Moderní rekonstrukce neandrtálce – ne tak opičí, jako ty klasické. Fešák, ale asi by jste s ním stejně nechtěli nic mít.

Prvními Evropany druhu Homo sapiens byli podle všeho neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis). Nejstarší nálezy typických neandrtálců jsou staré přes 1,3 miliónu let. Nejvíc neandrtálců kupodivu žilo v poslední době ledové před 74 000 lety. Před přibližně 40 000 lety náhle neandrtálci mizí a jejich místo v Evropě zaujímají naši pradědečkové, kromaňonci (Homo sapiens sapiens).

Zvětšit obrázek

Kromaňonci – to jsme vlastně prostě my, Homo sapiens sapines. Kdybyste oblékli kromaňonce do kardinálského (teď již papežského) oblečku, nepoznali by jste rozdíl.

Pro tuto výměnu lidských druhů existují dva scénáře. Podle první, řekněme frivolní představy byli neandrtálci pozvolna nahrazováni kromaňonci, přičemž se oba typy lidí spolu vesele křížili. Druhý, řekněme genocidní scénář popisuje příchod moderních kromaňonců, kteří nějaký čas žili v sousedství neandrtálců, sexuálně se s nimi nestýkali a nakonec je úplně vytlačili. Nejmladší kosti neandrtálců nejsou zase tak staré a tak z nich šlo izolovat neandrtálčí mitochondriální DNA. Studie porovnávající mitochondriální DNA neandrtálců a současných lidí naznačují, že se neandrtálci s našimi předky sexuálně nestýkali. Použitelných fosilií neandrtálců ale není zrovna moc a i z dalších důvodů bylo zatím možné toliko vyloučit, že by neandrtálci přispěli do našeho genomu více než jednou čtvrtinou. Na druhou stranu, populace kromaňonců a neandrtálců žily vedle sebe přes 12 500 let, času na občasné zálety bylo rozhodně dost.

Zvětšit obrázek

Předpokládané rozšíření neandrtálců v době největší slávy. Stejně jim to nebylo nic platné. Dole porovnání lebek obou aktérů dobrodružství v době kamenné.

Mathias Currat a Laurent Excoffier vytvořili model vývoje genetické struktury našich předků při různých vstupních podmínkách. V něm simulovali rozličné, nám známé parametry oné doby. Zahrnuli aktuální znalosti o výskytu, hustotě a dynamice populací kromaňonců a neandrtálců, změnách jejich rozšíření a vzájemné konkurenci o zdroje. Simulace ukázaly, že pokud by neandrtálci randili s kromaňonci po tisíce let jejich vzájemného soužití, musel by být genetický příspěvek neandrtálců do našeho genomu skutečně obrovský. Překvapivě se ukázalo, že dokonce vzhledem k tehdejší nízké populační hustotě a malé velikosti populací kromaňonců by se v naší DNA výrazně projevilo i nepatrné míšení s neandrtálci.

Zvětšit obrázek

Odběr desítky tisíc let staré mitochondriální DNA. Jeden z novodobých zázraků.

Nezbývá než spolu s autory studie učinit závěr, že podle všeho mezi kromaňonci a neandrtálci ke styku prakticky nedocházelo.
Není to až tak překvapující, neměli bychom podceňovat vkus kromaňonců při výběru sexuálních partnerů. Většinu z nás za normálních okolností šimpanzi nepřitahují, přestože k nim máme velmi blízko (i když ne tak blízko, jako k neandrtálcům) a potomek takové lásky by dejme tomu mohl být i životaschopný. Neandrtálci byli pravděpodobně v lecčem hodně lidští, to však ještě neznamená, že by je kromaňonci nedokázali spolehlivě rozpoznat a zadržet své sexuální choutky. Po neandrtálcích nakonec nezbylo vůbec nic, ani geny.

Pramen: PLoS Biology 2(12): e421.