Tsegaselassie Workalemahu, první autor studie. Klinika porodnictví a gynekologie na U Health. Kredit: University of Utah.

Když mluvíme o dědičnosti, většinou máme na mysli záležitost genů zapsaných sekvencí bází v DNA (takzvaně „na tvrdo“). Dědit lze ale i pouhým pozměněním aktivity genů mechanismem, který spadá do oblasti epigenetiky a jejíž vliv dosahuje jen několik generací. Výzkumníci z University of Utah přichází nyní s překvapivým zjištěním. V odborném časopise pro gynekology uvádí, že na rozsáhlém statistickém souboru vypozorovali, že sklon k mrtvému narození dítěte „lze dědit“, a že se tato náchylnost předává prostřednictvím mužských členů rodiny.

Může v tom hrát roli fakt, že otcové přispívají ke správnému vývoji svých potomků nejen předáním genů, ale i přiložením návodu, jak geny používat. Některá z těchto předávaných "poučení" jsou odrazem toho, čím si muži prošli. Podrobně jsme se tomuto tématu věnovali v článku Tatínkovy vzpomínky zapsané do spermií.

Pátrání po rizikových faktorech mrtvorozenosti

Na 9 404 případech mrtvě narozených dětí a 18 808 kontrolách s živě narozenými dětmi vědci zjistili, že 390 rodokmenů mělo během několika generací nadměrný počet mrtvě narozených dětí. Porovnáním výskytu mrtvorozených dětí mezi příbuznými z postižených rodin prvního, druhého a třetího stupně příbuznosti, s ekvivalentními příbuznými z rodin nepostižených, vědci identifikovali u příbuzných jedinců familiární riziko. Zvýšené riziko narození mrtvého dítěte se přenášelo přes mužské rodinné příslušníky, což je trend, který dříve nebyl pozorován.

Stručně řečeno: Riziko pochází především od mužských příbuzných matky nebo otce – jejich bratrů, otců, dědů, strýců nebo bratranců. Přičemž ale pravděpodobnost, že pár přijde o dítě kvůli narození mrtvého dítěte, je větší, když tato zátěž pochází ze strany rodiny otce.

Pokud je narození mrtvého dítěte dílem dědičnosti, s větší pravděpodobností je na vině otec (a jeho předci). Kredit: University of Utah Health

Protože jde o výsledky dosud největší studie zaměřené na zdravotní historii rodin po více generací, lze závěrům dát poměrně velkou váhu. Smůlou je, že pro praxi význam nemají, neboť se jim žádnou příčinu (gen u nepříbuzných rodin) odhalit nepodařilo. Proto ani netušíme, jak zmiňovanému riziku čelit.

Proč tedy poznatku věnujeme pozornost?

Důvody jsou dva. Tím prvním je, že týmy luštitelů sekvencí genomů dostaly vodítko, kam napřímit síly a kde je šance dobrat se konkrétního viníka, kterého vyjevila statistika. Lhostejno, zda se nakonec ukáže zda jím je vadný gen, epigenetická záležitost, případně něco jiného. Bude-li známa příčina, budou šance k léčbě. U vadného genu třeba technikou CRISPR. Nebo se nevhodným kombinacím vyhnout pomocí in vitro fertilizace a selekcí embryí.

Je tu ale ještě jeden důvod a ten považujeme za ještě důležitější. Ženy, kterým po porodu zůstává kolébka prázdná, nesou situaci psychicky mnohem hůř, než my muži. Navíc mají tendenci svalovat veškerou vinu na sebe. Nemalou měrou k tomu přispívá naše společnost s výraznými patriarchálními rysy. Na žalu ženám stávající poznatek ubrat nemůže, ale pocit viny by jim zmírnit měl. Takže, milé ženy, pokud by u Vás k něčemu takovému došlo, hlavu vzhůru a zlým jazykům dejte jasně najevo jak jsou neinformovaní, když neví, že s větší pravděpodobností je na vině mužská část rodiny!

Dovětek

V USA, kde výzkum probíhal, se v průměru porod mrtvého dítěte vyskytuje u 1 ze 165 porodů. Riziko se pochopitelně zvyšuje, když má matka zdravotní problémy, jako např. je gestační hypertenze, preeklampsie, cukrovka a podobně. U každého jednoho případu ze tří ale příčiny zůstávají nevysvětlené.

V České republice je prokázaná mírně vyšší mrtvorozenost chlapců. Z deseti tisíc narozených se jich v průměru za posledních pět let mrtvě narodilo 37, děvčat 34. Podrobných dat úmrtnosti se lze dobrat například v publikaci Michaely Němečkové a Terezie Štyglerové „Od narození až do smrti“ vydané Českým statistickým úřadem 14. 10. 2021.

Literatura

Tsegaselassie Workalemahu et al, Familial aggregation of stillbirth: A pedigree analysis of a matched case–control study, BJOG: An International Journal of Obstetrics & Gynaecology (2022). DOI: 10.1111/1471-0528.17301