsem však? Ono není vždy nejlepší důvěřovat lokálním učencům. Jenže Fotini Zafiropoulou, vrchní eforka památek na Naxu a Malých Kykladách je slovutná archeoložka, která v tomto sub-regionu po desetiletí kopala s nespornými úspěchy a spolupracovala s nejvěhlasnějšími archeology. Dnes je ovšem pro neodbornou veřejnost autoritativním pramenem chybná citace v anglické i německé Wikipedii, které jindy bývají spolehlivé. Kúros prý měří 4,7 m a váží 5 až 7 tun, ani místopis není jasný. Sám jsem ho nikdy neměřil pásmem, proč bych to dělal. Zato od 90. let jsme u něho s dětma i studenty často různě blbli, včetně „měření“ jen tak rukama, za přinejmenším 6 metrů ručím hlavou, naposled jsem ho loni ukazoval vnukovi, když jsme tudy stopovali malé slony a Chiméru. Vytahuju se, leč chci dát jasně najevo, že s tím kúrem mám zkušenost podobě samozřejmou jako s velikostí svých bot. Kdyby to nebyl obecný a stále častější problém, tak bych mlčel. Někdo se v knize přehlédne o stránku, o tématu nic neví, tak si toho nevšimne. Dílo nějaké letité Řekyně nebo pouhá empirie podivínského cizince jsou proti tomu slabé.)

Horní část polotovaru kúra z 6. století před n. l. Flerio na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dolní část polotovaru kúra z 6. století před n. l. Flerio na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Líp snad je ten mladík vidět na detailnějších snímcích. Znovu připomínám, že tvar není definitivní, že teprve měl být sochařsky pojednán, zatím tak učinili jen lomaři. Navíc je povrch za těch 26 století trochu erodovaný, struktura drobných prohlubní však odpovídá práci dláta.

Kúros byl štíhlejší postavy, typicky naxijský. Dlouhé vlasy málo vidíme, jsou v zemi, kupodivu ani jejich část nepřečuhuje před rameny. Měl být oděvu i bez opasku, asi i bez ozdob. Paže má spuštěné podél těla, pravá ruka je nějak ohlodaná, buď už oním úrazem nebo později, levá ne. Pozice nohou sugeruje, jako kdyby se při opouštění lomu ulomila pravá noha v koleni tak, že odlomila levé chodidlo.

Počátkem našeho století se tady objevil provaz, aby lidi po torzu nelezli. Přístup k antickým památkám se každým desetiletím zhoršuje, protože reaguje na větší počet turistů a na růst jejich svévolnosti. Vandalovi by ovšem špagátek nepřekážel.

Takhle nějak by vypadal zepředu, kdyby stál. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Antický mramorový lom u Fleria na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ještě nabízím výsledek pokusu o pohled, jaký by se naskýtal po postavení polotovaru sochy před započetím definitivní práce, pokud si odmyslíme erozi. Obraz je ovšem pouze částečně rektifikovaný, takže vypadá mohutnější a nohy působí jako krátké. Takhle by vypadal z lešení kousek nad ním. (Ono není moc odkud fotit, krom toho je tu nepřítelem strakaté světlo přes listy dubu, při zatažené obloze v době dešťů zase nedostatečný kontrast osvětlení.)

Pohled nahoru do antického lomu ukazuje, že odtud vyloupli větší počet soch, nejspíš v 7. a 6. století před n. l.

Vstup ke kúrovi je volný, jako do všech naxijských archeologických areálů. Specifickou atrakcí místa je ovšem „Kúrova rajská zahrada“. Rodina ze samoty, na jejímž pozemku to je, zadaptovala nedaleké zahradní mitáto na stánek, kde lehce slabomyslná zarputilá stařenka prodává občerstvení, a to se zahradní až rajskou přirážkou (půllitr vody za 2 E, ale litr 50 % raki za 5 E). Host může usednout třeba ke starému mramorovému stolu pod obří olivou a koukat na okolí lomu nebo do zahrady se subtropickým ovocem a tekoucí vodou. Naštěstí je dobře schůdné si k tomu posezení vzít vlastní svačinu.

Kouros z Farangy

Faranga je tradiční název pastýřského místa, není však jasné, zda ještě patří pod Melanes. Tam leží další torzo nedokončeného kolosálního kúra, asi půl kilometru cesty od předchozího, v závěru trochu do kopečka. Tenhle mladík je trochu menší, měřil „jen“ 5 a půl metru, jeho původní váha se odhaduje na 6 až 7 tun. (Od něj bere anglická Wikipedie míry po ulomení i pro předchozího kúra.) Porovnáním s menšími bratříčky na Délu a jejich nálezovými kontexty se lze domnívat, že byl vydělen ze skály v době kolem roku 570 před n. l., je přibližně vrstevník onoho vejlupku o lom níže.

Kúros u Farangy, blízko Fleria u Mili u Melanes na Naxu měřil 5,5 m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúros z Farangy. Torzo polotovaru sochy, kolem 570 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Také tenhle polotovar sochy polámali krátce poté, co s ním hnuli z lomu, takže ho tady už nechali ležet. Měl podobnou figuru jako předchozí kousek, jen je hůř polámaný. Část pramenů vlasů však jde vpředu na prsa, před rameny, hned u krku; navíc měl ještě malinko štíhlejší trup, zato trochu svalnatější stehna. Míval obličej, byť ulomený, ale ten po roce 2005 zmizel. Že by se kradlo a devastovalo už i na Naxu? Na místě zůstaly také pečlivě adjustované fragmenty chodidel, ale jsou natolik nicotné, že jsem je nechal jen pro zájemce, v níže odkazovaných fotogaleriích. Na levém obrázku jsou v dálce vidět novodobé mramorové lomy u vsi Kinidaros.

Roku 2005 ještě vedle hlavy ležel fragment obličeje. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail hlavy a fragmentu obličeje. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pod kúrem je přichystané místo k posezení s vyhlídkou do krajiny. (Naopak dál vede chodníček až k úžasně situované hospodě u pramene v Ano Potamia a pak kolem hradu Apano kastro do Chalki.)

Jsme tu v nadmořské výšce 250 m, což na ostrově není tak málo. K moři je odtud přes 10 km cesty, navíc je v prvních kilometrech krajina nadmíru kostrbatá a kamenitá až skalnatá. Jak to dopravovali, bůh suď. Hypotéz je bezpočet a všechny počítají s dubovými kládami v roli válečků a s množstvím lan, lidí a tažného (někdy brzdného) dobytka. Všechny domněnky se musí vyrovnat s tím, že kupodivu neznáme žádné stopy po haváriích v průběhu cesty. Kritické asi byly první metry ještě v lomu a těsně pod ním. Proto se někdy předpokládá, že po těch dubových kládách pak neváleli mramor rovnou, nýbrž na jakési paletě z trámů, málem na saních, což mohlo pomáhat i při nakládání na loď a při plavbě. Experimentální archeologové nejspíš narážejí na potřebu příliš masivní akce, než aby to zkoušeli, ale nevím.

Dionýsos v lomu u Apollonas

K největšímu torzu musíme na Naxu úplně jinam a je také jiné povahy. Leží v lomu blízko severního konce ostrova, hned nad předposlední zastávkou busu do Apollonas (linkou napříč ostrovem). Kdo přejede až na konečnou u maličkého přístavu, ten si aspoň užije nedlouhou pěší cestu z Apollonas nahoru k antickým lomům. Není to nijak velký stoupák, takže i v opačném směru odtud mohli tahat polotovary soch mnohem pohodlněji než z Fleria nebo Farangy, a podstatně kratší cestu. Taky si zde ukrajovali větší kousky, ten zachovaný přímo v lomu měří 10,5 m a váží 50 až 60 tun (anglická Wikipedie uvádí 70, resp. 80 tun).

Nedokončená kolosální socha v antickém mramorovém lomu u Apollonas na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mramor, pozdní 7. století před n. l. Délka 10,5 m, hmotnost nejmíň 50 tun. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Někdy v pozdním 7. století před n. l. tady měli zakázku na polotovar opravdu veliké sochy. Když už měli skoro hotovo, tak při odlupování z podloží zjistili, že má v zádech šlíru, o které ani při pečlivém proklepávání nevěděli. Tak to nechali ležet. Vedle je vidět prázdné lože po dříve vyloupnuté soše jen o málo menší velikosti, a ještě jedno o dost menší a starší. V blízkém okolí je několik dalších jizev v mramorovém podloží. Kdybychom tak věděli, kde ty sochy jsou, nebo aspoň kde byly a jak vypadaly.

Vedle zůstalo podloží po úspěšně vyloupnutém kusu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Torzo kolosa s rašící flórou začátkem doby dešťů. Mramor. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kdo měl být takto kolosálně vysochán? Určitě to není nachystané na kúra, i když mu část průvodců takhle říká. Proporce nejsou nikterak juvenilní. Nesjpíš měl na sobě mít nějaké roucho. Nevypadá ani na Apollóna, přestože ten měl kousíček vedle posvátné místo. Podle mohutnosti figury s plnovousem by to mohl být Zeus, Poseidón nebo Dionýsos. Kdybychom věděli, co držel v napřažených rukou, bylo by to jasné, jestli bleskomet, trojzubec nebo pohár, byť jsou možné i jiné a méně učebnicové atributy. Nejspíš to měl být Dionýsos! Napřahuje ruce, nabízí, v pravé má držet pohár. Nevíme, kdo a kam si to objednal. Na Délu tehdy ještě Dionýsův kult asi nebyl významný, sousední ostrov Paros představoval spíš konkurenci, navíc ne moc dionysiakální. Mohlo to klidně být někam notně dál, ale v úvahu připadá i slavná Dionýsova svatyně přímo na Naxu, Yria, hned u moře, asi 7 km jižně od Chóry. To by s takovýmto nákladem stejně museli obeplout skoro půlku ostrova, obávanými vodami v blízkosti neobydlených Blažených ostrovů, vlastně zopakovat mytickou Dionýsovu plavbu. V Yria přece Dionýsos slaví svatbu s Ariadnou. Nebo mohl stát hned u Chóry, na útesu, z něhož Ariadné skákala. Tam by se ve výšce a v sousedství významné svatyně svého bratra dobře vyjímal. Ta Yria prý zní o něco pravděpodobněji. Škoda, že se to nepovedlo.

Důlky na těle sochy jsou stopy dlát, zvětšené a prohloubené erozí. Do drobných puklin zatéká v zimě voda, naštěstí tu nemrzne, ale rozrušují je pohledné kytičky. V přilehlé nízké skalní stěně je řada stop po podpůrných lomařských pracích, například dost hluboké přesně kruhové otvory (jeden je vidět u nohou sochy z opačné strany, než odcházejí mladíci).

Dionýsos v Apollonas na Naxu od hlavy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pokus o pohled do Dionýsova obličeje, byť zatím jen nahrubo narýsovaného a pak ohlodaného zubem času. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tehdejší obchodní lodě prý měly nosnost kolem 50 tun. Trochu problém byl, že jediný kus mramoru tlačí na stěny lodě méně blaze než tisíc pytlů, beden nebo přepravních amfor. Hlavním problémem však bylo nakládání a vykládání, aby se loď nepřeklopila a aby se neulomil její bok. Ona i dřevěná rybářská pramička klidně unese několik metráků, ale zkuste je na ni naložit v jednom kuse bez možnosti ten náklad přenést vzduchem. Tenkrát měli leccos, ale jeřáb ne, zvlášť ne pojízdný nebo otočný a s obří nosností.

Dionýsova hlava, část paže a v pozadí přístávek v Apollonas. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V pozdější antice by se pro menší kusy dalo uvažovat o úpravě válečných strojů, ale to je jiná doba. Jedna představa počítá s tím, že loď záměrně skoro potopená balastním nákladem a snad i vodou seděla na přichystaném jílovém podloží, a při naloďování se odlehčovala od balastu. Jiná předpokládá spoutání dvou lodí. Zajímavá je její verze, podle níž se lodě pro tuto akci spojily mnoha trámy do čehosi jako katamarán a mramorový blok se na něj sunul na „saních“, opět ovšem s oním skoro potopením na připravené jílové podloží. Těžko říct, jak to dělali opravdu.

Snad je dobré zmínit váhové limity při stavbách v archaické době, tedy v 7. a 6. století před n. l. Půltunové šutry jsou běžné v kdejakých zídkách, zajímavé to začne být až nad touto váhou. Četné lepší stavby, hlavně chrámové, často používají opracované bloky kamene a segmenty sloupů tak do dvou tun, co nad to je, představuje kusovou zakázku. Stavitelé velkých chrámů šli v sériové produkci až do pěti tun a pro základy nebo zase pedimenty si objednali i několik větších a těžších kusů, limit býval kolem 20 tun. (Pro porovnání: V kyklopském zdivu z pozdní doby bronzové byly analogické limity několikanásobné. Největší známý kus je krásně zpracovaný překlad nad vchodem mykénské hrobky zvané omylem Átreova pokladnice, váží 120 tun. Jak říkával Nestór, ti mladí dneska už nic neunesou, mají míň kuráže.)

Otázkou je, kam se všechny ty sochy poděly, zvlášť ty velké. Rozlámané po cestě nezůstaly. V naxijské krajině, odedávna zabydlené sadaři a pastýři, by se velký kámen neztratil. Některé menší nebo úlomky větších mohly skončit ve zdech nebo na pálení vápna. Ale venkovan se nebude odněkud tahat s šutry, kterých tady má hojnost hned u domu, ať už z přírody nebo pohodlněji z ruin starších staveb. Některé možná skončily na dně moře, ale o žádné takové nevíme, přestože tu není hluboko. Známe malé úlomky mramoru opracované mořem, takže nepoznáme, z které doby pocházel jejich zdroj. Většina soch asi byla poničena až při různých rabováních od klasické doby po středověk a pak skončila v městských zdech nebo v městských vápenkách. Některé se snad ocitly v později zničených sbírkách v Konstantinopoli nebo bůhví kde.

A jen pro porovnání: Naxos je velký jako náš menší okres, dnes zde trvale žije asi 20 tisíc lidí, polovina z nich v Chóře, v popisované době nejmíň dvojnásob. To nebyl moc mohutný základ pro náročné technologie, jimiž oplývali, nejen pokud jde o výrobu a dopravu takovýchto soch. Přesto se tehdy Naxos poměřoval nejen s Athénami, ale i s Egyptem.

Literatura

Fotini Zaphiropoulou: Naxos. Athens: Krene 1988.

Gottfried Gruben: Naxos und Delos. In: Jahrbuch des Deutsches Archäologisches Institut, s. 261-303. Walter de Gruyter 1998.

Fotogalerie kúrů In the quarries on Naxos v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons, nebo rozsáhlejší fotogalerie.

Fotogalerie Large torso of Apollonas v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Fotogalerie věnovaná naxijské vysočině v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Podkapitola Naxijskou vysočinou (v kapitole Naxos) v mé volně přístupné webové publikaci Pouť na Kyklady.

Článek Obří socha u Apollonas (v kapitole Naxos) v mé volně přístupné webové publikaci Pouť na Kyklady.