Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko jsme jen profrčeli. I když to vlastně není to správné slovo. Pokud se z úsporných důvodů jede mimo dálnice, je to občas jízda s braním jména božího nadarmo. Rumunsko ještě jakž takž, ale sever Bulharska byl obzvlášť sprostý. Od Sofie už byly silnice dvouproudé a kvalitní, a tak jsme brzo stáli před tureckou hranicí. Podle směrovek psaných anglicky nás to přivedlo k jakési oranžové železné konstrukci. Tvářila se, že bude provádět dezinfekci postřikem. Při vjezdu do brány naskočilo u výjezdu červené světlo a rozhoukala se siréna. Vystrašení jsme couvli a řev ustal. Čekali jsme, že přiběhne láteřící ozbrojenec. Nic se ale nedělo, a tak po půl hodině jsme znovu nabyli odvahy a pokus zopakovali. Zase ten kravál. Kdyby nám po další půlhodině bezradnosti někdo z projíždějících Turků jedoucí koridorem „pro domácí“, mávnutím neukázal, že máme jet dál, tak tam trčíme dodnes. Se sevřenými půlkami jsme řvoucí nestvůrou projeli na červenou. Místo střelby jen vlídná kontrola pasů. A pak ještě další dvě. Razítko dával až třetí z úředníků.
Řidič má o povinnost víc. Je zanesen do systému pro případ, že by se vracel bez auta. To by pak platil clo (jakoby auto v Turecku prodal). Je s tím plno běhání po takzvaných „budkách“. U neznalých turečtiny a nevěda kam se vydat, se dostavuje stádní pud – jít tam, kam většina. Po odestátí fronty vychází najevo, že to nebyla správná volba. Vlastně ona správná byla, ale chybělo cosi z jiné „budky“. Tak šup na druhou stranu a znovu na konec fronty. Budky jsou označené velkými dobře viditelnými písmeny „A“, „B“, „C“, „D“. Pořadí jejich obcházení nám zůstává utajen. Možná tím, že u nás se vyskytl zádrhel s technickým průkazem. Je v něm uvedeno: „nákladní“ a my jsme u jedné z budek nahlásili „nic k proclení“. A protože budky spolu komunikují, přišlo po sobě nahlížet do auta několik kontrolorů. Odcházeli spokojeně. Aby taky ne, když jsme před hranicí uklidili a pouhým pohledem bylo vidět, že opravdu nic nevezeme. Dostáváme pokyn k odjezdu, což mile rádi s úsměvem a poděkováním plníme. Tam, kam nás poslali, to ale končilo hangárem s nápisem „Rentgen!“.
Stáli jsme tam jediní a dlouho, předlouho nikdo nikde. Celá anabáze se protáhla již na více než tři hodiny a začalo se smrákat. Konečně kolem prošla zřízenkyně s obrovitou pistolí u pasu. Asi naznala, že nejsme dost fotogeničtí a turecky, potom ručně, nám sdělila, že máme jet kamsi a ukázala směr. Po dvou kilometrech nám dochází, že už jsme v Turecku a i s tím mým poplašňákem na ochranu před toulavými psy, který vypadá jako zbraň a nejspíš se provážet nesmí.
Teď už nás čekalo jen zajet na jejich poštu a vyplnit lejstro k získání nálepky na sklo. Ta opravňuje jezdit jak po dálnicích, tak i po silnicích, které jsou bez poplatku. Na to si je potřeba dát pozor. Bez nálepky to v Turecku nejde a pokuta je v desetitisících. A kontrolují to!
Vysvětlit úřednici rukama, co chceme, se nedařilo. Naštěstí se zjevil anděl strážný v podobě Turkyně, která české angličtině rozuměla. Čert ví, na co se ta osoba za přepážkou ptala, protože angličtina na to výrazy neměla a malý technický průkaz, ani kopie velkého, na to nestačily. Když vyplňovala elektronický formulář už potřetí, začal jsem mít matné tušení, na co se úřednice asi ptá. Na výraz souhlasu, že tedy nejspíš „jo“, jsem mírně pokynul hlavou. Bylo to správně a přikročili jsme k dalšímu řádku. S představou že snad ta osoba ví, co se tam má napsat, jsem i další otázky odkýval. Po několika „jo“ začalo být na pošťačce patrné, že znejistěla. Já také a ve snaze zachránit situaci se ze mne nějak vydralo „nein“. Uklidnilo jí to. Pak už jsem „ja“ a „nein“ střídal častěji. Ještě přiložit kreditku a vytoužená nálepka byla naše. S odstupem času nás několikrát na silnici kontrolovali ti, co zde pomáhají a chrání. Jezdí s nápisem Jandarma a nosí s sebou počítač. Vždy byli spokojeni, což považuji za důkaz, že ta moje turečtina vlastně není až tak špatná.
Po třech dnech na cestě už tělo začalo dávat o sobě vědět i na dálku. Padlo rozhodnutí udělat před vjezdem do Istanbulu očistnou zajížďku k Černému moři. Nic proti Mapám.cz, ale Turecko u bulharských hranic rozhodně není jejich parketa. Z předpokladu sta kilometrů byl skoro dvojnásobek. To by nevadilo, kdyby ta cesta nevedla vojenským územím a nejspíš byla určena pro vozidla pásová. Z ničeho nic na cestě dva hlídkující vojáci a evidentně s ostrými. Zpomaluji s obavou, že nám zavelí otočit a jet zpátky. Došlo ale jen na jakési vzájemné poměřování. Jedeme dál. Asi si nevšimli, že naše modrá dodávka není zelená. S odstupem času zjišťujeme, že tudy vede balkánská migrační trasa a že nejspíš jsme jeli ve správný čas správným směrem.
Po strastiplné cestě, na níž zůstaly tlumiče, a z nádrže ubyla třetina toho, co bylo plánováno na cestu dál na jih, následovala odměna - krásná pláž. Při prvním přibrzdění na nás chtěli platit, což s plánovaným rozpočtem 20 000 Kč na celou cestu se moc neslučovalo. Stačilo ale popojet, aby si všiml, že máme na značce CZ a ne D, a byl klid.
Na mapě se ten krásný kout země turecké "nedaleko" Istanbulu, jmenuje Igneada. Místní se ve vlnách, jakými nás moře vítalo, už nekoupali. My jsme ale smýt prach dlouhých cest museli. Když si člověk dá pozor na to, co ve „Stařec a moře“ Hemingway popisuje, že "nejhorší je překonat tu první vlnu", tak se to dalo a dál od břehu už to jen příjemně houpalo. Kromě koupání jsme se stali podezřelými odnášením cizích odpadků z pláže do popelnice. Den nato už ale bylo „to zpěněné“ u břehu vyšší než já. Moc dlouho jsem se zdržoval v místě, kde to nebylo moudré. Vracející se vlna mi podemlela písek pod nohama a ta přicházející se mnou flákla o zem a už jsem byl naležato v kafemlejnku písku, oblázků, pěny a bez představy kde je nahoře a kde dole. Dostal jsem se z toho, jinak bych přece tohle už nepsal. Ale bylo to o fous. U konce s dechem jsem v předklonu nějakou dobu markýroval, že sbírám mušličky. Už vím, čemu vodáci říkají kotel pod splavem. A taky, že jedenáct vln je dobrých, ale zkoušet tam lézt na dvanáctou a třináctou, je kravina.
V půlce září už je tu po sezóně. Většina kiosků i restaurací je zavřená a ty otevřené jsou vesměs bez hostů. Jak se říká, „chcípl tady pes“. Vlastně tu nejspíš psi nechcípají, protože by jich tu nebylo tolik. Barev a typů jsou různí, všichni jsou ale velcí. Napadá mne, že asi také mají něco jako unii a že v dobách krize, kdy ti velcí nemají co do mordy, jsou ti malí sežráni.
Tam kde spíme, jsme téměř sami. S mizejícími turisty se psům tenčí i přísun odpadků. Jaký hlad tu musí mít v zimě, si nedovedeme ani představit. Líto nám je zvláště fenky, kterou jsme pojmenovali „Klára“. Za chleba a vařené nudle s nechutnými buřtíky z hověziny, si nás přivlastňuje a hlásí všechny kolemjdoucí. Nejde se schovat ani před deštěm. Dostává naposledy nažrat a se slzami čekáme, až se od nás s plným žaludkem vzdálí za svými kamarády. Využíváme okamžiku a zbaběle prcháme směrem na jih. Při zpáteční cestě zjišťujeme, že jsme šedesát kilometrů jeli tou nejhorší možnou variantou a že jen několik kilometrů dál vedla slušná asfaltka.
Už ani nevím, kde přesně to bylo, ale už někde po cestě Bulharskem začala na palubní desce blikat červená kontrolka tvaru vrtulníku. Po zkušenostech z předchozích aut vím, že to jsou vždy nějaké vymyšlenosti EU, které lze ignorovat. Utvrzovalo mne v tom i to, že nikde nic neklepalo a výkon se neztrácel. Pro sichr motor dostává oleje i močoviny na MAX a po ujetí řady stovek kilometrů, se definitivně tolerujeme. Já si nevšímám kontrolky a ona zase mne.
Do navigace zadáváme Antalya (jako vždy „mimo placené úseky“) a hurá přes Bospor do Asie. Žel to nejde jinak, než přes Istanbul. V tom mumraji zjišťujeme, že Turci si z červených světýlek také nic nedělají. Ani těch na semaforu. Jako první tu jede vždy ten větší. A protože tu jsme s náklaďáčkem, který normálně slouží ke svozu dřeva z lesa (přechodně ve službě jako stealth camping car), brzdit skoro nemusíme. Dost pomáhá i ten škrábanec na levém boku, na jehož vyklepání v Česku nějak nedošlo. Autům prověřeným životem a s nějakým tím šrámem, se tu obzvlášť projevuje úcta dáváním přednosti. Istanbulem, s více obyvateli, než má celé Česko s půlkou Slovenska dohromady, projíždíme jako nůž máslem a první velký cíl – Kappadokie, je zase blíž.
Čím více na jih, tím častěji jsme naráželi na květy rostliny, které proti zapadajícímu sluníčku připomínaly svíce. Mělo by jít o Eremus cappadocius. Opadavou vytrvalou bylinu, která kromě Turecka roste ještě v Iráku a Sýrii. Její hlízové oddenky připomínají chobotnici a podle místních se z ní dělá vynikající pilaf. Jeho základem jsou vařená pšenice, rostlinný olej, vajíčka a koření. Někdy i maso. V provincii Sivas se vaří společně se šťovíkem. V Bingölu z ní umí udělat výbornou polévku.
Cesta na Ankaru byla příjemná. Dvouproudé silnice kvalitou našich dálnic - a bez poplatku! Krajina ale nic zajímavého, taková uspávací nuda. Ta ustoupila, když se na přístrojové desce objevil nápis - ještě 400 km, pak systém nedovolí motor znovu nastartovat.... Evropská Unie si na daňového poplatníka umí došlápnout i tam, kde čidla na oxidy i s celým green dealem, považují za ptákovinu.
A co bylo ještě horší, při hledání specializovaného servisu v Ankaře se moje znalost turečtiny ukázala být klamnou. Zaskočeny byly Mapy.cz i přítel Google. Oba svorně tvrdili, že autorizovaný servis je v zahrádkářské kolonii. Pořekadlo, že všechny cesty vedou do Říma, v Malé Asii také neplatí. Všechny tu vedou do úzkých uliček, které se dál ještě víc zužují, aby končily zídkou (napříč). Nejspíš se Alláh už nemohl dívat, jak neumím couvat a po několikerém bloudění nám vhodný servis postavil rovnou do cesty. Znali tam trošku anglicky a zajímalo je, odkud jsme. S těžkým srdcem Moraváka odpovídám, že z České republiky. Moc se nechytali, a tak do vzduchu maluji mapu a ukazuji, kde je Polsko, Slovensko, Rakousko a uprostřed Česko. Zatím co Česká republika jim nic neříkala, u pojmu Česko ožili a se slovy „ááá Čečna“ uznale pokyvovali hlavami. Ve snaze vyvést je z omylu ze sebe soukám, že ne, že náš premiér je Fiala a že šéfuje celé EU. A že za presidenta nemáme Kadyrova, ale Zemana… Teprve až u Pekarové, když názorně předvádím, že to je ta s velkýma očima, konečně chápou a ze sympatií závadu opravují grátis. Stačil jim k tomu počítač. Z vděčnosti rozdávám svou železnou zásobu plechovek Staročecha a cesta vstříc novým dobrodružstvím pokračuje. Jedno z nich na sebe nenechalo dlouho čekat. Asi dvacet kilometrů za Ankarou ta zku*vená červená vymoženost začala svítit znovu.
Cesta zpět do servisu byla příjemná asi jako ten jejich smog. Hlavní město si strčili do dolíku a těžkým průmyslem v něm nešetřili. Místní si na to již zvykli a my začínáme také. V servisu nás vítají s úsměvem a slovy „ááá Čečna“. Dostáváme čaj a auto jde na hever. Následuje další čaj doprovázený vtipkováním, že je pravý turecký z Číny. Byl to ale jen vtip. Ten čínský znám od nás, tohle byla jiná liga, fakt dobrý. Adblue systém opravili během dvou hodin. Jen spolu s čidlem prý museli měnit i nádrž a nějaké drobnosti. Nu co už, nádrž na močovinu je výlisek z plastu, to nemůže být drahé, tak vem to nešť. K třetímu čaji přidali fakturu. Má čtyři listy...
Jsme o 21 800,- Kč lehčí, ale hřeje nás pocit, že teď máme půlku auta nového, a že všechno co by se mohlo pokazit, je vyměněno, takže cesta bude bezpečnější. Čaj mi přestal chutnat, piji kávu a zastavujeme až v jednom z nejstarších měst jménem Konya. Bohužel se ukázalo, že jsem si popletl Kappadokii s centrální Anatolií, a že bílé homole s vytesanými komůrkami jsou o nějakých 250 km víc vlevo.
Protože jsme po návštěvě servisu museli cenu nafty zastropovat, Kappadokii absolvujeme až doma na Youtub. Říkáme si, že je to tak lepší, protože skalní komůrky byly domovem Řeků, kteří jako početná křesťanská komunita byli během jednoho týdne v roce 1924 vystěhováni a odsunuti do Řecka, Památky z doby byzantské i starší tak mají i svůj nepěkný rub dávných násilností. A protože jsou křesťanské, nemá teď o ně kdo pečovat a chátrají.
Když už člověk jednou v Anatolii je, tak má koukat aby tam byl, a nenechal si ujít atmosféru města, kterým se před námi procházeli Alexandr Makedonský, svatý Pavel, svatý Barnabáš a po nich opakovaně houfy hrdlořezů křížových výprav, pustošitelé z řad Seldžuků, Osmanů,... Je až s podivem, že to všechno Konya ustála. Dnes město láká cizince udržováním tradic řádu dervišů uvádějících se do transu svérázným tancem. Titulem derviš se označují stoupenci islámské alternativní religiozity. Nejčastěji jde o členy súfijského řádu a jsou synonymem extrémní chudoby a mystiky. Zájemci se zde mohou nechat zapsat do školy kruhového tance. Je jedinou na světě, hlásá reklamní nápis.
Nějak mi z toho těšení se vyrazit co nejrychleji do mumraje velkoměsta (s počtem obyvatel jako dvě Prahy) nedošlo, že by byl hřích nenavštívit osmanskou mešitu Selimiye Camisi ze 16. století a nepoděkovat Alláhovi za ukázání správné cesty do servisu. Teď tu stojím před svatostánkem ve světlých kraťasech a rozmýšlím co s tím. Do auta na převlečení to je daleko. Stahuji co nejvíc dlouhé černé tričko. Černá tu letí, a tak si namlouvám, že by to snad mohlo projít. Nejspíš by to tak i dopadlo, kdybych se dovnitř necpal malým vchodem. Nebyl to dobrý nápad, byl jen pro ženy. Nikdy to nedělejte!
Na přelomu září a října jižní Anatolie vypadá dost neutěšeně. Může za to sucho. Spáleniště na horských svazích jsou na mnoha místech dokladem požárů. Dříve tomu asi tak nebývalo, protože 7500 let před naším letopočtem se tu u dnešní vesnice Çatal Hüyük usadili neolitičtí zemědělci. Jde o jednu z mála dobře zachovaných památek titulovaných „kolébky civilizace“. Po praobyvatelích se tu zasypané pískem uchovaly zdi příbytků z vepřovic, pece a kamenné nástroje. Zuhelnatělá zrna a kosti dokládají, že tu již v době kamenné pěstovali obilí a chovali domácí zvířata. V některých dobách tu mohlo žít až deset či dvanáct tisíc obyvatel.
Už nás čeká jen se protáhnout mezi dvěma dvoutisícovkami pohoří Taurus. Konečně Levantské moře a neskutečně levné žluté melouny s vůní po ananasu. Chléb tu chutná jako u nás rohlíky a sýrů je nepřeberně. A to hlavní - všechno to je levné, což po neblahé zkušenosti s čajem, působí na duši baťůžkáře a jeho kreditku, jako balzám.
Orient je známý tím, že odpadky se házejí na zem. A platí to i pro pláže. Vysloveně nás prudilo, že Turci všechno, včetně láhví ze skla, nechávají tam, kde je vyprázdní. A že jim je zatěžko udělat doslova i několik málo kroků k přistaveným popelnicím. Za zlé jsem jim to měl ale jen do doby, než jsem mezi oblázky začal nacházet sea glass. Jsou to krásné kousky a doma z nich vyrobím přívěsky, náramky a koláže.
S plastovými obaly se to ukázalo být také složitější. Jednoho dne jsme si všimli, že nejsme sami, kdo na pláži sbírá odpadky. Činil tak i mladík, a tak se mu dostalo palcem nahoru vyjádření našich sympatií. Spřátelili jsme se. Byl tam se snoubenkou. On, syn majitele hotýlku, ona zdravotní sestra.
Asi se chtěli něco dovědět o Česku, tak nás pozvali na večeři. Pak teprve vyšlo najevo, že to jeho a naše sbírání odpadků nemělo nic společného. Hodně rozšířeným zvykem tu je vyjet si na pláž, uvařit si a při jídle poklábosit. Vlastně tu jiné možnosti ani nejsou. Taurus, zde mu říkají Toros, je nejzápadnější větev gigantického vrásnění, které vytvořilo Himálaj a i zde má hodně strmé svahy. Borovic je tu poskrovnu. O to víc pichlavých bylin a keřů s trny, pro něž podrážky čínské sportovní obuvi nejsou překážkou. Zvětralý drobící se vápenec s pískovcem také nejsou tím, co by si člověk při procházce na strmých svazích přál mít pod nohama. Turkům tedy nezbývá, než chodit na pláž. Spojují to s lovem ryb. Někteří na udici, jiní do vody háček s olůvkem házejí jen tak z ruky.
Sehnat na pláži dřevo se prakticky nedá, to proto se tu kuchtí na plastech. Když jsem viděl, kolik na naší večeři padlo lahví od Coca Coly, igelitových sáčků, kelímků a polystyrenu vyplaveného mořem, zvědavost ochutnat pravou tureckou kuchyni byla ta tam. Pokus dělat mrtvého brouka, že jsme pozvání nepochopili, neprošel. Upřímnost mladého páru byla odzbrojující. Popravdě ale nutno přiznat, že jídlo nemělo chybu. Všechna čest mladičké zdravotnici i plastům. Nám se nikdy předtím a ani potom, už z koupených polotovarů nic tak chutného připravit nepodařilo. Jediné, co se stolování dalo vytknout, že jsme si vlastní neopatrností nějak zavadili o okraj kolující pánve. Té pánve, na které se peklo i servírovalo. Zjistili jsme to až druhý den. Ta černota se ukázala být charakteru butylenového tmelu přezdívaného „medvědí lejno“. To nevypereš! Ani ze sukně, ani z texasek. Inu, všechno se musí umět. Učíme se rychle.
Náš zvyk z pláže odnášet poházené plasty nám zůstal, ale už tak činíme s rozpaky, že tím místním bereme možnost si dopřát táborák. Soustředíme se proto hlavně na plechovky z hliníku s pocitem, že i u nich nám možná něco uniká.
Abych nezapomněl, pokud se vydáte do zdejších končin, nedělejte stejné chyby jako my. Kola si do Turecka neberte. Za cenu jednoho ojetého skládacího, které jsme koupili v Česku, tady dostanete skládací dvě a elektrická! A ještě jedna rada. Nejezděte s autem s jednou hnací nápravou na místa, kde jsou nerovnosti zasypané oblázky – je to past od místních majitelů traktorů.
Týden jsme se zasekli na jedné malé moc hezké pláži v Akkuyu Nükleer Güç Santrali v provincii Mersin. Dalo se zajet až pod stromy. Když je venku jednatřicet ve stínu a nikde ani mrak, je troška listí nad hlavou k nezaplacení. O víkendu se vedle nás utábořili dva mladíci. Jakoby tušili, že už tam jsme dva dny, přinesli si s sebou dřevěné uhlí. Poslouchali ruské písničky, tak jsme pozdravili ruštinou. Ukázalo se, že jeden je Rus a druhý Dagestánec a přišli si na pláž opékat baraninu. Poučili nás, že to, co jsme považovali za stavbu dálnice a tunelů, je vlastně atomová elektrárna, kterou tam pro Turky staví. Má mít čtyři reaktory VVER-1200/509 generace III+, každý o výkonu 1114 MW. Na staveništi se pracuje dnem i nocí a první blok by se měl rozběhnout již příští rok. Turecká energetika je v podobném svrabu jako ty jiné.
Z tisku se dozvídáme, že President Erdogan, sankcím a nevůli USA navzdory, požádal Rusko o stavbu druhé elektrárny. Zajímavé na té zprávě je, že Rus s Dagestáncem nám u ohýnku říkali, že až skončí tady, půjdou stavět v Turecku druhou jaderku - téměř měsíc před prohlášením presidenta a článkem na Bloombergu označeném „horká novinka“.
A ještě věděli, kde se dá koupit pivo, což v zemi „musulmanské“ není jen tak. Panuje tu podobný systém jako je Švédský Systembolaged - alkohol se prodává ve specializovaných obchodech. V regálech převládají německá piva. Jedno domácí jsem přece jen našel a koupil hned dvě. A k tomu lahvinku vína. Pivo (v litrovkách) se ukázalo být pivem jen podle nápisu. Když mi posléze bylo vysvětleno, že za můj alkohol by byla hostina z melounů, bezpeckových hroznů, sýrů, černých oliv a medového pečiva, více jak na tři dny, začíná mi i to jejich přikázání dávat smysl.
Předevčírem nás komáři donutili k ústupu. Jako velitel výpravy jsem dalším průjezdním bodem určil zapadlou plážičku na poloostrově, kam vedla jen jedna cesta. Kilometrové převýšení mě utvrzovalo v přesvědčení, že tam se přece turisté a ani domácí, kvůli nějakému koupání, tahat nebudou. Tak špatnou cestou jsme nejeli ani v zemi Drákulově. Nahoru na jedničku a palubní počítač chvílemi ukazoval spotřebu 45 litrů na sto kilometrů. Dolů na dvojku a brzdit motorem, jinak by se na místy 12% sešupu brzdové kotouče brzo tavily. Za poslední zatáčkou náhle zjevil resort. Exkluzivní rezidence se závorami a promenujícími dámami s klobouky. Na Turkyně měly nezvykle šikmé oči. Pochopili jsme, že se tam polňačkou nejezdí, nýbrž vlastní jachtou. Ti chudší vrtulníkem. Cesta přes horu je jen pro personál na oslech, nebo pro auta na odpis, kterých už není škoda.
Nebyli jsme první, kdo se do zátoky Tisan (tak se to teď na mapě jmenuje) vydal. Stejný nápad měli kdysi Řekové. Historie jejich zdejšího osídlení sahá až do 7. století před Kristem. Pak na dlouhou dobu místo upadlo v zapomnění, nepočítáme-li piráty, kteří zde nacházeli bezpečný úkryt před zraky z moře i souše. Zátoka Tisan Bay jsou vlastně zátoky dvě. Z obou stran tenkého „krčku“ spojujícího pevninu s malým poloostrovem. Najdete to zhruba 45 km západně od Silifke v Mersinu. Ráj s palmami ukrytý mezi horami děkuje za své znovuobjevení jistému plukovníkovi, který tudy přelétal v době kyperské válečné operace (vítězové jí říkají mírová). Byl podnikavý, založil společnost a ta zde vystavěla rekreační objekty. Od té doby i záliv nese její jméno - Tisan. Za dob Starých Řeků se tomu říkalo „Aphrodisias“ (zasvěceno Afroditě), škoda, že to neponechali. K tomu místu se to hodilo.
Nejspíš z nejistoty, že bychom mohli být extravagantními Američany, nás plukovníkovi muži nechali náklaďák zaparkovat i se vykoupat. Byla to ta nejhorší pláž, ze všech, které jsme tu zatím navštívili. Vstup do vody přes kameny velikosti a tvaru ragbyového míče a k tomu ještě pokryté nazelenalým slizem. Akorát tak na polámání nohou. A dál pak ježovky (na ty jsme zatím nikde jinde nenarazili). Hosté tu asi preferují hotelové bazény, a když se jim zachce moře, vyjedou si některým z rychlých člunů. Pro domácí to tu nejspíš nebude. Jak už delší dobu pozorujeme, tak jen málo z nich umí plavat. Hodně v kurzu tu jsou nafukovací manžety na bicepsy, za něž se ani muži nestydí. Ještě oblíbenější jsou široké pěnové hadice uvázané kolem pasu. Ty zvlášť oceňují muslimky. Dost jich tu dbá pravidla, že oblečení musí plně zakrývat tělo a to i při koupání. Kradmo, protože to je neslušné, jsem jednu takovou plavkyni po očku sledoval. Podotýkám, že s uznáním, protože tuším, jak se jí v dlouhých kalhotách s halenou a hlavou v nacucaném hidžábu, muselo plavat. Vytanula mi při tom na mysl zkušenost z vojny, kdy dobrý plavec při stavbě pontonového mostu přes Labe u Mělníka spadl oblečený a v kanadách do vody a neskončilo to šťastně. Ke své smůle měla ta odvážná duše v černém na sobě klasiku z rozvolněných textilií a ne burkinu (burkina je něco jako plavky dovolující ženám při koupání dodržet náboženská pravidla. Vršek není až ke kotníkům a kolem hlavy to také víc lícuje). Jako na potvoru jí větší vlna pokrývku hlavy strhla. Nečekala to a byla v problémech, přesto ale reflexivně se snažila si hlavu co nejdříve zakrýt. Kdyby bývala neměla tu nadnášecí pěnovou vychytávku kolem pasu, mohl ze mne být hrdý zachránce. V každém případě si natahování kapuce ve vlnách od projíždějící lodi, budeme oba dlouho pamatovat.
Už ale zase ukusujeme z „cesty tisíce zatáček“ ve směru na Antalii a hledáme, kde nabrat pitnou vodu. Kolikátého je a který je den, nás netrápí. Jsme si vědomi, že čím déle tu vydržíme, tím víc ušetříme (doma bychom už topili a za jídlo by padl dvojnásobek). Teoreticky bychom natažením pobytu měli umazat vícenáklady spojené s návštěvou servisu. Tak držte palce!
Video: Çatal Hüyük
Poznámka
Text nemá s vědou a technikou nic společného. Byl určen jen úzkému okruhu známých jako omluva za nezvedání telefonu a mailů. K jeho otištění dochází pod nátlakem. Autor proto doufá, že zloba za Váš promarněný čas, padne na hlavu viníků.
Diskuze:
