Post-apokalyptický svět několik dní po dopadu planetky. Ptakopánvý dinosaurus Thescelosaurus neglectus přežil díky schopnosti vyhrabat si podzemní noru, brzy ale zahyne vyhladověním a vlivem znečištěného vodstva i ovzduší. V tuto chvíli už je funkčně vyhynulým druhem. Kredit: PaleoEquii; Wikipedia (CC BY-SA 4.0)

O katastrofě na konci křídy se většinou mluví poněkud opatrně jako o ekologické katastrofě poměrně velkého rozsahu, která měla vyhubit asi 75 až 80 % tehdejších druhů.[1] Mělo se jednat o katastrofickou událost velkého rozsahu, ale nikoliv výrazně odlišnou od ostatních, které jim předcházely. V průběhu geologické minulosti naší planety a vývoje života na ní se odehrálo pět velkých vymírání, označovaných jako „Velká pětka“.[2] Rozsahem největší bylo to, kterým před 252 miliony let začala druhohorní éra, některá další vymírání se pak množstvím vyhubených druhů tomu z konce křídy patrně vyrovnala.[3] Přesto to ale byla právě hromadná extinkce z doby před 66 miliony let, která naprosto vystupuje z řady a dá se označit za jedno z největších kataklyzmat, které postihlo rozvinutý komplexní život v poslední půlmiliardě let. Zatímco ostatní velká vymírání trvala typicky desítky až stovky tisíc nebo dokonce miliony let[4], to poslední způsobily pouze dva z časového hlediska naprosto nepatrné důsledky dopadu mimozemského tělesa. A zatímco tak přelom jiných geologických období nemůžeme stanovit s nijak velkou přesností (z hlediska délky trvání lidského života), u vymírání K-Pg je tomu naopak. Druhohorní éru a křídovou periodu totiž můžeme považovat za ukončené v jednom jediném okamžiku, a to ve chvíli, kdy do dna mělkého moře v oblasti dnešního Mexického zálivu drtivou silou udeřilo biliony tun vážící mimozemské těleso, známé jako chicxulubský bolid či meteorit (správněji však planetka, která při impaktu vytvořila kráter Chicxulub). V tu chvíli skončila druhohorní éra, trvající přibližně 186 milionů let.[5] V tento krásný, na severní polokouli jarní den asi před 66 040 000 lety byla přerušena niť táhnoucí se napříč 68 miliardami dnů v průběhu triasu, jury a křídy, monumentálního „Středověku Země“ nebo také vznešené „Éry plazů“.[6] Katastrofické důsledky impaktu pak o vyhynutí neptačích dinosaurů a prakticky i všech dalších suchozemských živočichů, větších než labrador, rozhodly již v první den období paleocénu, tedy na úplném začátku éry kenozoika. Skutečně trvalo méně než 24 hodin, než bylo rozhodnuto o osudu dynastie, která ovládala suchozemské ekosystémy této planety po dobu závratných 135 milionů let (a existovala ještě zhruba o 40 milionů let déle).[7] V geologické historii této planety se nikdy předtím (ačkoliv docházelo i k větším impaktům, ale to ještě v nepřítomnosti rozvinutého života)[8] ani potom podobná převratná událost neuskutečnila.

Impaktní sférule padající z rudě zbarvené oblohy na většině míst naší planety zahřívaly atmosféru na tak vysokou teplotu, že po celém světě shořela v krátkém čase značná část rostlinné biomasy. Pro nechráněné živočichy v takových oblastech nebylo úniku. Kredit: Vladimír Rimbala, ilustrace ke knize Velké vymírání na konci křídy.

Nové výzkumy z posledních let nám dodaly dostatek informací, abychom konečně tuto událost mohli náležitě docenit. Je nejspíš načase, abychom nejčernějšímu, pro nás však naopak nejšťastnějšímu, dni v historii života na Zemi přisoudili jeho skutečnou váhu. Den, kdy dopadla smrtící planetka do proto-karibské oblasti současného Mexického zálivu, je patrně nejvýznamnějším dnem v posledních třech a půl miliardách let. A tato událost by měla být pojímána jako nejvýznamnější v dějinách vývoje obratlovců a člověka zvlášť. Možnost, že bychom tu dnes bez ní nebyli, totiž nelze brát nadále jen jako určitou pravděpodobnost, ale spíše jako nezpochybnitelnou jistotu.[9] Nejspíš není taková představa v dohledné době reálná, ale přinejmenším v hodinách přírodopisu by se o katastrofě na konci křídy mělo vyučovat v samostatné hodině (jakkoliv je autor článku jako bývalý pedagog dobře obeznámen se skutečností, že celému vývoji života je v hodinách přírodopisu věnováno sotva několik hodin v průběhu celého druhého stupně). Tato tvrzení mohou vyznívat poněkud troufale a okázale, ale zakládají se zcela na aktuálních poznatcích a na stále podrobnějších vědomostních základech, upevňovaných novými odbornými pracemi. Ty jsou zaměřeny na výzkum mechanismu vzniku a stavby kráteru Chicxulub, na podrobnou sedimentologii a paleontologii lokalit s vrstvami z rozhraní K-Pg (zejména pak lokalitou Tanis a dalšími lokalitami v rámci souvrství Hell Creek, ale také lokalitami v Antarktidě, Argentině, Španělsku, Maroku nebo Číně), a představují například také moderní výpočetní technikou podpořené teoretické práce o fyzikálních účincích drtivého impaktu.[10] Tato problematika je dnes již natolik podrobně zkoumána a popsána, že jen základní literatura by čítala tisíce prací (pro podrobnější vhled na tomto místě odkazuji na své knihy Velké vymírání na konci křídy a Poslední den druhohor). Zde se rovněž omezíme jen na jeden segment této složité události – na přímé účinky dopadu na suchozemské organismy. Vynecháme tedy otázku vymírání mořských druhů, ačkoliv i ta je velmi významná a zaslouží si proto bedlivou pozornost.[11] Co se tedy onoho osudného dne před více než 66 miliony let vlastně odehrálo? Skutečně byla zkáza tak rozsáhlá, že již po několika hodinách od dopadu na celém povrchu souší nežil jediný větší živočich a prakticky všichni neptačí dinosauři, ptakoještěři a mnozí další tvorové byli mrtví?

Je vůbec možné, aby nějaká síla dokázala vyhladit takřka najednou na celém povrchu planety biliony živočichů do takové míry, že než skončil první den třetihor, představovala dříve živoucí Země s velkou biodiverzitou archosaurních plazů a mnoha dalších obratlovců po pouhých desítkách minut jeden obří gigantický hřbitov? Může se to zdát neuvěřitelné a snad i poněkud kontroverzní, ale všechny základní a ověřené geologické a paleontologické doklady tuto verzi událostí víceméně plně podporují. V jeden zpočátku běžný jarní den[12] na konci křídové periody nastalo nepředstavitelné peklo, které se stalo zároveň největším masovým zabíjením živočichů v historii naší planety. Ale zpět k původní otázce – jak vůbec k tomuto děsivému dramatu, o kterém jsme se v jeho plném rozsahu dozvěděli teprve nedávno, mohlo dojít? Odpověď se ukrývá v mechanismu, jakým asteroid odkudsi z dálav hlavního pásu planetek pronikl do pozemské atmosféry a jakou rychlostí a pod jakým úhlem udeřil do povrchu naší planety.[13] A abychom nezapomněli – tou možná nejdůležitější okolností bylo chemické složení terčových hornin, tedy sedimentů, do nichž planetka narazila a velkou část jich roztavila a vyhodila vysoko do atmosféry.[14] Poslové pekla měli dvojí podobu – ohně a ledu. Nejdříve to byla extrémně horká tepelná vlna, která zaplavila povrch všech kontinentů na dobu desítek minut až jednotek hodin – nebyla to dlouhá doba, ale k vyhubení nepředstavitelně velkého množství živočichů bohatě stačila.[15] Ti šťastnější, kteří se dokázali schovat pod zemský povrch nebo pod hladinu vody, pak museli čelit až třem rokům krutého mrazu, kdy původní tropické teploty kolem 30 °C vystřídaly v řádů pouhých týdnů ledové roky impaktní zimy.[16] Zdecimované populace dinosaurů a dalších převážně teplomilných plazů zvyklých na tropické podmínky musely čelit náhlému poklesu teploty asi o 30 až 40 °C! Intenzita slunečního svitu byla clonou z prachu a popela vyhozeného vysoko do atmosféry při impaktu zredukována asi o 20 %, což stačilo k tomu, aby se zcela rozpadly potravní řetězce – lesní porosty po celém povrchu planety byly navíc už dříve zničeny ohnivými bouřemi (masivními požáry velkého rozsahu) a vegetace shořela v průběhu několika hodin na velké části souší (jak je doloženo i z tak vzdálených oblastí, jako je Severní Dakota nebo Nový Zéland).[17][18][19] Impaktní zima a nedostatek slunečního světla pak zdecimovaly i mnohé další porosty, protože semena rostlin nemohla za daných podmínek řádně vyklíčit. A i když si rostliny v průběhu vymírání vedly vesměs podstatně lépe než živočichové, také ve skladbě rostlinných společenstev na přelomu křídy a paleogénu (zejména na nejvíce postižených územích obou Amerik) nastávají dobře rozeznatelné změny.[20]

Vraťme se ale k onomu nejvíce brutálnímu momentu, tedy k prvním hodinám po dopadu planetky. Co bylo tou rozhodující ranou, která byla dinosaurům a mnoha jejich současníkům zasazena? Byla to podle všeho právě ona drastická tepelná vlna, vůči které neměli suchozemští živočichové prakticky žádnou možnost ochrany. Evoluce jejich předky za celé desítky milionů let nemohla naučit, jak se ochránit před účinky takové katastrofy, ať už jakýmkoliv anatomickým, fyziologickým nebo behaviorálním znakem. Přeživší vděčili za svůj život pouhé slepé náhodě a jen jednu věc přitom mají společnou – schopnost schovat se na několik desítek minut až hodin do podzemních doupat nebo pod hladinu vody. Kdo něco takového nezvládl, neměl přinejmenším na území Severní Ameriky prakticky žádnou šanci přežít. Infračervená radiace vyvolaná návratem impaktních sférulí do nižších vrstev atmosféry, která zasáhla povrch souší po celém světě, působila na pozemský život jako horkovzdušná trouba pracující na maximální výkon. Teplota vzduchu se zvýšila snad až na několik stovek stupňů Celsia přinejmenším po dobu v řádu desítek minut. Je pravděpodobné, že téměř všechna exponovaná vegetace rychle vzplanula, přičemž rozsáhlé požáry a ohnivé bouře zachvátily v krátkém čase většinu lesních porostů celého světa.[21] K tomu došlo pravděpodobně již v prvních 24 hodinách po dopadu, tedy v průběhu prvního dne paleocénu (ačkoliv žhavý materiál vyvržený z místa dopadu „pršel“ po dobu celých tří dnů).[22] Ke slovu pak přišlo také zamoření atmosféry prachem a výpary vzniklými po dopadu, zastínění slunečního záření, celosvětové kyselé deště, impaktní zima a další vedlejší formy poškození biosféry, které přetrvávaly po další staletí až tisíciletí. Pro nás je ale podstatné, že v té době již dinosauři mimo přeživších ptačích druhů neexistovali. Nevymírali tedy dlouhou dobu vlivem postupného ubývání vhodných prostředí k životu, plíživými změnami v ekosystémech nebo vymizením vhodných zdrojů potravy jako mnoho druhů organismů před nimi i po nich. Neptačí dinosauři zmizeli v řádu pouhých hodin až dní, což je z geologického hlediska méně než mrknutí oka. Aniž to kdokoliv z nich mohl tušit, v jednu chvíli byli ještě pomyslnými pány souší, tak jako v předchozích více než sto milionech let, a jen o chvíli později byl jejich osud zpečetěn.

Dopad planetky do oblasti současného Mexického zálivu přesahuje intenzitou svých důsledků naši představivost. Den, kdy k této události došlo, patřil nepochybně k nejhorším v dějinách života na Zemi. Kredit: Vladimír Rimbala, ilustrace ke knize Velké vymírání na konci křídy.

Žádná zkušenost z předchozích geologických období nemohla tehdejší organismy připravit a v jakémkoliv smyslu adaptovat na drastickou změnu, které byly vystaveny ne postupně po dobu tisíců generací, ale jen za dobu jedné otočky planety Země kolem její osy. Nepočítaje extrémně intenzivní zemětřesení o síle až 11 stupňů (intenzitou dalece přesahující jakékoliv člověkem zaznamenané zemětřesení) i vzedmuté stojaté vody zvané séše a impaktní tsunami, které nepochybně rovněž zahubily nepřeberné množství živočichů.[23] Kromě tlakové vlny, která zabíjela prakticky všechny větší živočichy až do vzdáleností kolem 1800 kilometrů od místa dopadu byl tedy hlavním a nejrychlejším zabijákem tepelný žár, uvolňovaný již zmíněnými sférulemi, vracejícími se do nižších vrstev atmosféry v prvních minutách až hodinách po dopadu.[24] Existoval však ještě jeden způsob, jakým mohly být tehdy účinně zapáleny lesní porosty – přímý žár „ohnivé koule“, tedy oblaku extrémně zahřátého plazmatu, vzešlého přímo z impaktu. Tento útvar, jehož teplota na počátku přesahovala 10 000 °C, zapálil dle odhadů všechny porosty do vzdálenosti až 1500 kilometrů, tedy například i na tehdejším pobřeží Mexika.[25][26] Důkazem jsou ostatně i samotné objevy mohutných vrstev uhlí, uloženého postupným splachem vodstva zpět do kráteru.[27] Z materiálu vyvrženého po dopadu vysoko do atmosféry menší část (asi 20 až 30 %) překonala únikovou rychlost a odletěla do vesmíru, většina se ale po balistických křivkách začala vracet zpět k povrchu Země.[28] Po vstupu do nižších vrstev atmosféry se tato drobná tělesa extrémně zahřívala a intenzivní infračervené záření doslova usmažilo všechny nechráněné organismy, od mušek přes želvy až po tyranosaury.[29] Některé výzkumy dokládají, že i přes odmítavá stanoviska mnohých badatelů bylo navýšení teploty atmosféry dostatečné, aby i ve vzdálenostech kolem 7000 kilometrů od místa dopadu začaly velmi rychle hořet velké porosty pralesů (a nejspíš byli zahubeni i všichni jejich obyvatelé, kteří se nemohli schovat do podzemních doupat nebo pod hladinu vody).[30] A zde se ke slovu dostává i zcela nový výzkum, publikovaný v periodiku Scientific Report. Mezinárodní tým badatelů v něm referuje o objevu lokality se sedimenty z rozhraní K-Pg (datovaných na 66,12 (± 0,65) milionu let) v mexickém státě Baja California. Tato lokalita představující původní pobřeží se v době impaktu nacházela asi 1200 kilometrů od epicentra dopadu a velmi dobře dokládá intenzitu této kataklyzmatické události. Přítomny jsou fosilie korálů, měkkýšů, šokového křemene, andezitického tufu a ohořelých fosilizovaných kmenů dřevin.

Autoři práce nález interpretují jako přímý výsledek impaktu, kdy žárová vlna sežehla místní poroty stromů a krátce nato je spolu s dalším materiálem spláchla megatsunami vyvolaná dopadem a následnou zemětřesnou vlnou. Zatímco k žárovému poškození vegetace došlo v řádu desítek sekund až jednotek minut, tsunami na toto místo dorazila za několik desítek minut. Zemětřesná vlna sem rychlostí 6 až 8 kilometrů za sekundu dorazila dle odhadu asi po 5 až 7 minutách od dopadu, tepelná radiace pak zasáhla toto místo nejspíš ještě o trochu dříve. Výzkum zuhelnatělých částí rostlin Ramanovou spektroskopií určil, že působící teplota z šířícího se oblaku plazmatu nebo vlivem dopadajících sférulí zde dosáhla hodnoty mezi 395 °C až 1022 °C (se střední hodnotou kolem 716 °C). Stromy zde tedy ohořely velmi krátce po dopadu a nebýt zemětřesných sesuvů, veškeré lesní i keřové porosty by zde nejspíš velmi rychle lehly popelem. Sami autoři konstatují, že výsledek jejich výzkumu dokazuje, že přece jen mohly poslední křídové porosty vzplát na velkém území naší planety snadněji, než se někteří skeptičtí autoři domnívají.[31] Ačkoliv byly původní odhady průměrné globální „síly“ tepelné destrukce poněkud sníženy (z přibližně 260 °C působících na povrch po dobu jedné až několika hodin[32] na zhruba 100 až 200 °C působících asi po dobu 30 minut[33]), k vyhubení významné většiny ničím nechráněných živočichů to určitě mohlo stačit. V kombinaci s následnou impaktní zimou a celosvětovým zamořením vodstev kyselými dešti byla taková rána nejen pro lancijskou faunu posledních žijících neptačích dinosaurů nepochybně smrtící. O katastrofě na konci křídy samozřejmě ještě mnoho věcí neznáme a některé z výše uvedených skutečností mohou být s dalšími objevy přehodnoceny. Jisté ale je, že pokud se některý den v historii naší planety dá nazvat příchodem pekla či biblického Armageddonu, pak je to právě ten, ve kterém došlo ke srážce vesmírného balvanu o velikosti Mount Everestu se Zemí. Je to den, kdy během malé chvilky skončila celá jedna geologická éra a zároveň začala nová, během níž byl vývoj vyšších obratlovců do značné míry restartován a nabral jiný směr, přičemž jedním z výsledků tohoto nového a nečekaného kurzu jsme i my sami. Člověk, pes, netopýr, kolibřík ani pštros nebyli evolucí předem vybráni a jejich vznik nebyl v žádném případě předurčen. Všechny živé bytosti, které dnes vidíme kolem sebe, jsou potomky oněch super-odolných nebo jen veliké štěstí majících tvorů, kteří byli naživu právě v den, kdy se odehrála tato nepředstavitelná katastrofa…a šťastnou shodou náhod tehdy přežili, aby jejich potomci mohli osídlit a nakonec i opanovat nový svět raného kenozoika.

Napsáno pro weby DinosaurusBlog a OSEL.

Short Summary in English: The main cause of the K-Pg mass extinction was identified about four decades ago. An asteroid about 10 – 15 km across slammed into the Earth, leaving a giant Chicxulub crater in what is now Mexican Gulf. In the mass extinction that followed, about 75 percent of known species vanished at a rapid rate. But this – we can perhaps assume – worst day in the history of life on Earth was destructive for all non-avian dinosaurs, but lucky for us, because our small mammalian ancestors were finally allowed to evolve rapidly and fill their, now abandoned, niches.

Zajímavé a související odkazy:

https://www.lpi.usra.edu/science/kring/Chicxulub/

https://en.wikipedia.org/wiki/Chicxulub_crater

http://www.chicxulubcrater.org/

https://ucmp.berkeley.edu/diapsids/extinction.html

https://www.geolsoc.org.uk/chicxulub

https://impact.ese.ic.ac.uk/ImpactEarth/ImpactEffects/

[1] Jablonski, D.; Chaloner, W. G. (1994). Extinctions in the fossil record (and discussion). Philosophical Transactions of the Royal Society of London B. 344 (1307): 11–17.

[2] Alroy, J. (2008). Dynamics of origination and extinction in the marine fossil record. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 105 (Supplement 1): 11536–11542.

[3] Sahney, S.; Benton, M. J. (2008). Recovery from the most profound mass extinction of all time. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 275 (1636): 759–765.

[4] Bond, D. P. G.; Grasby, S. E. (2020). Late Ordovician mass extinction caused by volcanism, warming, and anoxia, not cooling and glaciation. Geology. 48 (8): 777–781.

[5] Stratigraphic Chart 2022 (PDF). International Stratigraphic Commission. Únor 2022.

[6] Renne, P. R.; et al. (2013). Time scales of critical events around the Cretaceous-Paleogene boundary (PDF). Science. 339 (6120): 684–687.

[7] Robertson, D. S.; et al. (2004). Survival in the first hours of the Cenozoic (PDF). GSA Bulletin. 116 (5–6): 760–768.

[8] Bottke, W. F.; Norman, M. D. (2017). The Late Heavy Bombardment. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 45 (1): 619–647.

[9] Black, R. (2022). The Last Days of the Dinosaurs. St. Martin’s Press, 304 str. (Předmluva, XII.)

[10] Burtt, D. G.; et al. (2022). Hot atmospheric formation of carbonate accretionary lapilli at the Cretaceous-Paleogene boundary, Brazos River, Texas, from clumped isotope thermometry. Geology. 50 (5): 636-640.

[11] Robertson, D. S.; et al. (2013). K-Pg extinction patterns in marine and freshwater environments: The impact winter model. Journal of Geophysical Research: Biogeosciences. 118: 1006-1014.

[12] DePalma, R. A.; et al. (2021). Seasonal calibration of the end-cretaceous Chicxulub impact event. Scientific Reports. 11: 23704.

[13] Collins, G. S.; et al. (2020). A steeply-inclined trajectory for the Chicxulub impact. Nature Communications. 11: 1480.

[14] Kaiho, K; Oshima, N. (2017). Site of asteroid impact changed the history of life on Earth: the low probability of mass extinction. Scientific Reports. 7: 14855.

[15] Pope, K. O.; et al. (1997). Energy, volatile production, and climatic effects of the Chicxulub Cretaceous/Tertiary impact. Journal of Geophysical Research. 102 (E9): 21645–21664.

[16] Brugger, J.; Feulner, G.; Petri, S. (2016). Baby, it’s cold outside: Climate model simulations of the effects of the asteroid impact at the end of the Cretaceous (PDF). Geophysical Research Letters. 44 (1): 419–427.

[17] Robertson, D. S.; et al. (2013). K/Pg extinction: Re-evaluation of the heat/fire hypothesis. Journal of Geophysical Research: Biogeosciences. 118 (1): 329–336.

[18] Lyons, S.; et al. (2020). Organic matter from the Chicxulub crater exacerbated the K-Pg impact winter. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 117 (41).

[19] During, M. A. D.; et al. (2022). The Mesozoic terminated in boreal spring. Nature. 603: 91–94.

[20] Wilf, P.; Johnson, K. R. (2004). Land plant extinction at the end of the Cretaceous: a quantitative analysis of the North Dakota megafloral record. Paleobiology. 30 (3): 347–368.

[21] Vajda, V.; Raine, J. I.; Hollis, C. J. (2001). Indication of global deforestation at the Cretaceous–Tertiary boundary by New Zealand fern spike. Science. 294 (5547): 1700–1702.

[22] Kring, D. A.; Durda, D. A. (2002). Trajectories and distribution of material ejected from the Chicxulub impact —crater: Implications for postimpact wildfires. Journal of Geophysical Research Atmospheres. 107 (E8).

[23] Gulick, S.; et al. (2019). The first day of the Cenozoic. Proceedings of the National Academy of Sciences. 116 (39): 19342–19351.

[24] Burtt, D. G.; et al. (2022). Hot atmospheric formation of carbonate accretionary lapilli at the Cretaceous-Paleogene boundary, Brazos River, Texas, from clumped isotope thermometry. Geology. 50 (5): 636-640.

[25] V. V. Shuvalov; N. A. Artemieva (2002). „Atmospheric erosion and radiation impulse induced by impacts“ in Catastrophic Events and Mass Extinctions: Impacts and Beyond, C. Koeberl, K. G. MacLeod, Eds. (Geological Society of America Special Paper, Denver, CO 2002), 356: 695–703.

[26] Navarro, K.; et al. (2021). Physical characterization of a simulated impact-vapor plume using laser ablation of Chicxulub sediments. Planetary and Space Science. 206 (10): 105311.

[27] Lowery, C. M.; et al. (2018). Rapid recovery of life at ground zero of the end-Cretaceous mass extinction. Nature. 558: 288–291.

[28] Durda, D.; et al. (1997). Model calculations of the proximal and globally distributed distal ejecta from the Chicxulub impact crater. 28th Annual Lunar and Planetary Science Conference, 17 – 21. března 1997 (Houston, Texas). Str. 315.

[29] Junium, C. K.; et al. (2022). Massive perturbations to atmospheric sulfur in the aftermath of the Chicxulub impact. Proceedings of the National Academy of Sciences. 119 (14): e2119194119.

[30] Smit, J. (1999). The global stratigraphy of the Cretaceous-Tertiary boundary impact ejecta. Annual Review of Earth and Planetary Sciences. 27: 75–113.

[31] Santa Catharina, A.; et al. (2022). Timing and causes of forest fire at the K–Pg boundary. Scientific Reports. 12: 13006.

[32] Melosh, H. J. (1990). Reentry of fast ejecta: The global effects of large impacts [abs.]. Eos (Transactions, American Geophysical Union). 71: 1429.

[33] Goldin, T.; Melosh, J. (2009). Self-shielding of thermal radiation by Chicxulub impact ejecta: Firestorm or fizzle? Geology. 37 (12): 1135-1138.