Sádrové odlitky řeckých plastik z archaické doby v Cambridge Museum of Classical Archaeology. V popředí je tzv. Rampinův jezdec z athénské akropole, jehož originální tělo je v Athénách a hlava v Louvru. V pozadí koré z Akropole s návrhem na rekonstrukci, včetně dost brutalistní polychromie, ale o té někdy jindy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nemám-li (na) originál, můžu si pořídit kopii. Často tak vznikají dost hrozné věci, v lepším případě sice neurážlivé leč nezajímavé objekty. Nejedno muzeum odněkud zdědilo patinovaný sádrový odlitek antické či novověké sochy, který z bezradnosti, co s ním, umístilo někam do foyeru. Většina návštěvníku rozdíl od originálu nezaznamená a fotí se s tím, internet je následky takového počínání promořen a ochranka si libuje, že to odvádí část tlaku od vzácných originálů.

Zajímavé jsou případy, kdy sádrové odlitky umožní něco, co se s originály neodvažujeme provádět. Třeba zkoušet návrhy na různé rekonstrukce fragmentárně zachované plastiky. Sádrové odlitky taky můžeme různě pomalovat, ve snaze hledat původní barevnost, jen málokdy zachovanou. Zvláštním případem jsou sádrová scelení soch, jejichž různé fragmenty skončily v několika muzeích, často navzájem vzdálených. Další výhodou je, že k odlitku nás pustí na menší vzdálenost a z různých úhlů. Pro fotografování je to někdy neocenitelné, může se věnovat detailům. Netýká se to jenom antiky, což ilustruje odlitek Michelangelovy Piety z výstavy v Muzeu dómu (katedrály) ve Florencii. Originál je v bazilice sv. Pera ve Vatikánu, ale tam jej můžeme vidět prakticky jen zepředu a ještě ne moc zblízka, zvláště po maléru s jakýmsi barbarem opatřeným kladivem. Kvalitní sádrový odlitek si můžeme prohlížet jak nám libo, a nemusíme až do Vatikánu.

Sádrový odlitek Michelangelovy Piety (z roku 1494) na příležitostné výstavě Tři Michelangelovy piety, 2022. Museo dell'Opera del Duomo, Florencie. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sádrový odlitek Michelangelovy Piety (z roku 1494) na příležitostné výstavě Tři Michelangelovy piety, 2022. Museo dell'Opera del Duomo, Florencie. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tím se dostáváme i k obhajobě náhražkových funkcí odlitků. Uvědomme si, že do nedávné doby bylo cestování za vzdálenými památkami velice obtížné. I nyní mnohá slovutná muzea doplňují své expozice kopiemi, třeba Ashmolean muzeum v Oxfordu, a poctivě to přiznávají, jsou to ilustrativní odkazy na další jinde vystavované originály. Někde mají v této roli fotky. A někde se s přiznáním neobtěžují, takže návštěvník se má sám dovtípit, že například Věstonická venuše vystavovaná v Moravském zemském muzeu v Brně a některé venuše v tamním Pavilonu Anthropos jsou kopie. Přitom jejich vystavení mezi četnými originály má dobré důvody. (V archeologické expozici na Zelném trhu je ovšem zákaz fotografování. Teď zrovna tam je do února 2023 výstava paleolitických originálů, leč to tom jindy.)

Sádrové nebo plastové odlitky s upraveným povrchem jsou občas určeny také k tomu, aby si je nevidomí lidé mohli osahat. Někdy i lidé s dobrým zrakem, včetně třeba dětí, jen tak z legrace, protože hmatové vnímání tvaru je dalším kanálem. Dávám ale přednost ohmatání oblázku z potoka pod týmž lomem, z jakého vzešel materiál originálu, hmat vnímá mnohem víc materiál. (Navíc mi ohmatávání soch vidoucími dospělými lidmi vždy připomene, jak jsem se v jistém muzeu stal nechtěným svědkem scénky, kdy jeden návštěvník něžně hladil originál antického kúra, a pak se chudák studem málem propadnul.)

V řadě případů sádra dokonce předchází vzniku originálu. Sádrové odlitky sloužily už v antice jako předloha pro tvorbu sochařských kopií nebo verzí. Jako předloha pro mramorové a vůbec kamenné sochy se používá dílo z nevypálené hlíny, které se většinou neuchovalo. V některých případech, spíše v novější době, si sochař pořídil jeho sádrový odlitek, třeba pro názornost při předběžném představování zamýšleného díla. Některé vystavuje i slovutná Akademie krásných umění ve Florencii. Trochu to připomíná vztah skici a malby, ale v případě plastik, zvláště odlévaných, je tvar už definitivní. Změní se „jen“ materiál, což ovšem není ledajaké „jen“.

Kopie můžou být různé, třeba římské kopie starších řeckých soch. To jsou sochařské práce, většinou z velice podobného materiálu. Sádrový odlitek (plaster cast) je technické dílo, které uchovává jenom tvar, zato přesně. Udělat dobrý sádrový odlitek není jen tak. U nás se to v 19. a 20. století umělo výtečně. Už dříve propagoval v Německu sádrové odlitky Johann J. Winckelmann (1717-1768), jeden ze zakladatelů novodobé klasické archeologie, jímž se inspiroval J. W. Goethe. Tím je ovšem zaděláno na nečekaný problém: Staré odlitky se samy staly svého druhu památkami, s nimiž je nutno zacházet šetrně.

Pohled shůry do jedné z bočních lodí na část sbírky odlitků antických plastik v bývalém kostele františkánského kláštera v Hostinném. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sbírka sádrových odlitků antických plastik v Hostinném

Kromě pokladů představených v článku Z funerálního alba české antické sbírky, několika malých kolekcí antického umění a jednotlivých váz rozptýlených po hradech a zámcích, máme u nás ještě další pozoruhodnost, byť ji každý nedocení. Jsou to sádrové odlitky antických soch, většinou z 19. století.

Část Sbírky odlitků antické plastiky Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK vystavuje Galerie antického umění v Hostinném, v prostoru bývalého františkánského kostela. Z valné části jde o rekonstrukce soch a sousoší sestavených Wilhelmem Kleinem z fragmentů uložených v různých evropských muzeích, nebo exempláře dokládající podobu zmizelých plastik. Na jejich restaurování se v Hostinném podíleli významní výtvarníci, kteří za minulého režimu nemohli veřejně působit, nejrozsáhleji Jiří Seifert (1932-1999).

V Hostinném jsem mohl fotografovat v době před důkladným čištěním prostoru i exponátů, po němž byla letos na jaře expozice znovu otevřena. Nyní to určitě vypadá noblesněji. Mě však dojala atmosféra trochu zašlých replik v odstrojeném a liduprázdném františkánském kostele, jen v přirozeném světle skrz okna. Lidí tam chodí ještě míň než do normálního kostela, pokud nepřijede parta profíků, studentů oboru nebo jiných podivínů. Nabídka je z valné části (bohužel) určená „zámeckou“ estetikou 19. století, takže archaické plastiky, kterým dávám přednost, obsahuje spíše jen jako vývojový předstupeň. Dál teď nabízím ukázky odlitků, jejichž fotky jsou zdařilejší než volně dostupné fotky originálů, bez ohledu na ten či onen vkus, nicméně chronologicky.

Koré nebo Héra ze Samu v životní velikosti, sádrový odlitek, Inv. č. 514. Originál je z doby kolem roku 560 před n. l. je v Louvru, Ma 686. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Koré zvaná Botticelli z athénské Akropole, výška torza 92 cm, Inv. č. 692. (Prý má oči sfingy.) Originál z doby kolem roku 510 před n. l. z parského mramoru je nyní v novém Muzeu Akropole, N. 674. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Začneme sádrovými odlitky dvou soch z řecké archaické doby. Koré (dívka) nebo bohyně Héra z ostrova Samu se v Louvru vystavuje dobře, ale odlitek se prostě fotí snadněji. Prekérnější je to s druhou dívkou. Koré z athénské Akropole patří k té části expozice v novém Muzeu Akropole, kde je zakázáno fotografovat, takže k volné dispozici jsou jen staré fotky (ve starém muzeu přímo na Akropoli se fotografovat smělo) nebo fotky odlitků.

Myrónův Diskobolos, Inv. č. 504. Podle předlohy ve Vatikánských muzeích. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zápasníci, Inv. č. 808. Mramorový originál z 2. století před n. l. je v Gallerii Ufizze ve Florencii (547). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přejděme od náboženství ke sportu, a do klasické doby. Odlitek sportující spartské dívky z Vatikánských muzeí jsem už ukazoval. Takže je řada na Myrónovu Diskobolovi. Toto slavné dílo se zachovalo jen v řadě římských kopií a verzí. Sádrový odlitek je patinován jako bronz, což odpovídá ztracenému originálu z doby kolem roku 450 před n. l., zatímco zachované římské kopie a verze jsou mramorové.

Zápasníky z předělu helénistické a římské doby vystavuje slavná Gallerie Ufizze ve Florencii, ale vidět je tam můžeme jenom dost z dálky, a v protisvětle se skoro nedají fotografovat.

Satyr a nymfa (Vyzvání k tanci), Inv. č. 730. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vlevo Opilý satyr zvaný Barberini, Inv. č. 736, zachovala se jen římská kopie originálu z 3. století před n. l., kterou vystavuje Glyptotéka v Mnichově. Vpravo Sedící žena, tzv. Agrippina, Inv. č. 789, originál je římský mramor z 1. století n. l. v Museo Archeologico Nationale v Neapoli. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A nakonec vrcholy zámeckého vkusu. Sousoší satyra a nymfy, zvané Vyzvání k tanci, je špičkovým rekonstrukčním dílem historiků umění 19. století. Odlitky scelují fragmentární římské kopie ztraceného helénistického sousoší z 3. století před n. l., rozptýlené v Paříži, Florencii, Bruselu a Drážďanech. Tolik umu bylo vynaloženo na rekonstrukci díla na pomezí kýče, byť formálně dokonalého a trochu veselého. (Připomíná mě spíš větší verzi figurek míšenského porcelánu, pardon. Mnozí lidé, včetně části znalců, to oceňují líp.)

Zato rozvalený Opilý satyr z Mnichova a římská dáma z Neapole se v Hostinném setkali jen působením kouzla nechtěného. Taky možnost. Originály by si v žádné sbírce nikdo nedovolil postavit vedle sebe takhle, což je škoda. Rozjímání ženy neruší ani zmožený Satyr.

Kam s tím?

Jelikož u nás není zázemí ani pro dlouhodobé vystavení originálů, tak těžko očekávat zájem o vystavení sádrových odlitků. Jejich štěstím však jsou řádově menší náklady na pojištění. Část sbírky odlitků tedy zakotvila v Hostinném a další o dost později v Duchcově. V Hostinném i Duchcově se konají také menší příležitostné výstavy originálů drobnějších plastik a keramiky, například v Duchcově je nyní k vidění antická lukánská keramika.

Předností expozice v Hostinném je její umístění v budově kostela. Část těch plastik totiž pochází z chrámů a prostor v jejich okolí, takže v odsvěceném chrámu, zděděném po jiném náboženství, se necítí tak úplně cize. Ty starší z nich by se ještě líp vyjímaly v románském prostoru, ale to bych si už vymýšlel příliš. Civilním plastikám z pozdější antiky líp svědčí prostor na zámku v Duchcově.

Expozice Okouzleni antikou na zámku v Duchcově byla už před pár léty mnohem nažehlenější a v dobrém osvětlení, taky je zánovní. Výběr „zámeckého vkusu“ z klasické a pozdější antiky se tady hodí k prostředí. Zažil jsem, jak část návštěvníků považovala odlitky za originály, přestože to je poctivě označeno. Nesměju se jim, ani se moc nedivím, ty věci tam působí přesvědčivě. Bohužel se tam nesmí fotografovat, což tolik nevadí, protože těch odlitků z obou úložišť je veřejně přístupná databáze (viz link dole), někdy ovšem s nepříliš kvalitními fotkami, přesto je to skvělý příklad, hodný následování i v případě originálů. Většinu turistů ovšem na zámek v Duchcově láká spíše Casanova, který tu koncem života pobýval.

Sádrové odlitky ve velkém světě

Úvodní fotkou jsem začal v Cambridge Museum of Classical Archaeology. Přínos sádrových odlitků je v Cambridgi velice dobře patrný, nemají je tam jen tak zbůhdarma, ani je však nectí jako památky.

Po návštěvě Ashmoleanova muzea v Oxfordu člověk v konkurenční Cambridgi očekává podobně fascinující kolekci originálů, a je notně zklamán. Výkvět plodů archeologické práce místní školy se vystavuje jinde a většinu expozice tvoří sádrové odlitky. Muzeum s honosným názvem se skrývá v patře jedné z mnoha budov univerzity, kde je přímou součástí výukových prostor, přístupných také veřejnosti, samozřejmě zdarma. (To patří k britské tradici, v jednom z paneláků University College of London jsou hnedle tři malá muzea, z toho dvě archeologická, přestože nedaleko stojí obří Britské muzeum, také volně přístupné.)

Archaická koré, originál je v Athénách, NAMA 1. Sádrový odlitek v Cambridge Museum of Classical Archaeology. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sádrové odlitky řeckých plastik, většinou z klasické doby. Malá část kolekce v Cambridge Museum of Classical Archaeology. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hypnos. Sádrový odlitek římské kopie řeckého originálu ze 4. století před n. l. Cambridge Museum of Classical Archaeology. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká koré s votivním nápisem Níkandra z Naxu, věnovaná kolem roku 650 před n. l. Artemidě na Délos, je v Národním archeologickém muzeu v Athénách vystavena důstojně, otevírá kolekci velkých plastik z řecké archaické doby. Jenže její povrch utrpěl dlouhodobou erozí, také co do barvy, takže nevypadá až tak dobře, o to hůř na fotkách. Sádrový odlitek si nemusí lámat hlavu, jak to napravit, aniž by se socha barbarsky obrousila, což by někteří restaurátoři dob klasicismu zajisté s chutí provedli.

Zdejší sbírka rovnoměrně pokrývá celé období antiky a rozličné žánry, včetně kolosální sochy i četných drobností. Poslední ukázkou odtud je Hypnos, jehož originál vystavuje Prado v Madridu, což je trochu z ruky.

Sbírky sádrových odlitků antických plastik, srovnatelné s tou naší, mají ještě v několika světových muzeích. V Německu jich mají hned několik, přestože na nedostatek prestižních originálů soch a reliéfů si opravdu nemohou stěžovat. Největší sbírku sádrových odlitků antických děl vystavuje formou otevřeného depozitáře Albertinum v Drážďanech.

V Rusku mají reprezentativní kolekci odlitků v Puškinově muzeu v Moskvě, ještě ze závěru carské doby. Tvoří základ expozice antiky, přitom mají tzv. Priamův poklad ze Schliemannových výkopů v Troji, ukořistěný v Berlínském Pergamonu.

Sousoší z římské doby. Kastor a Pollux (nebo Orestés a Pyladés?) obětují. Levá postava (z našeho pohledu) má tvář podle tehdy módních soch Antinoa. Originál je v Madridu, Prado E–28, kde však není opatřen listím na genitáliích. Sádra se umravňuje méně škodně než mramor, což uspokojí i navýšenou brazilskou pruderii. (Na festival v Riu to ovšem nemá.) Kredit: Dornicke, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na sádrové odlitky antických soch jsou z velké části odkázaní v daleké Brazílii, viz níže příklad z rozsáhlé kolekce v Museu Nacional de Belas Artes v Rio de Janeiro.

Originál a kopie

Někteří z provokativních filosofů a sociologů konce 20. století, kteří nenechávají nic svatým, si libují, jak kopie všeho druhu postupně rozmělňují a rozpouštějí „auru originálu“. Napřed si méně majetný šlechtic pořídil místo mramorového originálu patinovaný sádrový odlitek, pak měšťan průmyslově dělanou zmenšenou porcelánovou kopii, potom i chudší člověk tištěnou kopii obrazu. Následuje rozmach a zlidovění fotografie, pak skenerů, i když 3D skenery a tiskárny zatím nemá doma každý. Digitální technologie umožňuje každému kopírování dat bez rozlišitelnosti mezi kopií a originálem. – Pokud ovšem tím originálem myslíme digitální data, zvaná digitální obraz, což je trefné pro text (ten je „digitální“ už povahou písma), hudbu, fotku a film, ne však pro zobrazované hmotné předměty samotné, protože ty nejsou digitální povahy. Digitalizovat, kopírovat a reprodukovat můžeme tvary, ne matriál, i když jej můžeme v databázi označit digitálním kódem. Bez rozlišitelnosti od originálu můžeme kopírovat právě jen ta digitální data, na která nejprve musíme originál převést, redukovat. Pokud možno tak, aby výslednému optickému dojmu ta redukce a následná vizualizace neublížila.

Obrazy i plastiky můžeme fotografovat nebo skenovat. Vždy se přimlouvám za to, aby projekce fotografií nebo ukázka odlitků byla doplněna oblázky z potoků pod patřičnými lomy, kvůli osahání materiálu téměř totožného s materiálem originálů. Nejde o mystiku, nýbrž o doplnění materiální dimenze, kterou fotografie, 3D skeny, iluzivní 3D projekce ani sádrové odlitky neuchovávají, většinou nabízejí jinou. Zvláště pro hmat, avšak vlastnosti materiálu ocení i oko. A osahávat oblázek lze i veřejně beze studu, stejně se pak umyje. V kopiích nám chybí kontakt s materiálem originálu, spíše než s nějakou aurou; pokud však aurou někdo myslí slávu díla či jeho autora, tak jde spíše o pouhý kult sociálně nebo ekonomicky nafouknuté bubliny.

Abychom se vyvarovali pojmoslovných zmatků, měli bychom za onu „auru“ v souladu s Walterem Benjaminem (1892-1940) považovat spíše časovou a kontextovou dimenzi setkání s dílem nebo situací, která se neopakuje, natož aby se reprodukovala; dokonce se může vztahovat i ke kopii, což kopie ospravedlňuje. Materiál díla, originálu i kopie, sám také nese stopy okolností jeho vzniku i ozvěnu unikátnosti konkrétního kusu kamene.

(Bohužel nemám vzorkovník povrchů kovových slitin, u terakot lze občas využít povrchu necenných střepů z podobné keramické dílny.) K článku ani ty oblázky přiložit nemůžu – a přikládat jejich fotky by bylo marné, i když někdy možná zajímavé.

Místo literatury

Fotogalerie sbírky sádrových odlitků antických soch v Hostinném v mém uživatelském prostoru na Wiimedia Commons.

Fotogalerie ze sbírek Cambridge Museum of Classical Archaeology, které obsahují převážně sádrové odlitky antických soch, v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Oficiální info o sbírkách sádrových odlitků v Hostinném a v Duchcově na stránkách Ústavu pro klasickou archeologii Filosofické fakulty UK v Praze.

Databáze těchto sbírek (s vyhledáváním podle řady parametrů a s fotkami) z téhož zdroje.

O této sbírce v kostele v Hostinném i městském muzeu v tamním bývalém františkánském klášteře.

Oficiální stránky Státního zámku Duchcov, antická expozice se skrývá pod Prohlídkovými okruhy jako poslední z nich.

Shrnutí Benjaminova pojetí technické reprodukovatelnosti uměleckého díla na webu MU.