Žijeme v simulaci? Kredit: Manus VR.

Když vědci zjistili, že žijeme ve vesmíru, jehož parametry jsou jakoby přesně nastavené tak, abychom v něm mohli žít, tak kvůli tomu z nějakého důvodu mnozí lidé nemohou spát. Na první pohled nevinná trivialita, že se vyskytujeme ve vesmíru, v němž se vyskytovat můžeme, vyvolává nezřízené fantazie. Přitom existuje sympatická představa, podle které existuje velké množství, možná nekonečno velmi rozmanitých vesmírů, v nichž základní konstanty a parametry nabývají rozličných hodnot. Náš vesmír se shodou okolností strefil do parametrů, které jsou pro naši existenci příznivé.

Melvin Vopson.

Kredit: University of Portsmouth.

Mnohovesmír se ale nelíbí každému. Poněkud excentrický britský vědec Melvin Vopson z University of Portsmouth je „informační“ fyzik. Časoprostor a hmota podle tohoto konceptu nejsou základní fyzikální jevy, ale jevy emergentní. Vyvěrají z bitů informace, podobně jako teplota vzniká z kolektivního chování atomů. Od těchto úvah je blízko k hypotéze simulace, s níž v roce 2003 přišel britský vizionář z Oxford University Nick Bostrom. Podle něj je možné, že vesmír je nesmírně dokonalá simulace, kterou je takřka nemožné rozlišit od reálné reality. Seth Lloyd z amerického institutu MIT si v roce 2002 přisadil, že vesmír by mohl být gigantickým kvantovým počítačem.

Co podle příznivců simulovaného vesmíru naznačuje, že žijeme v simulaci? Realita je podle nich vlastně pixelovaná, protože je tvořená elementárními částicemi. Vesmír je podle nich vyloženě matematický, plný rovnic, čísel a geometrických vzorů. Fyzikální zákony jim připomínají řádky počítačového programu. Maximální možná rychlost, tedy rychlost světla, by prý mohla být projevem technických parametrů simulace, například rychlostní limit jejího „procesoru“. Podobně jim zpomalení času u černé díry připomíná zpomalení přetíženého procesoru.

Logo. Kredit: University of Portsmouth.

Největší podporu hypotézy simulace její příznivci obvykle nacházejí ve kvantové mechanice. Jednoduše řečeno, kvantové jevy jsou podle nich tak „divné“ a „nereálné“ prostě proto, že reálné nejsou. Schrödingerova kočka podle nich není ani mrtvá, ani živá, ale je simulovaná.

Všechno to jsou spíše jen takové domněnky. Vopson jde dál a navrhuje postup, jak hypotézu o simulovaném vesmíru ověřit pěkně po vědecku, čili pokusit se ji falzifikovat. Vychází přitom z nedávno navrženého principu ekvivalence hmoty, energie a informace (M/E/I, mass/energy/information equivalence). Z této představy vyplývá, že bity informace musejí mít sice velmi malou, ale nenulovou hmotnost. A to je něco, po čem je podle Vopsona možné pátrat.

Vopson se domnívá, že informace je vlastně další formou hmoty ve vesmíru. Letos na jaře publikoval experimentální protokol, který navrhuje pro testování zmíněného principu ekvivalence M/E/I. Navrhovaný experiment, prý zcela zvládnutelný soudobými technologiemi, zahrnuje anihilaci částic a příslušných antičástic s následnou analýzou fotonů, jejichž frekvence by mohly osvětlit, jak je to s principem M/E/I.

Fyzik John Barrow z britské Cambridge University zase před lety tvrdil, že se v simulaci musejí hromadit chyby, které si občas vyžádají korekci, což by se projevilo zvláštními náhlými změnami v předivu fyziky. Proto navrhoval, že bychom měli monitorovat hodnoty fyzikálních konstant.

Upřímně řečeno, hypotéza simulace dnes nemá zrovna ustláno na růžích. Vopson a další sympatizanti působí spíše dojmem podivínů a o simulovaný vesmír se zajímají spíše senzacechtivá média než seriózní vědecké časopisy. Uvidíme, kam se to časem vyvine.

Video: Information as the Fifth State of Matter | Future Technology & Science News 134

Literatura

The Conversation 21. 11. 2022.

AIP Advances 12: 035311.