Sochy kúrů jsou snad nejnápadnějším markerem kultury řecké archaické doby, vznikaly v 7. a 6. století před n. l. Nacházejí se v celém prostoru tehdejší řecké civilizace, navíc častěji než sochy dívek, viz článek Korai – sochy dívek z řecké archaické doby.

Řecké slovo kúros (v nefonetické transkripci kouros) nebo koros znamená „syn, hoch, mladík, bojovník, mladý muž“. Pro každý z těchto významů má řečtina i jiná slovíčka. Jde tedy o výraz symetrický s koré, dívkou, a podobně je tomu i se vztahem dotyčných soch. Na rozdíl od dívek ovšem chybí jeden z konkrétních významů, totiž Koré jako synonymum pro bohyni Pesefonu, dceru Démétřinu, unesenou Hádem, a tím pádem i souvislosti s eleusinským mýtem. Kúrové souvisí spíše s Apollónem, napodobují jeho věčné mládí. Významná část kúrů se nachází u Apollónových chrámů, někdy i u jiných chrámů, často také na hřbitovech v roli náhrobků, stejně jako korai, jenže na hrobech mužů. Analogická k sochám dívek je role obětníků nebo pomocníků při náboženském obřadu. (Epikúros znamená pomocník, ale také člen tělesné stráže.) Navíc však přichází v úvahu typus vítěze v nějaké soutěži, třeba atletické. Jsou to typologické sochy, zvláště ve starší době silně stylizované, takže ani náhrobní kúrové ve většině případů nereflektují reálnou podobu nebožtíka, zvláště pak ne jeho věk dožití. Mohou však být výjimky.

Kúrové (kúroi, kouroi) mívají složitý účes a jsou vždy pečlivě oholení. Bezvousé zpodobnění může souviset s kultem Apollóna a mimočasovou perspektivou. Většinou na sobě nemají vůbec nic. Případný pásek nebo důkladnější pás může náležet spíše podobě vozatajů, i když výjimky nejsou vyloučené. Výjimečně mohou být trochu oblečení, třeba pláštěm přes ramena, čímž předjímají klasické sochy efébů. Vývoj podoby kúrů si ukážeme na příkladech v chronologickém pořadí a další výklad necháme na komentář k nim.

Erodované torzo kúra z Naxu nalezené na Délu, mramor, 650 až 625 před n. l. Archeologické muzeum na Délu, A 334. Daidalský styl, vliv umění Egypta. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Torzo pohřebního kúra, mramor, 650-600 před n. l. Nalezený na pohřebišti Antické Théry ve svahu sedla Sellada. Archaeological Museum of Thera, Fira, Santorini 306. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejstarší kúrové z doby kolem poloviny 7. století před n. l. nebo nedlouho po ní jsou bohužel zachovaní jen torzovitě. Ten z Délu měl opasek, jenže má erodovaný obličej a vršek hlavy, takže nevidíme jeho výraz. Ten z Théry má sice obličej zničený úplně, zato zezadu dobře vidíme strukturu účesu i s páskem na vlasy s ozdobou tvaru květu a horní část zad.

Už na těchto torzech vidíme některé typické znaky, totiž široká ramena a zúžený pas. Ten nalezený na Théře má složitě pletený účes, splývající až na záda; navíc je provedený poměrně ploše, jako dávná xoana (ploché dřevěné sochy v chrámech). Jsou to ještě Daidalské sochy, tedy pod vlivem výtvarné inspirace z Egypta té doby.

Báze sochy kúra s reliéfy a nápisem: „Věnoval mě a vyrobil Euthykartidés z Naxu.“ 625-600 před n. l. Nález na Délu, asi báze kúra A 4052. Archeologické muzeum na Délu, A 728. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúros z Naxu, nalezený na Délu, naxijský mramor, torzo. Podle Zafiropoulou 650-600 před n. l., podle popisky 600-550 před n. l. Museum na Délu, A 4045. (Vpravo stojí kúros A 4085). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na kykladském posvátném ostrově Délu se kúrové shromažďovali hlavně u Apollónových chrámů, vždyť je to ostrov jeho narození. Našla se tam i báze (podstavec) s nápisem od naxijského sochaře: Ευθυκαρτιδες ⋮ μ´α ⋮ νεθεκε ⋮ ηο Ναησιος ⋮ ποιεσας. „Věnoval mě Euthykartidés z Naxu, [který mě také] vyrobil.“ Votivní nápis zde přerůstá v sochařský podpis, to je novinka!

(K normám spisovného jazyka, tvaru písmen a jejich standardizovanému použití má nápis zatím daleko, nezapomeňme, že starších alfabetických nápisů není mnoho. Nejmenší z problémů je, že se čte cikcak a začíná zprava doleva, viz článek Alfabeta. (Kdo by se chtěl hrabat v odborných diskuzích o písmu i o vzniku konceptu autorství, tak v korpusu řeckých inskripcí je to IG XII 5, 2.)

Na bázi zůstala část chodidla s nápadně dlouhými prsty, jaké bývají v této době zvykem. Samozřejmě bez sandálů, protože kúrové se na rozdíl od dívek zobrazují nazí, takže i bosí. Báze asi nesla kúra, jehož torzo se také vystavuje (A 4052), leč nenašlo se z něho dost na to, aby se moc ukazoval, viz tady. Následující a lépe zachovaný je mu poněkud podobný.

Na ukázce vpravo vidíme trochu líp zachovaného naxijského kúra nalezeného na Délu, jeho přesnější datace není jasná. Předjímá pozdější typicky naxijskou sochařskou eleganci. Kromě dost ploché celkové stylizace konečně vidíme alespoň část nohou. Proč je to zajímavé? Daidalské sochy sedících bohyň mívaly dolní část z bloku kamene, pouze ohlazeného a naznačujícího sukni. Nejstarší sochy dívek (korai) se už musí popasovat se stojící štíhlou postavou, ale zůstávají v dlouhých sukních, resp. mají na sobě chitón. Nazí kúrové musí mít celé nohy sochařsky pojednané, což je také výzvou pro statiku díla. Analogické sochy mužů v Egyptě jsou vždy oděné, panstvo sukní, plebs rozsáhlejší bederní rouškou, navíc se většinou opírají o sloup. Zde můžeme navíc vidět stylizaci typickou pro naxijskou školu. (Krátký článek o kúrech v muzeu na Délu s dalšími obrázky nabízím tady.)

Hlava kúra, ostrovní mramor, asi 600 před n. l. Stál u Dipylské brány v Kerameiku v Athénách. Národní archeologické Muzeum v Athénách 3372. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kouros od Posvátné brány v Kerameiku. Mramor, 600-590 před n. l. Archeologické muzeum v Kerameiku v Athénách, P 1700. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Konečně vidíme obličej kúra, byť poškozený. Hlava se našla ve čtvrti Kerameikos v Athénách, kde socha v mírně nadživotní velikosti stávala u Dipylské brány. Socha nejspíš nebyla náhrobní. Pochází z doby kolem roku 600 před n. l., nevíme, z které dílny. (Celý fragment měří 44 cm, z toho má samotná hlava 36 cm, původní výška postavy včetně vlasů se odhaduje na 228 cm. Zachovala se z ní ještě ruka.)

Z podobné doby a místa pochází i kompletnější socha kúra. Působí verističtěji než starší naxijské postavy na Délu, především ale svalnatěji. Mírně nadživotní velikost ještě zdůrazňuje mužnost figury, odhadovaná původní výška je 210 cm. To je prostě chlapák! Představuje jednu z cest stylizace těchto soch, tip na dílnu jsem nepotkal. (Nález učinil roku 2002 Německý archeologický ústav v Athénách a socha zůstala v Archeologickém muzeu v Kerameiku. Těžko spekulovat o přesné lokalizaci obou plastik, neboť na místě se hodně stavělo a nedlouho po instalaci soch zásadně přestavovalo opevnění. Býval tam jakýsi park u říčky Eridanos, už tehdy u historické části městského hřbitova, odkud začínaly průvody do Eleusiny a také průvody panathénajských slavností.)

Kúros nalezený v Atice, 195 cm, 590-580 před n. l. Metropolitan Museum of Art, New York, MET 32.11.1. Kredit: donated to Wikimedia Commons by the MET, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Náhrobní kúros z antického města Tenea u Athikia na Peloponésu. Mramor z doby 560-550 před n. l. München, Glyptothek, Inv. N. 168. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Konečně tu máme celé postavy, dokonce různě pojednané. Kúros vlevo je teď Newyorčan, leč pochází odněkud z Atiky. Má pásek ve vlasech a jednoduchý náhrdelník. Spolu s oběma jen malinko staršími kúry z Kerameiku představuje subdaidalské sochařství, možná z téže dílny.

Úplně jinak je stylizovaný kúros, kterého vystavují v Mnichově. Nejen s menší důrazem na svaly, i když mu rozhodně nechybí, ale má také přívětivější výraz tváře. Na sobě nemá vůbec nic, ani žádnou ozdůbku. Doba pokročila o nejméně generaci, ale odlišný výraz není jenom tím, je to práce jiné školy. V 19. století, kdy byli kúrové často považováni za sochy Apollóna, býval titulován Apollón Tenejský. Je to však náhrobní socha, nalezená na pohřebišti antického města Tenea, mezi Korintem a Mykénami, o jejím původu není nic známo.

Většina kúrů se dál dělá v přibližně životní velikosti, řekněme od tříčtvrteční po 1,5krát nadživotní, nejčastěji těsně nadživotní. Objevují se také kolosální sochy, až kolem 10 m vysoké, ty si však popíšeme jindy. Na opačné straně škály zase drobné plastiky z nejrůznějších materiálů. Někteří z drobných bronzových kúrů sloužili jako držadla kovových nádob.

Kúros z Mélu (Milosu), naxijský mramor, kolem r. 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách 155. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kúros z Mélu (Milosu), naxijský mramor, kolem r. 550 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách 155. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Štíhlý typ kúra reprezentuje tzv. Kúros z Mélu (Milosu), nazývaný tak podle kykladského ostrova, kde byl nalezen, asi jako náhrobní. Pochází z Naxu, z poloviny 6. století před n. l a nyní je k vidění v Athénách. Je vysoký 214 cm, jeho písková barva je následek dlouhodobého ležení bílého mramoru v zemi. Levá noha je mírně nakročena, jak je to u kúrů obvyklé. Nevíme, jestli byl polychromovaný.

Novinkou doby je příznačný „archaický úsměv“, daidalské (ani egyptské) sochy jej neměly. V 19. století se vysvětloval tím, že sochař ještě neuměl realisticky zapracovat koutky úst do kontextu obličeje. Mnohem pravděpodobněji jde naopak o nový záměr, který souvisí s typologickou povahou nadčasového zpodobnění. Úsměv je jen lehký a někdy malinko ironický, ne však cynický. Kúros má prostě nadhled nad momentální situaci, podobně jako bohové. Podobný úsměv mívají v této době i sochy dívek.

Dalším aspektem této stylizace kúra je klidový stav myšlení, svalů i pohlaví, ačkoli je jasné, že nic z toho není z nemohoucnosti, ale že zrovna není důvod něco z toho výrazněji aktivovat. Kúros si to prostě může dovolit, může být nad problémy a nad okolním děním. Podobně tomu, jako si může dovolit být nahý, beze zbroje i ochrany před počasím a civilní societou. Je to rituální nahota.

Jedním z hypotetických výkladů je pokus o zobrazení lidské odpovědi na Apollónovu výzvu Poznej sebe sama! Člověk se v průběhu života mění v mnohém ohledu, ale vztah k mimočasovému Apollónovi je stálou výzvou.

Je také pozoruhodné, že z Naxu pochází málem většina všech kúrů, z těch nejstarších skoro všichni. Nacházejí se až na Sicílii, ale i na Rhodu. V produkci kúrů následuje sousední kykladský ostrov Paros, pak Athény, na druhé straně Egeidy zase Iónie a Rhodos; tedy stejná místa, jako v případě soch dívek (korai).

Kúros z Myrrhinous (Merendy) v Atice, asi náhrobní, parský mramor, vysoký 189 cm (214 cm s podstavcem), 550-530 před n. l. Národní archeologické Muzeum v Athénách 4890. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Kroisův kúros, parský mramor, vysoký 194 cm, z doby kolem 530 před n. l. nalezený u Anabyssos v Attice, jižně od Athén. Národní archeologické Muzeum v Athénách 3851. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zbývá ukázat méně štíhlé podoby kúrů po polovině 6. století před n. l. Ten vlevo, nalezený v Myrrhinous alias Merendě v Atice, nejspíš na náhrobku, je dílem sochařské školy původem z ostrova Paru. Je skoro baculatý, usmívá se, na jeho složitém účesu jištěném páskem se zachovala polychromie.

Kúros vpravo je velice robustní a postavu má mnohem svalnatější. Stával také na hrobě, jméno nebožtíka známe z nápisu na podstavci: „Zastav se a projev soucit u pomníku mrtvého Kroisa, kterého, když byl v prvních řadách, zničil zuřivý Áres.“ Samozřejmě nejde o lýdského krále Kroisa, nýbrž o padlého místního bojovníka. Socha byla polychromovaná. Krom sporů o podobu polychromie je s touto sochou spojena i diskuze, zda náhrobní kúrové této doby vždy zobrazují idealizovaný typus („archetyp“), nezávisle na podobě a věku nebožtíka, nebo zda v některých případech mohou částečně obrážet podobu padlého.

Kúrové z Apollónovy svatyně na hoře Ptóon v Boiótii 550-530 před n. l. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Polotovar pro mramorového kúra (skoro v životní velikosti), 6. století před n. l. Archeologické muzeum v Efesu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Abych korigoval nechtěný výběrový efekt, musím připomenout, že většina kúrů stála u chrámů, nejčastěji Apollónových. Tam je snad otázka ideálního typu jasná. Ukazovali jsme si sochy na Délu, teď přidávám skupinu různě stylizovaných kúrů z boiótské Apollónovy svatyně na hoře Ptóon, které vystavuje muzeum v Thébách. Nejméně polovina z nich je opět naxijská.

Sochy těchto velikostí, tedy i sochy kúrů, se dělaly z polotovarů, objednaných v lomech podle velikosti, typu a stylu zamýšlené sochy. Mistr sochař pak mohl pouze ubírat, takže na něm byly skoro jen detaily, tím ovšem vytvořil celkový výraz, neboť ten je krom typologickou stránkou daný z velké části právě detaily a způsobem pojednání. Ukázka takového polotovaru je z iónského Efesu. Zvláště polotovary pro větší sochy bývaly předzpracované ještě víc. Zachovaly se i nedokončené sochy kúrů, na kterých vidíme postup sochařské práce. Snad nejvíc jich vystavuje Archeologické muzeum na Paru.

Kúros z ostrova Anafé (Anafi), 510 až 490 před n. l. Britské muzeum, GR 1864.2-20.1, BM Sculpture B47. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Jako poslední příklad vývoje kúrů tady máme sochu zvanou v Londýně Strangford Apollo, protože pochází ze sbírky Percy Smythe, 8. vikomta of Strangford, diplomata v Konstantinopoli. Dílo z konce archaické doby ovšem představuje kúra, možná Apollónova služebníka, ale už v podobě, která výrazně předjímá klasické sochy atletů. Vlasy má už krátké, ale pořád ještě tradičně proplétané. Socha se našla na nejodlehlejším kykladském ostrově, na Anafi, kde byl staroslavný chrám Apollóna Aigléta (Zářného), který tu zachránil argonauty. Podle Britů i znalců z Paru je z parského mramoru a parské produkce, podle místních znalců je z anafijského mramoru, byť třeba sochaná pod vlivem parské školy (což kupodivu může být správně, na dataci se naštěstí shodují v rozmezí 10 let).

Zobrazení postav pokračuje v posunu k realističnosti. S bohatými vlasy přicházejí sochy mladíků o svoji často jedinou ozdobu, o složitý účes. Pak přijde nová doba, takzvaně klasická. V ní se objeví také požadavek sladění výrazu obličeje i pojednání celé postavy v souladu s probíhajícím dějem, nikoli mimočasově. Objeví se jak perspektiva v doslovném smyslu, tedy prostorová, tak i časová. Prý se na tom krom aplikací geometrie a anatomie podílí také nový typ dláta, který od přibližně 500 před n. l. usnadnil opracování mramoru. (S rozvojem metalurgie železa nyní železné nebo vlastně už ocelové dláto překonalo tradiční bronzové nástroje.) S aluzí na snad obecně známé české filmy je možné prohlásit, že nastanou Postřižiny a Konec starých časů, aniž by bylo zřejmé, co je příčina a co následek. S koncem archaické doby kúrové vymřou, vlastně se promění do plně realistických soch atletů, efébů a chlapců.

Nejvíc kúrů můžeme vidět pohromadě v Archeologickém muzeu na Délu (v létě 2022 bylo zrovna zavřené kvůli rekonstrukci a kúrové v něm stáli v mohutných igelitech jako v pláštěnkách, což se bohužel nemohlo fotografovat). Nejvíc kompletních soch, nejen torz, však vystavuje Národní archeologické muzeum v Athénách, tedy v podstatně dostupnějším místě. A nejblíže k nim to máme do Berlína a do Mnichova. Bavoři mají i dva kompletní a tuze pěkné.

Místo literatury

Fotoalbum Kúrové podle muzejních sbírek v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.