Hlavním cílem článku je ukázat úhlednou zvěř, namalovanou na jedné větší amfoře; plus upozornit na to, jaké poklady u nás zahrabáváme bůhví kam. Při té příležitosti vložím něco údajů pro jedince chtivé detailů a kontextů. Navíc je to příklad trans-kulturních vztahů.

Etruskové šli s dobou, sledovali módu v rámci skoro celého Mediteránu, což svědčí nejen o vkusu, ale také o technologických dovednostech. V keramice dokázali produkovat většinu v té či oné době žádaných stylů. Není tedy divu, že si osvojili i styl korintské keramiky. Její dekorativní a trochu snový projev jim konvenoval.

Etrusko-korintská šupinová amfora. Výzdoba ve dvou vlysech. Caere, tzv. Skupina miniaturistů, 620 až 600 před n. l. NG v Praze, palác Kinských, NM-HM10 4781. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Etrusko-korintská šupinová amfora. Výzdoba ve dvou vlysech. Caere, tzv. Skupina miniaturistů, 620 až 600 před n. l. NG v Praze, palác Kinských, NM-HM10 4781. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Korintské keramice zde byl věnován článek Keramika „krásného stylu“, v němž jsem taky zmínil, že tao luxusní keramika byla hojně exportována. Mimo Řecko se zalíbila zvláště Etruskům, kteří ji brzo dokázali napodobit. Dokonce tak dobře, že se mluví o etrusko-korintské keramice; není to žádná trapná imitace, nýbrž svébytný styl. U nás máme jeho krásnou ukázku, krom toho, že máme taky původní korintskou keramiku i příklady odlišné etruské produkce.

Reprezentativní ukázkou je větší amfora, která se našla se v etruském městě zvaném Cisra (zvaném i všelijak jinak), známějším pod latinským jménem Caere. Stávalo nedaleko nynějšího Cerveteri, severozápadně od Říma. Vyrobena byla v letech 620 až 600 před n. l., nejspíš v tamní dílně nebo jinde v Etrurii.

(Amfora se jako celek blbě fotí, protože se leskne. Asi za to můžou vyredukované kovy, neboť proti tomu nezabírá polarizační filtr. Ten posloužil k potlačení odlesků na skle vitríny. Detaily vycházejí líp, člověk si najde úhel s menším leskem.)

Zvířata a člověk. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvětšit obrázek Člověk, asi pastýř s troubou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mezi geometrickou dekorativní („šupinovou“) výzdobou těla amfory jsou dva pásy (tzv. vlysy) s dlouhou řadou obrázků. Působí trochu jako komiks, ale nezdá se, že by to mělo vyjadřovat nějaký děj. Ač je amfora poměrně velká, odhadem zhruba půl metru vysoká, tak ty obrázky jsou malé a je jich hodně. To není příliš obvyklé, je to tzv. styl miniaturistů.

Zvláštností je vyobrazení lidské postavy, i když maličké a bez nějakého výsadního postavení v celkovém obraze. Mezi jednorožcem a býkem kráčí dlouhovlasý svalnatý muž s trubkou nebo lesním rohem, nejspíš pastýř s pastýřskou troubou. Netušíme, jestli je to člověk nebo některý z bohů. Nevím o jiném zobrazení lidské postavy na keramice tohoto stylu.

Nahoře je siréna a nějaký pták, kolem různá zvěř. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jelen se pase ve zvláštní společnosti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zvířata jsou mnoha druhů, i když některé druhy se opakují v jiných situacích. Až na několik výjimek se chovají naprosto mírumilovně, v duchu Orfeova zpěvu nebo Žalmu se „lev (málem) pase vedle beránka“. Ani ty výjimky nejsou drastické. Navíc zde máme družně pospolu zvířata reálná a zvířata bájná, což je standardní i na korintské keramice.

Beránek v zajímavé společnosti. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail beránka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Beránek se šelem reálných ani stvůr mytických nijak neobává.

Erínye nebo siréna nebo harpie? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Cosi šavlozubého, sfinga a snad kozorožec. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Některé potvůrky je obtížné identifikovat, protože vnitrodruhová diverzita jejich zobrazení bývá větší než mezidruhová diference. Další občas prostě nevíme. Přinejmenším sfinga je však jasná.

Kůň a maxi-pták. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Cosi šavlozubého. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na amfoře je zobrazen zvláštní biotop, v němž se společně vyskytují zvířata domácí, divoká i bájná. Pestré to společenstvo v prazvláštní nice snové povahy. Něco jako renesanční malby ráje.

Cosi jako gryfón bez křídel a řádný gryfón. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Maxi-liška? Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Občas na sebe dvě zvířata řvou, ale neperou se. Například zvíře, které vypadá jako gryfón, jenže bez křídel, a normální gryfón. Někdy zase nevíme, jestli nás elegantní stylizace nezavádí v určení zvířete.

Celek maleb na váze působí skoro tak, že estetikou své doby prezentuje analogii veselých zvířátek, oblíbených v naší době v reklamách i jinde.

Můžeme ji vidět?

Už z pohledu na formát inventárního čísla NM-HM10 je zřejmé, že amfora je součástí Sbírky klasické archeologie Národního muzea v Praze. Tam se ovšem do expozice nevešla ani před generální opravou, takže nejspíš byla v některém depozitáři. Nakolik vím, tak naposledy se vystavovala na jaře 2015 v rámci rádoby „stálé expozice“ Umění starověku v Paláci Kinských v Praze, pod patronací Národní galerie. Fotografovat se směla až před náhlým rušením nákladně instalované zánovní výstavy. Kde je ta amfora teď, to nevím a ani vědět nechci. Nikdo ji neukradl, u nás se kradou spíš jiné věci a tohle si archeologové a muzejníci ohlídají. Možná ji občas ještě uvidíme na nějaké příležitostné výstavě v Národním muzeu, nebo třeba v Duchcově nebo v Hostinném. Hlavní důvody toho, proč se nevystavuje, jsou prosté: není kde a není za co, přednost mají jiné věci, na míru zájmu publika a reklamy.

Etrusko-korintská keramika v širém světě

Teď se vypravíme mimo náš český rybníček, abychom měli měřítko k porovnání. Výběru nejlepších kousků jsem věnoval docela dost péče, i když samozřejmě nemohu zaručit, že třeba v Metropolitním muzeu v New Yorku nemají hezčí, a já o něm nevím. Ručit můžu za to, že představený výběr slušně reprezentuje pomyslnou první ligu tohoto stylu.

Etrusko-korintská amfora, 570-550 před n. l. Group of the Large Scaled Amphoras. Museo archeologico nazionale Firenze, Inv. 3719. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Etrusko-korintské alabastron, 700-550 před n. l. Museo archeologico nazionale Firenze. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Snad největší kolekci etrusko-korintské keramiky vystavuje Národní archeologické muzeum ve Florencii. Z téměř desíti kousků si můžeme ukázat dva nejhezčí. Například tam mají amforu, která je té naší trochu podobná, i když je menší, jednodušší a asi o půl století později dělaná. Představené alabastron (nádobka na kosmetické oleje) je přibližně z téže doby jako naše amfora, také stylizace zvířat je docela podobná, i když malinko neohrabanější.

Fragmenty etrusko-korintské nádoby vyrobená ve Vulci, 635-600 před n. l. Museo Gregoriano Etrusco - Vatican Museums. Kredit: Daderot, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Etrusko-korintský dionos z Vulci, Dorow Painter, 590-560 před n. l. Antikensammlung Berlin F 1263. Kredit: Marcus Cyron, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ve Vatikánských muzeích najdeme část nádherně malované nádoby, bohužel se zachovala jen takto fragmentárně.

Jedna z největších dobře zachovaných etrusko-korintských malovaných nádob je v Berlínských antických sbírkách, vystavuje ji Altes Museum.

Malinko o Etruscích

V Etruscích se jeden nevyzná, já vůbec ne. Chtěl jsem jen upozornit na zajímavý předmět a opomíjenou sbírku, jejíž je součástí. Nicméně aspoň minimalisticky:

Etruskové fungovali po většinu antiky v západní Itálii. Někdo je spojuje s dávnými obyvateli těchto končin, někdo s Lémskými Tyrhény, Kydóny a podobnými etniky východní Egeidy, možná i západní Malé Asie. Měli pověst, že jsou „jiní než ostatní národy“. Spojovali zvláštní náboženství (mimořádný důraz na věštění, asi i magii) s velice pokročilou technikou a zajímavým výtvarným projevem, z motivů vlastních i importovaných. Řecké ovlivnění významné části jejich výtvarné produkce asi klame tělem, když Etrusky ukazuje jakoby podobnější Řekům, než svou mentalitou byli. Sama schopnost tvůrčím způsobem přejímat však svědčí o velkorysé povaze a síle etruské kultury. V tomto byli Řekům opravdu podobní. Převzali i řeckou alfabetu a upravili si ji pro své potřeby, ještě před latiníky. Zůstalo po nich pojmenování Toskánska a Tyrhénského moře, hlavně však specifický smysl pro veselé morbidity, který propojil i spoléhání se na zásvětí a světské radosti.

Od Řeků však nejen přebírali. V klasické době stáli ve válkách (většinou námořních) mezi Féničany a Řeky na straně Féničnů. Nakonec si je ovšem podmanili Latinové.

Etruskové sehráli nedoceňovanou roli v šíření řeckých kulturních výdobytků. Jejich prostřednictvím je přebírali Římané, až později přímo. Etruští obchodníci vozili dál na západ a sever výrobky etruské i řecké, do keltského prostředí, až k nám. K odlehlým vlivům patří ještě gótské runové písmo. Přitom o nich málo víme. Už proto, že krom pár výjimek neznáme jazyk. Spory kolem pochopení Etrusků jsou z části dány tím, že trochu jiný obraz dává biologický původ (spíše italický) a jiný kulturní analogie, jazykové jsou otázkou. Ztotožňování hledisek biologických, jazykových a obecně kulturních (včetně technologií) bývá krátkozraké, byť to může (ale nemusí) navzájem souviset. Výtečnou ilustrací těchto identifikačních problémů jsme my Češi: Máme slovanský jazyk, strakatý biologický původ a středoevropskou až západoevropskou kulturu s některými východnějšími prvky. Až naši obrozenečtí předkové zvolili jako identifikační znak jazyk, abychom se odlišili. Ale na okraji Prahy, nad Závisí naproti Zbraslavi, stával chrámek v řeckém stylu, postavený nejspíš v etrusko-keltské produkci.

Místo literatury

Fotogalerie etruské části (v sálu 6) ambiciózní leč téměř utajené výstavy Umění starověku v paláci Kinských v Praze, v letech 2011 až 2012 a 2014 až 2015, v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Oficiální informace o Sbírce klasické archeologie na webu Národního muzea v Praze.

Kategorie Etrusco-Corinthian pottery na Wikimedia Commons.