Jako chiméru dnes označujeme jedince, který je složený z buněk, jež nemají všechny stejnou genetickou informaci. Mnozí jsme v maličké míře chimérami, například díky buňkám matky, rozptýleným v těle. S identitou nás i jiných živáčků to nebývá na 100 % jasné, ale většinou jde jen mikrochimérismus, který navíc zůstává v rodině. Ukázkové chiméry s výrazným zastoupením různých buněk jsou v přírodě vzácné, dokud nezavedeme roubování nebo transplantace. Nehodlám tu spekulovat, zda identitu živočicha zakládá mozek nebo spíše imunitní systém, článek je o antické Chiméře. Ta je však důležitou metaforou. Stačí si připomenout, že ani s naší psychickou jednotou to nebývá vždy slavné, a že imunitní systém dokáže občas pochroumat i vlastní tělo.
Dnes o chimérách uvažujeme na úrovních buněk a genů. Bývalo jináč. Když Empedoklés v 5. století před n. l. vykládal vznik života, přisoudil klíčovou roli náhodnému spojování větších dílů než nějakých buněk nebo dokonce molekul. Mluvil o čemsi na způsob tkání, orgánů nebo údů. Ty se prý ve fázi, kdy svět byl bujaře mladý, líhly z bahna, a spojovaly se naprosto náhodně, jakkoliv, takže v drtivé většině případů vznikaly kombinace neschopné života, zvláště ne delšího. (Starý studentský vtip z německého prostředí říká, že spojením vepřového kolena s volským okem nevznikne živáček schopný metabolismu a rozmnožování.) Sítem selekce prošly jen takové kombinace, které v daném prostředí umožňovaly obstát a rozmnožit se. Viz článek Empedoklés před Darwinem. Tím Empedoklés vyložil náhodný vznik účelově adaptovaných uspořádání, pokud je k němu dost času, ale zatím ještě potřeboval to líhnutí meziproduktů z bahna. Navíc výslovně předpokládal, že v teplejším a vlhčím prostředí minulé fáze světa mohly přežívat a množit se i bytosti, které by dneska žít nemohly, (podobně jako se v dnešním rozladěném světě už z bahna líhnou nanejvýš tak komáří larvy). Příkladem mu byly chiméry, jejichž zobrazení považoval za ozvěny dávné živelnější minulosti. Jejich tělesné uspořádání také dobře ilustrovalo jeho představu náhodného spojování částí. Chiméry znal nejen z Homérova textu, ale taky z častých zobrazení, zvláště na keramice.
Podle řeckých mýtů byla Chiméra (Chimaira) původně doma v Lýkii, na jihozápadě až jihu Malé Asie, kde je dnes Turecká riviéra. Střežila tam vchod do podsvětí. Není divu, byla sestrou Kerbera. Chiméra byla unikátní bytost, většina mýtů ji považuje za dceru Tyfóna a mořské příšery Echidny, takže ji píšeme s velkým Ch. Jenže není sama. Už dříve měla předlohu u Chetitů a v průběhu rané antiky se tento motiv rozšířil po Řecku a pak dál na západ, především k Etruskům. Mytologicky vzato Chiméra nezhynula následkem globálního ochlazení a vysušení, nýbrž ji zabil hrdina Bellerofón s pomocí okřídleného koně Pegasa.
Areál rozšíření
Chiméra je zjevně maloasijský motiv, mytologicky i výtvarně. Bohužel nemáme starší jasné materiální doklady než až z konce chetitské kultury. Pozdně chetitská chiméra měla lví hlavu a tělo, hada v roli ocasu, navíc však byla okřídlená a druhou hlavu měla lidskou, totiž hlavu muže, tvářící ho se dost sveřepě. Nos lidské hlavy je prý typický pro luvijský nebo chetitský původ. Přesto tyto odlišnosti má už tato chiméra distinktivní znaky, které ji odlišují od jiné a rozšířenější stvůry, od sfingy, kterou Chetité také znali a zobrazovali (ta má jedinou dívčí hlavu a nemá hada). Podoba chiméry má nejspíš původ v severní Mezopotámii a patrně by se dala stopovat i směrem na východ a severovýchod, do íránského prostoru. Nás ale teď zajímá opačný směr. Lýkové (Lykijci) byli příbuzní Luvijců a Chetitů. Poměrně brzo převzali řecký výtvarný výraz, o něco později i alfabetu – a Řekové od nich na oplátku motiv chiméry. (Nezdá se, že by Chiméra ke svému šíření využila přímých kontaktů Achájců a Chetitů už v pozdní době bronzové, například v pozdějším Efesu, ani obchodu mezi Mykénami a Chetity.)
Lykijské, řecké a etruské chiméry už nemají křídla a druhou hlavu mají kozí! Není jasné, jak se tím měla navýšit bojová schopnost stvůry. Asi jde o důraz na podivnou hybridnost této bytosti, spojující šelmu, býložravce a plaza. Možná hraje roli i svérázná kozí inteligence. Legrace to rozhodně nebyla, i když pomyšlení na trkání kozy působí ve srovnání se lví tlamou a velkým jedovatým hadem v roli ocasu vesele. Každopádně jsou tyto chiméry už podstatně odlišnější od sfing.
Morfologie a etologie
 Amfora s černofigurovou malbou chiméry, jižní Etrurie, 550-525 před n. l. Fotka z výstavy „Monsters…“ v Palazzo Massimo alle Terme v Římě, 2014. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
|
 Chiméra na mozaice z 6. století n. l. Mertola, Lusitania, Portugalsko. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
|
Nejstarší popis Chiméry najdeme v homérské Íliadě (VI,179-183 v překladu Otmara Vaňorného):
„Ze všeho nejdřív mu (Bellerofontovi) kázal, by usmrtil potvoru lítou, / Chimairu, jejížto rod byl božský, nikoli z lidí; / v popředí lev, svým pozadím saň, však ve středu koza, / soptící strašný žár, jenž sálal planoucím ohněm. / Avšak přece ji sklál, byv poslušen znamení božích.“
Text eposu chápe Chiméru jako bytost složenou ze tří segmentů třech různých živočichů. První segement je lví, tedy reálného živočicha, který se v Malé Asii i v Řecku vyskytoval. Druhý je kozí, asi divoké kozy, ne domácí, ale ty vypadají stejně. Třetím segmentem je pozadí saně, přesněji draka. Řecké slovo drakón sice někdy může označovat i velikého hada, ale primární význam je drak, bytost mytická. Ke schopnostem Chiméry také patří, že chrlí oheň.
Většina zobrazení ovšem homérský popis respektuje jen částečně, a to ve prospěch lvího podílu. Z kozího segmentu většinou zbyde jenom hlava a krk, dračí segment je redukován na hada místo lvího ocasu. Typická je malba na řeckém kylixu (picí misce) z 6. století před n. l., představená v úvodu tohoto článku. Podobných je pak dost. Chrlení ohně nebývá zobrazováno, spíše je kladen důraz na paradoxní eleganci disharmonicky složené bytosti, stvůry jakoby z jiného světa. Zobrazování chimér má svou vlastní tradici a nebývá jen ilustrací podle homérského textu.
Občas zůstanou z kozího segmentu také přední nohy i s kopýtky, jako například na amfoře z 6. století, nalezené v etruské Itálii.
Některá zobrazení, spíše pozdní, se homérským textem (nebo pozdějšími soubory mytologie) inspirují výrazněji. Například na mozaice až z 6. století n. l. z Portugalska chrlí oheň všechny tři hlavy, dokonce i kozí. Je částí větší kompozice, v níž je Bellerofón ztvárněn jako archanděl Michael srážející ďábla, nebo jako svatý Jiří bojující s drakem. Ještě později budou známé spíš antické texty než výtvarná tradice, a podle toho se bude podoba Chiméry fantazijně utvářet.
Chiméra z Arezza
 Chiméra z Arezza, kolem 400 před n. l. Museo archeologico nazionale, Firenze. Inv. č. 1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Chiméra z Arezza, kolem 400 před n. l. National Archaeological Museum of Florence, Inv. č. 1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Národní archeologické muzeum ve Florencii vystavuje velkou bronzovou sochu Chiméry (délka 129 cm, výška 78,5 cm), patří k jeho hlavním lákadlům. Našla se už v časech renesance při stavebních a výkopových pracích v toskánském městě Arezzo, které bývalo jedním z etruských center. Byla odlita v době kolem roku 400 před n. l. a původně tvořila část skupiny s Bellerofontem a Pegasem. Toto mistrovské dílo Etrusků, s výtvarným vlivem řecké klasiky, je současně typickým příkladem zobrazování Chiméry v antice, řecké, etruské i římské. V článku o Empedokleovi jsem ukázal pravý bok této Chiméry, nyní je příležitost ukázat ji taky z druhé strany a s detaily. Had se do kozího rohu zakusuje nejspíš jenom kvůli stabilitě a pevnosti (kompaktnosti) sochy.
 Chiméra z Arezza, detail kozí hlavy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Chiméra z Arezza, detail hadí hlavy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Bellerofón a Pegasos
Bellerofón (někdy taky už v 1. pádě Bellerofontés) je bájný řecký hrdina, typově blízký Perseovi, prostě kulturní hrdina, zabiják stvůr za pomoci bohů, zvláště Athény, i když v mytologickém pořadí situovaný o malinko později. Jeho konec je ale méně slavný.
Pocházel z Peloponésu, byl nevlastním synem krále Korintu. Po nešťastných náhodách a podrazech proti němu byl místo popravy odeslán se zničujícím vzkazem do Lýkie. Tamní král se ho nechtěl zabíjet sám, tak ho poslal do válek, a ještě zabít Chiméru. Kupodivu se mu to všechno podařilo, díky Pegasovi. Když se však pokusil vzlétnout až na Olymp, tak ho bohové srazili, což Eurípidés ztvárnil v tragédii Bellerofón. Ze zachovaných zlomků textu je patrné, že právě Bellerofontovými výčitkami stran nespravedlivé prosperity zpupných lidí a těžkém životě poctivých si Eurípidés málem získal pověst ateisty. Vynořila se i jiná verze, podle které hrdina zpychnul, chtěl se vyrovnat bohům a Pegasos jej shodil.
Pegasos byl ustájen na Olympu, krouží nebem v okolí bohyně Eós (Úsvit), která unáší mladíky, a svržený Bellerofón se kulhavě plouží Údolím bloudění kdesi v Malé Asii. Problém mohl být i v tom, že právem oslavovaný vítěz neuctil památku poražené stvůry, jako to učinil např. Apollón, když odčinil zabití Pythóna. Kulturotvorný čin je totiž činem neekologickým.
Klíčovým momentem příběhu je získání okřídleného koně Pegasa, na radu lýkijského věštce. Pegasos (Pégasos, Pegas) je spíše unikátní tvor než exemplář druhu bájných zvířat. Podle většinové verze je synem Poseidóna a Medúsy. Bellerofón měl přenocovat v areálu Athénina chrámu, kde mu bohyně dala konkrétnější rady a uzdu k ochočení Pegasa. Měl obětovat Poseidónovi bílého býka, alespoň podle Nonna. K Pegasovi se přiblížil z boku, když pil z pramene Peiréné v Korintu. Není jasné, zda z toho dolního ve městě, nebo spíše z horního vysoko nad městem, na Akrokorintu. Pausaniás popisuje (Cesta po Řecku II,4,6) sochy Bellerofonta a Pegasa přímo u dolního pramene. To by už musel být Pegasos ochočený a zbavený plachosti a divokosti. Pindaros i Apollodóros Mytograf ovšem tvrdí, že Pegasa přivedl sám Poseidón, Krotitel koní, který byl skutečným otcem Bellerofonta. Tak nebo onak byla proti Chiméře postavena funkční jednota mladého muže a okřídleného koně, jejímž společným jmenovatelem byl Poseidón, nejspíš otec obou. Od chetitské sfingy se celek liší „jen“ koněm místo lva, vynecháním hada a vlídnějším výrazem Bellerofontovým.
Na červenofigurových malbách je Pegasos samozřejmě červený a na úvodní černofigurové černý a hnědý, zatímco mýty jej často představují jako bílého.
Bellerofontův hrob?
 Předsíň tzv. Bellerofontova hrobu, Tlos v Lýkii. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Reliéf v předsíni tzv. Bellerofontova hrobu. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
U antického města Tlos ve vnitrozemí Lýkie se našla hrobka, která bývala naivně považovaná za Bellerofontův hrob. Jde o hrobku v typicky lýkijském stylu, ovlivněném řeckým výtvarným pojetím, jejíž předsíň je ozdobena reliéfem Bellerofonta na Pegasovi. Nevíme, kdo byl v hrobce pochovaný, nejspíš nějaký místní aristokrat, v klasické nebo podobné době. Jinou spojitost se slavným hrdinou hrobka nemá.
Naxijská mírně odlehčená verze
Na kykladském ostrově Naxu je kraj, který se nazývá Chiméřin. Veliké údolí obklopené strmými skálami i plošinami leží na tamní vysočině. Střídají se tu zatulené zelené oázy a polopouštní krajinky s rozličnými tvary a barvami skal, je to dokonale fraktálně strukturovaná krajina. Pastva je tam nejspíš tak pro geology. Nikdo neví, jak je ten místní název starý, určitě není až novodobý. Ani turistické reklamy s ním nepracují, protože se tam musí pěšky. Exploatované jsou jen prvotřídní památky na okraji, k nimž vede silnice. Do nedávné doby se tudy někteří lidé báli procházet v poledne a v noci, neboť Chiméra dokáže splývat s krajinou, případně se skrýt v některé boční rokli a pak na člověka vyrazit, zepředu strašlivě řvát, zezadu jedovatě syčet, kozí hlavou nesmlouvavě trkat a všude chrlit oheň. Může člověka sežrat nebo aspoň důkladně vylekat.
S touto krajinou souvisí i verze mýtu o Chiméře. Upřímně nevím, jak je stará, neboť o básníky nebyla na Naxu nikdy nouze. Předpokládám, že jde o romantickou a pak znovu ještě pozdější úpravu mnohem starších místních tradic. Lord Byron považoval okolní kraj za esenci romantiky, kus dál několik měsíců bydlel a tudy vedly jeho vycházky. A nebyl sám, jezdili sem i další básníci. Také Naxijští mají bujnou fantazii, viz článek Dávné mýty jako součást reklamy na citronovici. Za stručné převyprávění snad tato legenda stojí. (Přikládám pohled na část kraje pouze zdálky, protože detaily si nechávám na popisy unikátních antických a byzantských památek v tomto regionu.)
Řádění Chiméry bylo nutno učinit přítrž, jenže nikdo nevěděl, jak. Věštba pravila, že Chiméru nemůže zabít žádný muž ani žena, a samozřejmě ani dítě. Někde jinde, možná až v daleké Lýkii, možná na Peloponésu, se však už chystala náprava. Bellerofón, kterému bylo asi 14 nebo 15 let, chodíval večer na návrší nad městečkem a sedával tam dlouho do noci. Měl nějaké problémy doma i s vrstevníky, nejspíš i sám se sebou, jakožto chimérické spojení muže a dítěte, také svých rodičů a sebe samého. Na toto návrší v noci přilétal okřídlený kůň Pégasos, pásl se tam a pil z pramene na kraji lesa. Bellerofonta si ani při své krajní plachosti a divokosti nevšímal, postupně se s ním dokonce spřátelil. Jemu jedinému dovolil, aby na něho usedl. Běhal s ním a létal, až mu navrhnul výpravu proti Chiméře. Zapřísahal se, že za letu Chiméru mocně kopne do kozí hlavy, v bezpečné vzdálenosti od jedovatého ocasu, zatímco Bellerofón díky výhodě výšky a momentu překvapení prostřelí šípem její lví část.
Jak řekli, tak udělali, a od té doby je pokoj od veliké Chiméry chrlící oheň. Jenže měla někde schované menší a méně zdatné potomky. Ti přežívali už jenom v dotyčném kraji, ale naštěstí se postupným křížením s kozami měnily v nepříliš škodné tvory. Ony tam ty kozy jsou nějaké větší a drzejší.
V mnohem odlehlejších končinách Naxu je dokonce Chiméřina věž (Pyrgos Cheimarrou), to je však na jiné vyprávění, neboť jde o dobře zachovanou antickou obrannou stavbu.
Literatura
Karl Kerényi: Mytologie Řeků II. Praha: Oikúmené 1998, s. 64-68.
Fotogalerie chimér v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Fotogalerie Belerofón v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Fotogalerie Pegassos v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Diskuze:
