V dřívějších zaostalých dobách bychom měli nejprve rozsvítit, vždyť Iamblichos napsal (58 C 6; Protrepticus 21): „O pythagorejcích bez světla ani nemluv.“ Takovou měl tento novoplatonik konce antiky úctu k pythagorejcům! My čteme na svítícím monitoru, takže světlo máme a můžeme se pustit do díla.

Teď se zkusíme k pythagorejcům přiblížit zvenku, tedy k jejich vnějšímu okruhu, k exoterikům alias posluchačům (akúsmatikům). Nebudeme rekonstruovat esoterní nauky, jako v článcích Pythagorás – život a esoterní nauka a Pythagorejská filosofie, zato nás bude zajímat, jak to „v reálu“ vypadá, prostě v životě. Tím pádem se musíme smířit s ne vždy konzistentním obrazem a pochybnou spolehlivostí. Začneme náležitou dietetikou, pak přejdeme k otázkám sexu a k vyloženě praktickým pravidlům, jak máme co dělat správně. Až se trochu rozkoukáme a prostředí pythagorejců se nám stane samozřejmějším, tak se budeme zajímat o jejich tajemné zvěsti. Na konec si necháme popis pastorační metody, neboť ta nás buď definitivně utvrdí – nebo odpudí.

Boby

Předem tušíme, že s pojídáním, ba i jen dotýkáním bobů to bude háklivé. Potkáváme bezpočet tvrdých zákazů. „Jíst boby je stejné jako jíst rodičů hlavy“ (Kléméns z Alexandrie, Stromata III,3). Dokonce se můžeme zeptat, proč. Typická odpověď zní (58 C 3; Aristotelés, O pythagorejcích, fr. 195 Rose): „Protože se podobají varlatům… Navíc slouží oligarchii, protože se užívají k volebnímu losování.“ Současně se hned poučíme, že nemáme jíst ani zvedat, co upadlo ze stolu. To už patří mrtvým. S tím nemáme problém, je to hygienické, zbytky na zemi necháme psům.

Bez bobů i odpadků se dobře obejdeme, stejně jsou nechutné. Mistr to dobře pravil, viz Kallimachos, fr. 128: „Boby vzdal od svých rukou, obtížné jídlo, tak pravil Pythagorás.“ Podobně to popisuje Cicero (O věštění I): „Panuje domněnka, že pythagorejci měli zakázáno jíst boby, neboť tato rostlina velice nadýmá, což není vhodné pro ty, kdo hledají klid duše.“

Překvapuje nás ovšem, že třeba takový Gellius v Atických nocích píše (IV,11): „Stará falešná domněnka, že filosof Pythagorás nejedl nic ze zvířat, se stále houževnatě udržuje, stejně tak i báchorka, že se zdržoval bobů… Avšak Aristoxenos, velký znalec staré literatury a hudby, posluchač filosofa Aristotela, v knize O Pythagorovi napsal, že Pythagorás nepoužíval žádnou zeleninu častěji než bob, neboť tato potravina usnadňuje trávení a vyprazdňování. Cituji přímo Aristoxenova slova (fr. 7): ‚Z luštěnin si Pythagorás nejvíce cenil bob, upravuje totiž trávení. Proto jej také co nejvíce používal.‘“ Gellius míní, že zákaz jíst boby vznikl následkem nepochopení alegorického výkladu, který ve skutečnosti zakazuje jíst varlata: „Mnozí se domnívají, že slovo kyamús znamená obvyklou luštěninu. Avšak ti, kdo se pozorněji zamýšlejí (…) tvrdí, že zde ono slovo znamená varlata, nazvaná takto symbolicky po Pythagorově zvyku…“ Je to divné, Aristoxenos zažil pythagorejce přímo, takže varlata jíst nebudeme. Ostatně, posvátné a nečisté se často podivně prolíná a přesmykuje, a to nejen v oblasti sexu. Nebo si Gellius dělal z pythagorejců šprťouchlata?

V nové době se objevil ještě další výklad, proč se bobům ve stravě vyhýbat. Raději cituji, abych jej nepokazil: „Pythagoras žil v oblasti, kde byl vysoký výskyt deficitu enzymu glukóza-6-fosfát dehydrogenázy, který se projevuje rozpadem červených krvinek v rámci oxidativních stavů. To jest u infekcí, po podání některých antimalarik, některých druhů antibiotik (například sulfonamidů) a, konečně se dostávám k jádru věci, po požití bobů (Vicia fava). Pokud to není úplný výmysl, mělo by Pythagorovo tvrzení o ‚nečistotě bobů‘ reálný podklad.“

Tuto zajímavou zprávu mi poslal MVDr. Svatopluk Škranc z Laboratoře anémií Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze. Děkuji tuze. Je otázkou, zda výskyt je natolik častý a reakce tak výrazné, aby si toho Pythagorás všimnul a boby kvůli tomu zakázal, pokud je ovšem zakázal. Na dotaz o četnosti jsem dostal odpověď: „Ohledně výskytu deficitu glukóza-6-fosfát dehydrogenázy v Itálii – měl by být do tří procent. Prakticky stejný výskyt je v celém Středomoří. Výskyt deficitu tohoto enzymu je dáván do souvislosti s malárií, proti které poskytuje jistou ochranu.“ Taky možnost, dokonce rozumná, ale možné je leccos, v pythagorejcích se jeden nevyzná.

Jaké maso můžeme a jaké ne

Z mnoha zvěstí tušíme, že se budeme muset zříct masa a stát se vegetariány. Jinak bychom mohli neblaze zasáhnout do putování duší a sníst třeba své příbuzné. Nebo ne tak úplně? Nebude to tak zlé. Aristotelés tvrdí (fr. 194), že „pythagorejci se zdržovali masa z dělohy a srdce, dále medúz a podobných živočichů“. To nám nevadí, stejně jako zákaz masa z pošlých zvířat, kdo by to jedl. Možná se prý zákaz týkal spíše mušlí než medúz, tak je oželíme. Prý taky nemáme jíst mozek, to je rozumné.

Občas musíme být opatrní, abychom nějaký zákaz nepřekročili, ale víme si rady. Například nesmíme jíst maso z bílého kohouta (58 C 3), neboť je prosebníkem. V obchodech by mělo být označeno varováním. Ostatní drůbež je snad bez omezení. Starost nám ovšem dělá referát 58 B 1a (Alexandros z Afrodsiady, Nástupnictví filosofů VIII,33), podle něhož se máme vyhýbat jídlům „z vajec a z živočichů snášejících vejce“. Nejspíš ale jde o nějaké nedorozumění. Vždyť Diogenés Laertios o Mistrovi jasně píše (VIII,20): „Oproti tomu Aristoxenos tvrdí, že dovoloval jíst všechny živočichy a zakazoval jíst pouze vola k orání a berana.“ Pokud jde o pořádnější maso, tak v pythagorejském zlomku A 9 Aristoxenos výslovně uvádí, že Pythagorás jedl selata a jehňata. Podle jiných sice prasátka ano, a taky malá kůzlátka, ale jehňata ne. Takže bůček si klidně můžeme dopřát! Nejspíš i jitrničku. Nesmělí jedinci se z důvodu předběžné opatrnosti zdrží jelítek, protože není jasné, zda není zakázáno jíst krev, možná je.

Ještě může být problém s určitými rybami. Prý se máme vyhýbat černým parmicím a možná všem černoocasým rybám. Ten dovětek je nejspíš přehnaný, asi pro jistotu. Lahůdkovou parmici nachovou snad můžeme, stejně jako spoustu ostatních ryb s bílým nebo růžovým ocasem.

Přísný novoplatonik Porfyrios ovšem tvrdí (A 9; Život Pythagorův 7), že Mistr se z důvodu rituální čistoty „vyhýbal jakémukoliv zabíjení i lidem, kteří zabíjejí“ a „nejen, že se zdržoval [pojídání masa] živých bytostí, ale nikdy se ani nepřiblížil k žádnému kuchaři ani lovci.“ Tak si pro maso radši budeme někoho posílat.

Ostatní náležitosti stolování jsou celkem obvyklé. Pouze nemáme lámat chléb, protože by to mohlo značit slabost nebo mnohost věcí na světě. Spíš se tím asi máme odlišit od ostatních lidí. Víno ani pivo se nezakazuje, jenom přílišné pití do opilosti, což je obecně mudrcká rada. Solí nemusíme šetřit, nikdy nesmí na stole chybět!

Sex a rodina

Pythagorejci doporučují sexuální střídmost, nikoli však celibát. Máme se vyhýbat přílišnému souložení i místům, kde se tak činí. Nicméně, jak Píše Iamblichos (58 C 4; O pythagorejském životě 83), „je třeba plodit děti, neboť je nutné zanechat po sobě někoho, kdo by místo nás uctíval boha.“ Mistr byl ženatý, navíc své syny zapojoval do vedení školy a dcery do pastorace pythagorejské společnosti. Jeho syn Arimnéstos věnoval Héřině svatyni obětní dar s nápisem: „Pythagorův milý syn Arimnéstos věnoval, když slovy naleznul mnohou moudrost.“ Podle Porfyria (A 6; Život Pythagorův 3) tam „byla napsána sedmerá moudrost, když pak ale Símos jednu vzal, byly odstraněny i ostatní, které byly na obětním daru napsané.“ To jen Hérakleitos si z pythagorejské mnohé moudrosti utahuje jako z „mnohoučenosti“ a výše popsaným zprávám by za mák nedůvěřoval.

Také Diogenés Laertios píše (VIII, 42) že „Pýthagorás měl i ženu, jmenovala se Theanó, byla dcerou Krotóňana Brontína. Podle jiných to však byla Brontínova žena a Pythagorova učednice. Měl i dceru Dámó, jak tvrdí Lýsis.“

Starosti všedních dnů

S jídlem máme dost starostí, ale nějak se to vyřeší. Se sexem to nebudeme přehánět, ale žít můžeme celkem normálně. Zůstává ovšem řada drobností, které mohou náš každodenní život komplikovat. Shrnují je pravidla zvaná Symbola, něco jako znaky, podle nichž poznáte pythagorejce. Shrnul je až novoplatonik Iamblichos (58 C 6; Protrepticus 21). Mnohé z nich jsme dosud nezmínili.

Nemáme nosit prsteny ani jiné zlato, ani nic červeného. Nemáme trpět v domě vlaštovky. Nemáme rozdělávat oheň nožem (bodejť, brzo by se otupil). Obouvat si máme nejprve pravou botu. O svůj oděv i o způsob chůze máme pečovat, řádný krok je jako vznešený oděv zadarmo. Když odcházíme z domu, nemáme se pro nic vracet, mohli bychom potkat Erínye.

Řada problémů začíná odchodem z domu. Snadno dodržíme zákaz močení směrem ke Slunci, to se nelíbilo už Hésiodovi. Ani se nebudeme ráchat v močůvce, když patří chthonickým bohům. Horší to je s chozením po ulici nebo po silnici. Tudy nemáme chodit, neboť tam mohl jít někdo nečistý. Podobně je tomu s lázněmi. Vypadá to jako přehnané epidemiologické opatření a možná zčásti taky je, leč hlavní pozornost je zaměřena na rizika poskvrny rituální. Na ulici je bohužel i řada jiných lidí než pythagorejců, a v lázních taky. Mohou tam být zloději, cizoložníci, křivopřísežníci i lidé, kteří si upekli bílého kohouta. Je tedy moudré chodit co možná mimo cestu nebo aspoň místy, kde chodí co nejméně lidí. Na venkově si máme vykračovat po pěšinkách, leč ve městě mohou nastat potíže, když nemáme vlastní čtvrť.

Je jasné, že po cestě k chrámu nemáme dělat nic, co souvisí se všedním životem, ani o tom mluvit. Problém však je, že i v okolí chrámu může být řada lidí ne zcela očištěných, dokonce i u nádoby s očistnou vodou. Zůstaneme tedy nejen před chrámem, dovnitř stejně chodí jen kněží, ale i před okrskem svatyně. Před poklonou nebo obětí se samozřejmě zujeme. Pokud zaslechneme zvuk hromu nebo větru, tak jej uctíme. Hlavně se vyvarujeme nedůvěry vůči nepochopitelným bohům a tvrzením božských nauk (tedy našich, pythagorejských). A už Hérodotos napsal (A 1; Dějiny II, 81), že „pro účastníky těchto kultů není zbožné, aby se nechávali pohřbívat ve vlněných oděvech,“ takže máme jasno i o náležitostech posledních věcí, spojených se stěhováním duše.

Zaslechnuté výroky

Tyto vzácné výroky máme pěkně shrnuty v obsáhlém fragmentu 58 C 4. Novoplatonik Iamblichos je uvozuje kupodivu nepříliš uctivě (O pythagorejském životě 82-86):

„Filosofie těchto akúsmatiků (posluchačů) spočívá v tzv. Zaslechnutých výrocích, bez zdůvodnění, že něco musí být konáno tak a tak. Toto vše, co by při rozumu zhynulo, se pokoušejí střežit jako božská dogmata. Sami si však o těchto výrocích neosobují právo mluvit, ale předpokládají o nich, že nejlepší uvažování mají lidé, kteří jich slyšeli nejvíc. Zaslechnuté výroky se dělí na tři druhy: Jedny označují, co něco je; druhé, co je v nejvyšším stupni; a třetí, co se má dělat nebo nedělat. Výroky o tom, co něco jest, jsou například tyto:

Co jsou ostrovy blažených? Slunce a Luna. Co je věštírna v Delfách? Čtveřice. Co je vskutku harmonie? V níž jsou Sirény.

Výroky o tom, co je v nejvyšším stupni, jsou např. tyto:

Co je nejspravedlivější? Obětovat. Co je nejmoudřejší? Číslo a potom ten, kdo dal věcem jména. Co je nejmoudřejší z věcí u nás lidí? Lékařství. Co je nejkrásnější? Harmonie. Co je nejsilnější? Myšlenka (gnómé, důmysl, záměr). Co je nejlepší? Blaženost (eudaimonia). Co se říká nejpravdivěji? Že lidé jsou špatní (ponéroi)…“

Alegorické výklady

Sám Pythagorás prý pěstoval umění výkladu náležitých jmen věcí. To patří k výbavě „mužů božích“, možná v tomto umění navázal na Ferekýda. Pěkně to shrnuje zlomek 58 C 2 (Porfyrios, Život Pythagorův 41): Mluvil pak leccos obrazně po způsobu mystickém, což podrobněji vypsal Aristotelés (fr. 196 Rose). Tak nazýval moře [Kronovou?] slzou, Velký Vůz rukama Rheinýma, Plejády lyrou Mús, planety psy Persefoninými – a zvuk, který se po úderu ozývá z kovu, nazýval hlasem některého z daimonů, uzavřených v kovu.

A také zlomek 58 C 2 (Ailiános Klaudios, Varia historia IV,17,11): „Říkal, že ze všeho nejposvátnější je list slézu. Říkal též, že ze všeho nejmoudřejší je číslo a potom ten, kdo dal věcem jména. Zemětřesení vysvětloval tak, že to není nic jiného než [schůzka mrtvých]. Duha je prý [záře Slunce] a znění v uších je hlasem mocnějších [daimonů].“ Správné pojmenování přechází ve výklad. Toto umění se natrvalo stane základním nástrojem tajemných výkladů čehokoli.

Mistrova nauka, zázraky a zjev

Pythagorás byl více než člověk. Není tedy divu, že zázračně uzdravoval, levitoval a bilokoval. Z božských zdrojů i ze svých cest byl naplněn neobvyklou moudrostí. Například „většinu svých etických názorů převzal od Themistokleie, [kněžky] v Delfách“ (A 3; Diogenés Laertios VIII,8). Přesto se ve své pokoře ještě nepovažoval za filosofa, což zmiňuje Hérakleidův spis O mrtvé ženě. Hlavním obsahem onoho díla je ovšem památná událost, kdy se Mistrovi podařilo jistou zemřelou ženu asi měsíc udržovat v prapodivném stavu (přinejmenším v klinické smrti) a pak ji přivést k životu a uzdravit.

Diogenés Laertios (VIII,11) podává výstižnou charakteristiku: „Říká se také, že Pythagorás byl neobyčejně krásný člověk a jeho učedníci jej pokládali za Apollóna, který přišel z krajiny Hyperborejců. Říká se též, že když se mu jednou trochu poodhalilo roucho, bylo vidět, že má zlaté stehno.“ Později měl Empedoklés zlaté jenom sandály. Nedělejme si však srandu z náboženství unáhleně, možná jsou to zkomolené ozvěny kvazi-šamanských motivů.

Pythagorův zjev popisuje i Porfyrios (A 8a; Život Pythagorův 18): „Přišel jako muž bohatý a také svou přirozeností od Osudu dobře vybavený. Jeho vzhled byl totiž ušlechtilý, plný půvabu, jeho hlas, zvyky i všechno ostatní bylo krásně upravené.“

Na upravenost si Mistr zjevně potrpěl, stejně jako na obřadnost, a roucho v tom hrálo roli, stejně jako promluvy a zpěvy. Když kdysi z povinnosti podstoupil jakousi obřadnost Anaximandros, tak to kýženou odezvu nemělo: „Když zpíval, děti se mu smály“ (A 1,2). Nevíme, zda opravdu děti nebo spíše ministranti či sluhové. Asi mu to nějak nesedlo. A Hérakleitos se prý obřadního roucha radši vzdal. Zato Pythagorovi a později Empedoklovi to přímo seklo.

Pastorace

Fjodor A. Bronnikov: Pythagorejský hymnus na vycházející Slunce, 1869. Treťjakovská galerie. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Život pythagorejců by i přes řadu nejednoznačných a ne vždy rozumných omezení mohl probíhat relativně normálně, kdyby nad ním ovšem nebděla péče pythagorejské společnosti. Jde vlastně o určitou výchovu. Homérští hrdinové jsou už vzorem jen pro málokoho. Navíc začíná tradiční náboženství pomalu vychládat. Někteří lidé hledají nové vzory, když si sami se sebou nevědí rady. Platón celkem výstižně napsal (A 10; Ústava X, 600a): „O Homérovi se říká, že se za svého života stal pro některé lidi (…) vůdcem jejich výchovy, a ti že si ho svým soužitím zamilovali a svým potomkům předali jakousi homérskou cestu života. Podobně byl pro totéž milován Pythagorás a jeho následovníci ještě i nyní mluví o pythagorejském způsobu života a zdají se být odlišní od ostatních lidí.“

Jenže homérská cesta nebyla provázena kazateli a dohlížiteli. Odlišnost pythagorejců zdaleka nespočívá jen v řadě omezujících pravidel; tím hlavním je podřízení se pastorační péči společnosti o svůj vlastní život. Když Porfyrios popsal krásu Pythagorova zjevu, tak pokračuje (A 8a; Život Pythagorův 18-18): „Zapůsobil na Krotóňany tím, že krásnými řečmi okouzlil radu starců, pak se na pokyn městských úředníků ještě obrátil k mladým s poučením vhodným pro jejich věk, potom promluvil k chlapcům, jichž se ze škol mnoho shromáždilo; nakonec i k ženám, neboť i ženy se kvůli němu sešly! To mu přineslo velkou slávu a přijal [za žáky] mnohé z občanů města, nejen muže, nýbrž i ženy. Jedna z nich, jmenovala se Theanó, se stala slavnou. Přijal také mnohé krále a vládce přilehlých barbarských území. Nikdo však nemůže spolehlivě říct, co jim říkal, neboť o všem zachovávali mlčení.“ Ona Theanó se prý stala jeho ženou a dala mu syna Télauga a dceru Myiu. Ta prý „vodila panny v Krotónu, a ženy, když se stala ženou. Z jejího domu pak Krotónští učinili Démétřinu svatyni a uličku, kde stál, nazvali Uličkou Mús“ (A 13; Život Pythagorův 4). K „vodění“ při slavnosti a průvodech přistupuje vodění životem, později se mu řekne vedení duše, nakonec duchovní vedení.

Porfyrios líčí Pythagorovo působení jako veskrze blahodárné (A 12; Život Pythagorův 22): „Podle Aristoxena za ním přicházeli Lukánové, Messápové i Peuketiové a Římané. Zcela odstranil sváry nejen mezi vznešenými, ale i mezi jejich potomky po mnoho pokolení ve všech italských a sicilských městech, jak uvnitř každého z nich, tak i mezi nimi.“ Kdo trochu zná dobové jihoitalské a sicilské poměry, tak si o tom myslí své.

Hlavní problém je v propracovaném výchovném rámci, který z pythagorejců činí cosi, co lze nejvýstižněji nazvat sektou, navzdory religionistické nekorektnosti toho slova. Patří k tomu nauka, promluvy a roucha, hlavně však cíleně sortovaná péče o mládež, muže, ženy atd., úplně jako v moderní pastoraci leckteré církve. Za posledních 26 století nebyl ve formě učiněn žádný pokrok, naopak ji leckterý zaostalý farář zjednodušuje. Pythagorejská škola se prostě dokázala postarat o všechny potřeby lidí, ne pouze o intelektuální nebo ekonomické. Uvnitř pěstovali vědu a kdovíco ještě, zatímco vnější působení bylo orientované specificky na různé vrstvy společnosti. Byla to nejstarší propracovaná hodegetika, tedy systematické vedení života lidí prostřednictvím kázání a další pastorace. Řecké náboženství to nemá a některým lidem to chybělo, zatímco většina si z toho dělala srandu. Později se podobně koncipovaná pastorace ujme v křesťanství. Zvláště bizarní je barokní pastorace katolické církve, ale ani pozdější staletí a ani jiné církve nezůstaly pozadu. (V našem prostředí vnímáme ozvěny pythagorejské pastorace taky prostřednictvím některých termínů ruského pravoslaví, třeba duševodstvo, rukovoditěl, jejichž druhotnou ateizací vzešel političeskij rukovoditěl neboli politruk.)

Hodnostáři leckteré církve i PR manažeři obchodů, stran a hnutí mohou jen tiše závidět, jak se zástupy nadšenců hrnuly k Pythagorovi. On dovedl promluvit přesně do duše a vést ji. Mnozí lidé se rádi nechají povodit. To jenom Hérakleitos (B 81) považoval takovouto činnost za podvod, a většině normálních lidí to v archaické i v klasické době bylo celé fuk.

Literatura

Antické legendy a drby o pythagorejcích na mém starém webu www.fysis.cz.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.